Nelze opravovat něco, co je v samém základu špatně. Rozhovor s Petrem Lavickým o novém civilním řádu soudním.

Pane docente, dnes jste představili veřejnosti věcný záměr nového civilního řádu soudního. Můžete na úvod říci, kdo společně s Vámi tvoří pracovní skupinu a kolik hodin práce je již za Vámi? 

Naše pracovní skupina měla zpočátku šest, později jenom pět členů. Po celou dobu byli členy pracovní skupiny paní profesorka Alena Winterová z pražské právnické fakulty, doktorka Eva Dobrovolná z brněnské právnické fakulty, doktor Bohumil Dvořák z Nejvyššího soudu a též z PF UK a doktor Zdeněk Pulkrábek z Krajského soudu v Plzni a z plzeňské právnické fakulty. Brzy po zahájení prací musel na své členství ze zdravotních důvodů rezignovat soudce Nejvyššího soudu doktor Jiří Spáčil. Všem patří velké uznání a dík za vynikající práci, kterou odvedli. Stejně tak je nutné ocenit organizační a administrativní podporu ze strany Ministerstva spravedlnosti.

První zasedání pracovní skupiny se konalo 29. 4. 2016 v Praze. Následovalo šestnáct dalších zasedání konaných střídavě v Praze a Brně a jedno několikadenní zasedání v Kroměříži. V březnu se v Brně uskutečnilo k věcnému záměru velké mezinárodní sympozium nazvané „Nový český civilní řád soudní pro třetí milénium“, jehož se zúčastnili přední němečtí, rakouští a švýcarští procesualisté. Závěry z tohoto sympozia byly ve věcném záměru zohledněny. Věcný záměr byl dokončen na začátku srpna tohoto roku, což je vzhledem k jeho rozsahu a složitosti celé problematiky enormně krátká doba.

Současný občanský soudní řád v aktuálním znění je velmi nepřehledný, na spoustě míst si protiřečí. Jaké další důvody vás vedly k tomu, že jste připravili zcela nový předpis, a na jakých principech jej konstruujete? 

Občanský soudní řád vznikl v jiných společensko-politických poměrech a byl postaven na dnes nepřijatelné ideologii. Ve jménu zásady materiální pravdy, která byla obsahově deformována a nesprávně prohlášena za vedoucí zásadu civilního procesu, byly uměle stírány rozdíly mezi sporným a nesporným řízením. Tím byly odůvodňovány nejrůznější oficiózní zásahy do civilního procesu, počínaje účastí prokurátora, národního výboru a společenské organizace, přes kontrolu dispozičních úkonů procesních stran, a odstraněním klasických institutů civilního sporného procesu konče.

Po roce 1989 byly jeho nejzávažnější deformace odstraněny. Novelizací občanského soudního řádu však bylo velmi mnoho. Tyto novely měly kolísavou kvalitu a většinou postrádaly jednoznačnou představu, co má být úkolem řízení před civilními soudy a jak by mělo řízení vypadat. Výsledkem je předpis, který svazuje ruce jak stranám, tak i soudu, aniž k tomu má důvod, a jenž neupravuje některé instituty, jejichž úprava je nezbytná, jako např. rozsudek pro vzdání se nároku, mezitímní určovací rozsudek, výtku vad, vyhrazenou stížnost, míru důkazu či důkazní břemeno, a některé další zase upravuje nepřijatelným způsobem. To platí např. pro koncentraci řízení, neúplnou apelaci, fikci uznání nároku, kontumační rozsudky, opravné prostředky, znevažování významu právní moci nebo flagrantní porušování dispoziční zásady.

Náprava pomocí dalších novel již není možná. Nelze opravovat něco, co je v samém základu špatně. 

Věcný záměr je na rozdíl od současného občanského soudního řádu založen na jasné koncepci, která je důsledně promítnuta do jednotlivých institutů a pravidel. Díky tomu bude nový civilní řád soudní představovat kompaktní funkční celek, jehož interpretace a aplikace bude snazší než dosud. Vychází se z tzv. sociální koncepce civilního procesu, jež je v současnosti z komparativního pohledu jednoznačně dominantním přístupem a lze ji dovodit i z judikatury Ústavního soudu. Je založena na přesvědčení, že každý spor představuje sociální zlo, které ohrožuje řádné fungování společnosti, a proto je zapotřebí jej co nejrychleji a s co nejnižšími náklady odklidit. Zároveň by ale proces měl směřovat k ochraně skutečných subjektivních práv. Základními pilíře této koncepce jsou dispoziční zásada, modifikovaná projednací zásada a zásada procesní ekonomie. 

