Několik úvah nad poslední novelou advokátního tarifu

autor: JUDr. Jiří Grygar, Ph.D.
publikováno: 12.11.2014

S účinností od 1. 7. 2014 došlo k novelizaci advokátního tarifu a ke snížení výše odměny advokáta v tzv. formulářových věcech zavedením nového § 14b. Sledovaný cíl, aby odměny odpovídaly skutečné náročnosti úkonů ve věci, se obecně jeví jako chvályhodný, avšak lze se zamýšlet nad tím, nakolik je provedení systémové a nakolik je změna přezkoumatelná z hlediska důvodovou zprávou tvrzeného nedotčení ústavní zásady proporcionality. Odůvodnění novely sice správně vychází ze závěrů Ústavního soudu, ale omezuje se v podstatě na pouhé snížení stávající výše odměn s konstatováním, že takto snížená výše odměn již je přiměřená, aniž by však byl uveden racionální a přezkoumatelný rozbor proč a na základě jakých konkrétních kritérií byl takový závěr učiněn. Postup odůvodnění by tedy měl být opačný.

Premisy postulované Ústavním soudem 

Domnívám se, že je nutné vyjít z premis postulovaných Ústavním soudem, a to, že:

1) Proplácí se všechny účelně vynaložené přiměřené náklady.

2) Ve sporech o zaplacení částky do 10 tis. Kč (bagatelních sporech) by výše odměny měla zpravidla odpovídat výši vymáhané částky (Pozor – náhrada hotových nákladů není součástí odměny a nelze ji v uvedené konstrukci zohlednit!).

3) Výjimkou z bodu ad 2) jsou případy, kdy vymáhaná částka je tak nízká, že náklady splňující kritéria ad 1) ji převyšují. Objektivním limitem výše náhrady přitom musí být výše limitu pro pojem bagatelních sporů (tj. 10 tis. Kč). 

Premisy řádného běhu soudního řízení

Dále je nutné vycházet z premis „řádného a standardního běhu“ soudního řízení v takových typech věcí:

• Nelze přihlížet k formě podání (elektronické nebo listinné), neboť i listinná podání jsou vyhotovována z elektronického zdroje tiskem a rozlišování formy by vedlo k účelovému podávání listinných žaloba namísto elektronických, které v bagatelních sporech převažují.
• Argumentace o snaze zabránit postupování pohledávek (kdy motivem nákupu pohledávek není vymožení pohledávky samotné, ale náhrady nákladů řízení) je nepřípustná za situace, kdy hmotné civilní právo (občanský zákoník) a tím méně právo ústavní, nestanoví žádná omezení ani zákazy pro postupování pohledávek. Jde tedy o populistickou konstrukci bez právního základu. Rozlišování mezi tím, zda pohledávku vymáhá původní věřitel nebo postupník, by tak mohlo představovat diskriminační zásah.
• Zrušení tzv. paušální vyhlášky č. 484/2000 Sb. vedlo k tomu, že žalobci, resp. jejich právní zástupci (bez ohledu na to, zda žalobcem je původní věřitel či postupník), na výzvu soudu, zda účastníci souhlasí s rozhodnutím věci na základě listinných důkazů bez nařízení jednání postupem podle § 115a o. s. ř., reagují ve zvýšené míře vyslovením svého nesouhlasu. Soud je proto nucen nařídit jednání, kdy následně při jednání žalobce v naprosté většině případů již neuvede žádná další skutková tvrzení ani důkazy oproti tomu, co již uvedl dříve v žalobě a věc navíc mnohdy končí vydáním rozsudku pro zmeškání. Takový postup je tedy v tomto směru zřejmou účelovou snaha o navyšování nákladů řízení, tj. ziskem dalšího úkonu právní služby podle advokátního tarifu a související odměny. Po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. došlo též k tomu, že i v bagatelních sporech je odměna stanovována podle vyhl. 177/1996 Sb., aniž by současně byla výše omeny limitována v souladu s rozhodnutím Ústavního soudu ohledně tzv. „zásady jednonásobku“. 

