Nejvyšší soud: K předpokladům rozhodování a procesním postupům soudu v řízení o stanovení hranic pozemků

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4127/2016 

K věci: 

Žalobci se domáhali určení průběhu hranice mezi pozemky parc. č. st. 17, parc. č. 9/1 a parc. č. st. 64, parc. č. st. 16, parc. č. 7/1 v obci M., katastrálním území V., na základě výzvy Městského úřadu Mnichovo Hradiště, odbor výstavby a životního prostředí, oddělení stavebního úřadu, ze dne 5. 1. 2015, č. j. MH-VŽP/8219/2013-13-So, JID: 136/2015/MH, vedoucí k řešení předběžné otázky řízení o odstranění stavby, a to zateplení severní stěny domu a zvětšení okenního otvoru v severní stěně domu na pozemku parc. č. st. 17 v katastrálním území V.

Soud prvního stupně určil, „že hranice mezi pozemky parc. č. st. 17 o výměře 730 m² – zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 9/1 o výměře 446 m² – trvalý travní porost, zapsaných na LV č. 986 v katastru nemovitostí pro obec M., k. ú. V. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mladá Boleslav, ve spoluvlastnictví žalobců a pozemky parc. č. st. 64 o výměře 76 m² – zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. st. 16 o výměře 1 033 m² – zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 7/1 o výměře 43  m² – zahrada zapsaných na LV č. 693 v katastru nemovitostí pro obec M., k. ú. V. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mladá Boleslav, ve spoluvlastnictví žalovaných probíhá tak, jak je vyznačeno nepřerušovanou červenou čarou mezi body 9, 6, 2, 12 a 11 v geometrickém plánu pro opravu geometrického a polohového určení nemovitostí Ing. Lubomíra Čecha ze dne 10. 10. 2014, č. pl. 192-102/2014, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku“.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Žalovaní v dovolání namítají, že soudy obou stupňů „nesprávně posoudily otázku neurčitelnosti hranice a jejího stanovení, když předmětná hranice objektivně zjistitelná je“. Za otázku doposud dovolacím soudem neřešenou považují vztah žaloby na stanovení hranice pozemku, podané podle ust. § 1028 o. z., a žaloby na určení sporné hranice mezi pozemky, která je zvláštním případem žaloby na určení vlastnického práva podle ust. § 80 o. s. ř. Dále namítají, že geometrický plán Ing. Lubomíra Čecha nelze použít pro určení průběhu hranice mezi pozemky, protože nebyl vyhotoven podle § 79 odst. 1 písm. j) vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen „katastrální vyhláška“), nýbrž podle § 79 odst. 1 písm. g) katastrální vyhlášky, s čímž souvisí nedodržení § 89 katastrální vyhlášky, upravujícího součinnost s vlastníky při vytyčení hranice pozemků. 

Z odůvodnění: 

Podle § 1028 o. z. jsou-li hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má každý soused právo požadovat, aby je soud určil podle poslední pokojné držby. Nelze-li ji zjistit, určí soud hranici podle slušného uvážení.

Nejvyšší soud se již k otázce vztahu žaloby na stanovení hranice mezi pozemky podle ust. § 1028 o. z. a žaloby na určení sporné hranice mezi pozemky podle ust. § 80 o. s. ř. vyjádřil.

V rozsudku ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4071/2016 (publikovaném na www.nsoud.cz), uvedl: „protože občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014 obsahuje ust. § 1028 o. z., které stanovení neznatelné nebo pochybné hranice podle kritéria poslední pokojné držby nebo slušného uvážení soudem nově upravuje [k problematickému použití formulace ,pochybné‘ hranice srov. J. Spáčil a kol.: Občanský zákoník III., Věcná práva (§ 976–1474), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 191-192] a současně se zachovává možnost žalovat na určení vlastnického práva, je-li hranice pozemků mezi účastníky řízení subjektivně sporná (s potřebou posoudit otázku naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř.), bude vždy záležet na tom, jakým způsobem žalobce žalobou uplatněný nárok skutkově vymezí a jaké důkazy k prokázání ve věci rozhodných skutečností předloží, popř. soudu navrhne.

