Nejvyšší soud: K principům rozhodování soudu o zrušení či omezení služebnosti z hlediska náhrady za její zrušení nebo omezení

publikováno: 18.03.2019

1. Při zrušení služebnosti podle § 1299 odst. 2 o. z. k návrhu povinného lze náhradu za omezení či zrušení služebnosti výjimečně odepřít, bylo-li by její přiznání v rozporu s principy uvedenými v § 2 odst. 3 o. z. 2. Při aplikaci § 1299 odst. 2 o. z. je v zásadě použitelná i judikatura k § 151p odst. 3 obč. zák. č. 40/1964 Sb. 3. Při stanovení přiměřené náhrady za omezení či zrušení služebnosti je třeba vycházet z rozsahu majetkového prospěchu, kterého se zrušením služebnosti vlastníkovi zatížené nemovitosti dostává, jakož i z majetkových důsledků zániku služebnosti pro oprávněného. Je třeba zvážit nejen ocenění služebnosti, ale i okolnosti, za nichž služebnost vznikla, zda byla zřízena bezúplatně či za úhradu. 4. Úvahu odvolacího soudu o stanovení výše náhrady za zrušení nebo omezení služebnosti v dovolacím řízení by mohl dovolací soud zpochybnit jen v tom ohledu, zda se nejedná o úvahu zjevně nepřiměřenou.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2571/2018 

K věci: 

Soud prvního stupně zrušil věcné břemeno zřízené podle darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene č. j. V-1932/2004-738 ze dne 16. 8. 2004, s právními účinky vkladu práva ke dni 6. 9. 2004, spočívající v právu doživotního a bezplatného spoluužívání bytu v prvním patře domu č. p. 20 ve Skoronicích, sestávajícího z pokoje, ložnice, kuchyně, koupelny, a spoluužívání vchodu do domu, chodby, verandy, WC v přízemí, schodiště do 1. patra, sklepu a pozemku parc. č. 709/1, zahrada, parc. č. 709/2, zastavěná plocha a nádvoří, a parc. č. 703/5, ostatní plocha, vše v k. ú. Skoronice, včetně spoluužívání součástí a příslušenství – vedlejších staveb (průjezd, výminek o jedné místnosti, prádelna, přípravna, chlívek, přístřešek), venkovních úprav (zejména zemní sklep) a trvalých porostů, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému částku 200 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku; jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu v měnící části podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Soudy nižších stupňů měly celou věc posuzovat nejen z hlediska občanskoprávních předpisů, ale i z hlediska předpisů stavebněprávních. Byť věcné břemeno vzniklo na základě notářského zápisu dne 16. 8. 2004, mohly strany realizovat svá práva a povinnosti až po výstavbě bytu oprávněným (tj. žalovaným). Práce měl oprávněný vykonat do 30. 6. 2004 a mělo dojít ke kolaudačnímu rozhodnutí, které by stanovilo, že lze byt užívat k bytovým účelům; k tomu však nedošlo pro nastalou změnu poměrů, jakož i pro neschopnost žalovaného financovat výstavu domu (bytu) a ukončit kolaudaci. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 142/2012. Na základě uvedeného zpochybňuje žalobce možnost ocenění věcného břemene k nezkolaudovanému bytu. Má za to, že odpovídající by měla být částka 10 000 Kč, jak stanoví § 16b odst. 5 zák. č. 151/1997 Sb. Kdyby byl dovolací soud jiného názoru, pak nelze hodnotu podle znaleckého posudku použít ve formě nároku na náhradu za zrušení věcného břemene, protože tomu brání odklad výkonu práv a povinností. Žalobce nesouhlasí s tím, že není rozhodné, zda věcné břemeno bylo zřízeno bezplatně. Žalovaný po relativně krátkou dobu soužití s jeho dcerou do domu finančně téměř nic neinvestoval, nesplnil závazek k vybudování bytu. Žalovaný nikdy nerealizoval věcné břemeno; ani ho realizovat nemohl, protože neexistoval objekt, na který by bylo věcné břemeno vázáno. Žalovaný do nemovitosti téměř nic nevnesl, přesto je mu přisouzena náhrada za zrušení věcného břemene 200 000 Kč. Naopak žalobce a manželka žalovaného ho často ještě dotovali. O podrobnějších a komplexnějších skutečnostech mohli svědčit pouze částečně vyslechnutí žalobce a jeho dcera. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobce není povinen zaplatit žádnou náhradu za zaniklé věcné břemeno nebo je povinen zaplatit žalovanému částku 10 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Z odůvodnění: 

Dovolání není přípustné.

Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrné, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (obě dostupná na www.nsoud.cz)].

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].

Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus. usoud.cz), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.

V posuzovaném případě není dovolání přípustné již z toho důvodu, že se dovolatel dovolává v zákoně neuvedeného důvodu přípustnosti dovolání, neboť shledává-li přípustnost v tom, že má být rozhodnuto jinak, než rozhodly soudy nižších stupňů, má zjevně na mysli, že má být rozhodnuto odlišně; tento důvod však významově neodpovídá žádnému z důvodů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Dovolatel se v dovolání omezil na výhrady vůči „ocenění věcného břemene“, v jejich souvislosti však nedokázal vymezit řádně otázku přípustnosti dovolání, jak požaduje judikatura dovolacího soudu i soudu Ústavního, pročež již z těchto důvodů je dovolání třeba odmítnout.

Nad rámec uvedeného dovolací soud podotýká, že se náhradou za zrušení věcného břemene zabýval, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v intencích dosavadní judikatury.

Podle § 1299 odst. 2 o. z. při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu.

Při aplikaci § 1299 odst. 2 o. z. je v zásadě použitelná i judikatura, publikovaná k § 151p odst. 3 obč. zák. č. 40/1964 Sb. [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4153/2014 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Ust. § 1299 odst. 2 o. z. předpokládá, že dojde-li na návrh povinného ze služebnosti k omezení nebo zrušení služebnosti, přizná soud oprávněnému ze služebnosti vůči povinnému ze služebnosti [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1292/2014 (uveřejněné pod č. C 14 258 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)], náhradu za omezení či zrušení služebnosti; toliko výjimečně lze oprávněnému náhradu odepřít, bylo-li by její přiznání v rozporu s principy uvedenými v § 2 odst. 3 o. z. [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1330/2011 (uveřejněný pod č. C 10 341 v Souboru), rovněž J. Spáčil a kol.: Občanský zákoník III., Věcná práva (§ 976–1474), 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 1032].

Zákon neuvádí přesná hlediska pro stanovení přiměřené náhrady za omezení či zrušení služebnosti, náhrada se tak stanoví na základě úvahy soudu, která má zvážit veškeré relevantní okolnosti případu. Je třeba vycházet z rozsahu majetkového prospěchu, kterého se zrušením služebnosti vlastníkovi zatížené nemovitosti dostává, jakož i z majetkových důsledků zániku služebnosti pro oprávněného [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3864/2014 (uveřejněný pod č. 69/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2284/98 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 7/2000, str. 208)]. Je třeba zvážit nejen ocenění služebnosti, ale i okolnosti, za nichž služebnost vznikla, zda byla zřízena bezúplatně či za úhradu [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 82/2008 (uveřejněný pod č. C 8 278-8 280 v Souboru)].

Jelikož zákon ponechává stanovení přiměřené náhrady za zrušení služebnosti na uvážení soudu rozhodujícího konkrétní případ, lze úvahu odvolacího soudu v dovolacím řízení přezkoumat jen v tom ohledu, zda se nejedná o úvahu zjevně nepřiměřenou [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1372/2016 (dostupné na www.nsoud.cz)].

