Několik otazníků nové právní úpravy odměňování volených členů orgánů akciových společností

autor: JUDr. Riana Kvačková
publikováno: 17.11.2014

Odměňování členů orgánů akciových společností je jednou z podstatných oblastí korporátního světa. Správný systém odměňování je klíčový pro zajištění motivace vedení akciové společnosti k výkonu funkce vedoucímu ku prospěchu společnosti. Měl by odstranit diskrepance mezi vlastními zájmy jednotlivého člena orgánu společnosti a společnosti samé, pomoci vyřešit problémy plynoucí ze zmocnění a snížit možný oportunismus těchto osob. Právní praxe však dokazuje, že nejenže výše a struktura odměny nejsou často adekvátní, ale dokonce že rozhodnutí o odměně často trpí vadami, v mnohých případech sahajících až k neplatnosti.

Cílem tohoto článku je proto přiblížit pojem odměny, upozornit na změny obsažené v nové právní úpravě, zákoně č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „z. o. k.“) a její možná úskalí, jakož i nastínit možná řešení sporných bodů. V úvodu také připomínám, že ač závěry tohoto článku jsou vztaženy k akciové společnosti, jsou mutatis mutandis použitelné i pro společnost s ručením omezeným.[1]  

Definice odměny 

Nejprve je nutné přistoupit k vymezení pojmu odměny, kdy od této definice se bude odvíjet režim plnění poskytovaného členovi orgánu akciové společnosti. Odměnou rozumíme jakékoli plnění poskytované akciovou společností členovi představenstva, dozorčí rady nebo v monistickém systému správní rady a statutárního ředitele, které je přímým i nepřímým protiplněním za činnosti spojené s výkonem funkce v předmětném orgánu společnosti danou osobou, resp. protiplněním za obstarání obchodní záležitosti spočívající ve výkonu funkce člena orgánu akciové společnosti. Z tohoto důvodu je odměnou i plnění poskytované členu orgánu v různých nepřímých či nepeněžitých formách, např. opcí na akcie, práva užívat služební automobil či telefon pro soukromé účely či tantiém.[2] I plnění poskytované při ukončení funkce, vzletně označované jako tzv. „zlaté padáky“, je formou odměny, spojenou s výkonem funkce především časovým hlediskem.[3] Toto plnění je totiž poskytované v souvislosti s výkonem funkce a jako kompenzace za jeho předčasné ukončení. Vodítkem nám je také § 60 z. o. k.

Ze subsidiárně se aplikující úpravy příkazní smlouvy[4] naopak plyne, že součástí pojmu „odměna“ nejsou zásadně náklady řádně a účelně vynaložené při výkonu funkce. Jejich náhrady proto nebudou podléhat níže uvedenému režimu. Odměnou dále dle mého názoru není protiplnění za závazek zdržet se konkurenčního jednání po ukončení funkce ve společnosti. Takové plnění nepředstavuje přímou ani nepřímou protihodnotu za výkon funkce samotný. Je protiplněním za smluvní omezení, která jsou na základě zvláštní smlouvy, nikoli zákonného požadavku, uložena odcházivšímu členovi orgánu společnosti nad rámec výkonu funkce,[5] s výkonem funkce tak nesouvisí ani obsahově, ani časovým vymezením. 

Česká právní úprava odměňování členů orgánů v akciových společnostech 

Schvalování odměn – působnost valné hromady 

Základním aspektem české právní úpravy odměňování je její schvalování určeným orgánem společnosti. Klíčovou je působnost valné hromady ke schválení smlouvy o výkonu funkce dle ustanovení § 59 odst. 2 z. o. k.

