Nestoři české advokacie – JUDr. Zdeněk Řípa

Proč jste se rozhodl pro práva?

Vždycky jsem toužil studovat dějiny umění, ale nebožtík otec mi řekl: „Synu, vždyť ty nic nevidíš, ani rovnou čáru nenamaluješ, a to bys měl trochu ovládat. Co takhle práva?“ Odvětil jsem, že to je moje druhá volba. Přijímací zkouška na práva byla jednoduchá. Pamatuji si, že komise mi řekla, že bych se na práva docela hodil. Tak jsem to vzal. Byl jsem žák, který se na gymnáziu neustále blížil k propadnutí. Zajímavé bylo, že když jsem se pak dostal na práva, tak mi to najednou šlo.

Ve kterém roce jste absolvoval?

V roce 1958. Dělat soudce se mi nechtělo, ale právě v tu dobu poprvé po deseti letech přijímala nové adepty advokacie. A tak jsem nastoupil do sdružení v Plzni. Byl jsem ovšem čerstvě ženatý, a jakmoje manželka, tak moji rodiče bydleli v Praze, proto jsem samozřejmě usiloval o možnost pracovat v některé pražské advokátní poradně. V roce 1961 mě pak přeložili do Městského sdružení advokátů v Praze, konkrétně do Advokátní poradny č. 3, v Praze 9.

Přenesme se do advokátní poradny Prahy 9…

Ve Vysočanech jsme měli všechny znaky venkovské advokátní kanceláře, protože Praha 9 byla v té době takový zanedbaný dělnický obvod. Advokátní poradna sídlila v provizorním domě v centru Vysočan, který původně sloužil jako zázemí pro stavební dělníky. Dům beze zbytku vyhořel. Pak jsme se přestěhovali na Prosek, kde jsme vydrželi až do sametové revoluce.

Vaše jméno bylo také zmiňováno v souvislosti s aférou generála Jana Šejny.

Zastupovat ex offo generála Jana Šejnu mi nabídl JUDr. Josef Rychetský – a protože to byla kauza mediálně hodně zajímavá, tak jsem se toho ujal. Šlo o bývalého náčelníka sekretariátu ministra obrany a vedoucího tajemníka hlavního výboru KSČ ministerstva obrany, který zneužíval svého postavení. Měl veškeré informace o naší armádě i o „spřátelených“ armádách Varšavské smlouvy. Jistě byl pro Američany cennou kořistí. Někdy v té době jsem poskytl na toto téma rozhovor do jednoho časopisu a tam jsem kromě jiného prohlásil: „Prosím vás, nedělejte z toho případu vědu, já nejsem žádný Perry Mason!“ Ten článek pak převzaly další noviny. Umíte si představit, jak mi to kolegové advokáti dávali sežrat! Mediální zájem o tenhle proces rychle opadl, ale přezdívka mi zůstala.

V 70. letech se opět zhoršila politická situace. Angažoval jste se v nějakých politických kauzách?

Takové kauzy jsem neměl, ale zastupoval jsem po celou dobu například paní Martu Kubišovou, která byla jeden čas i mluvčí Charty 77.

Jak jste se s ní seznámil?

Zastupoval jsem ji ještě před rokem 1968 – šlo tehdy o nějaké rodinné záležitosti. Podařilo se mi i zajistit prodej bytu po režisérovi Janu Němcovi, aby po jeho emigraci nepropadl státu. Po revoluci jsme řešili náhradu škody za nepřiznané honoráře z prodeje desek za posledních dvacet let. Marta byla jedna z mála, která vůbec něco dostala. Stál jsem při ní vlastně po celou tu dobu a zůstali jsme přáteli dodnes.

Vraťme se do roku 1989 a k privatizaci dvokacie…

To jsem už dlouho působil na Proseku. V červnu 1990 přišel vedoucí poradny a během několika málo minut bylo hotovo. Řekl: „Tak to jdeme zprivatizovat, vy si vezmete tuhle tu skříň, vy tuhle, končí vám nájemní smlouva,“ a bylo. Tak jsem si vzal psací stroj, našel si novou sekretářku a novou kancelář.

Kdybyste znovu měl tu možnost, byl byste znovu advokátem?

Ano, určitě!

Co Vás na té práci nejvíce bavilo?

Já bych řekl, že stupeň svobody. Spolupráce s lidmi, kteří byli slušní, sympatičtí a měli všechny podmínky k tomu, abychom je rádi nazývali přáteli. A samozřejmě také možnost pomoci někomu, kdo je v maléru, protože ten člověk nemá v tom okamžiku nikoho jiného než vás.

Plné znění rozhovoru s JUDr. Zdeňkem Řípou nejen o vztazích mezi advokáty a dalšími právníky v letech minulých si můžete přečíst, pokud si knihu Nestoři české advokacie objednáte ZDE.