Neplatnost rozhodčí doložky – exekuce

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněné pod č. 53/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek

Odůvodnění:

Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 17. 5. 2012, č. j. 9 EXE 1282/2012-6, nařídil na majetek povinného exekuci podle rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. R. K. dne 25. 10. 2011, sp. zn. PPF-DUO-L 927/2011, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 69 169,69 Kč s úrokem vyčísleným součtem částky ve výši 21 649,37 Kč a částky stanovené ve výši 26,64 % ročně z částky 69 026,69 Kč od 2. 8. 2011 do zaplacení, smluvní pokuty ve výši 1 447,04 Kč a nákladů předcházejícího řízení ve výši 27 286 Kč, jakož i povinnosti povinného uhradit oprávněné její náklady účelně vynaložené k vymáhání nároku (náklady oprávněné) a náklady soudnímu exekutorovi pověřenému provedením exekuce, jejichž výše bude vyčíslena samostatným rozhodnutím v příkazu k úhradě nákladů exekuce, a jejím provedením pověřil soudního exekutora JUDr. V. N., Exekutorský úřad Brno-město.

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě k odvolání povinného a jeho manželky usnesením ze dne 10. 10. 2012, č. j. 54 Co 833/2012-23, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud v něm mj. vyslovil závěr, že dovozují-li odvolatelé nedostatek pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález z neplatnosti rozhodčí doložky obsažené v úvěrových podmínkách úvěrové smlouvy uzavřené povinným se společností Home Credit Finance, a. s., dne 15. 8. 2005, „neměl pro věcné přezkoumání platnosti tohoto ujednání v rámci odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce prostor“ a že „jedinou možnou obranou povinného proti povinnostem uloženým mu exekuovaným rozhodčím nálezem v předmětné věci byla žaloba na zrušení tohoto rozhodčího nálezu, jejíž případné podání však na jeho vykonatelnost nemá vliv“.

Nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 174/13, bylo usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě na základě ústavní stížnosti podané povinným zrušeno. Ústavní soud v tomto nálezu poukázal na své nálezy ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, a ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/2012, v nichž vyslovil názor, že zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení, a že odmítl-li obecný soud posoudit stěžovatelem zpochybněnou platnost rozhodčí doložky, a zabývat se tak otázkou pravomoci rozhodce exekuční titul vydat, došlo k porušení jeho práv na soudní ochranu ve smyslu ust. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě poté usnesením ze dne 19. 9. 2013, č. j. 54 Co 833/2012-84, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud, vázán závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu, a dále vycházeje ze závěrů, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (podle nichž neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. č. 40/1964 Sb.), se zabýval otázkou pravomoci rozhodce vydat rozhodčí nález. Zjistil, že podle § 5 hlavy 13 úvěrových podmínek obsažených v úvěrové smlouvě se účastníci dohodli, že majetkové spory vzniklé z této úvěrové smlouvy či v souvislosti s ní, budou rozhodovány jediným rozhodcem, který bude určen JUDr. R. K., advokátem se sídlem v Brně, Příkop 6, a to ze seznamu rozhodců vedeného JUDr. R. K., s tím, že JUDr. R. K. je v seznamu rozhodců též uveden, a je tedy oprávněn rozhodcem určit sám sebe. Dovodil, že „podobná úprava výběru rozhodce za transparentní způsob výběru považována být nemůže“, neboť odkazuje na blíže neurčitý seznam, ohledně kterého není patrno, jaký okruh osob je v něm (v době uzavírání rozhodčí smlouvy) zahrnut, příp. jakými mechanismy může být tento seznam měněn (o určité osoby omezován či naopak rozšiřován). To však podle názoru odvolacího soudu platí s jedinou výjimkou, kterou je osoba advokáta JUDr. R. K., ohledně něhož jediného bylo v rozhodčí smlouvě výslovně zmíněno, že v předmětném seznamu rozhodců je uveden a že rozhodcem může určit sám sebe; strany tak rozhodčí smlouvu uzavíraly s vědomím, že v rozhodčím řízení může jako rozhodce vystupovat JUDr. R. K. Dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva je pro rozpor se zákonem neplatná pokud se jedná o ujednání o možném výběru blíže nespecifikovaných rozhodců, důvod pro závěr o její neplatnosti však neshledal v části, v níž rozhodčí smlouva umožňovala JUDr. R. K. určit rozhodcem sebe samého, což pak v předmětné věci též učinil, a jeho pravomoc jako rozhodce tak byla dána. Pokud pak povinný a jeho manželka v odvolání namítali i jiné důvody neplatnosti rozhodčí doložky, poukázal odvolací soud jednak na argumentaci použitou v jeho předchozím rozhodnutí, která nebyla zrušujícím nálezem Ústavního soudu dotčena, a dále na závěr za­ujatý v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, v němž se odchýlil od dříve judikovaného závěru, že „jiná situace by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně, a že v takovém případě by obrana žalovaného spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu“. Současně však Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uvedl, že od tohoto právního názoru se odklání pro případ, kdy v řízení bylo zjištěno, že rozhodčí smlouva neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a jen odkazovala na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není řádným rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a kdy tudíž rozhodčí nález vydal rozhodce, jenž k tomu neměl podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Na závěrech o nemožnosti posouzení platnosti rozhodčí smlouvy z jiných důvodů (než z důvodů netransparentní úpravy výběru rozhodce), tak, jak byly dovozeny mj. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněném pod č. 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se podle odvolacího soudu nic nezměnilo. Uzavřel, že neshledal důvod pro závěr, že zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2012 nebyly splněny.

Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se při řešení právní otázky platnosti rozhodčí smlouvy a od ní se odvíjející pravomoci rozhodce JUDr. R. K. vydat rozhodčí nález odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky (platnosti rozhodčí smlouvy), která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena (s ohledem na odlišnost rozhodčí doložky). Pokud pak jde o otázku (ne)možnosti věcného posouzení dalších odvolacích námitek, týkajících se sjednané rozhodčí doložky ve spotřebitelské smlouvě z důvodu její zjevné zneužívající povahy a neplatnosti podle ust. § 3 (§ 39), § 55 a 56 obč. zák. (č. 40/1964 Sb.) ve spojení se směrnicí Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, dovolává se přípustnosti dovolání i z hlediska řešení právní otázky s tím, že tato má být dovolacím soudem posouzena jinak. Poukazuje na závěry zaujaté v judikatuře Nejvyššího soudu, zejména v rozhodnutích ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2054/2011, ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 194/2013, a ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, z nichž vyplývá, že rozhodčí doložka, kterou účastníci sjednali, obsahuje srovnatelné formulace, a je tedy neplatná. Namítá, že JUDr. R. K. nebyl účastníky sjednán (určen) jako rozhodce ad hoc, ale „že jeho výběr byl ponechán na vůli třetí osoby, byť v daném případě šlo o osobu totožnou“, a že nebyl vybrán dohodou stran. Odvolacímu soudu vytýká, že nevyvodil patřičné závěry ze skutečnosti, že JUDr. R. K. „vystupuje též jako instituce“, která vydává rozhodčí a poplatková pravidla, a že si tak přisvojuje oprávnění, jež náleží pouze rozhodčím soudům, a že se nezabýval způsobem vedení řízení, jež je podle rozhodčí doložky jednoinstanční, neveřejné a písemné. Dále cituje rozhodnutí, v nichž Vrchní soud v Olomouci a Krajský soud v Ostravě posoudily jako neplatné téměř totožné rozhodčí doložky a dovodily nedostatek pravomoci rozhodce JUDr. R. K., resp. nicotnost jím vydaných rozhodčích nálezů. Okrajově pak poukazuje na to, že před zahájením rozhodčího řízení došlo na straně úvěrové věřitelky na základě smlouvy o postoupení pohledávky k právnímu nástupnictví, z čehož oprávněná dovodila, že je sjednanou rozhodčí doložkou vázána. Podle názoru dovolatele však postoupením pohledávky „nedochází současně k přechodu práv a povinností z původního věřitele na nového ohledně rozhodčí smlouvy“, nýbrž nutný byl souhlas, resp. nová dohoda s dlužníkem, která však „neexistuje“. Je přesvědčen, že i exekuční soud v rámci řízení o nařízení exekuce (příp. o zastavení exekuce) v případě zjištění zneužívající povahy rozhodčí doložky [viz věc Soudního dvora Evropské unie Asturcom C-40/08] musí přistoupit k věcnému posouzení (přezkumu) a adekvátně reagovat, a nikoli uzavřít, že nemá možnost se tímto problémem zabývat s ohledem na zákonné omezení rozsahu přezkumu. Rozhodčí doložka v posuzované věci má dle jeho názoru jednoznačně zneužívající povahu. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že návrh na nařízení exekuce zamítne, příp. je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Oprávněná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání povinného bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolací řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ust. § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podle ust. § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mj., že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ust. § 237o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ust. § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ust. § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení procesní otázky, zda rozhodce měl pravomoc vydat exekuční titul (rozhodčí nález), která se odvíjí od vyřešení hmotněprávní otázky (ne)platnosti rozhodčí doložky. Protože odvolací soud se při řešení těchto právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ust. § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ust. § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání povinného je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – s ohledem na to, že rozhodčí doložka byla sjednána v úvěrových podmínkách společnosti Home Credit Finance, a. s., které jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru ze dne 15. 8. 2005, a že rozhodčí nález byl vydán dne 25. 10. 2011 – podle právních předpisů v té době účinných, tedy podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. 3. 2012 (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“), a podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „ex. řád“).

