Nejvyšší správní soud: Správní odpovědnost věřitele za neúplné informace v reklamě na spotřebitelský úvěr nabízený na internetových stránkách provozovaných jiným subjektem

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2017, č. j. 8 As 96/2016-39 

K věci: 

Česká obchodní inspekce, inspektorát Jihočeský a Vysočina (správní orgán I. stupně), uznala žalobkyni vinnou ze spáchání správního deliktu podle § 20 odst. 1 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále i jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), kterého se měla dopustit tím, že nabízela na internetových stránkách provozovaných jinou společností prostřednictvím reklamy spotřebitelský úvěr a úvěr ručený nemovitostí, aniž by reklama obsahovala jasným, výstižným a zřetelným způsobem reprezentativní příklad úvěru s povinnými informacemi dle přílohy č. 1 k tomuto zákonu (roční procentní sazba nákladů – RPSN, výše jednotlivých splátek a celková částka splatná spotřebitelem), ačkoliv podle smlouvy o spolupráci se společností provozující internetové stránky (společnost N, s. r. o.) nesla tato společnost[1] smluvní odpovědnost za obsah reklamy. Správní orgán I. stupně uložil žalobkyni za tento správní delikt pokutu ve výši 20 000 Kč.

Žalovaná Česká obchodní inspekce rozhodnutím ze dne 4. 7. 2014 odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítla a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. Následně podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Krajský soud žalobě vyhověl a rozhodnutí zrušil.

Žalovaná následně znovu zamítla odvolání žalobkyně proti shora uvedenému rozhodnutí I. stupně a toto rozhodnutí potvrdila. Další žalobu proti rozhodnutí žalované krajský soud zamítl s odůvodněním, že odpovědnost za správní delikt podle § 20 odst. 1 písm. a) zák. o spotřebitelském úvěru nese věřitel nebo zprostředkovatel úvěru. Této odpovědnosti se nelze zprostit soukromoprávním smluvním ujednáním mezi věřitelem (zprostředkovatelem) a třetí stranou, na jehož základě třetí strana zprostředkovává reklamu na úvěrové produkty nabízené věřitelem (zprostředkovatelem) a přebírá odpovědnost za údaje umisťované na webové stránky. Je tomu tak proto, že odpovědnost za správní delikt je odpovědností veřejnoprávní, na kterou nemá soukromoprávní ujednání vliv. Správní orgány proto nebyly povinny blíže zkoumat obsah těchto ujednání; zmiňovaly jej pouze s ohledem na možnost žalobkyně domáhat se případné náhrady škody z titulu porušení smluvních povinností. Společnost N, s. r. o., se z titulu smlouvy o spolupráci uzavřené s žalobkyní nestala zprostředkovatelem úvěru. Zavázala se toliko umožnit žalobkyni na svých internetových stránkách umístit reklamu na poskytované spotřebitelské úvěry; tento závazek nenaplňuje podstatné náležitosti smlouvy o zprostředkování (v řešené věci ještě podle § 642 obch. zák.). Má-li žalobkyně za to, že společnost N, s. r. o., porušila své závazky ze smlouvy o spolupráci, může se domáhat náhrady škody vůči této společnosti v občanskoprávním řízení.

Žalobkyně se nemohla odpovědnosti zbavit ani poukazem na prvky, které zpřístupnila uvedené společnosti za účelem jejich umístění na webové stránky.

Krajský soud dále poznamenal, že neuvedením důležitých údajů u reklamy na spotřebitelské úvěry se zpracovatel reklamy může stát odpovědným za správní delikt podle § 8a odst. 3 zák. č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy.

Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl. 

