Nález Ústavního soudu ve věci nabytí vlastnického práva k nemovitosti

publikováno: 30.04.2014

Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. I. ÚS 2219/12 o důvodnosti ústavní stížnosti, jíž se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo dojít k porušení jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces.

Na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město bylo v rámci sporu o určení vlastnictví ke konkrétním nemovitostem (pozemku a budově na něm stojící) rozhodnuto o tom, že vlastníkem je žalobce a nikoliv stěžovatelka jako druhá žalovaná. Její vlastnické právo k předmětným nemovitostem nebylo soudy potvrzeno s odkazem na skutečnost, že osoba, od níž měla vlastnické právo nabýt, – v řízení před obecnými soudy (první) žalovaný – nebyla řádným vlastníkem nemovitostí, oprávněným vlastnické právo k nim převést na jiného.

Žalovaný se totiž vlastníkem měl stát na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva uzavřené mezi ním a žalobcem (jako doprovodné smlouvy ke smlouvě o půjčce uzavřené mezi týmiž osobami), nicméně uvedená smlouva byla podle názoru obecných soudů neplatná, tudíž žalovaný na jejím základě nemohl vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabýt, a tedy pak ani platně převést na stěžovatelku.

Stěžovatelka zdůraznila, že s žalovaným uzavřela dne 1. 8. 2008 kupní smlouvu na dané nemovitosti, a to v dobré víře, že žalovaný je jejich vlastníkem. Žalovaný byl v dané době jako jejich vlastník zapsán v katastru nemovitostí, navíc prodej nemovitostí byl zprostředkován realitní kanceláří. Stěžovatelka též poukázala na investice, které již vynaložila v souvislosti s údržbou a rekonstrukcí předmětných nemovitostí.

V neposlední řadě pak připomněla dosavadní judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 143/07 a sp.  zn.  II. ÚS 165/11; a též úpravu provedenou novým občanským zákoníkem).

Soudy dle stěžovatelky neodůvodněně upřednostnily ochranu vlastnického práva žalobce před ochranou stěžovatelky, respektive její dobré víry při nabývání předmětných nemovitostí.

Ústavní soud se stěžovatelky zastal a rozhodl, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012 č. j. 30 Cdo 544/2012-304, rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2011 č. j. 14 Co 359/2011-160 a rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 1. 2011 č. j. 17 C 697/2010-99 bylo porušeno základní právo stěžovatelky zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.  Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012 č. j. 30 Cdo 544/2012-304, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2011 č. j. 14 Co 359/2011-160 a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 13. 1. 2011 č. j. 17 C 697/2010-99 se proto ruší.

Podrobná argumentace Ústavního soudu je obsažena v odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. 2219/12 dostupný  zde.

Zdroj: Ústavní soud ČR http://www.usoud.cz/.