Můžete prosím jednotlivé zásady detailněji popsat? 

Zda bude řízení zahájeno a co se v něm bude projednávat, je ponecháno stranám. Soud nemá v řízení v prvním stupni ani v řízení o opravných prostředcích rozhodovat o něčem jiném, než mu strany předložily. Stejně tak má být v rukou stran, zda řízení o přípustné žalobě má z jejich vůle skončit jinak než kontradiktorním rozsudkem. To je zhruba řečeno obsahem dispoziční zásady, jež je v současném občanském soudním řádu na mnoha místech flagrantně prolamována. Stačí po­ukázat např. na ustanovení týkající se „určitého způsobu vypořádání právního vztahu či poměru mezi účastníky“, na fikci uznání nároku, na dovolání nebo na úpravu odvolacího řízení, v němž porušení dispoziční zásady nabývá dokonce podoby porušení zákazu reformace in peius, což je zcela nepřijatelné nejen v trestním, ale také v civilním sporném řízení.

Projednací zásada rozděluje role mezi strany a soud při objasňování skutkového stavu. Žalobce v žalobě tvrdí, že mu náleží určitý nárok, žalovaný se tomu brání. Je proto v zájmu samotných stran, aby skutečnosti odůvodňující jejich stanoviska tvrdily a prokázaly. Modifikované pojetí projednací zásady, uplatňující se ve věcném záměru, je založeno na tom, že strany nesmí důležité skutečnosti zatajovat ani o nich lhát, neboť by tím byla ohrožena věcná správnost soudního rozhodnutí a řízení by vůbec neplnilo svůj účel – spravedlivou ochranu skutečných práv. Z nynějšího občanského soudního řádu byla povinnost pravdivosti novelizacemi po roce 1989 vypuštěna, jako by šlo o nějaký relikt socialistického civilního procesu. Tak tomu ovšem v žádném případě není, což je zřejmé z nahlédnutí do rakouského, německého nebo švýcarského civilního řádu soudního. K úplnému a pravdivému objasnění skutkového stavu je nezbytné přiměřeně posílit roli soudce. To je vyjádřeno v tzv. materiálním vedení řízení, které samozřejmě nemá nic společného se socialisticky deformovanou zásadou materiální pravdy.

Věcně správné rozhodnutí nesmí přijít pozdě a nemělo by být spojeno s vynaložením nepřiměřených nákladů. Věcný záměr proto obsahuje řadu institutů, které mají za cíl urychlit řízení a samozřejmě též snížit náklady. Zároveň se ale dbá o to, aby těmito opatřeními nebyla ohrožena věcná správnost rozhodnutí. Např. současný občanský soudní řád stanovuje určitý okamžik, od nějž je zakázáno uvádět nová tvrzení a navrhovat nové důkazy. Nedává ale přitom soudci prostor zvážit, zda je nové tvrzení či důkaz přirozenou reakcí na průběh řízení nebo jde o obstrukci, ani zda se připuštěním novot řízení protáhne. S tím se věcný záměr rozchází, byť samozřejmě důsledně trvá na tom, aby strany svá tvrzení a důkazy učinily co nejdříve.

Věcný záměr klade důraz na to, aby věcně správné rozhodnutí nepřišlo pro účastníky civilního řízení příliš pozdě. Text také navrhuje změnu koncepce dovolání. Můžete novou Vámi navrhovanou úpravu popsat? 

Chtěl bych zdůraznit, že rychlosti řízení přispívá vůbec zcela jinak pojatý systém opravných prostředků. V první řadě rozlišujeme mezi odvoláním a stížností. Odvolání je opravným prostředkem proti rozsudkům soudu prvního stupně, stížnost proti usnesením. Pro řízení o stížnosti proti usnesením, tedy rozhodnutím procesní povahy, lze přijmout výrazně jednodušší úpravu než pro odvolací řízení. V opravných řízeních důsledně ctíme dispoziční zásadu. Předmětem přezkumu tedy bude – s výjimkou zmatečností – jenom to, co má být podle stran přezkoumáno, a to v rozsahu, který strany navrhují. Pro odvolací a stížnostní řízení by měl platit přísný zákaz novot, v porovnání se současnou úpravou daleko více omezující uplatnění nových skutečností, důkazů a námitek. Stranám takové opatření přitom není na újmu, neboť mají k dispozici jiné prostředky nápravy. Časová úspora v odvolacím nebo stížnostním řízení je však evidentní. Počítá se se zavedením tzv. vyhrazené či odložené stížnosti. To znamená, že proti určitému usnesení bude stížnost sice přípustná, ale nebude ji možné podat ihned, nýbrž nejdříve s nejbližším odporovatelným usnesením či až společně s odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně. Vady řízení – kromě zmatečností – bude v opravných prostředcích možné uplatňovat jenom tehdy, pokud je strana v řízení v prvním stupni vytkla.