Žaloba na ,určení sporné hranice‘ mezi pozemky, o které žalobce tvrdí, že ji lze objektivně zjistit, avšak existuje spor o její průběh mezi účastníky řízení, je jen zvláštním případem žaloby na určení vlastnického práva žalobce; soud za použití pravidel pro dokazování ve sporném řízení zkoumá, kudy vede sporná hranice, a pokud zjistí, že žalobcova tvrzení jsou správná, žalobě vyhoví, jinak ji zamítne. V případě, že žalobce svá tvrzení ohledně průběhu hranice neprokáže, soud nemůže bez změny žaloby hranici určit podle poslední držby či podle svého uvážení, ale musí žalobu zamítnout. Jde o řízení o vydání deklaratorního rozhodnutí, jehož smyslem je určení skutečných hmotněprávních vztahů tak, jak byly zjištěny ke dni vyhlášení rozhodnutí soudu. Naopak žaloba podle § 1028 o. z. se opírá o tvrzení, že skutečný průběh hranice nelze zjistit, a žádá se o její nové vymezení či stanovení. Nelze pochopitelně vyloučit situaci, kdy se žalobce v řízení na základě vývoje dokazování rozhodne pro změnu žaloby z původního požadavku na určení subjektivně sporné hranice mezi pozemky na její nové stanovení. Pro takový případ bude nutné postupovat podle § 95 o. s. ř., neboť každá z uvedených žalob se opírá o jiný skutkový stav a o jiné zákonné ustanovení.“

Podmínkou pro vyhovění žalobě podle § 1028 o. z. tedy je, že hranici opravdu nelze zjistit. Zjistí-li se, že hranici lze objektivně určit (zjistit, kudy vede), nebudou splněny podmínky pro její stanovení a žalobu bude třeba zamítnout. Soud totiž nemá v tomto případě jinou možnost než hranici určit postupem podle § 1028 – podle poslední pokojné držby, a není-li to možné, podle slušného uvážení. Protože na rozdíl od stavu před 1. 1. 1951 jde o rozhodnutí definitivní, znamenalo by to nepřípustný zásah do skutečných a zjistitelných vlastnických poměrů. Žaloba podle § 1028 se opírá o tvrzení, že skutečný průběh hranice nelze zjistit, a žádá se jeho vymezení či stanovení [komentář k § 1028 o. z., J. Spáčil a kol.: Občanský zákoník III., Věcná práva (§ 976–1474), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 191 a násl.].

Výklad ust. § 1028 o. z. podává i J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala a kol.: Občanský zákoník. Komentář, Svazek III (§ 976-1474) [Systém ASPI], Wolters Kluwer [cit. 7. 10. 2016], ASPI_ID KO89_c2012CZ, dostupné v Systému ASPI, takto: „Spory o hranice mezi pozemky řeší soud k návrhu jednoho ze sousedů. Předpokladem je, že hranice mezi pozemky jsou neznatelné (hraniční znaky byly odstraněny) nebo pochybné (např. došlo k pohybu zeminy v důsledku záplav). V takovém případě je pro soud rozhodující poslední pokojná držba, tj. držba pozemku v takovém rozsahu, který byl oběma stranami respektován před tím, než k pochybnostem o hranici došlo. Jako podklad svého rozhodování může soud využít i geometrický plán, který při digitálním zpracování tvoří spolehlivý základ pro určení hranic.“

V souzené věci vzhledem k objektivní neurčitelnosti hranice mezi pozemky žalobců a žalovaných vyplývá aplikace § 1028 o. z. přímo ze zákona. Soudy obou stupňů postupovaly správně, pokud případ posuzovaly podle § 1028 o. z., svůj postup náležitě odůvodnily a při novém určování hranic vycházely ze slušného uvážení, čímž naplnily veškeré zákonné požadavky.

Pokud dovolatel namítá nesprávné právní posouzení otázky neurčitelnosti hranice mezi pozemky, pak z nalézacího spisu vyplývá, že i samy státní orgány – stavební úřad, potažmo katastrální úřad, které se na danou problematiku specializují, nebyly schopny hranici mezi pozemky žalobců a žalovaných určit, a proto stavební úřad vyzval žalobce k zahájení řízení o určení průběhu hranice před občanskoprávním soudem. Již a priori tedy nelze o určitelnosti hranice uvažovat a odvolací soud v této otázce učinil správný závěr, který byl navíc podpořen závěry znalce. Tato námitka tak nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

Pokud dále dovolatelé namítají, že geometrický plán Ing. Lubomíra Čecha nelze použít pro určení průběhu hranice mezi pozemky, jelikož nebyl vyhotoven v souladu s katastrální vyhláškou, pak je nutné uzavřít, že pouze soud je oprávněn určit nový průběh hranice mezi pozemky žalobců a žalovaných podle § 1028 o. z., a to podle poslední pokojné držby, popř. podle slušného uvážení. Soud při svém rozhodování vychází ze všech důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. Určení nového průběhu hranice soudem je konstitutivním rozhodnutím, k němuž je třeba vyhotovení geometrického plánu. Soudy obou stupňů tak nepochybily, pokud vycházely z již vyhotoveného geometrického plánu Ing. Lubomíra Čecha, který obsahuje veškeré náležitosti nutné pro geo­metrické a polohové zaměření pozemků. Těmto úvahám nelze nic vytknout, proto námitka dovolatelů nezakládá přípustnost dovolání. 