Podle ust. § 40 odst. 1 písm. c) ex. řádu je exekučním titulem vykonatelný rozhodčí nález.

Podle ust. § 44 odst. 3 věty první ex. řádu soud usnesením nařídí exekuci a jejím provedením pověří exekutora do 15 dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce, jinak návrh zamítne.

Podle ustálené soudní praxe soud při nařízení exekuce mj. zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc.

V posuzované věci navrhla oprávněná, aby soud nařídil exekuci na majetek povinného podle rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. R. K. dne 25. 10. 2011, sp. zn. PPF-DUO-L 927/2011. Rozhodčí doložka, na základě níž jmenovaný rozhodce dovodil svoji pravomoc k vydání tohoto rozhodčího nálezu, zní: „Smluvní strany se dohodly, že majetkové spory, vzniklé z této ÚS, ze smlouvy RÚ nebo v souvislosti s nimi, budou rozhodovány jediným rozhodcem. Jediný rozhodce bude určen JUDr. R. K., IČ: XY, advokátem se sídlem XY, a to ze seznamu rozhodců, vedeného JUDr. R. K. JUDr. R. K. je v seznamu rozhodců též uveden, a je tedy oprávněn rozhodcem určit sám sebe. Pro rozhodčí řízení vedené jediným rozhodcem budou závazná rozhodčí pravidla a poplatková pravidla, obě platná ke dni zahájení rozhodčího řízení. Rozhodčí pravidla, poplatková pravidla a seznam rozhodců jsou publikovány na internetové stránce www.iudicium.cz a současně jsou uloženy k nahlédnutí v sídle advokáta JUDr. R. K. Obě smluvní strany berou na vědomí, že rozhodčí řízení je neveřejné, zpravidla pouze písemné, a že nevyjádří-li se žalovaný do sedmi kalendářních dnů ode dne, kdy mu byla doručena žaloba, jsou skutečnosti vyjádřené v žalobě považovány za nesporné. … Pro případ, že by JUDr. R. K. z vážných důvodů nemohl jediného rozhodce určit, určí jediného rozhodce ze seznamu rozhodců žalobce. Pro případ, že jediný rozhodce nebude moci z vážných důvodů spor rozhodnout, odmítne tento spor projednávat nebo se funkce rozhodce vzdá, se smluvní strany dohodly, že JUDr. R. K. stanoví nového jediného rozhodce ze seznamu rozhodců. V případě, že tímto jediným rozhodcem bude sám JUDr. R. K., stanoví nového jediného rozhodce ze seznamu rozhodců žalobce. Rozhodčí pravidla a poplatková pravidla jsou závazná i pro jediného rozhodce určeného žalobcem a nového jediného rozhodce.“

Vrchní soud v Praze již v usnesení ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, uveřejněném pod č. 45/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal a odůvodnil názor, podle něhož se účastníci musejí v rozhodčí smlouvě dohodnout buď na ad hoc rozhodci (rozhodcích), nebo na stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona (§ 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.). Jedná-li se o ad hoc rozhodce, jímž musí vždy být fyzická osoba, může být přímo v rozhodčí smlouvě tento rozhodce či rozhodci, je-li jich více, uveden (uvedeni), příp. může rozhodčí smlouva stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny (§ 7 odst. 1 zákona č. 216/94 Sb.). Přitom stanovením způsobu určení rozhodce je třeba rozumět jen určení takového způsobu, který nezáleží jen na vůli jedné strany, jak je tato zásada formulována v ust. § 269 odst. 3 obch. zák. Na rozdíl od ad hoc rozhodců mohou stálé rozhodčí soudy vydávat svá vlastní pravidla (statuty a řády), která mohou určit jak jmenování a počet rozhodců (rozhodci mohou být vybíráni ze seznamu), tak i způsob vedení řízení a též náklady rozhodčího řízení.

