Ne vždy je střídavá péče v nejlepším zájmu dítěte

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Závěry odvolacího soudu o absenci změny poměrů nemají oporu v provedeném dokazování. Ústavní soud je přesvědčen, že se odvolací soud řádně nezabýval otázkou, jaký může mít režim střídavé péče a docházka do dvou základních škol (vzdálených od sebe 300 km) dopad na psychický vývoj nezletilé, neboť dostatečným způsobem nezohlednil závěry znalkyně, pedagogicko-psychologické poradny, ani zprávy ze základní školy. Dle znalkyně střídavá péče realizovaná za stávajících podmínek není v zájmu nezletilé, neboť tlak, kterému nyní nezletilá čelí, ji nepřiměřeně zatěžuje a poškozuje ve vývoji, nezletilá cítí vysoký podíl odpovědnosti za fungování střídavé péče, úzkostně se snaží uspět a vyhovět očekávání dospělých osob a nikoho nezklamat. Odvolací soud toto zjistění znalkyně odbyl větou, že pro nezletilou by bylo lepší navštěvovat jen jednu školu, ale pokud zvládá bez větších obtíží docházku do dvou škol, je spokojená a nejsou zde jiné změny v poměrech účastníků, není důvod dosavadní model péče měnit.

V nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 (tisková zpráva a nález viz: http://www.usoud.cz/aktualne/stridava-pece-a-kvalita-komunikace-mezi-rodici-1/) Ústavní soud konstatoval, že i za situace, kdy jsou obecně splněna kritéria u obou rodičů zhruba ve stejné míře, mohou nastat specifické okolnosti týkající se konkrétního dítěte, které brání jeho svěření do střídavé péče, neboť střídavá péče by nebyla v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Jde například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž, či ve výjimečných případech, kdy rodiče žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména pokud by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte. Ostatně možnost, že model střídavé péče nebude v budoucnu slučitelný se školní docházkou nezletilé, a v jejím zájmu od něj bude muset být upuštěno, připustil Ústavní soud již ve svém předchozím nálezu ve věci totožných účastníků řízení.

Ústavní soud je tedy nucen konstatovat, že se odvolací soud nedostatečně zabýval nutností přehodnotit stávající výchovné poměry s ohledem na nejlepší zájem nezletilé. Přehodnocení stávajících výchovných poměrů musí být komplexní a podrobné, a v každé jeho složce je třeba hodnotit zájem dítěte. Není dostačujícím zjištění, že nezletilá režim střídavé péče a docházku do dvou základních škol zvládla. Je třeba zkoumat, jaký má tento režim vliv na její soukromý život, zda nezletilá prožije šťastné a spokojené dětství či zda má možnost stýkat se se svými vrstevníky a být součástí kolektivu. Pouhé zvládnutí učiva není v tomto ohledu dostatečným odůvodněním, zvláště za situace, kdy dle závěrů znaleckého posudku nezletilá zvládá školní dualismus na úkor své psychické pohody. Jinými slovy, nikoli za všech okolností zahájení školní docházky do dvou různých základních škol představuje změnu poměrů ve smyslu § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Zda tomu tak je či není, je nutno vždy posuzovat optikou zájmu dítěte. V projednávané konkrétní věci však závěr odvolacího soudu o tom, že k takové změně poměrů nedošlo, zjevně neodpovídá provedenému dokazování. Při dalším rozhodování o případné změně výchovných poměrů tedy budou soudy povinny zabývat se všemi výše naznačenými otázkami a zohlednit též aktuální psychický stav nezletilé.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 169/16 bude zveřejněn dodatečně.

Zdroj: Ústavní soud