Komentář: 

Publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu, byť v podobě odmítacího usnesení, je významné v tom, že shrnuje část poznatků dosavadní judikatury k novému řízení o stanovení hranic pozemků, upravenému v § 1028 o. z. O problematice určení (stanovení) hranic pozemků se v literatuře poměrně rozsáhle diskutovalo ještě v poměrech občanského zákoníku z roku 1964, zejména s ohledem na chybějící výslovnou právní úpravu, a vcelku očekávané pozornosti se tak v literatuře těší i ust. § 1028 o. z. vztahující se již k nové právní úpravě.¹

Ač (anebo právě proto) je občanskoprávní úprava stanovení hranic pozemků obsažena pouze v jediném zákonném ustanovení, již dnes můžeme vysledovat poměrně velké množství rozhodnutí k tomuto institutu, byť bylo možné spíše očekávat, že vzhledem k výjimečnosti případů nemožnosti stanovení hranic pozemku vzhledem k jejich objektivní určitelnosti bude judikatury spíše méně. Je však patrné, že dosavadní četnost judikatury není až tak výkladem přímých podmínek stanovení hranic pozemků, ale spíše vymezováním předpokladů, kdy vůbec aplikace § 1028 o. z. přichází do úvahy. Samozřejmě na všechny otázky dosud soudní praxe odpověď nedala a k judikaturnímu vývoji bude docházet i v budoucím období.

Publikované rozhodnutí shrnuje některé významnější závěry vyplývající z dosavadní judikatury v rozsahu, který byl významný pro rozhodnutí dané věci. Nejde zdaleka o řešení všech otázek a k některým z nich samozřejmě praxe dosud neměla možnost zaujmout žádné stanovisko.

V rámci tohoto komentáře připomeňme stručně pouze některá zásadní východiska a závěry.

Žaloba na určování hranic pozemků je tradičním právním institutem, který znalo již římské právo a také tzv. obecný zákoník občanský z roku 1811 v § 850; určení hranice se provádělo v nesporném řízení. Tzv. střední občanský zákoník ji už neupravoval a občanský zákoník z roku 1964 také ne.

Typová potřeba určení hranic pozemku se objevovala (byť nikoliv výrazně často) v případech běžných vlastnických žalob (žaloba na vyklizení, na odstranění věcí z pozemku, žaloba na zdržení se zásahu do vlastnického práva), kde základním žalobním tvrzením bylo, že žalovaný neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce a v průběhu řízení se ukázala objektivní nemožnost zjištění hranice. Takové žaloby pak končily jejich zamítáním s odůvodněním, že pokud nelze určit hranici mezi pozemky, nelze vyhovět žalobě na ochranu vlastnického práva. Tyto případy pak vytvářely neřešitelné situace v případě neshod mezi sousedy, neboť žaloby na konstitutivní stanovení hranic pozemku soudy zamítaly, nebo řízení o nich dokonce zastavovaly se závěrem o nedostatku pravomoci soudu.

Soudní praxe žaloby na konstitutivní stanovení hranic pozemku nepřipouštěla v zásadě s argumentem, že pro vydání konstitutivního rozhodnutí je třeba výslovné zákonné opory, která v občanském zákoníku nebyla, a proto nebylo možné se domáhat přímého určení. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 tak nebylo zásadně možné v občanském soudním řízení žádat vydání konstitutivního rozhodnutí, kterým by byly hranice pozemků, jež nebylo možné objektivně zjistit, určeny.²

Otázku pravomoci soudů v občanském soudním řízení k „určování“ hranic pozemků vyřešila úprava § 1028 o. z., podle které „jsou-li hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má každý soused právo požadovat, aby je soud určil podle poslední pokojné držby. Nelze-li ji zjistit, určí soud hranici podle slušného uvážení.“ Soud je tedy po 1. 1. 2014 oprávněn v rámci občanského soudního řízení určit hranice pozemku, a to za podmínek právě § 1028 o. z.³ To ostatně vyplývá mj. i z úpravy obsažené v zákoně č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, podle jehož § 50 odst. 1 písm. b) se mj. určení hranice pozemku zapisuje na podkladě žádosti vlastníka nebo jiného oprávněného, jejíž přílohou je rozhodnutí soudu o určení hranice pozemků. Občanský soudní řád ani zákon o zvláštních řízeních soudních žádnou úpravu vztahující se k určování hranic pozemků nemá.