Vzhledem k tomu, že součástí této smlouvy jsou ve smyslu § 60 z. o. k. i údaje o odměňování, rozhoduje valná hromada společnosti nezbytně jen z tohoto důvodu i o odměnách. Odchylka platí pro akciové společnosti, které využily možnosti přenést právo volby členů představenstva na dozorčí radu. V tomto modelu správy a řízení akciové společnosti byla zákonem o obchodních korporacích zachována působnost dozorčí rady pro schválení smluv o výkonu funkce, uzavřených se členy představenstva stejně, jako tomu bylo v předcházející právní úpravě.[6] Vzhledem k tomu, že součástí smlouvy o výkonu funkce jsou i údaje o odměňování, je dána v tomto modelu řízení působnost dozorčí rady i v oblasti odměňování.

Je nutné uvést, že zákon o obchodních korporacích nově umožňuje i volbu mezi dualistickým a monistickým modelem řízení, v němž je zřizována správní rada a statutární ředitel. V případě, že se dle zákona o obchodních korporacích hovoří o představenstvu, v monistickém systému řízení se jím rozumí i statutární ředitel. Tam, kde se pak hovoří o dozorčí radě, rozumí se jí dle kontextu v monistickém modelu řízení i správní rada nebo předseda správní rady nebo jiný orgán s obdobnou kontrolní působností.[7] Pro zjednodušení bude text článku nadále hovořit o představenstvu a dozorčí radě s tím, že ve smyslu výše uvedeného se naše závěry aplikují i na orgány monistické struktury akciové společnosti. Pouze na tomto místě zdůrazňuji, že ve smyslu § 463 z. o. k. v monistickém systému řízení jmenuje statutárního ředitele společnosti a také schvaluje jeho smlouvu o výkonu funkce (tj. včetně odměňování) správní rada. 

Náležitosti smlouvy o výkonu funkce ve vztahu k odměňování 

Smlouva o výkonu funkce musí být v kapitálových obchodních korporacích sjednána vždy v písemné formě.[8] Dle § 60 z. o. k. musí smlouva o výkonu funkce obsahovat mimo jiné[9] uvedené údaje o odměňování, jeho složkách nárokových i nenárokových. Konkrétně jde o:

a) vymezení všech složek odměn, které náleží nebo mohou náležet členovi orgánu, včetně případného věcného plnění, úhrad do systému penzijního připojištění nebo dalšího plnění,

b) určení výše odměny nebo způsobu jejího výpočtu a její podoby,

c) určení pravidel pro výplatu zvláštních odměn a podílu na zisku pro člena orgánu, pokud mohou být přiznány,

d) údaje o výhodách nebo odměnách člena orgánu spočívajících v převodu účastnických cenných papírů nebo v umožnění jejich nabytí členem orgánu a osobou jemu blízkou, má-li být odměna poskytnuta v této podobě.

V případě, že odměna nebude určena konkrétní částkou, musí být dle výše uvedeného ustanovení uveden takový způsob výpočtu, aby bylo odměnu možné jednoznačně stanovit. Smluvní strany mohou také vázat určené složky odměny na hospodářský výsledek, dosažení vymezeného cíle, vždy však musí být stanovena jednoznačná kritéria pro určení takové části odměny.[10] Na tomto místě je možné navázat na judikaturu Nejvyššího soudu, která je mutatis mutandis použitelná i pro novou právní úpravu. V rámci právní úpravy obchodního zákoníku byla totiž povinnost určení přesných pravidel pro určení odměn dovozována pouze judikatorně. Odkázat lze zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1200/2005, které se problematiky částečně dotýká. Nejvyšší soud uvedl, že je možné, aby valná hromada neschvalovala výši jednotlivých konkrétních odměn. Postačí, když stanoví objektivní kritéria pro určení výše odměny, dle kterých se orgán stanovící odměnu v individuálním případě – pokud jím bude na základě zmocnění valnou hromadou někdo jiný než ona sama – bude muset beze zbytku řídit. Zdůraznil tedy, že určená pravidla musí být natolik konkrétní, aby nedocházelo k volné úvaze rozhodujícího orgánu. 

