Nejvyšší soud: Splnění podmínky schopnosti vyplacení přiměřené náhrady v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví – § 1147 o. z.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016  

K věci: 

Soud prvního stupně zrušil spoluvlastnictví účastnic k bytové jednotce se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a spoluvlastnictví účastnic k podílu na pozemcích, nařídil prodej těchto věcí ve veřejné dražbě s tím, že jeho výtěžek bude rozdělen mezi účastnice podle těchto podílů: žalobkyni jednou polovinou a žalované jednou polovinou. Soud shledal žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví důvodnou. Podle shodných tvrzení účastnic jsou předmětné nemovitosti nedělitelné, a proto jejich rozdělení nepřichází v úvahu. Nebylo možné ani přikázat předmětné nemovitosti žalované, která s přikázáním souhlasila, neboť nebyla schopna náhradu zhruba ve výši 375 000 Kč zaplatit v kratší než pětileté lhůtě. Součástí přiměřené náhrady je i odpovídající lhůta, v níž bude náhrada vyplacena. Při předpokládané výši náhrady není lhůta pěti let přiměřená tomu, že spoluvlastník přijde o své právo.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované, které uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku 259 772 Kč tak, že vyplatí k jejím rukám částku 120 000 Kč do 31. 12. 2017 a částku 139 772 Kč do 30 6. 2019, pod ztrátou výhody splátek. Odvolací soud uvedl, že nebylo možné rozdělení předmětných nemovitostí, a proto přicházelo v úvahu jejich přikázání jednomu ze spoluvlastníků. Protože žalovaná měla od počátku o předmětné nemovitosti zájem, od narození je soustavně užívá a prostřednictvím výkonu svého spoluvlastnického práva uspokojuje své bytové potřeby, nepochybně předmětné nemovitosti, pokud jí zůstanou, budou i nadále účelně využity. Ve prospěch tohoto řešení svědčí i ochota žalované vyplatit žalobkyni přiměřenou náhradu, byť v současnosti není objektivně tuto povinnost schopna splnit. Hledisko solventnosti odvolací soud nepominul, ale konkrétní okolnosti případu (zejména okolnosti, které vedly ke vzniku spoluvlastnictví na straně žalobkyně, a cíl, který sledovala) utvrdily odvolací soud v tom, že lze po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby akceptovala dostatečně přiměřenou delší dobu na výplatu vypořádacího podílu, a že tato doba se může přiblížit i době pěti let, která by jinak byla s největší pravděpodobností určena v rozhodnutí o vypořádání dědictví po zemřelé matce účastnic. Proto soud, byť není nyní žalovaná schopna zaplatit přiměřené plnění, jí poskytl dostatečně dlouhou dobu k výplatě podílu tak, aby měla reálnou možnost si finanční prostředky opatřit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž nesouhlasí s tím, že byly předmětné nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalované s tím, že žalobkyni bude vyplacen vypořádací podíl, neboť pro takový způsob vypořádání nebyly splněny zákonné předpoklady. Podmínkou je totiž nejen zájem spoluvlastníka o nemovitosti, nýbrž i jeho schopnost zaplatit přiměřenou náhradu, tyto závěry se přitom uplatní i podle § 1147 o. z. Nesolventnost přitom nelze nahrazovat stanovením několikaleté lhůty ke splnění platební povinnosti. V posuzovaném případě přikázal odvolací soud žalované předmětné nemovitosti, byť si byl vědom její nesolventnosti, přičemž nebylo nijak prokázáno, že se její finanční situace v přiměřené době zlepší. Finančními prostředky získanými z prodeje předmětných nemovitostí si pak účastnice mohou uspokojit své potřeby bydlení a mohou také vyplatit dědický podíl synovcům účastnic. Žalovaná si musí být vědoma toho, že i její práva jsou omezena velikostí spoluvlastnického podílu k nemovité věci, a musí být srozuměna s právy druhého spoluvlastníka, včetně práva domáhat se zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.

Nejvyšší soud shledal dovolání důvodné. 

Z odůvodnění: 

Podle § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

Podle § 1144 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota (odst. 1). Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (odst. 2).

