Nemajetková újma dle nového občanského zákoníku
autor: JUDr. Pavla Čuříková, Ph.D. publikováno: 10.04.2015
V postmoderní společnosti se stále více do popředí dostává ochrana osobnosti fyzické osoby a s tím spojené aspekty náhrady imateriální újmy. Nový občanský zákoník se této problematice věnoval napříč kodexem a bylo by vhodné, se na stěžejní ustanovení podívat komplexněji a určitým způsobem o nich pojednat.
Nový občanský zákoník zmiňuje ochranu osobnosti již ve svých úvodních ustanoveních části první, obecné části. Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou mimo jiné ujednání porušující právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti (§ 1 odst. 2 o. z.). Ustanovení § 3 o. z. proklamuje, že soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí a štěstí jeho rodiny nebo lidí jemu blízkých takovým způsobem, jenž nepůsobí bezdůvodně újmu druhým. Soukromé právo spočívá též na zásadě, že každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí.
Nový občanský zákoník na straně jedné zavádí široce pojaté klausule týkající se ochrany osobnosti fyzické osoby, které umožňují v důsledku § 24 o. z. spolu v kombinaci s § 14 o. z. žalovat v rámci této oblasti prakticky cokoliv. Zákoník ponechal v ochraně osobnosti „tělesnou integritu“ a „ochranu podoby, soukromí a jména“. Na druhé straně není věnována bližší pozornost dvěma nejčastějším typům zásahů do práva na ochranu osobnosti, a to jednak cti a důstojnosti a také soukromí a rodinnému životu.
V hlavě druhé nového občanského zákoníku, oddílu pátém (§ 77, 78 o. z.) je zakotvena dosti kazuistická ochrana jména a příjmení člověka. Podle § 78 odst. 1 o. z. se člověk, který byl dotčen zpochybněním svého práva ke jménu nebo který utrpěl újmu pro neoprávněný zásah do tohoto práva, zejména neoprávněným užitím jména, může domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Za určitých okolností (je-li dotčený nepřítomen, je nezvěstný, nesvéprávný nebo nemůže-li z jiné příčiny uplatnit toto právo sám a zároveň ač svéprávný, dal výslovně najevo, že si to nepřeje) se může ochrany domáhat manžel, potomek, předek nebo partner. V případě neoprávněného zásahu do příjmení a je-li pro to důvod spočívající v důležitém zájmu na ochraně rodiny, může se ochrany domáhat samostatně manžel nebo jiná osoba dotčenému blízká, byť do jejich práva ke jménu přímo zasaženo nebylo.
Používání kamerových systémů
V souvislosti se soukromím je v dnešní době stále aktuálnější otázka používání kamerových systémů. Vyvstává otázka, do jaké míry je za současného právního stavu sledování jednotlivých fyzických osob prostřednictvím videokamer v obchodech, jakož i na veřejných prostranstvích za účelem zvýšení bezpečnosti lidí a jejich majetku neoprávněným zásahem do práv fyzických osob na ochranu jejich osobnosti, jmenovitě do jejich práva na soukromí. V místech jako jsou obchody a banky, kde jsou návštěvníci upozorněni na monitorovací činnost pomocí kamerového systému, nepůjde o neoprávněný zásah do jejich osobnosti. Platí totiž, že návštěvník svým vstupem do označených prostorů dává konkludentní souhlas s tím, aby byl on sám a jeho chování monitorováno. Jinak je třeba nazírat na situaci, kdy kamerový systém slouží ke sledování provozu na veřejných prostranstvích, náměstích, ulicích za účelem zvýšení bezpečnosti lidí a majetku. Jestliže se město nebo obec z důvodu prevence před porušováním práv (kriminalitou) rozhodne monitorovat veřejná místa kamerovým systémem, je vhodné, aby před jejich instalací a používáním vhodným způsobem veřejnost upozornila (v úvahu přichází vyhláška v budově obecního úřadu, na vývěskách); tím spíše, že za současného právního stavu neexistuje žádná veřejnoprávní úprava této problematiky. Kamerovým systémem pořízené snímky fyzických osob smějí být použity jen k účelu, ke kterému byly pořízeny a jejich uchovávání jen na dobu nezbytně nutnou k naplnění sledovaného účelu. Zároveň musí být šetřena podstata zkoumaných osobnostních práv fyzické osoby, tzn., že jejich použití nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby.