V posuzovaném případě odvolací soud, vycházeje z judikatury dovolacího soudu, dospěl k závěru, že žalovanému přísluší náhrada za zrušení služebnosti, která pro něj jakožto oprávněného představuje majetkovou hodnotu. Za základ pro rozhodnutí o výši ceny za zrušenou služebnost vzal odvolací soud částku 200 000 Kč, a to na základě revizního znaleckého posudku zpracovaného kvalifikovanými odborníky znaleckého ústavu STATIKUM, s. r. o., o jejichž odborných znalostech a zkušenostech neměl důvod pochybovat. Odvolací soud přihlédl k tomu, že žalovaný po dobu více než 10 let věcné břemeno nevyužívá z důvodů zhoršených vztahů mezi účastníky řízení, případně narušených vztahů mezi žalovaným a jeho bývalou manželkou (dcerou žalobce), kdy se žalovaný z předmětného domu odstěhoval a svou bytovou potřebu uspokojuje jiným způsobem.

Dovolací soud přezkoumal úvahu odvolacího soudu, načež shledal, že stanovená náhrada při porovnání s příslušnou judikaturou dovolacího soudu není zjevně nepřiměřená. Odvolací soud správně za základ své úvahy stanovil obvyklou cenu služebnosti podle revizního znaleckého posudku, z něhož vyplynulo, že obvyklá cena služebnosti činí 200 000 Kč. Odvolací soud zohlednil rovněž i okolnosti případu, zejména zhoršené vztahy mezi účastníky, faktické nevyužívání žalovaným, který si bytovou potřebu zajišťuje jinak, rovněž přiměřeným způsobem přihlédl k tomu, že na náhradě nic nemění, že služebnost byla zřízena bezúplatně. Poukazem na to, že bezúplatné zřízení věcného břemene nemá pro stanovení náhrady za jeho zrušení význam, nevyjádřil odvolací soud nic jiného než závěr, že v daném případě tento způsob zřízení věcného břemene nebyl pro stanovení náhrady za jeho zrušení významný. V této souvislosti dovolací soud dodává, že věcné břemeno ve prospěch žalovaného sice bylo k předmětným nemovitostem zřízeno bezúplatně, ale až poté, kdy spoluvlastnický podíl na těchto nemovitostech žalovaný převedl na svou tehdejší manželku, která v jeho prospěch věcné břemeno zřídila. Samotné zřízení věcného břemene tedy sice bezúplatné bylo, ale předcházel mu právní úkon, na jehož základě žalovaný pozbyl majetkovou hodnotu spočívající ve spoluvlastnickém podílu na nemovitostech; od této skutečnosti nelze přitom v rámci komplexního zhodnocení případu odhlížet.

K závěru o zjevné nepřiměřenosti úvah odvolacího soudu nevedou ani jednotlivé žalobcovy výhrady.

Namítá-li žalobce, že odvolací soud nepřihlédl ke stavebněprávním předpisům (tedy normám svou povahou veřejnoprávním), není dovolacímu soudu zcela zřejmé, jak by se tato skutečnost měla projevit ve stanovení soukromoprávní náhrady za zrušení služebnosti, jestliže existence kolaudačního povolení nemá na vznik služebnosti vliv, jak potvrdil ve sporu mezi účastníky i dovolací soud (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, č. j. 22 Cdo 1472/2009-118); ostatně i sám žalobce tvrdí, že není pochyb o tom, že žalovanému platně vzniklo právo věcného břemene.

Jestliže pak žalobce tuto námitku spojuje s tím, že žalovaný neprovedl rekonstrukci prostorů v domě zatíženém služebností, čímž se snaží zpochybnit správnost výpočtu obvyklé ceny služebnosti, je třeba zdůraznit, že otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006 (uveřejněné pod č. C 5 211 v Souboru)], která dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nadto se odvolací soud oceněním služebnosti zabýval, nechal vyhotovit revizní znalecký posudek, jehož prostřednictvím obvyklou cenu služebnosti zjistil; v rámci dokazování přitom nevyplynulo, že by služebnost byla neocenitelná, takže nebylo možné vyjít z hodnoty služebnosti ve výši 10 000 Kč podle § 16b odst. 5 zák. č. 151/1997 Sb. Znalecký posudek ostatně vzal odvolací soud za základ své úvahy o výši náhrady za zrušení věcného břemene jako jednu, nikoliv však jedinou z okolností, které výši této náhrady spoluurčovaly.