Fikce bezplatnosti výkonu funkce v případě porušení zákonných ustanovení 

Důsledky absence některých náležitostí smlouvy o výkonu funkce řeší § 59 odst. 3, 4 z. o. k. ve vazbě na to, kdo měl neplatnost způsobit.[11] Pokud není ve smlouvě o výkonu funkce sjednáno odměňování v souladu se zákonem, nastává ve smyslu § 59 odst. 3 z. o. k. fikce bezplatnosti výkonu funkce. Bezplatnost nastává dále tehdy, pokud ve smyslu přechodného ustanovení § 777 odst. 3 z. o. k. nebyla smlouva o výkonu funkce a její ustanovení o odměňování uzpůsobena nové právní úpravě do konce června 2014.

Ohledně právního zakotvení bezplatnosti výkonu funkce vzniká několik otázek. Plnění členovi orgánu totiž nemusí plynout jen na základě smlouvy o výkonu funkce, ale i na základě právního předpisu či vnitřního předpisu schváleného orgánem, který schvaluje smlouvu o výkonu funkce, či pokud je poskytnuto se souhlasem tohoto orgánu a po předchozím vyjádření kontrolního orgánu ve smyslu § 61 odst. 1 z. o. k. Jak tedy bude hodnoceno, pokud valná hromada schválí jiné plnění členovi orgánu (které bude odměnou), ač toto plnění nebude výslovně zahrnuto do vymezení odměny ve smlouvě o výkonu funkce dle § 60 z. o. k.? Vycházejme z příkladu, že se bude jednat o typ odměny, který spadá pod výslovný výčet typů odměn dle § 60 z. o. k., například nově zavedený opční program pro člena orgánu dle jeho § 60 písm. d), či tantiémy ve smyslu § 60 písm. c) z. o. k. V takovém případě proti sobě stojí jazykový výklad a výklad teleologický.

Z jazykového výkladu se podává poměrně jednoznačný závěr vzhledem ke kategorickému konstatování fikce bezplatnosti výkonu funkce v případě dle § 59 odst. 3 z. o. k. Členovi orgánu nárok na danou část odměny, která v rozporu se zákonem nebyla uvedena ve smlouvě o výkonu funkce, nevznikne a byl by bezdůvodným obohacením (dovozovat by šlo z jazykového výkladu i celkovou bezplatnost výkonu funkce).

Výklad neusnadňuje ani § 60 z. o. k., který v úvodu uvádí, že smlouva o výkonu funkce obsahuje také tyto údaje o odměňování. Na první pohled se tak zdá, že se má jednat o demonstrativní výčet. Podle písmene a) tohoto ustanovení však musí být ve smlouvě o výkonu funkce vymezeny všechny složky odměn, které náleží nebo mohou náležet členovi orgánu. Jaký typ odměny (ve smyslu § 61 z. o. k.) tedy není v daném ustanovení obecně uveden? Vzhledem ke slově „všech“ asi těžko takový najdeme a výčet je svou povahou spíše taxativní. Výklad komentářové literatury k daným ustanovením je nicméně takový, že § 61 odst. 1 pamatuje mj. na ty odměny, které nejsou uvedeny v § 60 z. o. k. a požaduje působnost valné hromady.[12]

Pouze jazykový výklad nám v daném ohledu nepostačí, a to nejen k nelogičnosti jeho závěrů, ale i vzhledem k tomu, že se jím ustanovení § 60 a 59 odst. 3 z. o. k. nedají ve vztahu k § 61 z. o. k. vyložit. Smyslem a účelem právní úpravy je zajistit transparentnost, kontrolu nad vyplácenými odměnami a ponechat vždy rozhodnutí o odměně na určeném orgánu obchodní korporace. Působnost valné hromady, transparentnost, kontrola apod. jsou samozřejmě naplněny i při schválení plnění valnou hromadou dle ustanovení § 61 odst. 1 z. o. k., tj. mimo smlouvu o výkonu funkce. Z hlediska teleologického výkladu by tedy tento postup neměl být v rozporu se zákonem a daný člen orgánu by měl mít právo na schválenou část odměny. Uvidíme, jaký názor v praxi převáží; kloním se však k názoru, že jazykový výklad by měl na tomto místě ustoupit účelu a smyslu právní úpravy.