Použitelnost zvukového nebo obrazového záznamu jako důkazního prostředku
S kamerovými systémy úzce souvisí také použitelnost videa nebo audiozáznamu jako důkazního prostředku. Obecně platí, že jako důkazní prostředek může být připuštěno vše, co bylo pořízeno v souladu s objektivním právem. Ústavní soud na jedné straně připustil, že každý má právo zaznamenávat své telefonické hovory. Na straně druhé však odmítl tezi, že za projev úřední licence by bylo možné považovat každé řízení, jednání před soudem nebo jiným orgánem státu. Projev úřední licence totiž zahrnuje jen případy, které výslovně upravuje zákon. Takovým zákonem je trestní řád, který v této souvislosti upravuje odposlech a záznam telekomunikačního provozu v trestním řízení. Občanskoprávní předpisy nic podobného nestanoví. Magnetofonový záznam telefonického hovoru fyzických osob je záznam projevů osobní povahy hovořících osob a jako takový může být použit (i jako důkaz v občanském soudním řízení) zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru. Při absenci tohoto souhlasu je tak nutné důkaz záznamem považovat za nepřípustný.
Nový občanský zákoník se k této problematice staví jinak. Podle § 88 odst. 1, 2 o. z. není potřeba svolení, pokud se zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použije k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob a dále v případech pořízení nebo použití na základě zákona k úřednímu účelu nebo v případě, že někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu. Právě odstavec prvý, nevyžadující oproti dřívější úpravě souhlas v případech, kdy dotčené jednání směřuje k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob, podle mého dopadá a je přímo aplikovatelný pro legitimní využití v utajení pořízeného audiovizuálního nebo zvukového záznamu jako důkazu v civilním řízení. V soukromoprávních vztazích je nutné rozlišovat mezi projevy osobní povahy a projevy, které osobní povahu nemají (zejména ty, související s výkonem povolání nebo podnikání). Druhé jmenované je třeba vykládat extenzivně.
Nový občanský zákoník v § 84 dovoluje zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost jen s jeho svolením. Stejně tak její rozšiřování (§ 85 o. z.). Tato ustanovení jsou do značné míry obsoletní. Vyjdeme-li z předpokladu, že osobním údajem ve smyslu § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů je jakákoliv informace týkající se přímo nebo nepřímo určené nebo určitelné fyzické osoby, je patrné, že projev osobní povahy určitelné konkrétní osoby, které se týká, bude téměř vždy osobním údajem nebo bude osobní údaje obsahovat. Pak zachycování, shromažďování a další rozšiřování prováděné systematicky bude nutné považovat za zpracování osobních údajů. Stejný závěr o obsoletnosti se uplatní i ohledně § 86 o. z., podle kterého nesmí nikdo zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Ve stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní povahy.
Osobnost člověka
Oddíl šestý je věnován osobnosti člověka. V úvodu je proklamována ochrana osobnosti člověka, včetně všech jeho přirozených práv. Jako úvodní proklamatorní ustanovení je uvedeno, že každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Demonstrativní výčet (§ 81 odst. 2 o. z.) vypočítává, že ochrany požívá zejména život, důstojnost člověka, zdraví, právo žít v příznivém životním prostředí, vážnost, čest, soukromí a projevy osobní povahy. Člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno anebo aby byl odstraněn jeho následek (§ 82 odst. 1 o. z.).
Podle § 82 odst. 2 o. z. se po smrti člověka může ochrany jeho osobnosti domáhat kterákoli z osob jemu blízkých. Tímto ustanovením dochází k výraznému rozšíření osob oprávněných k soudní ochraně. Za určitých okolností toto právo v omezené míře náleží také právnické osobě. Podle § 83 o. z. je totiž toto právo oprávněna uplatnit i právnická osoba, jestliže neoprávněný zásah do osobnosti člověka souvisí s jeho činností v právnické osobě. Za jeho života však jen jeho jménem a s jeho souhlasem. Není-li člověk schopen projevit vůli pro nepřítomnost nebo pro neschopnost úsudku, není souhlasu třeba. Vycházíme-li z faktu, že osobou blízkou bude i každý příbuzný v řadě přímé (§ 22 odst. 1 o. z.), pak se otevírá velmi široký prostor pro posuzování jednání učiněných v minulosti.