Zavedení úpravy § 1028 o. z. však v žádném případě neznamená vyloučení dosavadních typů žalob, což potvrdila i judikatura.⁴ Praxe tak bude pracovat typicky se třemi typy žalob:

a) vlastnické žaloby chránící ohrožení vlastnického práva (vindikační žaloba, negatorní žaloba),

b) žaloba na určení vlastnického práva podle § 80 o. s. ř.,

c) žaloba na určení (stanovení) hranic pozemku podle § 1028 o. z. Pro praxi bude důležité pochopit rozdíl mezi žalobami sub b) a sub c).

Základní rozdíl je v tom, že určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. směřuje k vydání deklaratorního rozhodnutí a lze o ní rozhodnout jak rozsudkem pro zmeškání, tak i rozsudkem pro uznání. Žaloba na určení hranic pozemků podle § 1028 o. z. je žalobou žádající vydání konstitutivního rozhodnutí a rozhodnout o ní rozsudkem pro zmeškání nelze.

Základním hlediskem pro odlišení, o kterou z uvedených žalob jde, budou žalobní tvrzení, resp. žalobní návrh. Určovací žaloba se bude opírat o žalobní tvrzení, že žalobci je známo, kudy vede vlastnická hranice, a proto se domáhá vydání deklaratorního rozhodnutí, které tento stav potvrdí (smluvní nabytí, nabytí na základě vydržení apod.), zatímco žaloba podle § 1028 o. z. se opírá o tvrzení, že skutečný průběh hranice nelze zjistit, a žádá se její nové vymezení či stanovení. V případě splnění podmínek pro postup podle § 1028 o. z. vyplývá přípustnost žaloby přímo ze zákona a nejedná se o posouzení naléhavého právního zájmu, jak by se mohlo zdát z požadavku na „určení“ hranice mezi pozemky.

Tam, kde je hranice mezi sousedy subjektivně sporná, tj. každý soused tvrdí, že ví, kudy hranice vede, a po provedeném dokazování lze průběh hranice určit, jde v případě určovací žaloby o deklaratorní určení hranice pozemku. Uplatní se určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. na určení vlastnického práva k vymezenému pozemku nebo jeho části. Hranice mezi pozemky se v těchto případech posuzuje jako předběžná otázka.

Žaloba na „určení sporné hranice“ mezi pozemky, o které žalobce tvrdí, že ji lze objektivně zjistit, avšak existuje spor o její průběh mezi účastníky řízení, je jen zvláštním případem žaloby na určení vlastnického práva. Soud za použití pravidel pro dokazování ve sporném řízení zkoumá, kudy vede sporná hranice, a pokud zjistí, že žalobcova tvrzení jsou správná, žalobě vyhoví, jinak ji zamítne. V případě, že žalobce svá tvrzení ohledně průběhu hranice neprokáže, nemůže soud bez změny žaloby hranici určit podle pravidel § 1028 o. z.

U žalob podle § 80 o. s. ř. jde mezi sousedy o spor o hranici, kde každý z nich tvrdí, že hranice vede jinudy, a jedná se o jejich subjektivní spor, neboť hranice je sporná pouze mezi nimi. Soud totiž může objektivně v rámci dokazování (typicky znaleckého posudku či jinak) zjistit, kudy hranice vedou. Žalobce také v žalobě tyto hranice tvrdí a žalovaný se takto určené hranici brání a tvrdí skutečnosti, ze kterých se podává, že hranice vede jinudy.

V těchto typech sporů se jedná o ochranu vlastnického práva. Rozsudek je deklaratorní, neboť deklaruje, kudy vede hranice. Výrokem se zpravidla určuje, že žalobce je vlastníkem pozemku, jehož hranice je patrná z připojeného geometrického plánu. Nejedná se zde o postup podle § 1028 o. z.

