Nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry

Ústavní soud opakovaně judikuje, že mu nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené obecnými soudy. Může (a musí) tak učinit pouze tehdy, dospěje-li k závěru, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je nesprávné, když bezdůvodně zaměňuje maximální regulované nájemné s nájemným obvyklým. Odvolací soud tedy pochybil, když nijak nereflektoval v důkazním řízení prokázanou výši obvyklého ročního nájemného a bez dalšího vycházel pouze z maximální ceny, stanovené podle výměru Ministerstva financí. Tím došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 

Z odůvodnění: 

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se podanou ústavní stížností domáhala zrušení rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatelce jako žalované byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku 40 968 Kč s příslušenstvím. Podstatou této ústavní stížnosti byly námitky stěžovatelky proti postupu a rozhodnutí krajského soudu, který podle ní svůj rozsudek založil na zřejmé faktické chybě, když při posuzování ve věci vydaného znaleckého posudku zaměnil obvyklou cenu pozemků za výši obvyklého nájemného předmětných pozemků. Stěžovatelka namítala, že postupem krajského soudu došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). 

V souzené věci se vedlejší účastnice domáhala po stěžovatelce zaplacení 217 316 Kč s příslušenstvím, jako bezdůvodného obohacení odpovídajícího výši obvyklého nájemného (v délce 13 měsíců) za užívání pozemků, které stěžovatelka užívá jako veřejné prostranství. Při určení obvyklé ceny předmětných pozemků a z té vyplývající výše obvyklého nájemného vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku znalkyně Ing. Jechové, který stanovil obvyklou cenu pozemků na 75 740 Kč a výši obvyklého nájemného na částku 3 030 Kč za rok a na částku 3 275 Kč za žalované období. Podle stěžovatelky se krajský soud dopustil chyby, když zaměnil obvyklou cenu pozemků za obvyklou výši nájmu za tyto pozemky a v důsledku toho přiznal z titulu bezdůvodného obohacení částku v celkové výši 44 243,33 Kč. I přes bagatelnost sporu měla stěžovatelka za to, že tento zásah do jejích ústavních práv je významný. Opomenutím ceny obvyklé a tím, že vycházel z maximální ceny pozemků, stanovené výměrem Ministerstva financí České republiky (dále jen „Ministerstvo financí“), došlo podle stěžovatelky k pro ni překvapivému rozhodnutí a porušení jejích ústavně zaručených práv. 

Ústavní soud nejprve odmítl názor krajského soudu, že ústavní stížnost není přípustná. Ve vyjádření k ústavní stížnosti k tomu tento soud uvedl, že proti jeho rozsudku bylo přípustné dovolání, když rozhodl o částce 214 041 Kč s příslušenstvím - co do částky 40 968 Kč bylo žalobě vyhověno a ve zbytku (173 073 Kč s příslušenstvím) byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrzen. Z toho odvolací soud dovodil, že stěžovatelka nevyčerpala možnost podání mimořádného opravného prostředku. Tento závěr shledal Ústavní soud nesprávným, jelikož předmětem dovolání stěžovatelky jako žalované v daném sporu by mohla být jen částka 40 968 Kč, což je nárok nepřevyšující 50 000 Kč - srov. § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Osobou oprávněnou k podání dovolání tak byl jen druhý účastník sporu (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem), jehož žaloba byla zamítnuta v rozsahu, převyšujícím částku 50 000 Kč. 