Právo na náhradu škody i nemajetkové újmy
Náhrada škody na zdraví je v novém občanském zákoníku upravena v pododdílu druhém „náhrada při újmě na přirozených právech člověka“, v § 2956 o. z. až 2968 o. z. Vychází ze zásady plné náhrady všech škod a nemateriální újmy. Limity náhrad jsou zakotveny tam, kde jejich použití plyne z povahy věci. V § 2956 o. z. je obecně zakotveno právo na náhradu škody i nemajetkové újmy způsobené zásahem do osobnostních práv, která jsou vymezena v obecné části zákoníku. Ochrana osobnosti je tedy ponechána na počátku občanského zákoníku a neoprávněným zásahem do osobnostních práv vzniká dotčené osobě právo na přiměřené zadostiučinění. „Termín „škoda na zdraví“ je nahrazen termínem „ublížení na zdraví“, což je v souladu s pojetím celé úpravy, která daleko více dbá i na odškodnění nemajetkové újmy.
Zákonodárce však ponechal termín ztížení společenského uplatnění, přestože je typickým produktem socialistického zákonodárství. V § 2956 o. z. pak také výslovně stanoví, že jako nemajetkovou újmu odčiní škůdce i způsobené duševní útrapy. Jako obecné pravidlo platící pro všechna dílčí oprávnění je upraveno případné zvýšení náhrady. Je pojato jako právo poškozeného na zvýšení náhrady, byla-li škoda způsobena úmyslně, zvláště s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, diskriminací poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobné závažné důvody; přihlédne se rovněž k obavám poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala (§ 2957 o. z.). Zcela nově je upraven institut odbytného (§ 2968 o. z.), který umožňuje soudu, aby z důležitého důvodu a na žádost poškozeného přiznal náhradu, která se jinak plní peněžitým důchodem, jako jednorázovou částku. Naproti tomu dohoda o jednorázovém odškodnění ve smyslu § 449a o. z. upravena není, tím se však de lege ferenda nevylučuje její uzavření. Nově je zakotveno právo osoby, pro níž poškozený konal bezplatně práce v její domácnosti či závodu, na náhradu toho, oč přišla; tato náhrada se hradí peněžitým důchodem (§ 2965 o. z.).
Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění je upravena v § 2958 o. z. Výslovně stanoví, že se hradí relutárně, tedy peněžitou náhradou (což je speciální úprava k obecnému pravidlu odčinění nemateriální újmy primárně přiměřeným zadostiučiněním, zakotveném v § 2951 odst. 2 o. z.). Podle tohoto ustanovení škůdce při ublížení na zdraví odčiní újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
Nové pojetí odškodňování s sebou nese mnoho problematických konsekvencí. Předně se ruší konstrukce obecné úpravy v občanském zákoníku a na ní navazující vyhlášky, na základě které se odvozuje výše přiznaného odškodnění. Přetržením dosavadní rozhodovací praxe nevyhnutelně dojde k nejednotnému rozhodování soudů. To povede k právní nejistotě a horší vymahatelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy. Tabulkový systém navíc splňuje ústavněprávní požadavky. Potrvá minimálně dalších deset let (jak již ukázal vývoj v případě ochrany osobnosti a přiznávané materiální satisfakce), než bude možné hovořit o vzniku nové relevantní judikatury. Na soudy budou zároveň kladeny vysoké nároky na odůvodnění rozhodnutí. A to nejen na stanovení peněžité částky jako takové, ale také naplnění jednotlivých neurčitých pojmů. Jejich složením dochází spíše k vytvoření bezobsažného ustanovení než konkrétní právní normy. Náhrada má předně plně vyvážit újmu a nelze-li výši takto určit, uplatní se zásady slušnosti. Není ani zřejmé, co přesně má zákonodárce na mysli pojmem další nemajetková újma.
Určitým negativem nové úpravy je také fakt, že nový systém odškodnění již nadále nebude garantovat minimální výši bolestného a ztížení společenského uplatnění. To může ve svém důsledku dotčenou osobu poškodit. Je však nutné poznamenat, že důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku výslovně připouští, že namísto dnešního tabulkového systému může existovat jiný systém, který bude působit na sjednocování rozhodovací činnosti soudů.
Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu přijalo dne 12. 3. 2014 doporučení k aplikaci § 2958 o. z.; metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění).