Pokud jde o snížení výše náhrad ve formulářových nebo bagatelních sporech, musí mít takto stanovená výše reálný podklad. V tomto směru lze odkázat na výše uvedené postuláty Ústavního soudu. Je proto nutné vycházet z běžného průběhu řízení v bagatelních sporech, který bývá následující:

• Nejprve dojde mezi budoucím žalobcem a jeho zástupcem k převzetí a přípravě zastoupení [tj. jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) adv. tarifu],
• Dále k zaslání předžalobní výzvy (podle § 142a o. s. ř.) advokátem [tj. ½ úkonu podle § 11 odst. 2 písm. h) adv. tarifu; zde je nutné konstatovat, že některé soudy přiznávají advokátům nikoli ½ úkonu, ale celý úkon podle § 11 odst. 1 písm. d) adv. tarifu i pokud výzva postrádá skutkový a právní rozbor]. Bylo by vhodné též doplnit, že pokud předžalobní výzvu učinil vůči žalovanému již sám žalobce, pak za opakovanou předžalobní výzvu, kterou následně jménem žalobce učinil jeho právní zástupce, nejde o úkon právní služby, neboť jde o zbytečné dublování. V této souvislosti by bylo možné zvážit doplnění § 11 vyhlášky o nový odst. 4, který by obsahoval výčet, jaké úkony nejsou úkonem právní služby.
• Poté dojde k sepisu a podání žaloby [tj. jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) adv. tarifu];
• Poté zpravidla soud v těchto typech věcí vyzývá účastníky usnesením k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci na základě listinných důkazů bez nařízení jednání a že pokud se v soudem stanovené lhůtě (zpravidla 7 až 15 dnů) nevyjádří, bude se mít za to, že s takovým postupem souhlasí. Přestože účinky takového usnesení nastávají, i když se účastník nevyjádří, tak dochází v praxi často k tomu, že zástupce žalobce podá u soudu písemné podání, že s takovým postupem souhlasí a za toto vyjádření se pak domáhá přiznání dalšího jednoho úkonu právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) adv. tarifu za písemné podání ve věci samé. Nejde o podání ve věci samé, nicméně jde zřejmě o úkon právní služby svou povahou a účelem nejbližší a tedy ve smyslu § 11 odst. 3 by stejně došlo k aplikaci § 11 odst. 1 písm. d) adv. tarifu. Bylo by proto vhodné výslovně stanovit, že souhlasné písemné podání učiněné na výzvu soudu, jejíž shodné účinky by nastaly i v případě nečinnosti, nepředstavuje úkon právní služby (a přísluší za ně jen režijní paušál za poštovné nebo stanovit odměnu jen ve výši ½ úkonu).
• Pokud účastníci souhlasili nebo se nevyslovili, soud rozhodne rozsudkem bez nařízení jednání a další úkony právní služby nevznikají. Pokud žalobce nesouhlasil, soud nařídí jednání, přičemž za účast na něm přísluší odměna za další jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. g) adv. tarifu. Vzhledem k výše uváděnému negativnímu jevu vyslovování nesouhlasu s rozhodnutím bez nařízení jednání, coby důsledku zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., by bylo vhodné, v případě, že žalobce resp. jeho právní zástupce při jednání neuvede žádná další skutková tvrzení ani důkazy oproti tomu, co již uvedl dříve v žalobě (typicky proto, že toho není zapotřebí, když žalovaný je v řízení pasivní a k žalobě se nijak nevyjádřil), pak by mu neměla příslušet odměna za úkon právní služby spočívající v účasti u jednání a to ani v případě, kdy byl vydán ve věci rozsudek pro zmeškání. Důvodem pro takový postup je skutečnost, že věc mohla být vyřízena mnohem hospodárněji rozhodnutím bez nařízení jednání.

Úvahy de lege ferenda

Počet úkonů a výše odměny 

Z výše uvedeného vyplývá, že u bagatelních sporů většinou postačí jen 2,5 úkonu právní služby (za převzetí zastoupení, za předžalobní výzvu a za podání žaloby). Pokud budeme vycházet nikoli z 2,5 ale z 3 úkonů (pro snazší výpočet), pak výše odměny za tyto 3 úkony právní služby, coby celkové odměny za řízení, by měla být stanovena v takové výši, aby ve většině případů obdobného typu byla odpovídající odměnou (tj. aby byla způsobilá pokrýt jak skutečné náklady advokáta tak i představovala i přiměřený zisk, reflektující náročnost práce, časové vytížení a další složky, které by jinak vedly k tomu, že by zastupování v takových věcech bylo pro advokáty ekonomicky neziskové). V opačném případě by postačilo ve shodě s rozhodnutím Ústavního soudu ve vyhlášce stanovit, že výše odměny ve sporech o zaplacení částky do 10 tis. Kč je paušální, a to ve výši žalované jistiny, ledaže by výše odměny stanovená podle jednotlivých úkonů právní služby byla nižší. 

Omezení počtu úkonů za sníženou odměnu 

Omezení výše náhrady nákladů řízení na určitý počet úkonů právní služby může dle mého názoru představovat rozpor se zákonnou úpravou § 142 odst. 1 o. s. ř., která stanoví, že: „Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.“ Potřebnost provedení určité právní služby se tedy posuzuje výlučně ke konkrétní projednávané věci a nelze ji tedy omezit podzákonným předpisem (vyhláškou), tím méně za situace, kdy vyhláška sama v jiném svém ustanovení stanoví, že za daný úkon přísluší určitá odměna. Posuzování potřebnosti provedení úkonu právní služby vylučuje možnost jejich omezení co do počtu. 

Výše režijního paušálu 

Bylo by vhodné změnit výši režijního paušálu za jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) generálně tak, aby odpovídal skutečným hotovým nákladům v souvislosti s realizací úkonu právní služby, s nímž je spojen. Vzhledem k aktuálním cenám poštovného (cca 40 Kč) a hovorného (neomezené paušály za cca 600 Kč měsíčně) se částka 100 Kč obecně jeví jako přiměřená oproti stávající částce 300 Kč. Je třeba mít současně na paměti, že režijní paušály představují náhradu vynaložených hotových výdajů a nikoli odměnu, a nelze proto tyto částky zohledňovat při posuzování zásady tzv. jednonásobku odměny, postulované Ústavním soudem. Formulace ustanovení § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. by mohla být následující: „Nedohodl-li se advokát s klientem na jiné paušální částce jako náhradě výdajů na vnitrostátní poštovné nebo přepravné a místní hovorné a přepravné, činí tato částka 300 100 Kč na jeden úkon právní služby.“.

Předžalobní výzva 

Je zapotřebí vést diskuzi o tom, zda změnit institut předžalobní výzvy podle § 142a o. s. ř., která v současné podobě představuje spíše jen nástroj na generování dalšího úkonu právní služby pro zástupce žalobce než skutečné zvýšení úrovně ochrany nedbalých, ale jinak poctivých dlužníků a předcházení soudních sporů.[1] Lhůta 7 dnů před podáním žaloby, kdy má žalobce odeslat žalovanému předžalobní výzvu, neplní žádnou skutečnou funkci. Při běžném způsobu doručování, kdy písemnosti jsou v případě nezastižení adresáta ukládány na poště po úložní lhůtu 10 dnů, je zřejmé, že ani poctivý pracující člověk objektivně nemusí zvládnout dodržet 7 denní lhůtu podle § 142a o. s. ř. a dobrovolně plnit, aby předešel podání žaloby. Je tedy nezbytné stanovit lhůtu delší, tak aby pokrývala průměrnou dobu zpracování zásilky poštou od podání zásilky žalobcem do realizace pokusu o doručení, dále úložní dobu plus alespoň jeden den pro možnost plnit; tj. celkem minimálně 15 dnů. Zásadní je však to, že i pokud žalovaný na předžalobní výzvu zareaguje a plní, avšak v době plnění je již žaloba podána, pak nedochází k žádnému snížení odměny za právní zastoupení, jako je tomu obdobně u dobrovolného plnění povinného v rámci exekučního řízení podle exekučního řádu. V této souvislosti lze poukázat i na skutečnost, že v případě nalézacího soudního řízení byla paušální odměnová vyhláška shledána neústavní, zatímco ve vztahu k exekučnímu řízení k obdobným závěrům nedošlo. 

