Nestor české advokacie odešel do právnického nebe

publikováno: 14.12.2017

V pondělí 11. prosince 2017 zemřel ve věku nedožitých 90 let JUDr. Josef Němeček (* 26. 1. 1928, † 11. 12. 2017), který byl advokátem ve Zlíně neuvěřitelných 60 let.

Za svoji dlouholetou aktivitu v advokacii získal dokonce certifikát o vytvoření českého rekordu Nejdéle provozované advokátní praxe v ČR od roku 1953 do roku 2013. 

Poslední rozloučení s JUDr. Josefem Němečkem se uskuteční 20. prosince v 10 hodin v římskokatolickém kostele sv. Filipa a Jakuba ve Zlíně. 

Připomínáme jeden z jeho posledních rozhovorů, který s ním vedl předseda redakční rady Bulletinu advokacie JUDr. Petr Toman, LL.M., v knize Nestoři české advokacie.

JUDr. Josef Němeček 

Je držitelem rekordu nejdéle sloužícího advokáta v ČR. Pokud počítáme i dva koncipientské roky, věnoval se advokacii dvaašedesát let. Sám sebe však se skromností sobě vlastní označil za „obyčejného venkovského advokáta“. Povídali jsme si v prosté kanceláři v centru Zlína, a jak je na Moravě zvykem, nechyběl u povídání překapávaný švestkový kompot. Je otcem pěti dětí a jeden z vnuků jde v jeho šlépějích. 

Odkud, pane doktore, pocházíte? 

Jsem rodilý Zlíňák. Ovšem studoval jsem na Reálném gymnáziu v Holešově, protože tehdy, v roce 1939, ve Zlíně gymnázium nebylo. Totiž, bylo tady soukromé gymnázium založené firmou Baťa, ale až od tercie. Ten, kdo chtěl studovat na gymnáziu plných osm let, musel cestovat do Holešova nebo do Kroměříže. Já jsem jezdil celých osm let dnes a denně študáckým autobusem ze Zlína do Holešova a zpět. 

Kolik je to kilometrů? 

To kamenem dohodíte, stačili jsme jen taktak napsat nějaký ten domácí úkol. V zimě, když byly závěje u Martinic, tak se nejelo. Autobus se obrátil a jel nazpět do Zlína. V Holešově jsme hráli i studentské divadlo, například Thomasovu Charleyovu tetu. Na to se vzpomíná velice pěkně. 

Ve kterých letech to bylo? 

V letech 1939 až 1947. A hned od prvního listopadu 1947 jsem šel do Prahy na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Bydlel jsem na dvou různých privátech. Jeden byl na Vršovickém náměstí, odkud jsem se díval dolů na stadion Bohemians. A ten druhý byl v Ječné ulici naproti Lékařskému domu. 

Musel jste v roce 1947 skládat na právnickou fakultu přijímací zkoušky? 

Vůbec žádné zkoušky se tenkrát nedělaly. Přihlásil jsem se a hned jsem byl přijatý. V prvním ročníku nás byla skoro tisícovka, ale to se potom vyčistilo při zkouškách. Řeknu rovnou, že jsem se dostal do dobré společnosti. Ale to víte, byla to všelijaká doba, probíhaly politické procesy. 

Únor 1948 jste tedy zažil už na právnické fakultě? 

Samozřejmě. Hned potom začaly probíhat prověrky. Otec i máti pocházeli z dělnické rodiny. Otec šel do Baťovky, byl z něho normální švec. Byl jsem tedy dobrého původu a prověrky dopadly dobře. Přišel za mnou soused z vedlejšího domu a říkal, že mohu být klidný, že se tam na mě ptali, ale že to mám u nich dobré. Tak to byla má pražská léta. 

Kdyby ty prověrky nedopadly dobře, tak by Vás vyhodili? 

Ano. 

Jaký by měli právní důvod? 

Žádný. To oznámili bez důvodu. Rozdělili nás do kroužků a tam měli dobrý přehled o všech. Měli tam nasazené svoje lidi. Ovšem my jsme zase drželi spolu. Nakonec ta studia proběhla celkem dobře. Únor jsem zaregistroval, ale spíš jsem se politice vyhýbal. 