Zvyšování přiznávaných částek má i své ekonomické důsledky. Nevyhnutelně vzrostou náklady na pojištění a celý systém se tak značně prodraží. Toto navýšení s sebou nese likvidační charakter, který není v zájmu poškozeného, jelikož škůdce by neměl ztratit schopnost uhradit škodu alespoň v nižším rozsahu (to se netýká pojišťoven).
Podle mého názoru by se odškodnění při ublížení na zdraví mělo ubírat cestou novelizace vyhlášky a zvýšení finančního ohodnocení za bod. Tímto krokem by bylo možné účinně reagovat na nastalou situaci a zároveň by bylo posíleno právo poškozeného na adekvátní peněžitou náhradu.
I na tomto místě je nutné upozornit na přechodné ustanovení § 3079 o. z., zakotvující pravou retroaktivitu, které může mít dopad i do oblasti náhrady škody na zdraví.
Podle § 2959 o. z. je škůdce při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví povinen odčinit duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké. Výše peněžité náhrady není stanovena konkrétní částkou, má však plně vyvažovat jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Nový občanský zákoník tak rozšiřuje okruh oprávněných osob, neboť nově a šířeji je definována i osoba blízká.
Obdobně upravuje náklady na výživu pozůstalým nový občanský zákoník ve svých ustanoveních § 2966 až § 2967. Při usmrcení hradí škůdce peněžitým důchodem náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý ke dni své smrti poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu. Náhrada náleží pozůstalým ve výši rozdílu mezi dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu a tím, co by poškozený podle rozumného očekávání mohl pozůstalým na těchto nákladech poskytovat, pokud by k jeho zranění nedošlo. Z důvodu slušnosti lze přiznat příspěvek na výživné i jiné osobě, pokud jí usmrcený poskytoval takové plnění, ač k tomu nebyl podle zákona povinen. Při výpočtu náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého; náhrada nákladů na výživné pozůstalým nebo jiným osobám však nesmí úhrnem převýšit to, co by zemřelému náleželo jako náhrada za ztrátu na výdělku, případně na důchodu. Při vyměření náhrady pozůstalým se přihlédne také k tomu, jak dlouho by usmrcený pravděpodobně žil, nebýt zranění. Při vyměření náhrady jiným osobám se přihlédne k tomu, jak dlouho by usmrcený plnění pravděpodobně poskytoval.
Ustanovení § 2953 o. z. umožňuje soudu z důvodů zvláštního zřetele hodných, náhradu škody přiměřeně snížit. Soud má vzít zřetel zejména na to, jak ke škodě došlo, k osobním a majetkovým poměrům člověka, který škodu způsobil a odpovídá za ni, jakož i k poměrům poškozeného. Náhradu nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně. Výše uvedené se neuplatní, způsobil-li škodu ten, kdo se hlásil k odbornému výkonu jako příslušník určitého stavu nebo povolání, porušením odborné péče.
Nový občanský zákoník vychází z pojetí, že rozdíl mezi majetkovým a nemajetkovým právem je třeba odvozovat od samotné povahy nároku, nikoli od právního důvodu (kauzy). Toto pojetí je jednak v souladu s tím, jak nový občanský zákoník chápe náhradu za újmu způsobenou na tzv. přirozených právech člověka, jako majetkové právo (zvláštní typ újmy majetkového charakteru) a rozhodovací činností Evropského soudu pro lidská práva a převládající evropskou právní vědou. Vznikne-li v souvislosti se zásahem do osobnosti fyzické škodlivý následek, je právo na odčinění tohoto následku nepromlčitelné za situace, že svou povahou nemá bezprostřední vliv na majetkovou sféru dotčené osoby.
Nový občanský zákoník v § 612 již výslovně stanoví, že v případě práva na život a důstojnost, jméno, zdraví, vážnost, čest, soukromí a obdobného osobnostního práva se promlčují jen práva na odčinění újmy způsobené na těchto právech. V tomto ustanovení lze spatřovat pozitivní dopad, protože přesně stanoví, že se promlčují všechny prostředky ochrany osobnosti. Odpadá tak problém tvrzení a dokazování existence právního zájmu na ochranu osobnosti odčinění nemajetkové újmy ve všech případech, kdy je žalováno plnění odlišné od materiální satisfakce.