Z odůvodnění: 

Zákon o spotřebitelském úvěru zapracovává příslušné předpisy Evropské unie (§ 1), tedy především směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Ta v čl. 2 odst. 2 písm. a) stanoví, že „se nevztahuje na úvěrové smlouvy, které jsou zajištěny hypotékou nebo jiným srovnatelným zajištěním běžně používaným v členském státě na nemovitý majetek nebo které jsou zajištěny právem souvisejícím s nemovitým majetkem“. Obdobně bod 14 preambule směrnice zdůrazňuje, že by měly být z působnosti této směrnice vyňaty úvěrové smlouvy týkající se poskytnutí úvěru zajištěného nemovitostí. Současně se však v bodu 10 preambule uvádí, že „definice obsažené ve směrnici určují rozsah harmonizace“ a že „směrnicí by však nemělo být dotčeno uplatňování ustanovení této směrnice členskými státy v oblastech, které nespadají do oblasti její působnosti, je-li to v souladu s právem Společenství“. Členské státy tak mohou zachovat nebo zavést vnitrostátní právní předpisy, které odpovídají směrnici nebo některým jejím ustanovením i pro úvěrové smlouvy mimo oblast její působnosti.

Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 12. 7. 2012, SC Volksbank Romania SA, C-602/10, „čl. 22 odst. 1 směrnice [který zakazuje členským státům zachovávat a zavádět ustanovení odchylná od harmonizovaných ustanovení směrnice] musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání, aby vnitrostátní opatření, jehož cílem je provést tuto směrnici do vnitrostátního práva, zahrnulo do své věcné působnosti takové úvěrové smlouvy […], jejichž předmětem je poskytnutí úvěru zajištěného nemovitostí, i když jsou takové smlouvy výslovně vyloučeny z věcné působnosti uvedené směrnice na základě čl. 2 odst. 2 písm. a) této směrnice“. To zákonodárce učinil. Vyloučil působnost zákona o spotřebitelském úvěru u úvěrů zajištěných zástavním právem k nemovitosti a poskytnutých pro účely bydlení, nikoliv u zajištěných úvěrů, jejichž účel není takto omezen.

Pokuta byla uložena stěžovatelce coby věřiteli úvěru nabízeného reklamou, nikoliv případnému zprostředkovateli úvěru. Účastníkem správního ani následného soudního řízení nebyla společnost N, s. r. o., této společnosti nebyla ukládána sankce za porušení zákona o spotřebitelském úvěru. Stěžovatelka staví svoji obranu na přesvědčení, že vzhledem ke skutkovým okolnostem nebyla bezpečně zjištěna její odpovědnost za správní delikt. Neuzavírá však kategoricky, že odpovědnou namísto ní musí být společnost N, s. r. o., jako zprostředkovatel úvěru. Úvahy, zda uvedené společnosti svědčilo právní postavení zprostředkovatele dle § 3 písm. c) zák. o spotřebitelském úvěru, by měly případně místo, pokud by nebyla shledána odpovědnost stěžovatelky za předmětný správní delikt, nebo by nebylo možné porušení právní povinnosti přičítat stěžovatelce.

Stěžovatelka zdůrazňovala, že reklamu v této podobě neobjednala, nevytvořila ani ji nešíří, pouze poskytla několik dílčích reklamních prvků (logo, odpovědní formulář). Za podobu stránek podle jejího názoru odpovídá její smluvní partner – společnost, která stránky vytvořila a provozuje na základě smlouvy o spolupráci se stěžovatelkou, podle které se zavázala zajistit stěžovatelce klienty, se kterými by uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru; za tuto činnost náleží společnosti provize závislá primárně na počtu vyplněných formulářů a na počtu skutečně uzavřených úvěrových smluv.

Podle § 20 odst. 1 písm. a) zák. o spotřebitelském úvěru se věřitel nebo zprostředkovatel „dopustí správního deliktu tím, že nesplní povinnost podle § 4 tohoto zákona“.