Na toto rozhodnutí pak navázal usnesením ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněným pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, který usměrnil rozdílnou rozhodovací praxi soudů přijetím závěru, že neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc a odkazuje-li pouze na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je (jako celek) neplatná podle § 39 obč. zák. (č. 40/1964 Sb.) pro rozpor se zákonem.

V usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod č. 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dále mj. dospěl k závěru, že byl-li rozhodce určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) ex. řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák. č. 40/1964 Sb.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc.

Tyto závěry se uplatní také v posuzovaném případě, jelikož sjednaná rozhodčí doložka obsažená v § 15 úvěrových podmínek společnosti Home Credit Finance, a. s., jakožto nedílné součásti úvěrové smlouvy ze dne 15. 8. 2005, neobsahuje určení rozhodce ad hoc, nýbrž určení rozhodce svěřuje fyzické osobě – advokátovi JUDr. R. K., tedy subjektu, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona a který tedy ani není povolán vydávat řád, podle něhož má rozhodčí řízení probíhat, ani vést seznam rozhodců, z něhož má být rozhodce vybrán. K vedení seznamu rozhodců a vydávání „rozhodčích řádů“ jsou totiž podle ust. § 13 zákona č. 216/1994 Sb. oprávněny pouze stálé rozhodčí soudy zřízené na základě zákona. V posuzované věci jde tudíž o obdobnou situaci, která byla řešena ve shora citované judikatuře, rozdíl, který ovšem nemůže vést k odlišnému právnímu posouzení věci, je jen v tom, že rozhodce byl určen odkazem na „rozhodčí řád“ vydaný fyzickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona.

I když se tedy formulace rozhodčí doložky v posuzovaném případě liší od znění rozhodčí doložky, které dovolací soud posuzoval v citovaných rozhodnutích, zřetelně z ní vyplývá, že účastníci se nedohodli na tom, že jejich případný spor bude řešen rozhodcem ad hoc (v rozhodčí doložce není uvedeno, že spor rozhodne v ní výslovně určený konkrétní rozhodce), a způsob určení rozhodce v ní není sjednán způsobem odpovídajícím zákonu. Uvedené nedostatky způsobují absolutní neplatnost předmětné rozhodčí doložky jako celku podle § 39 obč. zák. (č. 40/1964 Sb.), a rozhodce JUDr. R. K. určený na základě této absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák. č. 40/1964 Sb.) proto neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc.

Závěr odvolacího soudu, že rozhodčí doložka je v části, v níž umožňovala JUDr. R. K. určit rozhodcem sebe samého, platná, a že jeho pravomoc k vydání rozhodčího nálezu ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. PPF-DUO-L 927/2011, tak byla dána, není z uvedených důvodů správný.

Protože předpoklad pro nařízení exekuce, spočívající v tom, že orgán, který exekuční titul vydal, k tomu měl pravomoc, nebyl splněn (§ 44 odst. 3 věta první ex. řádu), a protože na základě dosavadních výsledků řízení je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud změnil podle ust. § 243d písm. b) o. s. ř. usnesení odvolacího soudu tak, že změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh oprávněné na nařízení exekuce na majetek povinného podle označeného rozhodčího nálezu zamítl, aniž bylo nutné se zabývat dalšími námitkami povinného uplatněnými v dovolání, neboť absolutní neplatnost rozhodčí doložky podle § 39 obč. zák. (č. 40/1964 Sb.) z důvodů výše uvedených vede sama o sobě k závěru, že rozhodce JUDr. R. K. neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc.

O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť povinný byl v dovolacím řízení plně úspěšný, a oprávněná je proto povinna nahradit mu náklady potřebné k účelnému uplatňování práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§ 151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ust. § 147 nebo § 149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§ 151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů odvolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem částkou ve výši 8 780 Kč. Pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení pak určil paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem částkou ve výši 4 390 Kč. Kromě těchto paušálních sazeb odměny advokáta vznikly povinnému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 900 Kč (za tři úkony právní služby, z toho dva v rámci odvolacího řízení a jeden v řízení dovolacím, srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Oprávněná je povinna náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení v celkové výši 14 070 Kč povinnému zaplatit k rukám advokáta, který povinného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poznámka:

Obdobně bylo rozhodnuto ve věci 30 Cdo 3396/2014 ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1380/2015.

Právní věta redakce.