Počátek běhu promlčecí lhůty u práva na odčinění újmy se odvíjí od dvou rozhodných okolností a to vědomosti o škodě a o osobě povinné k její náhradě (§ 620 odst. 1 o. z.). Právo na náhradu jiné újmy se promlčuje v desetileté objektivní promlčecí době, která běží ode dne, kdy újma vznikla (§ 636 odst. 1 o. z.). Byla-li však újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její náhradu nejpozději za 15 let ode dne, kdy újma vznikla. Dané se uplatní i v případě, že újma vznikla porušením povinnosti v důsledku úplatkářství spočívajícího v nabídce, slibu nebo dání úplatku jiným než poškozeným nebo v přímém či nepřímém vyžádání úplatku od poškozeného (§ 636 odst. 2 o. z.). Nový občanský zákoník odchylně stanovil okruh případů, které se promlčují pouze v subjektivní promlčecí době. Pro právo vzniklé z újmy na svobodě, životě nebo na zdraví se výše uvedené objektivní lhůty (uvedené v § 636 odst. 1, 2 o. z.) nepoužijí (§ 636 odst. 3 o. z.).
V přechodném ustanovení § 3037 o. z. je upraven běh lhůt, od kterých se odvíjí promlčecí doba. Dozvěděla-li se tedy osoba přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona o porušení svého práva na jméno, čest, pověst nebo o porušení obdobného soukromého poměru a o tom, kdo je porušil, nebo měla-li a mohla se o tom přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dozvědět, počne lhůta k zániku práva na jeho ochranu běžet ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Stejně tak počne běžet lhůta k zániku práva na ochranu výše uvedených statků ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona v případě, že se osoba o porušení a odpovědné osobě dozvěděla za účinnosti tohoto zákona, nebo měla-li se a mohla se o tom dozvědět.
V neposlední řadě je zakotveno silné beneficium v § 3079 odst. 2 o. z., podle kterého jestliže soud nerozhodl ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona o náhradě škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, může na návrh poškozeného člověka, jsou-li pro to mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele (ustanovení § 2 odst. 3 o. z.), přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona. V tomto ustanovení vidím flagrantní porušení obecných principů odpovědnosti. Stěžejní zásada právní odpovědnosti obsažená v čl. 2 odst. 2 Listiny, že právní odpovědnost může být státní mocí uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Toto ustanovení je typickým příkladem zpětné působnosti právní normy (pravé retroaktivity). Porušuje totiž princip právní jistoty a legitimního očekávání. Vznik takovéto sekundární povinnosti v daném případě nemohl škůdce předvídat, a tudíž toto ustanovení ve svém důsledku působí v neprospěch škůdce a neodůvodněně zvýhodňuje poškozeného.
Cena zvláštní obliby
Aspekty nemajetkové újmy se promítly také do § 492 odst. 2 o. z., který zavádí tzv. mimořádnou cenu věci. Ta se stanoví, má-li se její hodnota nahradit, s přihlédnutím ke zvláštním poměrům nebo ke zvláštní oblibě vyvolané náhodnými vlastnostmi věci. Domnívám se, že ke stanovení mimořádné ceny věci by mělo docházet jen ve výjimečných případech. Na žalobce však budou kladeny vysoké nároky ohledně prokázání takových skutečností a okolností, kterou budou takto zvýšenou cenu ospravedlňovat.
Nový občanský zákoník zná další termín pro hodnotu věci, která v sobě zahrnuje nemajetkový aspekt; používá pojmu cena zvláštní obliby (pretium affectionis), a to ve svém ustanovení § 2969 odst. 2 o. z., uvozeném rubrikou náhrada při poškození věci.
Poškodí-li totiž škůdce věc ze svévole nebo ze škodolibosti, má poškozenému nahradit cenu zvláštní obliby. Cena zvláštní obliby bude předpokládat čistě osobní vztah k určité věci, čímž nabude tato věc určitých nahodilých subjektivních vlastností, takže ji nelze nahradit věcí jinou a že věc ta má vyšší cenu jen pro určitou osobu nebo pouze pro určitý okruh osob. Jako problém vidím fakt, že ze zákona jednoznačně nevyplývá vztah mezi § 492 odst. 2 o. z. a § 2969 odst. 2 o. z.. Na dané je možné pohlížet buď jako na dvě samostatná ustanovení, mezi kterými není vztah souvztažnosti anebo že cena zvláštní obliby vzniklá poškozením věci svévolně nebo ze škodolibosti je určitou podmnožinou mimořádné ceny věci. Osobně se kloním k první z nastíněných variant. S výhradou, že pojem cena zvláštní obliby není, v důsledku shora uvedeného, jednoznačný a tudíž určitý.