Podle § 4 platí, že „jestliže je nabízen spotřebitelský úvěr nebo jeho zprostředkování reklamou, jejíž součástí je jakýkoliv údaj o jeho nákladech, musí reklama obsahovat jasným, výstižným a zřetelným způsobem formou reprezentativního příkladu informace uvedené v příloze č. 1 k tomuto zákonu“. Příloha č. 1 pak upřesňuje, že nabídka takového spotřebitelského úvěru musí obsahovat „jasným, výstižným a zřetelným způsobem formou reprezentativního příkladu roční procentní sazbu nákladů, výpůjční úrokovou sazbu, a to spolu s údaji o veškerých poplatcích, které jsou součástí celkových nákladů spotřebitelského úvěru pro spotřebitele, celkovou výši spotřebitelského úvěru, výši jednotlivých splátek a celkovou částku splatnou spotřebitelem, dobu trvání spotřebitelského úvěru, v případě spotřebitelského úvěru ve formě odložené platby za konkrétní zboží nebo službu jejich cenu a výši případné zálohy a informaci o povinnosti uzavřít smlouvu o doplňkové službě související se spotřebitelským úvěrem, zejména pojištění, je-li uzavření takové smlouvy podmínkou pro získání spotřebitelského úvěru“.

Ve věci nebylo sporu, že spotřebitelský úvěr nabízený reklamou prostřednictvím specifikovaných webových stránek dne 22. 10. 2013 neobsahoval informace požadované právním předpisem. Argumentace stěžovatelky míří výhradně k tomu, zda je dána právě její odpovědnost za správní delikt či zda připadá v úvahu odpovědnost jiného subjektu. Rovněž lze uzavřít, že informací o výši úrokové sazby byla sdělována informace o nákladech nabízeného úvěru.

Je to věřitel, komu zákon o spotřebitelském úvěru ukládá v porovnání se zprostředkovatelem „primární“ povinnosti. Podle § 9 odst. 1 je věřitel povinen před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, „s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele“. Zákon o spotřebitelském úvěru pak upravuje vzájemná práva smluvních stran věřitele a spotřebitele vyplývající z úvěrové smlouvy, zejména právo odstoupit od smlouvy o spotřebitelském úvěru (§ 11), právo vypovědět spotřebitelský úvěr (§ 12) či podmínky pro předčasné splacení spotřebitelského úvěru (§ 15).

Povinnosti zprostředkovatele se z povahy věci koncentrují do fáze nabízení a zprostředkování úvěru, tedy před uzavřením úvěrové smlouvy. Do této fáze náleží i nabízení úvěru či jeho zprostředkování reklamou. Zákon o spotřebitelském úvěru rovněž obsahuje ustanovení týkající se případné smlouvy o zprostředkování spotřebitelského úvěru uzavírané mezi spotřebitelem a zprostředkovatelem (§ 17a, 17b).

Tomu koresponduje úprava odpovědnosti za správní delikty uvedená v § 20 tohoto zákona. Zprostředkovateli jsou vyhrazeny správní delikty za porušení ustanovení citovaného zákona ukládající povinnosti přímo zprostředkovatelům (§ 17, 17a). Jistou výjimkou je skutková podstata správního deliktu dle § 20 odst. 3 písm. a) téhož zákona, který předpokládá zprostředkovatelovo porušení § 5 odst. 6. Podle tohoto ustanovení je zprostředkovatel povinen v případě nabízení nebo sjednávání úvěru poskytnout spotřebiteli informace a náležité vysvětlení v rozsahu uvedeném v příloze č. 2 zákona stejně, jako je k tomu povinen věřitel. Tím však nejsou dotčeny povinnosti věřitele, a splnil-li některou ze specifikovaných povinností zprostředkovatel, má se za to, že ji splnil i věřitel.