Zásadní změnou v právní úpravě dovolání je to, že by nově mělo být upraveno jako řádný opravný prostředek. V této souvislosti považuji za nutné zdůraznit, že tato změna nemá žádný vliv na množství nápadu ani na délku řízení. Mění se pouze to, že dovolání bude, na rozdíl od současného stavu, odkládat právní moc napadeného rozsudku odvolacího soudu. Tím odpadnou problémy s vracením plnění na základě pravomocného, avšak posléze zrušeného rozsudku odvolacího soudu, s ochranou třetích osob, které na základě takového rozsudku nabyly v dobré víře nějaké právo, či s rozhodováním o odkladu vykonatelnosti. A samozřejmě tím bude právní moci navrácen význam, který by měla být, tedy pečeti, že věc je konečně, závazně a nezměnitelně vyřešena.

Prodloužení řízení nebo růstu nápadu není třeba se obávat také s ohledem na navržená pravidla přípustnosti dovolání. Dovolání by mělo být opravným prostředkem jen proti rozsudkům odvolacího soudu, nikoliv proti jeho usnesením. Již to je naprosto zásadní rozdíl v porovnání se současným stavem, nemluvě o neúnosné úpravě přípustnosti dovolání, k němuž dospěla novela č. 404/2012 Sb. Dovolání by podle názoru, k němuž jsme po dlouhých diskusích a komparativních výzkumech dospěli v rámci pracovní skupiny, mělo být přípustné jenom tehdy, pokud by hodnota předmětu sporu napadená dovoláním převýšila určitou částku, např. padesát tisíc korun, a zároveň by šlo o měnící rozhodnutí odvolacího soudu, nebo sice o potvrzující rozsudek odvolacího soudu, avšak odvolací soud by dovolání ve výroku svého rozsudku připustil. V případě, že by hodnota předmětu sporu napadená dovoláním přesáhla určitou ještě vyšší částku, pracovně řekněme např. sto tisíc korun, bylo by možné podat dovolání i v případě potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, jenž nepřipustil dovolání. Takové tzv. výjimečné dovolání by ale neodkládalo vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu.

Čtenáře BA, které tvoří především advokátky a advokáti, budou zajímat zejména změny související s jejich profesí. Zvažujete např. zavedení tolik diskutovaného advokátního procesu? 

Jsme přesvědčeni o neudržitelnosti dosavadního stavu, v rámci nějž se vyžaduje povinné zastoupení advokátem jenom pro dovolací řízení. Tzv. advokátní proces se u nás uplatňoval i dříve a byl zrušen teprve zákonem o zlidovění soudnictví z roku 1948. Důsledkem tohoto kroku bylo značné posílení poučovací povinnosti soudu, neboť práva neznalá a nezastoupená strana by nebyla schopna samostatně v procesu postupovat. Není ale úlohou soudce v civilním sporném procesu, aby prostřednictvím poučení udělovaného stranám suploval jejich nedostatečné právní znalosti. Něco jiného je poučovací či upozorňovací povinnost plynoucí z tzv. materiálního vedení řízení; ta souvisí s objasňováním skutkového stavu a musí se uplatnit vždy, ať již strana je, či není zastoupena. Naproti tomu poučení, která mají nahradit chybějící právní znalosti nezastoupené a práva neznalé strany, jsou problematická z hlediska nestrannosti soudu a rovnosti stran. Kromě toho je zřejmé, že je-li strana zastoupena advokátem, má to příznivý vliv na kvalitu jejích podání. Tím odpadá nutnost odstraňování vad a řízení může probíhat rychleji.

Ve věcném záměru proto navrhujeme obnovit advokátní proces zhruba v tom rozsahu, v jakém se u nás uplatňoval dříve a jak je nyní běžné v zahraničních úpravách, např. rakouské či německé. Kromě řízení před Nejvyšším soudem by strana měla být zastoupena i v řízení před vrchními a krajskými soudy. V řízení před okresními soudy tehdy, půjde-li o závažnější věci z hlediska jejich hodnoty. Konkrétní podoba tohoto pravidla bude záviset i na úpravě věcné příslušnosti. Z povinného zastoupení pochopitelně budou výjimky. Diskuse se vedly také o otázce, zda by v řízení o dovolání neměli zastupovat jenom specializovaní advokáti, jako je tomu v řízení před německým Spolkovým soudním dvorem. Po zvážení pro a proti jsme se ale k tomuto řešení nepřiklonili. 