Ani další dovolatelem uváděné okolnosti případu, a sice darování nemovitosti žalobcem žalovanému, převod uvedeného spoluvlastnického podílu žalovaným na manželku (dceru žalobce) za současného zřízení věcného břemene ve prospěch žalovaného coby oprávněného a následný převod nemovitosti dcerou žalobce zpět na žalobce, jakož i neprovedení rekonstrukce bytu žalovaným, nehovoří pro závěr o rozporu přiznání náhrady s dobrými mravy. Na uvedené okolnosti totiž není možné nahlížet izolovaně, nýbrž je třeba je poměřovat prizmatem autonomie vůle účastníků právního styku (darování spoluvlastnického podílu žalovanému, následné smluvní zřízení věcného břemene) a s dalšími okolnostmi za trvání manželství dcery žalobce a žalovaného (zejména potřeby vyřešit bytovou potřebu), jakož i okolnostmi, které se odehrály po jeho skončení, kdy žalobce žalovanému bránil ve výkonu služebnosti bytu, takže se musel domáhat soudní ochrany, a kdy špatné vztahy mezi účastníky opakovaně řešila přestupková komise. Okolnosti případu nenasvědčují tomu, že by jednání žalovaného bylo v rozporu se zásadami soukromého práva (zejména v rozporu s dobrými mravy), naopak žalovaný jednal s nimi v souladu, pročež nebyly dány důvody pro nepřiznání náhrady za zrušení služebnosti či alespoň jejího snížení oproti závěrům odvolacího soudu.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl. 

Komentář: 

Přestože v právních větách publikovaného rozhodnutí se věnujeme pouze hmotněprávní problematice, stěžejní je procesní část, která se týká náležitostí dovolání z pohledu zákonných požadavků na to, co má dovolání obsahovat, aby bylo způsobilé k věcnému přezkumu. Zkušenosti několika posledních let jasně ukazují, že nemalá část dovolatelů je neúspěšná již proto, že dovolání nesplňuje zejména dvě ze základních náležitostí, a to vymezení přípustnosti dovolání a vymezení důvodu dovolání. Zejména v případě přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) je naprosto zřejmé, že tuto část dovolání mnohá dovolání zjevně podceňují s přesvědčením, že bude dostačující vymezení důvodu dovolání. I když je praxe některých senátů Nejvyššího soudu v jistém ohledu benevolentnější a připouští i implicitní vymezení přípustnosti v textu samotného dovolání, typicky v části, která se již týká důvodnosti dovolání, je žádoucí, aby přípustnost dovolání byla v dovolání zcela jasně vymezena z pohledu předpokladů odpovídajících § 237 o. s. ř.

Judikatura je v současné době již zcela ustálena v tom, že toliko odkaz na § 237 nebo jeho pouhá citace nemohou přípustnost dovolání založit; je tomu tak proto, že § 237 předpokládá čtyři typové situace zakládající možné vymezení přípustnosti dovolání a jejich souhrnné uvedení vylučuje přípustnost dovolání již proto, že tyto čtyři důvody současně vedle sebe nemohou obstát.[1] Velmi častým dovolacím důvodem je námitka, že „dovolací soud má rozhodnout jinak“, přičemž je z obsahu dovolání zjevné, že se tím požaduje, aby dovolací soud rozhodl jinak oproti odvolacímu soudu. Takový požadavek však neodpovídá žádnému ze zákonných důvodů přípustnosti dovolání, neboť předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, aby „dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak“, míří výhradně na případy, kdy se má sám dovolací soud odchýlit od názoru, který v minulosti v některém ze svých rozhodnutí přijal, dovolatel takový závěr podrobuje kritice a žádá, aby jej dovolací soud přehodnotil. Jestliže však dovolatel podrobuje kritice rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska jeho správnosti, v drtivé většině případů jde o posouzení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ta však musí být v dovolání identifikována, aby byl uvedený důvod přípustnosti dovolání naplněn.

