Nejvyšší soud: odposlechy v kauze Rath lze použít jako důkaz

Senát Nejvyššího soudu konstatoval, že všechny příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydané v přípravném řízení ve věci údajně zmanipulovaných zakázek Středočeského kraje i žádosti o povolení ke sledování osob a věcí a na jejich základě vydaná povolení ke sledování osob a věcí, které byly Vrchním soudem v Praze označeny za nezákonné z důvodu jejich nedostatečného odůvodnění, byly vydány v souladu se zákonem.

Příkazy, které Okresní soud v Ústí nad Labem vydal, splňovaly přitom veškeré náležitosti stanovené v § 88 odst. 1, 2 tr. ř. s výjimkou explicitního odůvodnění doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Tento formální nedostatek ovšem nemůže vést ke konstatování o jejich nezákonnosti. Důvody pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na konkrétní dobu byly v každém případě z hlediska formálně-materiálního posuzování odvoditelné z konkrétních skutkových okolností, popisovaných již v odůvodněních příkazů.

Obdobně označil senát Nejvyššího soudu za nesprávné i rozhodnutí odvolacího soudu o nezákonnosti žádostí státního zástupce o vydání povolení ke sledování osob a věcí a na jejich základě vydaných povolení podle § 158d odst. 3 tr. ř. Jak žádosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, tak následně vydaná povolení Okresního soudu v Ústí nad Labem, splňují náležitosti stanovené v § 158d odst. 4 tr. ř. a § 158b odst. 2 tr. ř., a proto důkazy získané tímto sledováním osob a věcí byly získány v souladu se zákonem.

Nejvyšší soud rozhodl tzv. akademickým výrokem podle § 268 odst. 2 tr. ř., který se nedotýká právní moci napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, neboť v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušit pouze ta nezákonná rozhodnutí, jimiž byl porušen zákon v neprospěch obviněného. Ve věci bude proto znovu rozhodovat Krajský soud v Praze.

I přes výše uvedené konstatování však není možné existenci aktuálního rozhodnutí Nejvyššího soudu pro futuro pomíjet a nebrat je vůbec na zřetel při dalším projednávání věci. Lze to vyvodit i z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, z něhož vyplývá, že „zrušením § 272 tr. ř. se ruší toliko kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného, neruší se ale řízení jako takové, tj. neruší se možnost přijmout v dané věci akademický výrok za účelem sjednocování judikatury pro futuro (§ 268 dost. 2 tr. ř.).“ Z toho vyplývá, že aktuální rozhodnutí senátu Nejvyššího soudu má judikatorní význam pro veškerá následná rozhodnutí soudů, která budou v následující době vydána.

„Rozhodnutím Nejvyššího soudu dochází k významnému snížení nároků kladených na odůvodnění příkazu k odposlechu, a tedy i k častější akceptaci zásahů do základních lidských práv obviněných. I když trestní řád výslovně stanoví, co musí být v odůvodnění příkazu uvedeno, zdá se, že bude Nejvyšší soud nově akceptovat i příkazy, jejichž odůvodnění vykazují formální nedostatky, pakliže byly podmínky k nařízení odposlechu materiálně splněny,“ komentoval výsledek jednání Nejvyššího soudu pražský advokát JUDr. Petr Toman, LL.M., člen prezidia Unie obhájců ČR.

Zdroj: Nejvyšší soud