Ve kterém roce jste končil? 

V roce 1951 a hned 1. listopadu 1951 jsem nastupoval do advokacie jako koncipient. 

Dostal jste umístěnku? 

Umístěnky byly hlavně na soudcovská místa. To šli kolegové třeba na východní Slovensko. Já se dostal do advokacie, nejdříve do Gottwaldova. Nebylo to ale jenom tak. Měl jsem tehdy kontakt na JUDr. Františka Hrušku, dej mu pánbůh slávu nebeskou, a ten mi pomohl. Byl to první šéf Ústředí československé advokacie, vynikající chlap. Nevím, jestli to mohu říct, ale podle mého názoru byl už tehdy bolševik. Znal své lidi z předešlé doby, takže když někam přišel, tak měl slovo. Tehdy to byl „kraj Gottwaldov“, ve kterém byly dvě právní poradny, číslo 1 a číslo 2. Ta „jednička“ byla spodní část kraje se sídlem v Hradišti, kde byl šéfem právě doktor Hruška. Dvojka, kde jsem byl já, byla severní část kraje se sídlem v Gottwaldově, která obhospodařovala i Napajedla. Tady byl šéfem JUDr. Ladislav Trpík. Během mých koncipientských let mě doktor Trpík poslal do Valašského Meziříčí. Potom jsem přešel do Holešova, a vrátil se tak tam, kde jsem chodil na gymnázium. 

Na koho z té doby nejraději vzpomínáte? 

Na Holešovsku jsem to měl velice rád, protože tam byl vynikající advokát JUDr. Karel Kostka, který přišel z Čech. Koupil tehdy od končícího advokáta jeho praxi a usadil se tam. To byl vynikající člověk. Velice jsem si ho vážil. Doktor Kostka byl mimochodem taky vynálezce a zlepšovatel. Přišel na nějakou advokátní soutěž se zlepšovákem. Navrhl formulář rozkazních žalob ve zkráceném řízení. Na přední straně bylo záhlaví a na dolní stranu se napsala skutková podstata. Otočilo se to a tam bylo už předtištěné soudní rozhodnutí. Soud tam měl dát jenom razítko a bylo to hotové. Vítězný zlepšovák doktora Kostky za všechny prachy! Tak jsme se mu všichni smáli, ale možná na tom něco bylo. 

Kolik Vás tehdy bylo advokátů? 

Celkem šest, ale v holešovické pobočce pouze dva. Tam byl malý soud. 

Jací byli ti staří advokáti, kteří tam s Vámi byli? 

To byla elita. To byli nejlepší chlapi, které jsem poznal. Samozřejmě zůstali jen ti, kteří prošli prověrkami. 

Jak se k Vám chovali jako k mladému koncipientovi? 

Zprvu byla nedůvěra, proč se mladý kluk hlásí do advokacie. Já byl výjimka, nebyl jsem v partaji, ale asi mi pomohlo, že jsem byl dobrého původu. Všichni se pochopitelně divili, co hledám v advokacii, ale já jsem měl oporu a zázemí v tom, že strýček byl také advokátem. Advokacie pro mě byla cosi nejkvalitnějšího, i tehdy jsem to tak hodnotil. 

Vzpomínáte na dobu, když jste byl koncipientem? 

Tehdy byli různí školitelé, kteří dozírali na koncipienta. Já si vzpomínám na již shora zmíněného šéfa poradny JUDr. Ladislava Trpíka. Měl jsem takový linkovaný sešit a tam jsem si měl psát případy, které mi svěřili, nebo ty, které jsem měl nějak zpracovat nebo s nimi něco udělat. Pak mě vzal jednou za měsíc pod paží a jeli jsme na Krajský soud do Uherského Hradiště. To byla tehdy výjimka ze soudní organizace, krajský soud nebyl v Gottwaldově, ale v Hradišti, protože Hradiště mělo vhodnou budovu. V jednací síni byla vysoká železná kamna, kde se přikládalo. My tři koncipienti jsme se sešli u některého ze sudích krajského soudu a měli jsme si prostě povídat s panem předsedou. S panem senátním prezidentem, jak já jsem vždycky říkal. Mluvili jsme o různých případech. Tam jsem také poznal kolegu JUDr. Milana Skalníka, který přišel na tato sezení koncipientů asi rok po mně. 