Nesplnění povinnosti uvedené v § 4 zák. o spotřebitelském úvěru je skutkovou podstatou správního deliktu dle § 20 odst. 1 písm. a) tohoto zákona, jehož se může dopustit věřitel nebo zprostředkovatel. Ze žádného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru nelze dovodit, že by odpovědnost věřitele za správní delikt automaticky vylučovala odpovědnost zprostředkovatele v téže věci a naopak. Spojka „nebo“ zde není spojkou vylučující, neznamená, že odpovědnost může v konkrétním skutkovém případě svědčit buď věřiteli, nebo zprostředkovateli. Ze systematiky § 20 citovaného zákona zřetelně vyplývá, že odst. 1 vymezuje správní delikty, jichž se může dopustit věřitel i zprostředkovatel, odst. 2 je vyhrazen deliktům věřitele, odst. 3 deliktům zprostředkovatele a odst. 4 právnické nebo fyzické osobě, která je oprávněna zpracovávat údaje o spotřebitelích za účelem posuzování jejich úvěruschopnosti.

Nelze mít pochyb, že zákon o spotřebitelském úvěru (§ 4) vyžaduje při nabízení úvěru či jeho zprostředkování reklamou uvedení informací z přílohy č. 1 tohoto zákona, pokud je součástí reklamy jakýkoliv údaj o nákladech nabízeného úvěru. Zřetelná je zde vazba způsobu nabídky (reklamou) s požadavkem na obsah poskytovaných informací. Spojení „jestliže je nabízen spotřebitelský úvěr nebo jeho zprostředkování reklamou“ však výslovně nic nevypovídá, kdo má povinnost opatřit reklamu požadovanými informacemi, podstatné je, že tomu tak musí být.

Stěžovatelka zdůrazňovala jistý „reklamněprávní“ aspekt věci, opakovaně tvrdila, že nemůže být odpovědná za něco, co nezadala společnosti N, s. r. o. Není správný výchozí předpoklad, že stěžovatelka není deliktně odpovědná jenom proto, že hypoteční úvěr, který jako věřitel poskytuje, byl nabízen na internetových stránkách provozovaných jiným subjektem. Zákon o spotřebitelském úvěru pochopitelně neobsahuje jen pro účely splnění povinnosti uvedené v § 4 v souvislosti s nabízením úvěru či zprostředkováním reklamou vlastní kategorizaci subjektů v procesu zadání, tvorby a následného šíření reklamy, jak to činí zákon o regulaci reklamy vymezením zadavatele, zpracovatele a šiřitele reklamy (§ 1).

Pro závěr, že se stěžovatelka dopustila jako věřitel správního deliktu dle § 20 odst. 1 písm. a) zák. o spotřebitelském úvěru, je podstatné, zda splnila povinnost podle § 4 a zda je jí protiprávní stav – nabízení úvěru či zprostředkování bez informací uvedených v příloze č. 1 tohoto zákona – přičitatelný. V situaci obdobné projednávané věci bude zpravidla splněna podmínka přičitatelnosti věřiteli úvěru. Vyplývá to i ze shora vymezeného rozložení povinností daných zákonem o spotřebitelském úvěru. Je to věřitel, kdo je smluvní stranou smlouvy o spotřebitelském úvěru, kdo nese všechna rizika spojená s jeho poskytnutím, zajištěním a splácením. Věřitel primárně stanovuje podmínky, za nichž je ochoten úvěr poskytnout. U případné odpovědnosti zprostředkovatele úvěru za správní delikt by hrálo roli, jakým konkrétním způsobem se zprostředkovatel podílel na následném uzavření úvěrové smlouvy a zda v důsledku právě jeho jednání nedošlo k poskytnutí informací uvedených v příloze č. 1. Nepochybně odlišně bude třeba hodnotit případy, kdy je činnost zprostředkovatele omezena na relativně pasivní umístění informací o spotřebitelském úvěru na internetu s umístěním odkazu na stránky věřitele. Tehdy lze obtížněji hovořit o vlastním vkladu zprostředkovatele směrem k přesvědčení dlužníka uzavřít úvěrovou smlouvu, na rozdíl od případů aktivní (případně osobní) interakce s budoucím dlužníkem směrem k případnému uzavření úvěrové smlouvy. Podstatnou roli zde může hrát i důvěryhodnost a pověst zprostředkovatele na trhu nabízení úvěrových produktů v porovnání s obdobnými charakteristikami věřitele.