Soudní poplatky 

Žaloby, jejichž předmětem je plnění do 10 tis. Kč, jsou zpravidla podávány elektronicky jako návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. Důvodem je bonifikace na soudním poplatku oproti klasicky podávaným žalobám. Pokud soud elektronický platební rozkaz nevydá a pokračuje v řízení, doměří navrhovateli poplatek do výše jako by návrh nebyl podán elektronicky na formuláři (srov. položka 2 bod 2 Sazebníku poplatků – přílohy zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). V podstatě to tedy znamená, že v důsledku neschopnosti žalobce podat bezvadný formulářový návrh, dochází k doměření soudního poplatku, který pak v případě úspěchu žalobce ve věci nese v plné výši žalovaný v rámci povinnosti k náhradě nákladů řízení a nahrazuje jej žalobci. Bylo by proto možné zvážit, zda v takovém případě by neodpovídala spravedlnosti více taková úprava, kdy doměrek soudního poplatku, zapříčiněný žalobcem, by žalovaný žalobci nenahrazoval, tj. nahrazoval by mu poplatek jen ve výši podle položky 2 bodu 1 a nikoli položky 1 bodu 1 Sazebníku. V této souvislosti je vhodné zmínit i to, že dosavadní judikatura k ustanovení § 174a odst. 3 o. s. ř. (které stanoví, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, který neobsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti, nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, předseda senátu usnesením odmítne, jestliže pro tyto nedostatky nelze pokračovat v řízení, přičemž ustanovení § 43 o. s. ř. o odstraňování vad podání se nepoužije) v podstatě znemožnila jeho efektivní aplikaci a dochází tak k převádění návrhů s vadami z EPR do klasického civilního řízení namísto toho, aby byly návrhy v EPR odmítány a řízení tak bylo skončeno. 

Spory o náhradu imateriální újmy 

Mimo problematiku bagatelních sporů by bylo rovněž vhodné zvážit doplnění § 9 odst. 1 příp. odst. 4 adv. tarifu a stanovit fixní výši tarifní hodnoty i pro případy, kdy byl advokát ustanoven soudem ve sporech o náhradu imateriální újmy vyjádřené v penězích. Dochází totiž k tomu, že osoby, splňující podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta podávají v takových věcech žaloby, v nichž se (zpravidla neúspěšně) domáhají zaplacení astronomických částek. V případě neúspěchu žalobce ve věci pak soud přiznává ustanovenému advokátovi odměnu ze státních prostředků, přičemž při stanovení tarifní hodnoty pro výpočet výše odměny vychází z žalované částky (např. 1 miliardy) a odměna ustanoveného advokáta tak činí desítky tisíc za každý úkon ve věci. Lze mít pochyby o hospodárnosti takové úpravy. Přitom ji nelze srovnávat s právním zastoupením na základě smlouvy mezi advokátem a klientem, protože tam jde o vztah závazkový a klient do něj vstupuje dobrovolně. 

Ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. 

Návětí § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. jasně odráží skutečnost, že při tvorbě vyhlášky zřejmě byl problém legislativně precizně uchopit relevantní okruh případů. Sice se tváří, že chce působit na formulářové žaloby, ale evidentně vybočuje z mezí tzv. bagatelních žalob tím, že stanoví jako limit předmětu řízení nikoli 10 000 Kč, ale 50 000 Kč. Dělící čáru mezi sníženými a běžnými sazbami odměny a paušálů pak představuje okamžik podání návrhu na zahájení řízení. Tedy do podání žaloby za sníženou odměnu a paušály (typicky příprava a převzetí, sepsání právního rozboru věci, předžalobní výzva, jednání s protistranou, sepis a podání žaloby) a po podání žaloby za běžnou odměnu a paušály. 

Závěr 

Je zřejmé, že diskuze k problematice náhrady nákladů řízení nekončí a ani by neměla, neboť téma dosud nebylo systematicky zpracováno. Jako zásadní otázku, která nebyla předmětem věcné analýzy, spatřuji, že úprava náhrady nákladů řízení nebo v užším smyslu odměny advokáta, nebyla poměřována z hlediska statistických dat (skutečné obecné hladiny advokátních služeb, tj. kolik je reálně advokáty klientům účtováno – ať již v přepočtu na časovou jednotku „advokátní člověkohodinu“ nebo za úkon). To je totiž tou základní veličinou, na jejímž základě lze relevantně zvažovat, zda určitá činnost je či není ekonomicky rentabilní a zda její výkon je či není účelným nákladem řízení, potřebným k řádnému uplatňování nebo bránění práva.

Autor je soudcem Okresního soudu Praha-východ.