A další změny, které by se mohly advokacie dotknout? 

Např. odchylně oproti dosavadnímu stavu řešíme situaci, kdy zastoupená strana zemře. Podle nynější úpravy platí, že smrtí strany plná moc zaniká. Věcný záměr naopak navrhuje, aby tato okolnost neměla na trvání zastoupení vliv. Je-li strana zastoupena advokátem, může řízení pokračovat a není zapotřebí je přerušovat.

Kolegyně a kolegy vykonávající advokacii bude jistě zajímat úprava nákladů řízení. Ze změn, které věcný záměr přináší, lze poukázat např. na zahrnutí předprocesních výdajů mezi náklady řízení, což bude praktické např. ohledně nákladů na obstarání důkazu. Náklady spojené se zastupováním advokátem by měly být upraveny paušálně. Je ovšem zapotřebí se vyhnout nedostatkům, které měla Ústavním soudem zrušená vyhláška č. 484/2000 Sb.

A nakonec uvedu změnu, která se prolíná celým civilním řádem soudním jakožto projev koncepce, na níž je postaven. Věcný záměr navrhuje na rozdíl od současného stavu důsledné prosazení dispoziční zásady. Omezuje se kontrola dispozičních úkonů stran. Např. pro změnu žaloby po zahájení sporu bude postačovat souhlas žalovaného. Bude také především na stranách a jejich zástupcích, aby vymezili, o čem se má v tom kterém stupni jednat, tedy např. v jakém rozsahu a z jakého důvodu by mělo být rozhodnutí přezkoumáno a jak by měl soud o opravném prostředku rozhodnout. Pro soud má být takto vymezený předmět řízení závazný.

Vámi představené teze nejsou konečnou verzí věcného záměru. Odborná i laická veřejnost má možnost se na konečné podobě podílet komentáři na zvláštní webové stránce http://crs.justice.cz. Jak budete s připomínkami a komentáři dále pracovat? 

Společným cílem nás všech musí být vytvoření kodexu, který bude do budoucna představovat stabilní a vyhovující úpravu civilního sporného řízení. Aby byl civilní řád soudní ušetřen ne­ustálých novelizací, je nezbytné důkladně a do detailu promys­let každou jeho součást. Vše do sebe musí zapadat a vytvářet funkční systém. Budeme proto velmi rádi za všechny věcné připomínky a náměty, které nám pomohou tohoto stavu dosáhnout. Připomínky ze strany odborné veřejnosti samozřejmě nezapadnou, ale budou projednány, a pokud budou pro úpravu civilního sporného řízení přínosem, promítneme je do jeho textu.

Některé nedostatky i přes veškerou odbornou diskusi mohou vyjít najevo teprve při používání předpisu v praxi. Toto riziko chceme co nejvíce minimalizovat tím, že se pokusíme na mnoha konkrétních modelových případech simulovat, jak bude řízení podle nového civilního řádu soudního probíhat jako celek a zda jeho jednotlivé instituty fungují tak, jak mají.

Samozřejmě plánujeme také pořádat různá diskusní fóra, která budou představovat další příležitost k vyjádření vlastního názoru na chystanou úpravu.

Kdy bychom se tedy mohli dočkat nového civilní procesu? 

To si vůbec netroufám odhadnout, neboť do legislativního procesu vstupují faktory, které nejsme schopni ovlivnit. Pan ministr na tiskové konferenci zmiňoval, že do konce volebního období by mělo být hotovo paragrafové znění; povede-li se to dříve, bude to jenom plus. My samozřejmě i nadále budeme pracovat tak intenzivně jako dosud, aby byl návrh co nejdříve hotov. Na druhou stranu ale nemůžeme preferovat rychlost na úkor kvality. Vše se musí promyslet, prodiskutovat a zvolit nejlepší možné řešení. Bude také zapotřebí připravit jurisdik­ční normu, ve které bude upravena příslušnost, obsazení soudu, delegace a podobné otázky. Její příprava dosud nebyla možná, neboť dosud nebyla známa celková koncepce justice, kterou by měla přinést tzv. Bílá kniha. Z tohoto pohledu máme již mnoho práce za sebou, ale další spousta práce nás ještě čeká.

Děkujeme za rozhovor!

JUDr. HANA RÝDLOVÁ

Foto: Archiv BA