Podle § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, stanoví obdobně jako zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“), nejen možné způsoby vypořádání spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí jednotlivých způsobů vypořádání [ve vztahu k dřívější úpravě srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1563/99 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 9, str. 268)]. Podle právní úpravy je primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví rozdělení společné věci, přičemž již dříve judikatura připustila možnost rozdělit dům, který byl předmětem spoluvlastnictví, i na bytové jednotky [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2004, č. 21, str. 803, v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. se k možnosti daného způsobu vypořádání přihlásil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015 (dostupném na www.nsoud.cz)]. Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přichází v úvahu druhý způsob vypořádání, a sice přikázat společnou věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nejsou-li dány předpoklady pro přikázání společné věci za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, pak přichází v úvahu poslední varianta, a sice prodej společné věci ve veřejné dražbě.

Ačkoliv z § 1147 o. z. vyplývá toliko jediná přímá podmínka pro přikázání společné věci za náhradu, a to zájem spoluvlastníka o přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, již dřívější judikatura ve vztahu k § 142 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. tuto podmínku pojímala šířeji, když vedle zkoumání vůle účastníka zdůraznila potřebu zkoumat také jeho solventnost. Takový postup totiž zajistí, že se každému ze spoluvlastníků dostane majetkové hodnoty odpovídající hodnotě jeho spoluvlastnického podílu, a naopak zamezí tomu, že spoluvlastník, jemuž by byla přisouzena náhrada, by při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně, a to ještě ne vždy úspěšně [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1305/2007 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 7, str. 264), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1340/2014 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Ke stejným závěrům jako dřívější judikatura již ve vztahu k § 1147 větě druhé o. z. dospěl i Krajský soud v Ostravě, který v rozsudku ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014 (uveřejněném pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), dovodil, že „pojem ‚nechce-li‘ obsažený v této větě je nutné vyložit nejen tak, že žádný z účastníků nemá o věc zájem, ale v širším pojetí tak, že i když účastník zájem má a nemá finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu, má se za to, že věc nechce“.

Solventnost spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, má být v zásadě prokázána již k okamžiku vydání soudního rozhodnutí. Účastník tedy musí s finančními prostředky odpovídajícími vypořádacímu podílu disponovat nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit (např. závazným příslibem půjčky či poskytnutím úvěru). Toliko výjimečně je možné spoluvlastníku přikázat společnou věc, ačkoliv finančními prostředky nezbytnými na vyplacení vypořádacího podílu v době rozhodnutí nedisponuje, za předpokladu, že z dokazování vyplyne jednoznačný závěr, že daný spoluvlastník potřebné finanční prostředky v přiměřené době získá (např. probíhá-li dědické řízení, po jehož skončení by měl spoluvlastník patřičné finanční prostředky zdědit, či má-li finanční prostředky po omezenou dobu fixované na spořicím účtu či dluhopisovém listu). Zde se ovšem jedná vždy o přísné posouzení individuálních skutečností a hodnocení důkazů v konkrétní věci. Není-li tedy najisto postaveno, že spoluvlastník finančními prostředky již disponuje či je v přiměřené době získá, pak podmínka solventnosti není splněna. Nelze totiž na druhého spoluvlastníka, jemuž má připadnout vypořádací podíl, přenášet riziko, že by musel náhradu vymáhat exekučně.

V této souvislosti lze poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 494/03 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud zdůraznil, že je „s obecnými soudy zajedno v tom smyslu, že je třeba zkoumat kredibilitu toho spoluvlastníka (těch spoluvlastníků), jemuž (jimž) má být věc přikázána a jenž má (již mají) poskytnout náhradu zbylému spoluvlastníkovi (zbylým spoluvlastníkům). Z ústavního požadavku vyplývajícího z čl. 11 odst. 4 Listiny tak dle názoru Ústavního soudu vyplývá, že pokud soud přikročí ke zrušení vlastnického práva a vypořádání spoluvlastnických podílů na základě § 142 obč. zák. č. 40/1964 Sb. [obdobně § 1147 o. z.], musí beze zbytku naplnit uvedené principy a v řízení musí být prokázáno, zda jsou splněny veškeré předpoklady pro to, aby za zrušení spoluvlastnického podílu mohla být i fakticky poskytnuta přiměřená náhrada. Naplnění tohoto kritéria nemůže být založeno pouhou úvahou soudu, ale musí mít jednoznačnou oporu v učiněných skutkových zjištěních. Pokud uvedená okolnost není jednoznačně prokázána, může postup dle § 142 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. [obdobně § 1147 o. z.] znamenat zásah do práva vlastnit majetek, neboť není garantováno, že vlastník bude svého vlastnického práva zbaven při poskytnutí přiměřené náhrady.“