Ústavní soud shrnul, že podstatou sporu je závěr krajského soudu, který ve svém rozsudku uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka ve sporném období užívala pozemky o celkové výměře 2042 m². Maximální nájemné za tuto výměru by tedy činilo 40 840 Kč za rok; za jeden měsíc pak 3 411 Kč. Při časovém období třinácti měsíců (od 1. 6. 2013 do 30. 6. 2014) se tedy jednalo o částku 44 243,33 Kč. V tomto rozsahu vzniklo podle krajského soudu stěžovatelce bezdůvodné obohacení za užívání výše specifikovaných pozemků a zároveň v tomto rozsahu má vedlejší účastnice nárok na náhradu. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnici byla již přiznána náhrada ve výši 3 275 Kč, zbývá uhradit částku 40 968 Kč. Krajský soud přitom vycházel z toho, že maximální nájemné nemůže přesáhnout regulovanou cenu nájmu, a výši obvyklého nájemného pak stanovil ve výši maximálního nájemného, daného cenovými předpisy. K tomu uvedl, že výměry Ministerstva financí č. 01/2013 ze dne 28. 11. 2012 a
č. 01/2014 ze dne 22. 11. 2013 stanovily seznam zboží s regulovanými cenami; mimo jiné i maximální částky nájemného z pozemků veřejné infrastruktury, na kterých není provozována podnikatelská činnost a slouží zejména jako občanské vybavení pro veřejnou správu a podobně. Maximální nájemné pro obec do 25 tisíc obyvatel činilo 20 Kč za m² a rok. V daném případě účastníci nezpochybňovali, že stěžovatelka je obcí s počtem obyvatel do 25 tisíc. 

Ústavní soud dovodil, že výše uvedené je ve zjevném nepoměru se závěry soudu prvního stupně, jenž při určení obvyklé ceny předmětných pozemků a z té vyplývající výše obvyklého nájemného vycházel ze znaleckého posudku znalkyně Ing. Jechové, který stanovil obvyklou cenu pozemků na 75 740 Kč a výši obvyklého nájemného na částku 3 030 Kč za rok, tedy na částku 3 275 Kč za žalované období. Tento soud nezohledňoval maximální ceny nájemného z pozemků veřejné infrastruktury, uváděné v cenových věstnících Ministerstva financí, výměrů MF č. 01/2013 a MF č. 01/2014, podle nichž maximální nájemné v obcích do 25 000 obyvatel je stanoveno ve výši 20 Kč za m² ročně. 

Ústavní soud poukázal na to, že opakovaně judikuje, že mu nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené obecnými soudy. Může (a musí) tak ale učinit, pokud dospěje k závěru, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Právě uvedené shledal Ústavní soud v nyní posuzované věci. Odůvodnění rozsudku krajského soudu je podle názoru Ústavního soudu nesprávné, když bezdůvodně zaměňuje maximální regulované nájemné s nájemným obvyklým. Tvrzení krajského soudu v napadeném rozsudku je rovněž v nesouladu s provedenými důkazy („nikdo z účastníků netvrdil, že by obvyklá cena byla nižší než regulovaná, to nezjistila ani znalkyně Ing. Jechová“), neboť znalkyně Ing. Jechová výslovně uvádí, že obvyklá cena ročního nájemného je 3 030 Kč, tedy podstatně méně, než činí maximální regulované nájemné. Krajský soud tedy podle názoru Ústavního soudu pochybil, když nijak nereflektoval v důkazním řízení prokázanou výši obvyklého ročního nájemného (rovnající se skutečné výši bezdůvodného obohacení) a bez dalšího vycházel pouze z maximální ceny, stanovené podle výměru Ministerstva financí. Tím došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 

Jako obiter dictum Ústavní soud uvedl, že nelze ponechat stranou ani námitku stěžovatelky, že vedlejší účastnice nabyla předmětné pozemky ve veřejné dražbě jako jediná zájemkyně za cenu 75 000 Kč, přičemž byla seznámena s jejich omezením v podobě zatížení místní komunikací a veřejnou zelení; následně si nechala vypracovat znalecký posudek, který pozemky ocenil na více než pět miliónů Kč, z čehož určil výši nájemného na cca 217 000 Kč, jejichž zaplacení se žalobou domáhala. V takových případech je podle názoru Ústavního soudu nutné bezdůvodné obohacení na straně žalovaného poměřovat i vynaloženými náklady na straně žalobce tak, aby výklad právního předpisu byl v souladu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „občanský zákoník“) a nepřehlédnout ani § 6 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu - je třeba zvažovat, zda vydražitel pozemku, který je užíván jako veřejný statek (§ 490 občanského zákoníku), protiprávní stav nevyvolal. Také je nutno vzít v úvahu, zda obohacený nezískal předmět obohacení bez svého svolení (§ 3001 odst. 2 občanského zákoníku), a zda je tedy vůbec povinen k náhradě. 

Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem krajského soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona napadený rozsudek zrušil.

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.