Konečně se nabízí i otázka, zda schválení části odměny mimo smlouvu o výkonu funkce by bylo jednáním, které je natolik v rozporu se zákonem (§ 59 odst. 3 z. o. k.), že nastupuje poměrně absurdní sankce bezplatnosti celého výkonu funkce? Pouhý jazykový výklad předmětných ustanovení by tento postup zdánlivě umožňoval. Z hlediska účelu a smyslu zákona a jeho logiky je však zřejmé, že takovou situaci zákonodárce nezamýšlel a je nutné ji odmítnout. Případné následné schválení části odměny, pokud by bylo v rozporu se zákonem (ač se k tomuto názoru z výše uvedených důvodů nekloníme), tedy nemůže zneplatnit celou smlouvu o výkonu funkce. Jen tímto výkladem je ostatně chráněna dobrá víra člena orgánu v jeho nabytá práva, iura quaesita, a je jím respektován zákaz zpětné účinnosti právních jednání. Stejně tak naopak, pokud na počátku nebude schválena odměna ani smlouva o výkonu funkce a nastane fikce bezplatnosti výkonu, není důvod, proč by se souhlasem valné hromady do budoucna tento stav nemohl být měněn, byť i bez uzavírání smlouvy o výkonu funkce.

Výše podaná řešení nejsou bez otazníků vzhledem ke kategorickému znění § 59 odst. 3 z. o. k. Tyto výkladové obtíže byly způsobeny zákonodárcem při formulaci předmětných ustanovení. V rámci schvalování smlouvy o výkonu funkce a odměňování totiž do velké míry vycházel z ustanovení původního § 66 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013. Nad jeho rámec doplnil povinnosti týkající se určení odměn přímo ve smlouvě o výkonu funkce a dále subsidiární bezplatnost funkce v případě porušení zákonných ustanovení. Tato nová ustanovení však byla zařazena bez hlubšího zamyšlení nad jejich relací s přejímanou, původní právní úpravou a bez sladění obou těchto úprav. V nové právní úpravě nebyl důsledně kladen důraz na hlavní účel daného režimu odměňování. Řešení těchto obtíží je nicméně dle mého názoru možné překlenout výkladem předmětných ustanovení, s přihlédnutím ke smyslu a účelu právní úpravy. 

Limitace fikce bezplatnosti výkonu funkce 

V rámci bezplatnosti výkonu funkce je potřeba zdůraznit, že její aplikace je zákonem limitována jen na případy, kdy je smlouva o výkonu funkce nebo její ustanovení o odměně v rozporu se zákonem z důvodu na straně obchodní korporace, nebo nebude-li smlouva o výkonu funkce z důvodu překážek na straně obchodní korporace uzavřena, nebo ji nejvyšší orgán neschválí bez zbytečného odkladu po vzniku funkce člena orgánu.

V takových případech bude poskytnuta odměna, která by byla v době uzavření smlouvy o výkonu funkce, resp. v době vzniku funkce, obvyklá. I toto ustanovení si zaslouží podrobnější rozbor. Předně je nutné zdůraznit, že bezplatnost nenastane v situacích, kdy schválení smlouvy o výkonu funkce nenastalo z důvodů na straně člena orgánu (posuzováno objektivně, nikoli ze subjektivního hlediska a případného zavinění). Ten je tedy alespoň částečně chráněn na svých právech. Přesto je představitelné, že důvod neplatnosti či nesjednání smlouvy bude ležet na straně člena orgánu obchodní korporace. Sankce za tento nedostatek ve formě bezplatnosti výkonu funkce je však dle mého názoru nepřiměřená. Smlouva o výkonu funkce může být nadto stižena neplatností, aniž o ní smluvní strany vědí (z důvodu na straně člena orgánu). Ten pak bude pro společnost pracovat, nic netuše o své potenciální povinnosti vydat případné bezdůvodné obohacení z neoprávněně přijatých odměn. Jeho obrana pak bude těžká; v úvahu by připadala argumentace na základě rozporu s dobrými mravy, ochrany dobré víry a případně promlčení.