Nově občanský zákoník vyděluje ze společného jmění manželů to, co nabyl jeden z manželů jako náhradu nemajetkové újmy na svých přirozených právech.
Ztráta radosti z dovolené
Mezi laickou veřejností se stala hojně diskutovanou problematika náhrady za ztrátu radosti z dovolené (loss of enjoyment of the holiday, Entgang von Urlaubsfreude). Vedle doslovného překladu z německého jazyka je spíše přesnější tento institut chápat jako ztrátu prožitku či spokojenosti z dovolené. Ač byla prezentována jako „novinka“, ve skutečnosti ji bylo možno požadovat i podle dřívějšího občanského zákoníku, byť nebyla výslovně upravena. Podle § 2543 nového občanského zákoníku při porušení povinnosti, za niž odpovídá, nahradí pořadatel cestujícímu vedle škody na majetku také újmu za ztrátu radosti z dovolené, zejména byl-li zájezd zmařen nebo podstatně zkrácen. Odstoupí-li cestující od smlouvy nebo uplatní-li právo z vady zájezdu, není tím dotčeno jeho právo na náhradu ztráty radosti z dovolené. Zároveň se uplatní § 2913 odst. 2 o. z., který stanoví, že kdo porušil povinnost ze smlouvy, zprostí se povinnosti k náhradě škody, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli (vyšší moc). Smluvní stranu nezprostí povinnosti k náhradě škody překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů, překážka vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat. Povinnost k náhradě škody se poměrně sníží, jestliže škoda vznikla nebo se zvětšila také následkem okolností, které se přičítají poškozenému (ustanovení § 2918 o. z.). Jinými slovy pořadatel zájezdu nebude v zásadě odpovídat za porušení svých smluvních povinností (zejména poskytnout zájezd řádně a včas), jestliže k porušení povinnosti dojde v důsledku vyšší moci. Závěrem je třeba upozornit, že právo na náhradu za ztrátu radosti z dovolené nevzniká při jakémkoliv „pokažení“ dovolené, typicky za špatné počasí. Je třeba odlišovat od uvedení v omyl a věcmi, které ovlivnit nelze, nebo jsou dány různými představami lidí z různých zemí. Porušení povinnosti pořadatele zájezdu.
N|áhrada při újmě na přirozených právech člověka
Zákonodárce měl potřebu upravit institut nemajetkové újmy velmi podrobně; v pododdíle uvozeném slovy náhrada při újmě na přirozených právech člověka. Výsledkem je jakési proklamativní ustanovení (§ 2956 o. z.), podle kterého vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil. Jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. A dále následující ustanovení § 2957 o. z., které stanoví, že způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobné závažné důvody. V úvahu se má rovněž vzít obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala. Osobně považuji toto ustanovení za nešťastné a ve svém konečném závěru za zbytečné. Plně by postačovala formulace, že způsob a výše přiznaného zadostiučinění má odpovídat okolnostem případu. Již samotná formulace přiměřené zadostiučinění v sobě obsahuje/zahrnuje imperativ toho, že přisouzené zadostiučinění se odvíjí od všech rozhodných okolností neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti a reparuje nemajetkovou újmu takto způsobenou.
Nově má mít podle § 2971 o. z. právo na náhradu nemajetkové újmy v podstatě každý, byť není primárním ani sekundárním poškozeným. Odůvodňují-li to totiž zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit. Na straně jedné je snahou autora sjednotit roztříštěnost dosavadní úpravy. Ve skutečnosti však v ustanoveních o škodách; ustanovení § 2951 o. z., konkrétněji poté v ustanovení § 2956 o. z. jen nenápadně naznačuje možnost hradit nemajetkovou újmu. Jisté zdvojení se objevuje v § 2957 o. z. týkající se ochrany osobnosti.
Zůstane zachována objektivní odpovědnost škůdce. V případě rozhodování soudu o přiznání peněžité satisfakce, bude záležet na okolnostech konkrétního jednotlivého případu, s tím, že v pochybnostech je třeba okolnosti případu vykládat k tíži škůdce, ale také na chování poškozeného. Přiměřené zadostiučinění může dále žádat i osoba, jejíž právo bylo nekalou soutěží ohroženo nebo porušeno a to vůči rušiteli (ustanovení § 2988 o. z.).
Autorka právničkou na Ministerstvu spravedlnosti ČR.