Jak dlouhá byla koncipientská lhůta? 

Dvouletá, advokátní zkoušky se dělaly v Brně. Přijeli na to zkoušející z Ústředí advokátních poraden v Praze. 

Advokátem jste se tedy stal v roce 1953? 

Ano. A byl jsem přidělen do Kroměříže, odkud tehdy odcházel advokát JUDr. Barták. V roce 1955 jsem se oženil, měl jsem děcka a toužil se vrátit zpět do Gottwaldova. Nakonec byla možná výměna s jedním kolegou a já se zpět do Gottwaldova dostal. 

A vzpomenete na nějaký případ z té doby? 

Pokud šlo o ten Holešov, tam byl malý soud. Tam se všichni znali. Vzpomínám si na dva případy z té doby, které mi utkvěly v paměti. Nepěkné pracovní úrazy. V Bystřici pod Hostýnem byla továrna na ohýbaný nábytek (TON), bylo tam i ředitelství. Starý Thonet, dneska se sídlem ve Vídni, měl všechny továrny tam, kde byly bukové lesy s dostatkem dřeva na ohýbaný nábytek. Dřevo se připravovalo k ohýbání horkou vodou. Na to jsou takové kovové formy, které museli chlapi dotahovat. A jeden z nich do té horké vody, ve které se dřevo vařilo, spadnul. Než ho vytáhli, bylo pozdě. 

A ten druhý případ se stal také v Bystřici pod Hostýnem, kde byla velká výroba železničních pražců. Tam se vršila kulatina, která se potom upravovala na pražce, řezala a impregnovala. Dřevo potřebuje určitý stupeň vlhkosti, takže v létě, když bylo horko, se ty haldy musely kropit. Jeden mládenec tam na tu kupu kulatiny vylezl opravovat kropicí zařízení, když vtom se ta kulatina dala do pohybu. Ten mládenec se sesunul tak nešťastně, že mu to rozdrtilo intimní partie.  

Setkal jste se s tím, že by politika zasahovala do justice? 

U mě se to nijak neprojevilo. Existoval zvláštní seznam advokátů oprávněných obhajovat v těchto kauzách. To byli zvlášť prověření obhájci. Já jsem mezi ně nepatřil. 

Čemu jste se převážně věnoval? Trestní, občanské a rodinné právo? 

Ano, a taky smluvní právo. Tam jsem měl oporu v jednom zaměstnanci naší poradny, který pocházel z notářské kanceláře jednoho zdejšího notáře. Neříkal mi, jak by to dělal, ale čerpal jsem od něho první zkušenosti. Tehdy to nebylo takové jako dnes. Smluvní převody dnes, to jsou tedy věci! Popravdě v tomto momentě mírně odbočím a řeknu, kdy jsem se rozhodl utnout advokacii ‒ s přijetím nového občanského zákoníku. Nového občana budu studovat jenom v peřinách. 

Jaké byly tehdy vztahy mezi advokáty, soudci a prokurátory? 

Já jsem s nimi nepřišel nikdy do nějakého střetu. Je to možná přesvědčením nebo výchovou. Nebyly žádné případy narážek nebo podrazů. Pamatuji si jeden podraz v Kroměříži, ale to se nestalo v mém případě. Navážu na film Kauza králík, tam myslím hrál Miloš Kopecký. Ženská přinesla pár vajec tehdejšímu advokátovi v Kroměříži a přinesla mu to na soud. Tam mu to dávala, postřehl to jeden prokurátor a udělal z toho show. Jak se jmenoval, už si nevzpomenu. Advokát z toho měl opravdu problém. 

Bylo to pokládáno za úplatek? 