Podmínka přičitatelnosti odpovědnosti za správní delikt byla u stěžovatelky v souzené věci nepochybně splněna. Stěžovatelka se obecně zamýšlela nad tím, zda může zabránit tomu, aby jiný subjekt bez jejího vědomí nabízel úvěrový produkt v rozporu se zákonem. O takový případ však nyní nešlo. Z informací na webových stránkách bylo nepochybné, že je nabízen úvěr, který poskytuje stěžovatelka (zmínky o možnosti sjednat úvěr z pohodlí domova, o tom, že je nabízen úvěr na vysoké částky právě od stěžovatelky, poukaz na varianty amerických hypoték stěžovatelky v jednom z nadpisů, grafické ikony obsahující obchodní jméno stěžovatelky na stránkách včetně odkazu na kontaktní adresu, jakož i informace, že provozovatelem stránek je společnost N, s. r. o., ve spolupráci se stěžovatelkou – poskytovatelem americké hypotéky).

O tom, že je nesplnění povinnosti dle § 4 zák. o spotřebitelském úvěru přičitatelné stěžovatelce, jednoznačně svědčí smlouva o spolupráci ze dne 10. 9. 2010 uzavřená mezi stěžovatelkou a předmětnou společností. Je to tak, přestože stěžovatelka argumentuje smlouvou opačně a snaží se přesvědčit soud, že nemohla ovlivnit pochybení související s neumístěním požadovaných informací na webové stránky. Dle čl. I. písm. A) bod 4 uvedené smlouvy se společnost N, s. r. o., zavázala umístit na své webové stránky reklamní prvky poskytnuté stěžovatelkou za účelem podpory kampaní stěžovatelky. Za to jí náležela ve smlouvě a v dodatcích specifikovaná provize. Smluvní strany si ujednaly, že poskytnuté reklamní prvky mohou být používány pouze v nezměněné formě a změna je možná pouze na základě dohody se stěžovatelkou [čl. I. písm. B) bod 2]. Smlouvu je třeba interpretovat jako celek tak, že upravuje vzájemná práva a povinnosti smluvních stran v souvislosti s nabízením produktů stěžovatelky na internetu (též) prostřednictvím webových stránek společnosti, N, s. r. o. Uvedené společnosti bylo výslovně smlouvou zakázáno měnit poskytnuté reklamní prvky o své vůli. Ani stěžovatelka netvrdila, že by vedle informace o nákladech úvěru poskytla v rámci reklamních prvků i informace uvedené v příloze č. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a ty pak nebyly následně uvedeny na webových stránkách.

Nic na tom nemůže změnit ani čl. I. písm. D) bod 12 smlouvy o spolupráci, podle kterého nese společnost N, s. r. o., výlučnou odpovědnost mimo jiné za veškeré materiály umístěné na svých webových stránkách, zejména za jejich případnou protiprávnost nebo urážlivost. Již proto, že stěžovatelce byla uložena pokuta nikoliv za závadný obsah umístěný na webových stránkách jiného subjektu, ale naopak za neuvedení informací, které právní předpis nařizuje.

Výchozí předpoklad krajského soudu, že se nelze zprostit veřejnoprávní povinnosti poukazem na soukromoprávní ujednání, je nepochybně správný. Krajský soud však reagoval především na argumentační linii stěžovatelky uvedenou v žalobě proti žalobou napadenému rozhodnutí, kde stěžovatelka shledávala nedostatek vlastní odpovědnosti za správní delikt právě poukazem na smluvní ujednání s jiným subjektem. V souzené věci však bylo třeba především posoudit, zda je protiprávní stav – neuvedení požadovaných informací v reklamě na úvěr – přičitatelný stěžovatelce či nikoliv. Ze správního spisu i z rozsudku krajského soudu je bezpečně zřejmé, že tomu tak bylo.