K uvedenému je možné dodat, že podle § 160 odst. 1 o. s. ř. je zpravidla lhůta ke splnění povinnosti (tzv. pariční lhůta) tři dny od právní moci rozsudku. Soud sice může určit delší lhůtu ke splnění povinnosti nebo může peněžité plnění rozložit do splátek, jejichž výši a podmínky splatnosti určí, měl by ale mít na zřeteli, že se již jedná o výjimku, pro jejíž uplatnění by měly svědčit konkrétní okolnosti případu a racionální důvody zohledňující zejména povahu projednávané věci, přiznaný nárok a osobní poměry účastníků [k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65 (uveřejněné pod č. 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Soudy musejí s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou rovnováhu mezi zájmy sporných stran [k tomu srov. Lavický, Petr. § 160 (Pariční lhůta). In Lavický P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer 2016, 1116 s. ISBN 978-80-7478-986-1. str. 783, marg. č. 7.]. V poměrech vypořádání spoluvlastnictví by pak neměly soudy opomenout skutečnost, že osoba, jíž byla přiznána náhrada, byla soudním rozhodnutím zbavena svého vlastnického práva, a proto by jí náhrada za odnětí jejího vlastnického práva měla být přiznána v přiměřené – byť s ohledem na konkrétní okolnosti případu ne vždy nutně třídenní – lhůtě.

V posuzovaném případě se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že rozdělení předmětných nemovitostí není možné, oproti soudu prvního stupně však shledal podmínky pro přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované. Zdůraznil přitom, že má o předmětné nemovitosti od počátku zájem, nemovitosti od narození soustavně užívá a uspokojuje tak své bytové potřeby, a proto i v budoucnu budou předmětné nemovitosti i nadále účelně využity. Je ochotná žalobkyni vyplatit přiměřenou náhradu, byť v současnosti toho není objektivně schopna. Odvolací soud přesto neshledal překážku k přikázání předmětných nemovitostí žalované, když přihlédl k jednání žalobkyně (zejména k okolnostem, které vedly ke vzniku spoluvlastnictví na straně žalobkyně, a k cíli, který sledovala), což utvrdilo odvolací soud v tom, že lze spravedlivě požadovat po žalobkyni, aby akceptovala dostatečně přiměřenou delší lhůtu na výplatu vypořádacího podílu, a že tato lhůta se může přiblížit i době pěti let, která by jinak byla s největší pravděpodobností určena v rozhodnutí o vypořádání dědictví po zemřelé matce účastnic. Proto odvolací soud, byť není žalovaná schopna poskytnout přiměřené plnění, jí poskytl dostatečně dlouhou dobu k výplatě podílu tak, aby měla reálnou možnost si finanční prostředky opatřit.

Se závěry odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje. Odvolací soud totiž sice „přihlédl“ ke skutečnosti, že žalovaná není schopna žalobkyni vyplatit vypořádací podíl, přesto jí předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví přikázal s tím, že do pěti let bude mít možnost si potřebné finanční prostředky opatřit; relevantní okolnosti, které by měly svědčit o tom, že se současná finanční situace žalované zlepší, se ovšem z rozhodnutí odvolacího soudu žádným způsobem nepodávají. Jeho úvaha o tom, že ve lhůtě cca čtyř let od právní moci rozsudku bude žalovaná mít možnost potřebné finanční prostředky získat, je čistě hypotetická. Ostatně sama lhůta k zaplacení výše vypořádacího podílu se v poměrech dané věci jeví dovolacímu soudu nepřiměřeně dlouhou na to, aby vypořádací podíl dostatečně reflektoval újmu, kterou žalobkyně odnětím svého vlastnického práva utrpí. Přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované i přes její chybějící solventnost nemohou podle dovolacího soudu odůvodnit ani okolnosti, za nichž vzniklo spoluvlastnictví, či jinak (snad) předpokládaný výsledek dědického řízení. Takové okolnosti by totiž toliko mohly být zvažovány při úvaze, zda nejsou dány výjimečné okolnosti pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví podle § 1140 odst. 2 in fine o. z., příp. podle § 8 o. z. V další fázi řízení proto bude odvolací soud znovu řádně zkoumat, zda lze přikázat předmětné nemovitosti některé ze spoluvlastnic, přičemž kromě souhlasu s takovým způsobem vypořádání bude zkoumat i jejich solventnost. V případě, že dospěje k závěru, že jsou v dané věci dány předpoklady pro přikázání společné věci některé ze spoluvlastnic, uloží této spoluvlastnici povinnost zaplatit vypořádací podíl v přiměřené lhůtě k plnění, která bude zohledňovat veškeré okolnosti případu, přičemž bude respektovat podmínky pro přikázání věci vysvětlené dovolacím soudem výše. Pokud dojde k závěru, že podmínky pro přikázání věci některé ze spoluvlastnic splněny nejsou, bude zvažovat další způsob vypořádání spoluvlastnictví, kterým je prodej společné věci ve veřejné dražbě. 