Ano, že vzal úplatek. 

Tehdy se nosila vejce a slivovice? 

Ano, ale to bylo to nejlepší, co mohlo být. 

Byl jste někdy vedoucím poradny, nebo měl jste nějakou funkci v rámci advokacie? 

Ne, nikdy jsem žádnou funkci neměl. 

Vy umíte latinsky? 

Ano. Pravda je, že latinská terminologie mi nebyla cizí. Když jsem přišel do advokacie, tak jsem zjistil, že někteří ani neměli latinu ve škole, ale na fakultě byly možnosti zkráceného kurzu latiny. 

Teď už se latina vyučuje jen zřídka. Dříve se používala víc? 

Na našem Reálném gymnáziu v Holešově byl profesor Kolář, to byla figura. Já jsem ho poznal, až když už byl v důchodu. Chodil v sobotu nakupovat a zastavil se u nás v advokátní poradně a citoval nám v latině klasiky. Vyprávěl nám příběhy ze svého života, třeba jak chodil za revoluce v Rusku v roce 1917 nakupovat na trh. 

Když se dostaneme k letům 1968 a 1969, k dalšímu dějinnému zlomu, k dalším prověrkám. Jak si na ně pamatujete, jak dopadaly na místní advokáty? 

Někteří advokáti odešli, ale stáhli se většinou na dobré posty. Museli odejít, ale uchytili se jako podnikoví právníci. Dokonce bych řekl, že co do tehdejšího výdělku na tom byli lépe než my. Tady bylo například Generální ředitelství Pozemních staveb, měli zakázky v Sovětském svazu, stavěli ropovody. Bývalí advokáti se tam pěkně uchytili. Ale asi to pro ně bylo i bolestné, protože nepochybně chtěli být advokáty. 

Jak probíhaly prověrky v 70. letech? 

Já vlastně ani nevím. Oni prověřovali pouze straníky. Na nestraníky žádné prověrky nebyly. Maximálně se ptali, jestli souhlasíte nebo nesouhlasíte se vstupem vojsk, a tím to skončilo. Po té stránce jsem neměl žádné problémy. Nikdy jsem nebyl v partaji. 

Je nějaký případ, který jste třeba Vy osobně prohrál, a dosud to špatně to nesete? 

To ne. 

A z trestních věcí? 

Z trestních věcí jsem dělal pár vražd. Opili se dva důchodci – muž a žena. A ta žena mu vrazila kuchyňský nůž přímo do srdce. Nebo jiný můj případ, dva bezdomovci z Uherského Hradiště. Ti se tak strašně poprali a vzájemně se pokopali, že jeden z nich zemřel. A ještě jeden případ nějakých Romů tady na Valašsku, kteří se chytli výroby lízátek. Dělali je v takových těžkých, litinových formách. Jeden druhého ze žárlivosti umlátil tou litinovou formou na lízátka. 

Vzpomenete si, jaký nejvyšší trest Váš klient dostal? 

Pokud si dobře vzpomínám, tak 16 roků. Tehdy se ještě i popravovalo, ale žádný můj klient trest smrti nedostal. 

Jaký máte názor na trest smrti? Je podle Vás dobře, že byl v 90. letech zrušen? 

Já jsem humanista a věřící člověk, takže je to dobře. Amerika si to musí držet kvůli své rozloze a složení obyvatelstva. Jinak by to asi nezvládli. 

Když někoho obhajujete, chcete vědět, jestli je vinen nebo nechcete vědět, zda to udělal? 

Neptám se na to. Nechci to vědět. Pokud klient chce, abych to věděl, měl by mi to naznačit. Sám se na to neptám. 

Myslíte, že advokacie obstála v letech politických turbulencí, tedy 1948, 1968, 1989? 

Myslím, že přesto všechno obstála. V naší poradně, kde nás bylo pět, jsme si vytvořili takovou atmosféru důvěry. Nevím, možná to bylo i jinde, v jiných podobných miniskupinách. Vždycky jsem si nejvíc cenil té atmosféry. To nebylo žádné partyzánské hnutí, ale úplně upřímně se tam hovořilo bez nějakých skrupulí. Jeden před druhým, důvěra. Atmosféra byla vždy vynikající. 

