Nestoři české advokacie – JUDr. Jaromír Honus

Pane doktore, vzpomeňte prosím na svou právnickou kariéru.

Dnes je mi téměř třiaosmdesát, kdysi jsem byl advokátem advokátní poradny, později advokátní kanceláře v Ostravě. A po celou dobu jsem seděl v těch samých dvou budovách v Ostravě.

Než k tomu došlo, musel jste ovšem vystudovat.

Abych řekl pravdu, na dobu svých právnických studií nerad vzpomínám. Studoval jsem v letech 1952 až 1956. Na právnickou fakultu jsem se dostal jen díky tomu, že jsem byl dobře zapsán na Okresním výboru KSČ v Novém Jičíně. Nevěřili byste proč! Velmi rád a snad i dobře jsem zpíval. Zpíval jsem i na schůzích a různých shromážděních a tím jsem si to u pana okresního tajemníka vylepšil natolik, že řekl: „Když budete něco potřebovat, tak přijďte za mnou, u mě máte dveře vždycky otevřené.“ A ty dveře jsem později vyhledal. Zpěvem jsem si i později vylepšoval svůj profil u čelných představitelů. Snažil jsem se s nimi vycházet. Proto jsem nezdravil „čest práci“, zdravil jsem vždycky, a to mohu odpřisáhnout, „dobrý den“.

Vzpomenete si na svůj první případ, kdy jste byl úplně prvně u soudu?

Vzpomínám si, že jsem byl u rozvodu. Měl jsem připravených pár otázek, které mi poradil advokát, anebo jsem si je vymyslel. Už nevím, možná jsem byl tak inteligentní, že mě to napadlo. Ale víc si nepamatuji, je to dlouho.

Prohrál jste nějakou kauzu a dodnes se s tím nemůžete smířit?

Podívejte, těch kauz, kdy jsem odcházel znechucen, bylo víc než těch, kde jsem odcházel s úsměvem. Znáte § 256 starého trestního řádu? Odvolání zamítnuto! Vzpomínám si na kauzu, kdy mi tehdy už padající vlasy na hlavě vstávaly hrůzou. Obžalovaný po rozsudku vstal, rozběhl se a narazil hlavou do předsednického stolu.

Chtěl se zabít?

Ne, to bylo v pominutí smyslů. Jednou jsem ale přišel k soudu a na chodbě byl shluk lidí. Bachařům se vytrhl muž z pout a proskočil skleněným oknem z druhého patra dolů na chodník. Exitus pochopitelně. A také jsem zažil případ, kdy přivedli obžalovanou, a než jí sundali pouta, tak si rozškrábala žíly a hrozně krvácela. To jsou takové nemilé vzpomínky. Někdy ale bylo i veselo. Vzpomínám na jednoho soudce, který se jednou, když skončil čtení odůvodnění rozsudku, zadíval dlouze na obžalovaného a řekl: „Tak, a teď vám spadly koule až na zem!“

Jaké vztahy jste měl s klienty?

Mně se nestalo, že bych někoho vyhodil. Chodili sem i cikáni, byl jsem u nich oblíbený. Do dnešního dne mi dělá dobře, když jdu po ulici a zdraví mě, pamatují si mě a manželka se na mě dívá a usmívá se.

Od roku 1990 je advokacie soukromá. Jak jste tu změnu nesl?

S radostí. Odcházel jsem do důchodu jako advokát, který měl na vkladní knížce nějaké peníze a mohl si za ty slušně vydělané peníze koupit byt, postarat se o syna, o dceru a koupit si obrazy, které mi do dnešního dne dělají radost! Nikdy jsem nekouřil, nepil a vždy, když jsem mohl, jsem investoval do obrazů. Mám doma takovou malou obrazovou galerii.

Jste rád, že syn jde ve Vašich šlépějích?

Bylo to mé tiché přání. Advokacii jsem miloval, chtěl jsem ji dělat už jako středoškolák. Můj syn Igor Honus je také advokátem a majitelem kanceláře. Druhé dítě je moje drahá Zuzanka, učitelka stejně jako moje paní.

Co byste popřál českým advokátům do budoucna?

Aby měli čím dál tím větší úspěchy u soudu, v osobním životě, aby se dožili aspoň tolika let, jako jsem se dožil já. Aby byli šťastní doma i ve svých kancelářích, jako jsem byl já!

Plné znění rozhovoru s JUDr. Jaromíra Honuse nejen o spojení advokacie s operou si můžete přečíst, pokud si knihu Nestoři české advokacie objednáte ZDE.