Nestoři české advokacie – JUDr. Marie Bordovská

publikováno: 27.02.2017

JUDr. Marie Bordovská je příkladem cílevědomosti. Práva totiž vystudovala při práci sekretářky v Advokátní poradně ve Frýdku-Místku. Už během studia se stala koncipientkou a hluboká znalost chodu advokátní poradny a práce starších kolegů jí výrazně pomohla po složení advokátní zkoušky. Za 45 let právní praxe zastupovala ve více než třech tisících kauzách, které má pečlivě zaznamenané. Noblesní dáma, která to ale umí i v kuchyni.

Kudy vedla Vaše cesta do advokacie?

Moje cesta byla poněkud zvláštní. Původně jsem absolvovala dvouletou obchodní školu bez maturity. Z místa sekretářky mě ale vyhodili, protože můj otec byl četník a v roce 1948 odmítl vstoupit do KSČ. Dvakrát mě dokonce poslali manuálně pracovat. Nakonec jsem nastoupila jako sekretářka do advokátní poradny ve Frýdku-Místku. Bylo to v roce 1956, kdy moje dcera začala právě chodit do první třídy. Tak jsem se přihlásila na gymnázium do Frýdku-Místku, udělala je za tři roky a pak se přihlásila na Karlovu univerzitu a šla studovat práva. Promoce byla v roce 1970.

Do advokátní poradny jste nastoupila hned po promoci?

V advokacii jsem byla zaměstnaná po celou dobu studia. Můj tehdejší šéf mi ale už dva roky před promocí dával úkoly, které jinak dělali koncipienti, třeba malé žaloby.

Tenkrát měl každý advokát svoji sekretářku?

Nebyly počítače, nebyly kopírky, nebylo nic. Takže sekretářka měla důležitější úlohu než dnes.

Později, už jako advokátka, jste měla i Vy svou vlastní sekretářku?

Měla jsem stejnou sekretářku dvacet pět let! Už je v důchodu. Byla výborná, všechna telefonní čísla znala nazpaměť, všechna čísla kauz znala perfektně.

Jak se za ta léta advokacie změnila?

Bohužel myslím, že k horšímu. Když jsem v roce 2012 končila, říkala jsem si, že už bylo advokacie dost. Nevím, jestli je dnes možné si advokátů vážit. Ale s těmi kolegy, se kterými jsem kdysi začínala, jsme stále ve styku.

Souhlasíte s tím, že advokátem nemůžete přestat být ani v důchodu?

Ano, mně se skoro každou noc zdají advokátní případy. Jdu pozdě k soudu, nebo mi nejede auto. Vždycky mám nějaký problém. Při nástupu do advokacie mi JUDr. Karel Polák říkal: „Vždycky budeš chodit včas.“ A já chodila. Jednou mi volali z nemocnice, že můj bratr zemřel, že mám ihned přijet. Tak jsem skočila do trabanta a jela tam. V té chvíli mi vůbec nepřišlo na mysl, že začíná jednání soudu. Teprve v té nemocnici mi to došlo! Mobily nebyly, tak vynervovaná honem jedu k soudu. Byl to zrovna soudce, kterého jsem měla velice ráda, a jak se ukázalo i on mě. Kvůli němu jsem se naučila trestní řád nazpaměť. Na uvítanou vyhrkl: „Proboha, kde jste byla, volali jsme všude.“ Vůbec se na mě nezlobil – on měl o mě starost!

Na který ze svých případů vzpomínáte nejvíc?

Velice často a velice nerada vzpomínám na obhajobu jednoho Roma, který byl obviněn ze znásilnění a pohlavního zneužívání dcery své tehdejší přítelkyně. Podařilo se mi zpochybnit znalecký posudek, který dělala psychiatrička z Opavy. Byl pravomocně zproštěn obžaloby. Byla jsem přesvědčená, že to neudělal, takže to byla ohromná radost, že je zproštěný. Za čtrnáct dní za mnou přišel a říkal, že neví, co má dělat, že má špatné svědomí. Že byl sice zproštěn, ale že to opravdu spáchal. To bylo na mrtvici! Řekla jsem mu, že vedle je oddělení vyšetřování, tak ať si tam laskavě zajde sám.

Prý si vedete záznamy o každém svém případu?

Ano, mám takovou tlustou knihu, kde mám všech tři tisíce klientů, které jsem zastupovala od roku 1973. Jméno klienta, jméno odpůrce, o co šlo a kdy to bylo.

Jak hodnotíte svůj advokátský život? Kdybyste si mohla znovu vybrat, šla byste stejnou cestou?

Určitě, šla! Líbilo se mi, že jsem mohla lidem pomáhat a prohrála tak málo věcí. Lidé se ke mně chovali slušně, dokonce za mnou chodili i do nemocnice, když jsem ležela v Olomouci. Jedna klientka přišla za mnou na návštěvu. To bylo moc milé.

Advokacie Vám nakonec dala i manžela?

Ano, hodného a kvalitního člověka. Kdyby se o mě nestaral on, tak už bych tady dávno nebyla. Po mrtvici jsem nemluvila, nechodila. Denně za mnou jezdil do Olomouce. Sestra mi přinesla tužku a papír a řekla, ukažte mi, co je tužka a co je papír. Já jsem to nevěděla.

Cítila jste rozdíl mezi ženou advokátkou a mužem advokátem? Je to výhoda být krásná v soudní síni?

Nikdy jsem si krásná nepřipadala. Necítila jsem se tak. Ale možná, že vztah k soudcům byl pro ženu trochu jednodušší.

Plné znění rozhovoru s JUDr. Marií Bordovskou, která s advokátní praxí zvládala i péči o rodinu a domácí práce, si můžete přečíst, pokud si knihu Nestoři české advokacie objednáte ZDE.