Vzájemný vztah obou žalob procesní ani hmotněprávní předpisy neřeší. I s přihlédnutím k nepříliš šťastné formulaci § 1028 o. z. lze v praxi očekávat obtíže a bude třeba klást vyšší důraz na poučovací povinnost soudů. Vzájemný vztah obou typů žalob bude založen zejména na následujících principech:

a) je nepochybné, že mohou být podány oba typy žalob současně nebo tak, že druhá je podána dříve, než je o první rozhodnuto – v žádném případě zde není překážka zahájeného řízení nebo překážka rozsouzené věci. Žádná z žalob nemá prioritu potud, že by o ní soud musel vždy nezbytně rozhodnout dříve než o druhé. Rozhodující roli nemusí hrát ani datum podání žaloby, ale spíše stav dokazování v některém z obou řízení. Obligatorní důvod pro přerušení jednoho řízení do skončení druhého tady není, ale do úvahy přichází přerušení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Konkrétní postup bude odrážet individuální okolnosti případu;

b) proti podané žalobě podle § 1028 o. z. se lze bránit buď v řízení uplatněnou námitkou, že hranice určitelná je, vzájemnou určovací žalobou podle § 80 o. s. ř., nebo samostatnou žalobou podle § 80 o. s. ř. Zcela shodná pravidla zrcadlově platí v opačném případě, kdy je podána žaloba podle § 80 o. s. ř. Obě žaloby může podat týž účastník nebo každý z účastníků může podat jednu žalobu. Překážka zahájeného řízení by byla dána v případě existence dvou podaných návrhů podle § 1028 o. z., i kdyby každý z účastníků navrhoval jiné místo, kudy má hranice mezi pozemky vést, a zřejmě i tehdy, kdy by zčásti tvrdil jiné okolnosti, pro které je hranice objektivně neurčitelná;

c) účastníci mohou reagovat na procesní vývoj řízení – v případě podané žaloby podle § 1028 o. z. se může v průběhu dokazování ukázat, že hranice určitelná je, a naopak v řízení podle § 80 o. s. ř. se může ukázat, že hranice určitelná není. Na takový vývoj řízení lze reagovat návrhem na změnu žaloby podle § 95 o. s. ř. V těchto případech se jedná nejenom o změnu žalobního návrhu, ale také o změnu žaloby v žalobních tvrzeních. Zpravidla budou dány důvody pro připuštění změny žaloby, protože výsledky dosavadního řízení mohou být podkladem i pro řízení o změněném návrhu, byť s tím může být spojeno další rozsáhlejší dokazování. Připuštěním změny žaloby však nesmí být založen nedostatek podmínky řízení (např. překážka zahájeného řízení). Byť soud není povinen poučovat účastníka o možnosti změny žaloby, složitost věci může v konkrétních případech vyžadovat, aby soud v průběhu řízení dal jasně najevo, zda po provedeném dokazování má hranici za určitelnou či nikoliv, a umožnil účastníkům řízení na takový závěr odpovídajícím procesním způsobem reagovat. Není však oprávněn ani povinen poučovat účastníky o tom, že pouze v případě změny žaloby je možné případně žalobě vyhovět;

d) žaloba s eventuálním petitem – složitost problematiky nabízí k řešení, zda by se nedalo uvažovat o žalobě s eventuálním petitem, tj. žalovat na stanovení hranice a v případě nepříznivého důkazního stavu požadovat rozhodnutí o určení ve smyslu § 80 o. s. ř., a naopak tak, aby se účastník vyhnul riziku nepříznivého důkazního vývoje. Proti takovému postupu zřejmě hovoří skutečnost, že o žalobu s eventuálním petitem jde tam, kde se ze shodného skutkového základu odvíjejí dva nároky (nárok na vydání věci, resp. na peněžitou náhradu); u žalob na určení vlastnického práva a stanovení hranic pozemků je však odlišný skutkový základ v základním žalobním tvrzení, že 1) hranice mezi pozemky objektivně určitelná není – požadavek na postup podle § 1028, 2) hranice mezi pozemky objektivně určitelná je – požadavek na postup podle § 80 o. s. ř.;

e) nejasnost podání – pokud nebude z podání účastníka zřejmé, o jaký typ žaloby má jít, nebo bude existovat rozpor mezi žalobními tvrzeními a žalobním petitem, bude namístě postup podle § 43 o. s. ř. a odstraňování vad žaloby, protože zpravidla může jít o vady, které brání pokračování řízení. Není vyloučeno ani odmítnutí žaloby při neúspěšném pokusu o odstranění vad.

Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL. M., asistentka soudce Nejvyššího soudu, Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.