V případě fikce bezplatnosti výkonu funkce, která by nastala dle přechodného ustanovení § 777 odst. 3 z. o. k., zřejmě není – vzhledem ke kategorické dikci daného ustanovení – možné uplatnit beneficium v podobě odměny obvyklé pro případy, kdy k uzpůsobení smlouvy o výkonu funkce nedojde z důvodů na straně obchodní korporace, (například smlouva o výkonu funkce nebude valnou hromadou schválena). Na tomto místě působí bezplatnost tím křiklavěji. Dle mého názoru nepostačí argument vigilantibus iura, ze kterého nová právní úprava mnohdy vychází. 

Kritika fikce bezplatnosti výkonu funkce 

Podotýkám také, že zákonná úprava by měla být vždy úpravou spravedlivou. V případě bezplatnosti výkonu funkce je na straně člena orgánu dána jeho práce, vynaložené úsilí, čas a jeho výrazná odpovědnost za bezvadný výkon funkce s péčí řádného hospodáře[13] (v nové právní úpravě ještě zpřísněné pomocí domněnky nedbalosti dle § 159 odst. 1 o. z.); na straně obchodní korporace je pak dán tomu odpovídající přínos. Dotčený člen orgánu v případě bezplatného výkonu funkce bude mít ze zákona stanoveny povinnosti, aniž by jim odpovídalo adekvátní právo. Obchodní korporace za své obohacení ve formě vykonávané funkce není ze zákona povinna poskytnout žádné protiplnění.

Tato právní úprava dle mého názoru nesplňuje ani svůj základní účel v rámci corporate governance: odstranit či minimalizovat problémy ze zmocnění, když právě správně nastavený systém odměňování je klíčovým nástrojem v této oblasti. Důvodová zpráva k tomu uvádí, že subsidiární bezplatností je mimo jiné zamýšleno dosažení tzv. „reward strategy“,[14] což je ale v přímém rozporu s mezinárodními doporučeními v oblasti odměňování, když žádné z nich o primární bezplatnosti výkonu funkce nehovoří. 

Možnost obchodní korporace neposkytnout členovi orgánu plnění a rozsah tohoto oprávnění 

Zákon o obchodních korporacích, obdobně jako obchodní zákoník, obsahuje ustanovení, na jehož základě obchodní korporace plnění dle § 61 odst. 1 z. o. k. nebo dle smlouvy o výkonu funkce neposkytne, pokud výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivému hospodářskému výsledku, leda by valná hromada (resp. dozorčí rada ohledně člena představenstva v dualistickém modelu správy) rozhodla jinak.[15] Co je nepříznivý hospodářský výsledek zákon nedefinuje, stejně jako dříve jej nedefinoval obchodní zákoník. Bude jím vzhledem k jazykovému výkladu nejen ztráta společnosti (zákonodárce by užil slovo „ztráta“), ale i situace, kdy bez řádného důvodu společnost neprospívá tak, jak by měla, pokud jde o její možnosti a okolnosti na trhu.

Plnění ve smyslu § 61 odst. 2 z. o. k. bude dle mého názoru pouze takové, které se vztahuje k výkonu funkce. V opačném případě by totiž sankcionování nemělo vztah k příslušné situaci. Předmětné ustanovení nadto hovoří o odpírání plnění při špatném výkonu funkce člena orgánu. Dle systematiky právní úpravy je možné pojem plnění vztahovat opět jen na plnění, které s výkonem funkce souvisí. Tento závěr plyne i ze systematiky právní úpravy.