Komentář: 

Publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu se dotýká výkladu jedné z podmínek pro přikázání společné věci do výlučného vlastnictví v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví již v poměrech nové právní úpravy (zákon č. 89/2012 Sb.). Jedná se o podmínku tzv. solventnosti, tedy schopnosti k vyplacení přiměřené náhrady za spoluvlastnický podíl, přičemž tato okolnost procházela určitým vývojem.

Starší literatura (a ani soudní praxe) nijak zvlášť nezdůrazňovala schopnost a připravenost spoluvlastníka k vyplacení přiměřené náhrady, což mohlo být dáno i společenskými a dobovými poměry.[1] Nicméně ani následná odborná literatura se k tomuto předpokladu vypořádání přikázáním věci nevyjadřovala.[2] Zdůraznění schopnosti zaplatit přiměřenou náhradu je spojeno až se závěry judikatury v poměrech zákona č. 40/1964 Sb.[3] Hledisko solventnosti se v judikatuře profilovalo jednak jako samotná podmínka pro přikázání věci některému ze spoluvlastníků,[4] jednak také jako jedna z okolností, k nimž je nutné při vypořádání přihlížet při posouzení toho, komu má být věc přikázána, s tím, že např. při rovnocenných hlediscích mohla být rozhodujícím pro přikázání věci objektivní schopnost náhradu poskytnout z hlediska dispozice volnými finančními prostředky nebo jejich bezprostředním obstaráním a použitím ve srovnání se spoluvlastníkem druhým.[5]

Publikací rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, ve Sbírce soudních rozhodnutí pod R 4/2015, byl jasně vyjádřen oficiální většinový názor, že stejný přístup bude sdílet Nejvyšší soud i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. Při vědomí, že úprava v zákonech č. 40/1964 Sb. a 89/2012 Sb. z hlediska podmínek pro vyplacení přiměřené náhrady je prakticky totožná, tj. bez jakýchkoliv bližších podmínek a předpokladů, bude mít soudní praxe opětovně poměrně široký prostor pro posouzení, zda je tato podmínka splněna.

Publikované rozhodnutí je poměrně kategoricky přísné k základnímu požadavku, aby schopnost k zaplacení přiměřené náhrady byla splněna ke dni rozhodnutí soudu (odvolacího soudu). Tím se zajišťuje základní prvek, aby osoba, které je přiměřená náhrada přiznána, měla garantováno, že tuto náhradu skutečně obdrží a nebude se jí muset domáhat v exekučním řízení. Současně je tím také posilováno zdůraznění žádoucího způsobu vypořádání, jímž je přikázání věci některému ze spoluvlastníků, tj. způsobu, kterým zůstává vlastnické právo k věci zachováno jednomu ze spoluvlastníků, před posledním způsobem vypořádání v podobě nařízení prodeje věci a rozdělení výtěžku. Protože však mohou v jednotlivých konkrétních případech existovat i situace, kdy je žádoucí upřednostnit přikázání věci před dražebním prodejem i tehdy, jestliže spoluvlastník nemá finanční prostředky ke dni rozhodování soudu k dispozici, připouští (byť výjimečně) rozhodnutí zohlednění takových případů, kdy je z dokazování patrné, že spoluvlastník v přiměřené době získá prostředky, které ke dni rozhodování soudu nemá k dispozici.