Někteří Vaši kolegové si stěžují, že mladí advokáti už nemají ten styl, to vychování, jako předchozí generace. Jaký je Váš názor? 

To je dobrá otázka. Já ty mladé nechci omlouvat, protože moje nátura je taková, jaká je ‒ já nemám rvavou náturu. Myslím si, že bych ji mít měl, že by to do advokacie trošku patřilo. Advokát nesmí být nějaká měkkota, ale ti mladí jsou někdy „až moc“. Tam už není žádná kolegialita. To neříkám jen já, ale i další moji kolegové. Tam už se někdy jde skoro „přes mrtvoly“, mnohdy k tomu nemají daleko. Možná to dnešní systém navozuje, a pokud k tomu má někdo blízko, tak potom do toho sklouzne. Dnes je větší konkurence, advokátů je skoro dvanáct tisíc. Ona ta doba celkově slušnosti moc nepřeje. Tady na Zlínsku je několik advokátů, kteří měli problémy. V jednom případě šlo o zpronevěřenou úschovu, dokonce ho kryla jedna kolegyně. 

Měl jste nějaký absurdní zážitek v soudní síni? 

Ano, ale je trochu morbidní. Můj klient vešel do soudní síně živý a z jednačky ho vynášeli mrtvého. Dostal tam infarkt. I to se může stát. 

Kdy jste se nechal vyškrtnout ze seznamu advokátů? 

Koncem roku 2013 jsem to utnul. Dal jsem si tuto hranici. Kdyby se bývalo stalo, že by ještě účinnost nového občanského zákoníku byla posunuta, tak bych si to možná o ten rok prodloužil. Přesně šedesát let jsem byl advokátem. Od roku 1953 do 2013. 

Šedesát let v advokacii a žádný průšvih? 

JUDr. Václav Král vytáhl z legrace nějaké mé osobní materiály a mám tam, tuším, dvě poznámky. Nebyly kázeňské, to už se smazalo. Kolega JUDr. Jaromír Lachman, kterého si vážím, dej mu pánbůh slávu nebeskou, byl vynikající advokát, široko daleko známý, vždycky říkal, že advokát, který nemá nějaký kázeňský přestupek, není advokátem! 

Jsou Vaši potomci také advokáti? 

Mám dva syny a tři dcery, všichni jsou zaopatření. Můj syn Jan se v roce 1980 sebral, jel na zájezd do Itálie, nevrátil se a pak odcestoval a zůstal v Americe. Po převratu se z Ameriky vrátil jako John a teď tady podniká. To on u bábovky a kávy přišel na to, že jsem v advokacii 60 let.

Vlastně nejdéle ze všech. A nechal mi ten rekord v Pelhřimově zapsat. Ale můj vnuk začal v roce 2015 studovat práva v Brně na Masarykově univerzitě. Tak možná bude zase advokát v rodině. Ale toho už se asi nedožiju. 

Jak se k Vám chovají Vaši bývalí klienti, když je potkáte? 

Velice příjemně. Mám i zkušenost, že i moji bývalí odpůrci se chovají slušně a nikdy jsem ani s nimi nezaznamenal nějaký problém. 

Jak Vám slouží zdraví? Chodíte prý na dialýzu? 

Nejhorší je, že jsem omezený v pohybu. To není příjemné, když ležíte a díváte se čtyři hodiny do stropu a nic se neděje. Během té dialýzy mi všechno dokonale vyčistí, ale skočí mi tlak třeba až na 186. Já si říkám, to už snad ani nemohu být naživu. Ale mohu-li o tom s Vámi mluvit, tak asi ještě žiju. 

Závěrem nám řekněte, jaké vlastnosti by podle Vás měl mít dobrý advokát? 

Toť otázka. I když by to neměla být otázka, měla by to být samozřejmost. Podle mě by měl být advokát především rovný, přímý, čestný, charakterní a férový.