Jestliže není v dovolání obsaženo vymezení přípustnosti dovolání, nemůže věcné posouzení dovolání Nejvyšším soudem založit ani uvedení důvodů dovolání, tj. uvedení, jaké právní posouzení věci pokládá dovolatel za nesprávné a v čem tato nesprávnost spočívá. Posouzení důvodnosti dovolání totiž nastupuje až tehdy, je-li v dovolání obsaženo uvedení jeho přípustnosti. Jak vysvětluje i publikované rozhodnutí, pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup. Dovolací soud se totiž nemá zabývat jakýmkoliv vyjádřením nesouhlasu dovolatele s rozhodnutím dovolacího soudu, ale tento nesouhlas musí být „kvalifikovaný“, tj. vedle uvedení důvodnosti také s vymezením přípustnosti dovolání. Pokud by totiž k věcnému přezkumu postačilo uvedení důvodů dovolání, stavělo by to Nejvyšší soud do pozice přezkumné instance obdobné odvolacímu soudu.

Vedle řešení procesních otázek spojených s náležitostmi dovolání se pak rozhodnutí souhrnně věnuje – zejména v kontextu použití dosavadní judikatury k obč. zák. č. 40/1964 Sb. – i otázkám spojeným se zrušením či omezením služebnosti a náhradou, jež v takovém případě náleží oprávněnému ze služebnosti. Především navazuje na dosavadní judikaturu závěrem, že výjimečně lze zrušit (omezit) služebnost i bez náhrady. Tento názor razila judikatura již v poměrech obč. zák.  č. 40/1964 Sb. s tím, že byť byla náhrada za zrušení (omezení) tehdejšího věcného břemene pravidlem, měly soudy široký úvahový prostor umožňující i – byť spíše výjimečné – zrušení (omezení) věcného břemene bez náhrady. Současná právní úprava koncepci zrušení nebo omezení služebnosti za náhradu obsahuje také, korektiv umožňující výjimečně náhradu odepřít je opřen o dobré mravy v režimu § 2 odst. 3 o. z.[2] To znamená, že i současná judikatura bude vycházet z toho, že při zrušení nebo omezení služebnosti náhrada přísluší, nicméně není vyloučeno, aby v konkrétním individuálním případě soud právě s odkazem na dobré mravy rozhodl, že ke zrušení nebo omezení může dojít bez náhrady. Vyloučeno pak zřejmě není ani zamítnutí žaloby na základě § 8 o. z.

Současně pak rozhodnutí obsahuje obecný závěr, že dosavadní rozhodovací praxe k § 151p odst. 3 obč. zák.  č. 40/1964 Sb. je v zásadě použitelná i v poměrech nové právní úpravy. Požadavek na odpověď na použitelnost či nepoužitelnost dosavadní judikatury u jednotlivých institutů je tradičně velmi silný, a i když v řadě případů rozhodovací praxe obecnější závěr o použitelnosti dosavadní judikatury činí, obvykle tak činí s výhradou „v zásadě“. Je tomu tak proto, že lze velmi obtížně odhadovat dopředu plnou po­užitelnost dosavadní praxe i v institutech, které i v o. z. vypadají velmi podobně jako v obč. zák. č. 40/1964 Sb., nelze však přehlédnout výrazně odlišné zejména obecné principy a zásady obou právních úprav.[3] Výslovně za použitelnou považuje rozhodnutí pak judikaturu, která specifikuje hlediska, k nimž mají soudy přihlížet, rozhodují-li o zrušení nebo omezení služebnosti za náhradu. Ruku v ruce s širokým úvahovým prostorem se pak rozhodnutí vymezuje i ve vztahu k přezkumu závěrů přijatých odvolacími soudy. Protože se § 1299 odst. 2 o. z. považuje za právní normu s relativně neurčitou hypotézou,[4] která umožňuje soudům široký prostor pro úvahu, tyto limity respektuje judikatura dovolacího soudu i navazujícím závěrem, že úvahy soudů v daném ohledu může dovolací soud zpochybnit pouze tehdy, pokud by byly zjevně nepřiměřené.

Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., odborná asistentka na Katedře občanského práva PF Masarykovy univerzity v Brně, a Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.