K námitkám o nemožnosti ovlivnit výslednou podobu reklamy na úvěr prostřednictvím webových stránek lze podpůrně připomenout, že i zákon o regulaci reklamy předpokládá u některých skutkových podstat odpovědnost za přestupek jak u zadavatele, tak i zpracovatele i šiřitele reklamy. Jde např. o porušení § 2 odst. 1 písm. a) zák. o regulaci reklamy (zákaz reklamy zboží, služeb nebo jiných výkonů či hodnot, jejichž prodej, poskytování nebo šíření je v rozporu s právními předpisy, za jejichž zadání, zpracování a šíření mohou být postiženi zadavatel, zpracovatel i šiřitel). Nelze se zprostit odpovědnosti pouhým poukazem na nemožnost ovlivnit výslednou podobu reklamní nabídky úvěru. Jestliže tedy stěžovatelka poskytla společnosti N, s. r. o., reklamní prvky a jedním z takových prvků nebyly zákonem požadované informace ke konkrétnímu reklamou nabízenému úvěru, nemůže následně s úspěchem tvrdit, že bylo mimo její faktické možnosti zajistit, aby se požadované informace v reklamě objevily. 

Komentář: 

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vymezující odpovědnost věřitele za to, aby reklama mající za cíl nabídku úvěrového produktu obsahovala dostatečným způsobem specifikované zákonem stanovené informace, se vztahuje k zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Tento zákon byl zrušen s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazen zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

Použitelnost rozhodnutí je však odůvodněna dvěma skutečnostmi. Za prvé podle přechodného ust. § 164 zákona č. 257/2016 Sb. se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zásadně řídí dosavadními právními předpisy. To znamená, že rozhodnutí lze vztáhnout na ty smlouvy o spotřebním úvěru, které byly uzavřeny před 1. 12. 2016, jelikož jejich právní režim reguluje nadále zákon č. 145/2010 Sb. Za druhé povinnosti věřitele ve vztahu k reklamě a správní odpovědnost za učiněná pochybení zůstaly v novém zákoně v podstatných momentech nezměněny.

Tak v § 91 zák. č. 257/2016 Sb. jsou vymezeny povinné informace uváděné v reklamě, jejíž součástí je jakýkoliv číselný údaj o nákladech spotřebitelského úvěru (podobně jako v § 4 zák. č. 145/2010 Sb., který odkazoval na svou přílohu). Věřitel jako osoba oprávněná poskytovat nebo zprostředkovávat spotřebitelský úvěr pak za nezajištění této povinnosti odpovídá jako za přestupek [§ 153 písm. s) zák. č. 257/2016 Sb.]. Za tento správní delikt hrozí věřiteli pokuta až do 10 000 000 Kč. To se nevztahuje na případy, kdy by byly všechny údaje uvedeny, avšak nebyly pro průměrného spotřebitele např. dostatečně zřetelné;[2] zde se sice rovněž věřitel deliktu dopouští, ale podle § 153 odst. 1 písm. d) zák. č. 257/2016 Sb.

Jistý náznak, který potvrzuje platnost rozhodnutí i v poměrech zák. č. 257/2016 Sb., obsahuje již samotná dikce zmíněných ustanovení. Zatímco podle zák. č. 145/2010 Sb. odpovídal věřitel nebo zprostředkovatel spotřebitelského úvěru za splnění povinnosti spojené s úvěrem nabízeným reklamou, jejíž součástí je informace o nákladech, podle zák. č. 257/2016 Sb. odpovídá za nezajištění takové povinnosti, z čehož lze usuzovat na to, že sdělit takovou informaci musí osoba oprávněná poskytovat nebo zprostředkovávat spotřebitelské úvěry buď sama, nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou využívá k reklamě (např. provozovatele internetových stránek, kde je reklama umístěna). V případě porušení této povinnosti jí hrozí již zmíněná správní sankce., 

Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., asistentka soudce Nejvyššího soudu, Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.