Právo odepřít plnění dle § 61 odst. 2 z. o. k. je v zákoně o obchodních korporacích dále doplněno o povinnost člena orgánu vydat dle § 62 z. o. k. plnění dle smlouvy o výkonu funkce a případný jiný prospěch, který od obchodní korporace přijal, za období dvou let před právní mocí rozhodnutí o úpadku korporace v případě, že insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh jiné osoby než dlužníka samotného. To vše však jen v případě, že věděl nebo mohl vědět, že korporace je v hrozícím úpadku a v rozporu s péčí řádného hospodáře neučinil vše potřebné a rozumně předpokládatelné k odvrácení úpadku. Dle odstavce třetího daného ustanovení je tato povinnost rozšířena i na bývalé členy orgánu obchodní korporace, čímž je bráněno tomu, aby se „včasným“ odstoupením či odvoláním z funkce vyhnuli této povinnosti.

Je otázkou, co vše spadá pod pojem „jiný prospěch“ ve smyslu § 62 z. o. k. V úvahu připadají dvě varianty výkladu. Jazykový výklad by umožnil závěr, že jde o jakékoli plnění poskytnuté členovi orgánu.[16] Na druhou stranu, vzhledem k systematickému, logickému a teleologickému výkladu lze uzavřít, že se jedná jen o plnění, které souvisí s výkonem funkce,[17] a to včetně plnění poskytovaného ve formě odstupného. Dle mého názoru by opět jazykový výklad měl ustoupit. Bude se tedy jednat o možnost obchodní korporace neposkytnout plnění, které souvisí s výkonem funkce, včetně případných „zlatých padáků“. Plnění poskytované na základě konkurenční doložky by naopak nemělo pod dané ustanovení být zahrnuto.[18] Tyto závěry jsou nicméně poměrně diskutabilní, neboť oproti systematice úpravy stojí jazykové vyjádření, kdy není již hovořeno o plnění dle § 61 z. o. k., ale o prospěchu nejen ze smlouvy o výkonu funkce, ale i o jiném prospěchu. Je tak navozován dojem, že se jedná o širší rámec, než pouze ten, který je ohraničen plněním souvisejícím s výkonem funkce. K tomuto názoru se nicméně z výše uvedených důvodů nepřikláníme. 

Souběh funkcí a mzda z pracovního poměru 

Cílem tohoto článku není polemizovat nad možností (přípustností) souběhu funkcí dle z. o. k. Pokud bude soudy dovozeno, že souběh možný je, je nutné poznamenat, že případná pracovní smlouva neomezuje odpovědnost člena orgánu za výkon jeho funkce, ani nezmírňuje jeho zákonné povinnosti. Podstatné pro tento článek je, že zákon o obchodních korporacích výslovně uvádí, že režim schvalování jiných plnění dle § 61 odst. 1 z. o. k. ve spojení s ustanovením § 61 odst. 3 z. o. k. se vztahuje i na mzdu člena orgánu, který je zároveň zaměstnancem obchodní korporace. Režim schvalování mzdy je obdobný s výše uvedeným režimem platným pro odměnu ve smyslu § 59 a 60 z. o. k. Je tak zajištěna kontrola nad plněním členovi orgánu a transparentnost jeho odměňování i v případě, že by daný člen vykonával svou funkci na základě pracovněprávního vztahu. 

Závěr 

V tomto článku jsem přiblížila vybrané otázky nové právní úpravy odměňování členů představenstev a dozorčích rad akciových společností. Poukázala jsem na základní aspekty úpravy odměňování, právní tituly k poskytnutí odměny a požadavky na jejich perfektnost, jakož i na možná úskalí výkladu relevantních zákonných ustanovení. Článek si vzhledem k jeho omezenému rozsahu neklade za cíl být všeobjímajícím v této oblasti. Nastíněná řešení sporných bodů a otázek směřují nejen k objasnění zákonné úpravy, ale i k podnícení diskuse na dané téma a vývoj doktrinálního názoru na daná ustanovení zákona o obchodních korporacích.

Autorka je doktorandkou na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a advokátkou v Praze.