Soudům je tak svěřován poměrně značný prostor pro úvahu, zda upřednostní přikázání věci před nařízením prodeje s přihlédnutím k zájmu na ponechání věci ve výlučném vlastnictví některého dosavadního spoluvlastníka, nebo pro objektivní neschopnost k zaplacení přiměřené náhrady, resp. pro dlouhý časový odstup k zajištění potřebných finančních prostředků rozhodne o vypořádání nařízením prodeje. K tomuto základnímu parametru přistupuje i možná delší pariční lhůta, která může reflektovat právě vysokou pravděpodobnost, se kterou si spoluvlastník potřebné finanční prostředky opatří. Úvahy soudů v nalézacím řízení by pak dovolací soud přezkoumal v případě jejich zjevné nepřiměřenosti zejména z pohledu, kdy by nepřihlédly k právně významným okolnostem, nebo uvažovaná lhůta k plnění byla nepřiměřeně dlouhá. Omezený dovolací přezkum je pak založen i v důsledku toho, že tyto závěry učiní nalézací soudy na základě provedeného dokazování. Tyto závěry pak rozhodnutí podrobně odůvodňuje.

Schopnost poskytnout přiměřenou náhradu se v soudní praxi projevuje ještě v jedné podobě, a tou je vyšší nabídka přiměřené náhrady navržená některým ze spoluvlastníků v hodnotě vyšší, než pokud by soud vycházet z obvyklé (obecné) ceny věci. Dosavadní soudní praxe odmítala do vypořádání spoluvlastnictví promítat vyšší nabídku na vyplacení přiměřené náhrady, než jaká by se podávala z obvyklé ceny. Taková nabídka bývala motivována zpravidla větším osobním významem společné věci nebo snahou o podporu argumentu na přikázání věci právě tomuto spoluvlastníkovi. Podle soudní praxe v poměrech zákona č. 40/1964 Sb. mimořádná nabídka spoluvlastníka jinému spoluvlastníkovi na odkoupení podílu za cenu, která podstatně převyšovala cenu obvyklou, nemohla být v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví brána jako základ pro stanovení výše náhrady, kterou měl za nabytí podílu poskytnout spoluvlastník, kterému takové plnění bylo nabídnuto, ale nepřijal jej.[6] Nabídka spoluvlastníka na poskytnutí náhrady za podíl ve výši převyšující obvyklou cenu nemovitosti měla za následek výzvu znalci, aby se k této nabídce vyjádřil. Tímto způsobem se postupovalo také v případě, kdy nabídku převyšující obecnou (obvyklou) cenu určenou znaleckým posudkem učiní všichni spoluvlastníci.[7]

Následná odborná literatura však naznačila v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. prostor pro zohlednění tzv. vyšší nabídky jakožto základu pro stanovení přiměřené náhrady.[8] Současná rozhodovací praxe k tomuto přístupu začíná zřetelně směřovat. V usnesení ze dne 16. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, dovolací soud vysvětlil, že když se soud zabývá splněním podmínek pro přikázání věci některému ze spoluvlastníků i z hlediska schopnosti zaplatit přiměřenou náhradu, lze za zohlednitelné kritérium považovat, že spoluvlastník navrhne zaplacení vyšší finanční náhrady dalším spoluvlastníkům, neboť i to vyjadřuje jeho vztah k věci. V rozsudku ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že při přikázání společné věci je výše navržené náhrady přesahující obvyklou cenu spoluvlastnického podílu jen jedním z kritérií, které musí soud zvážit při úvaze o tom, komu společnou věc přikáže, a proto není soud povinen v zásadě přikázat společnou věc za náhradu tomu ze spoluvlastníků, který navrhne nejvyšší částku jako základě přiměřené náhrady, stejně jako není vždy nezbytné přikázat společnou věc spoluvlastníkovi s většinovým podílem. Dovolací soud proto shledal správným poukaz odvolacího soudu, že při rozhodování o tom, komu bude věc přikázána, se nejedná ve své podstatě jen o dražbu mezi spoluvlastníky, která by se omezila pouze na licitaci o nabízené částce. Jestliže pak v dané věci odvolací soud upřednostnil kritérium likvidity před absolutní výší navržené náhrady, neměl dovolací soud odvolacímu soudu co vytknout. 

Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL M., asistentka soudce Nejvyššího soudu, a Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu