Nejvyšší soud: Důkazní břemeno při uplatnění nároku na vydání věci

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2721/2018

K věci:

Soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vydat žalobkyni odvětvený kmen smrku, skládající se z pěti třímetrových částí, o průměrné tloušťce kmene 40 cm, a pro případ nemožnosti jeho vydání, nebo vydání některé části, mu bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 300 Kč za každý kus kmene, dohromady tedy částku 1 500 Kč. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Od počátku namítala, že byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, nebyly provedeny důkazy, které navrhovala, nedošlo k provedení důkazu ohledáním na místě samém, když žalovaný ani neoznačil na fotografiích místo, kde ležely jeho dva vyvrácené smrky. Odvolací soud ohledání na místě samém nenařídil ani nezdůvodnil neprovedení tohoto důkazu. V důsledku toho nebyla vyřešena otázka (ne)existence dvou pařezů po dvou vyvrácených smrcích žalovaného, které žalovaný dne 17. 1. 2014 dle svého tvrzení odstraňoval. Na této stěžejní otázce namísto subjektivní svědecké výpovědi svědka Milaty závisí uplatnění práva na vydání smrku. Podle žalobkyně nebyly provedeny všechny navržené důkazy, nebylo o nich rozhodnuto, což zakládá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Opakuje dřívější tvrzení, zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že svědectví svědka Milaty je zcela jednoznačné. Soud se těmito námitkami nezabýval, přitom je to právě žalovaný, kdo má ve shodě s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1494/2008 povinnost tvrzení a povinnost důkazní ke skutečnostem, kterými odůvodňuje své hmotněprávní námitky. Má za to, že je především na žalovaném, aby prokázal svá tvrzení, přičemž žalovaný břemena tvrzení a důkazní neunesl, neboť není najisto postaveno, zda musel manipulovat důvodně se stromem žalobkyně.

Nesprávné právní posouzení věci pak spočívá v mylném posouzení neunesení důkazního břemene, kdy část důkazního břemene měla být na straně žalovaného. Rozhodnutími byl porušen i princip předvídatelnosti a legitimního soudního očekávání, neboť žaloba nebyla podána bezdůvodně. Byly porušeny zásady bezprostřednosti, veřejnosti, ústnosti, volného hodnocení důkazů a proporcionality. Přípustnost dovolání spatřuje v odchýlení soudů od judikatury dovolacího soudu, v pominutí návrhu na ohledání na místě samém, v nesprávném rozdělení důkazního břemene, v tom, že soudy vycházely jen z částečných skutkových tvrzení; v postupu nižších soudů spatřuje závažné pochybení představující vadu řízení, což mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ve svém důsledku znamená zásah do práva na spravedlivý proces a práva na ochranu jejího majetku. Vzhledem k tomu, že z argumentace žalovaného ani z rozhodnutí obou soudů nevyplývá existence pařezů po vyvrácených smrcích žalovaného, jedná se o rozpor s dobrými mravy. Neprokázání existence pařezů bez nařízení ohledání na místě samém jí nemůže jít k tíži a být důvodem k zániku jejího nároku na vydání věci, eventuálně finanční náhrady ve výši 1 500 Kč. V souvislosti s dobrými mravy odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 3931/2013. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z odůvodnění:

Dovolání není přípustné. Ačkoliv dovolatelka předesílá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., ve skutečnosti nevymezuje žádnou právní otázku, kterou by se měl dovolací soud zabývat, taková otázka se pak nepodává ani z obsahu dovolání. Dovolatelka dovoláním rozsáhle rozporuje zjištěný skutkový stav, jakož i závěr o neunesení důkazního břemene. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, pročež zjištěným skutkovým stavem (hodnocením provedených důkazů a závěrům z nich dovozených) není dovolací soud oprávněn se zabývat. Z toho logicky vyplývá, že v souvislosti se zjištěným skutkovým stavem nelze vymezit ani otázku přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Co se pak týče závěru o neunesení důkazního břemene, jedná se o závěr skutkový [k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010 (dostupné na www.nsoud.cz)], pročež ani ten dovolacímu přezkumu nepodléhá.

Ohledně námitky dělení důkazního břemene lze uvést, že při uplatnění nároku na vydání věci je žalobce povinen prokázat okolnosti, od nichž odvozuje vlastnické právo k věci, jakož i skutečnost, že žalovaný nabyl držbu či detenci k jeho věci; naopak žalobce není povinen prokázat, že žalovaný mu věc stále neoprávněně zadržuje. Dojde-li k prokázání nabytí držby či detence žalovaným, leží důkazní břemeno o pozbytí držby na žalovaném [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007 (uveřejněný pod č. C 5 580 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1007/2014 (uveřejněný pod č. C 13 838 v Souboru)].

V poměrech dané věci bylo tedy na žalobkyni, aby prokázala okolnosti, na které platné právo váže nabytí vlastnického práva (jejich existence, resp. vlastnické právo žalobkyně, nebyla mezi účastníky sporná), jakož i skutečnost, že se žalovaný chopil držby (či detence) části kmene jejího stromu (tuto skutečnost žalovaný popíral). Není sporu o tom, že žalovaný se kmenem stromu žalobkyně manipuloval, což sám žalovaný přiznal a dosvědčil to i svědek Milata. I kdyby snad bylo možné dovodit, že lze tuto manipulaci považovat za převzetí držby či detence, učinily soudy obou stupňů na základě svědecké výpovědi svědka Milaty skutkový závěr o tom, že žalovaný a zmíněný svědek strom rozřezali a toliko posunuli, aby mohli odstranit jiné dva stromy žalovaného, kmen stromu žalobkyně přitom neodváželi. Z toho je zřejmé, že by žalovaný unesl své důkazní břemeno ohledně toho, že pozbyl držbu či detenci ke kmeni stromu žalobkyně tím, že ponechal rozřezaný strom ležet na zemi, žalobkyně přitom neprokázala, že by žalovaný znovu tuto držbu či detenci nabyl, tedy že si žalovaný nakonec kmen stromu žalobkyně odvezl.

Žaloba byla založena na základním tvrzení, že žalovaný její strom (smrk) rozřezal a odvezl. Soudy však na základě hodnocení provedeného dokazování vzaly za prokázané, že žalovaný kmen stromu neodvezl. Jestliže pak neprovedly ohledání na místě samém, bylo to zjevně z důvodu, že tento důkaz nemohl z povahy věci prokázat základní tvrzení žalobkyně o držbě (detenci) žalovaného, potažmo odvoz kmene stromu žalovaným. Navrhovala-li (snad) žalobkyně tento důkaz ke zpochybnění závěru, že žalovaný se svědkem Milatou odvezli dva stromy žalovaného z jeho pozemku – zřejmě vedena úvahou, že z ohledání na místě samém by při absenci dvou pařezů byla zpochybněna skutková verze prezentovaná žalovaným – pak takový důkaz považoval odvolací soud zjevně za nadbytečný, neboť skutkový závěr o odvozu dvou stromů žalovaného vzal jednoznačně za prokázaný z výpovědi svědka Milaty, ve vztahu k níž uvedl, že „je toto svědectví zcela jednoznačné, výpověď svědka nebyla ze strany žalobkyně nikterak relevantně zpochybněna, nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by tuto výpověď znevěrohodňovaly“. Ostatně samotná skutečnost, že na konci roku 2017, kdy rozhodoval odvolací soud, by případně na pozemku žalovaného nebyly nalezeny pařezy, nemusí být (a ani není) bez dalšího důkazem, že v roce 2014 neřezal žalovaný na svém pozemku své spadlé smrky, a už vůbec ne důkazem, že v roce 2014 žalovaný odvezl kmen stromu žalobkyně.

Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že nalézací soudy sice ve svých rozhodnutích použily formulaci o „neprokázání“ rozhodných skutečností pro žalobkyní uplatněný nárok, z odůvodnění jejich rozhodnutí však vyplývá, že rozhodly na základě zjištěného skutkového stavu věci způsobem, který odpovídal procesní obraně žalovaného, že strom žalobkyně neodvezl. Rozhodnutí nalézacích soudů tak ani není založeno na neunesení důkazního břemene, ale na zjištěném skutkovém stavu, s nímž však žalobkyně nesouhlasí.

Poukaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013 (uveřejněný pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), v souvislosti s dobrými mravy je v dané věci nepřiléhavý. Jednak není dovolacímu soudu zřejmé, v čem konkrétně by měl rozpor s dobrými mravy spočívat, jednak soudy nižších stupňů učinily závěr o neunesení důkazního břemene, pročež zde z povahy věci rozpor s dobrými mravy nemůže být dán.

Ohledně tvrzených vad řízení je třeba uvést, že dovolatelka v jejich souvislosti řádně nevymezila otázku přípustnosti dovolání ve smyslu výše uvedené judikatury, když z dovolání se nepodává, jakou konkrétní otázku procesního práva by měl dovolací soud vyřešit. Dovolatelka tak v této souvislosti zůstala toliko v rovině tvrzených vad řízení, jimiž by se dovolací soud mohl ve shodě s § 242 odst. 3 o. s. ř. zaobírat až tehdy, když shledá z jiného důvodu dovolání přípustným [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Na uvedeném nic nemění ani v obecné rovině tvrzené porušení práva na spravedlivý proces a zásad civilního sporného řízení, neboť i v takovém případě musí být zřejmé, jakou právní otázku má dovolací soud vyřešit a v čem se má řešení této otázky promítnout v poměrech dané věci.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

Komentář:

Aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu se zabývá tradiční otázkou rozdělení důkazního břemene v řízení o vydání věci (tj. v řízení o reivindikační žalobě). Jedná se o tradiční otázku řešenou již od dob římského práva. V tomto období byla reivindikace (vindikace) žalobou sloužící k ochraně tzv. kviritského vlastnictví. Byla nejsilnějším a nejúčinnějším prostředkem, který měl vlastník „po ruce“. Uplatňoval ji tehdy, došlo-li k porušení jeho vlastnictví v nejvyšší možné míře, byla-li mu věc odňata, byl-li zbaven držby, a tím tedy možnosti své vlastnické právo vykonávat.

Odborná literatura v této souvislosti poukazovala na to, že reivindikace v této podobě byla již výsledkem určitého procesu, který se v Římě dovršil na půdě klasického formulového procesu. Jeho počátky vyrůstaly z legisakčního procesu a v jeho rámci vlastnické spory především na půdě tzv. legis­akce sacramento. Vindikace byla tehdy formálním uplatněním vlastnického práva před soudem. Takovéto uplatnění práva neprováděla původně jen jedna strana, tj. ten, kdo se věci domáhal, ale i ten, kdo měl věc u sebe; své právo tak prokazovaly obě strany. Spor pak vypadal tak, že se rozhodovalo, který z vindikantů má právo lepší.[1] Ve formulovém procesu klasické doby měla vindikace jednodušší podobu; byla žalobou nedržícího kviritského vlastníka, který byl k jejímu podání oprávněn a který v průběhu řízení byl povinen dokázat své vlastnické právo. To mohl učinit např. tím, že se odvolal na derivativní způsob nabytí, což ovšem vyžadovalo důkaz, že nabyl od osoby, která byla oprávněna převést.[2]

V poměrech obecného zákoníku občanského vycházela soudní praxe z úpravy obsažené v § 369, podle kterého „kdo vznáší vlastnickou žalobu, musí dokázati, že žalovaný má zažalovanou věc ve své moci a že tato věc je jeho vlastnictvím“. Nutno ovšem dodat, že ani rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebyla při řešení otázek spojených s důkazním břemenem v řízení o vlastnické žalobě jednotná. V rozhodnutí Vážný č. 113 vyšel Nejvyšší soud z toho, že „pro žalobu vlastnickou stačí důkaz, že žalovaný moci nad věcí se ujal, netřeba však dokazovati, že věc dosud v moci má (§ 369 OZO)“. Naproti tomu pozdější rozhodnutí Vážný č. 10 733 opačně uzavřelo, že „při vlastnické žalobě (§ 369 OZO) musí žalobce dokázati, že žalovaný má věc ve své moci. Na tom nebylo nic změněno předpisem § 346 ex. ř.“.[3]

Úprava obsažená v obč. zák. č. 40/1964 Sb. byla výrazně odlišná oproti OZO. V § 126 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. normoval, že „vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje“. I přes tuto odlišnost však právní praxe i odborná literatura výrazně setrvávaly na přístupu vyjádřeném ještě v poměrech obecného zákoníku občanského. Komentářová literatura k občanskému zákoníku v 80. letech 20. století zastávala vcelku jednoznačné stanovisko vycházející z toho, že žalobce musel prokázat své vlastnické právo k věci (současně však přiléhavěji uváděla, že žalobce musel prokázat, na základě jakého právního důvodu vlastnické právo nabyl). Současně vycházela i z toho, že dalším předpokladem pro úspěch žaloby na vydání věci je i to, aby měl žalovaný tuto věc ve své faktické moci; o důkazní povinnosti v daném směru se však nezmiňovala.[4]

Komentářová literatura vydaná v pozdějším období nebyla v důkazních otázkách spojených s vindikační žalobou jednotná. Část literatury vycházela z toho, že vlastnická žaloba o vydání věci může mít úspěch pouze tehdy, pokud žalobce prokáže své vlastnické právo, a dále, prokáže-li, že mu žalovaný zadržuje věc neprávem. Současně zdůrazňovala, že základní podmínkou úspěchu všech vlastnických žalob je důkaz vlastnického práva žalobce, bez něhož není žalobce aktivně legitimován domáhat se ochrany, jež mu jako vlastníkovi přísluší.[5] Totožné stanovisko zaujal i tzv. akademický komentář k obč. zák. č. 40/1964 Sb.[6] Další část komentářové literatury zdůrazňovala, že žaloba na vydání věci může být úspěšná pouze tehdy, jestliže žalobce prokáže vlastnické právo k věci, jejíhož vydání se domáhá, a současně musí prokázat, že osoba, která tuto věc zadržuje, tak činí neoprávněně.[7] Průkaz vlastnictví vyžadovala průběžně i literatura učebnicového typu.[8]

Změnu těchto přístupů ohledně důkazního břemene u vin­dikační žaloby reprezentuje především J. Spáčil, který v monografii věnované ochraně vlastnictví a držby,[9] resp. v příslušné partii komentářové literatury,[10] vysvětlil, že žalobce neprokazuje vlastnictví (to, že je vlastníkem, je již právní kvalifikace, která je věcí soudu), ale dokazuje, že nastaly skutečnosti, na jejichž základě nabyl vlastnictví, případně jiné právo, o které lze opřít žalobu na vydání věci. Současně musí vlastník prokázat, že žalovaný mu věc zadržuje, což znamená, že prokáže-li žalobce, že žalovaný nabyl držbu jeho věci (je-li žalován detentor, pak detenci), bude žaloba úspěšná, pokud žalovaný neprokáže, že držbu nebo detenci pozbyl. Prokázat nejenom nabytí držby nebo detenci žalovaným, ale i její trvání, je podle J. Spáčila pro žalobce prakticky nemožné (probatio diabolica).

S uvedenými otázkami se setkávají taky okolní země. Slovenská komentářová literatura zastává dřívější názory ve směru, že v řízení o vindikační žalobě musí vlastník prokázat existenci vlastnického práva (oprávněné držby nebo detence k věci, o jejíž vydání žádá), zmiňuje však i názor, podle nějž není povinností žalobce prokázat své vlastnictví, ale je povinen prokázat, že nastaly skutečnosti, na které právo váže nabytí vlastnictví. Současně pak – zjevně pod vlivem J. Spáčila, na kterého také výslovně odkazuje – vysvětluje, že žalobce musí prokázat, že nastaly skutečnosti, na základě kterých nabyl vlastnické právo, případně jiné právo, o které se dá opřít žaloba na vydání věci. Pokud by žalovaný tvrdil, že právo později zaniklo, musí to dokázat.[11] V rakouském právu je výslovně stanoveno (§ 369 rakouského ABGB), že žalobce je povinen prokázat, že je věc jeho vlastnictvím a žalovaný má zažalovanou věc ve své moci. Důkaz vlastnického práva přitom vyžaduje při derivativním nabytí důkaz právního důvodu a způsobu nabytí (titulus a modus), na základě kterých byla věc nabyta od právního předchůdce, nebo nastoupení nějakého originárního způsobu nabytí.[12]

Současně také poukazuje na to, že doktrína žádá, aby žalobce prokázal, že mu žalovaný neoprávněně zadržuje věc nejenom ke dni podání žaloby, ale také ke dni rozhodování soudu. S tímto přístupem však vyjadřuje nesouhlas, neboť důsledná aplikace této zásady by v praxi vedla často k neřešitelným situacím. Od žalobce je totiž možné důvodně požadovat prokázání skutečnosti, že žalovaný nabyl držbu nebo detenci věci. Prokázání držby (detence) v průběhu soudního řízení až k okamžiku vydání rozhodnutí by však pro žalobce představovalo v řadě případů nesplnitelný požadavek, který nekores­ponduje s požadovanou ochranou jeho vlastnického práva. Táž literatura dále zdůrazňuje, že požadavek na žalobce, aby dokazoval existenci držby u žalovaného ke dni vydání rozhodnutí soudu, by znamenal jeho zatížení nemožným důkazem. Nejde tu totiž o neunesení povinnosti tvrzení a důkazního břemene, ale o jeho „přesah“ ke dni rozhodování soudu, přičemž uvedenou povinnost by žalobce v mnohých případech bez součinnosti se žalovaným objektivně ani nemohl splnit, ačkoliv by jinak splnil povinnost prokázat držbu (detenci žalovaným). S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 28 Cdo 4178/2007 pak uzavřela, že žalobce je povinen v řízení o vydání věci prokázat, že žalovaný před podáním žaloby nabyl držbu (detenci) věci, ne však existenci držby žalovaného v době soudního řízení. Důkazní břemeno o pozbytí držby (detence) spočívá na žalovaném.[13]

S termínem probatio diabolica pracuje i rozsáhlá polská doktrína, která otázky spojené s ochranou vlastnického práva (i v naznačených souvislostech) řeší a zkoumá velmi podrobně.[14]

Pokud jde o přístup soudní praxe, starší judikatura taktéž tradičně vycházela z toho, že podmínkou pro úspěch žalob ve věcech vlastnických je prokázání vlastnického práva žalobce (NS ČSR sp. zn. 3 Cz 13/77). Novější judikatura se pak v poměrech obč. zák. č. 40/1964 Sb. přiklonila k názoru reprezentovanému J. Spáčilem, že při uplatnění nároku na vydání věci je žalobce povinen prokázat okolnosti, od nichž odvozuje své vlastnické právo k věci, jakož i skutečnost, že žalovaný nabyl držbu či detenci k jeho věci; naopak není povinen prokázat, že žalovaný mu věc stále neoprávněně zadržuje. Dojde-li k prokázání nabytí držby či detence žalovaným, leží důkazní břemeno o pozbytí držby na žalovaném (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007, nebo ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1007/2014).

Bylo zřejmé, že stejná otázka se objeví i v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., který úpravu vindikační žaloby obsahuje v § 1040 odst. 1, podle kterého „kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal“. Přístup soudní praxe již v poměrech nové právní úpravy naznačuje právě publikované rozhodnutí, které navázalo na konečný názor judikatury v poměrech předchozí právní úpravy, a setrvání na těchto formulovaných východiscích nelze považovat za překvapivé.

Tyto názory pak zjevně převládají i v odborné literatuře. Tzv. velký komentář k občanskému zákoníku, v této části reprezentovaný J. Spáčilem, zastává shodné názory, které byly popsány výše ještě v poměrech obč. zák. č. 40/1964 Sb.[15] Následně vydaný jednosvazkový komentář k občanskému zákoníku zcela zjevně tato východiska sdílí také.[16]

Závěry formulované Nejvyšším soudem v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 4638/2009 a 22 Cdo 4959/2010 ve směru, že v řízení o vindikační žalobě je žalobce povinen tvrdit a prokázat, že nastaly skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, považuje za správné i P. Lavický ve své monografii věnované důkaznímu břemeni v civilním řízení soudním.[17] Současně pak ve vztahu k názoru J. Spáčila, že nelze po žalobci požadovat, „aby dokazoval, že jeho právo trvá i ke dni rozhodování soudu; pokud žalovaný tvrdí, že žalobcovo právo zaniklo, je důkazní břemeno na něm“, uvádí, že nejde o nějaké specifikum vlastnických žalob, ale o obecný princip, který se týká jakéhokoliv práva, resp. právního následku: právní následek trvá, pokud nastaly skutečnosti, s nimiž právní norma spojuje jeho vznik, a nenastaly skutečnosti, které podle právní normy následně způsobují zánik práva.[18] Ke Spáčilovu tvrzení, že „prokázat nejen nabytí držby nebo detence žalovaným, ale i její trvání, je totiž pro žalobce prakticky nemožné“, pak P. Lavický upřesňuje, že trvání držby je právní následek, a ten prokazovat vůbec nelze, neboť předmětem dokazování jsou jenom skutečnosti, s nimiž jsou spojeny právní následky, tj. buď vznik držby, nebo její zánik.[19]

K podobnému závěru dochází např. i německá rozhodovací praxe, nicméně stanoví rozhodný okamžik, ke kterému je třeba zkoumat, zda má žalovaný věc ve své moci, přičemž jím je okamžik podání žaloby. Další trvání této skutečnosti žalovaný prokazovat nemusí.[20] Rakouské právo vztahuje důkaz této skutečnosti k podání žaloby nebo ke konci ústního jednání před soudem prvního stupně. Tedy žalovaný musí mít věc ve své moci buď při podání žaloby, nebo nejpozději při skončení ústního jednání.[21]

Jestliže aktuální učebnice věcných práv v partii o vlastnických žalobách, ochraně vlastnického práva a žalobě na vydání věci, jejímž autorem je J. Spáčil, uvádí, že „dojde-li k soudnímu sporu, musí žalobce prokázat, že je vlastníkem a že žalovaný mu věc zadržuje“, nelze to chápat jako opuštění jeho dosavadních názorů, ale spíše jako pedagogickou zkratku, neboť v téže partii se pak současně uvádí, že „prokáže-li žalobce, že žalovaný nabyl držbu (je-li žalován detentor, detenci) jeho věci, a žalovaný tvrdí, že držbu (nebo detenci) později pozbyl, leží důkazní břemeno ohledně ztráty držby či detence na žalovaném“.[22]

V kontextu těchto jednotných názorů je zjevně vybočující názor vyslovený v části aktuální komentářové literatury – setrvávající v dřívějších přístupech –, že v řízení o žalobě na vydání věci „v každém případě musí žalobce tvrdit a dokázat, že je vlastníkem věci. Ohledně této skutečnosti má důkazní povinnost a tíží jej ve sporu důkazní břemeno.“ Otázku důkazního břemene ve vztahu k „držbě či zadržování věci“ pak tato část literatury výslovně neřeší.[23]

Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., asistentka soudce Nejvyššího soudu, a Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.