Nález ÚS k důvodům přípustnosti dovolání

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se podanou ústavní stížností domáhala zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i ústavních principů obsažených v čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). 

V předmětné věci byla rozsudkem okresního soudu (dále jen „soud prvního stupně“) zamítnuta žaloba stěžovatelky proti jejímu zaměstnavateli jako žalovanému o náhradu škody z pracovního úrazu. Stěžovatelka požadovala přiznat na bolestném částku 2 400 Kč a na náhradě za ztížení společenského uplatnění částku 144 000 Kč, dále peněžitý důchod za dobu od 1. 9. 2012 do 30. 9. 2013 v celkové výši 481 390 Kč se zákonným úrokem z prodlení a do budoucna rovněž peněžitý důchod ve výši 37 030 Kč měsíčně. Po provedeném dokazování soud prvního stupně zjistil, že zhoršení zdravotního stavu stěžovatelky, následné ukončení pracovního poměru a přiznání invalidity I. stupně nejsou v příčinné souvislosti s pracovním úrazem. Zdravotní stav stěžovatelky byl pro účely tohoto soudního řízení posouzen ustanoveným znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie a pracovní úrazy, specializace traumatologie. Ve svém znaleckém posudku znalec konstatoval, že hlavní příčinou zhoršení bylo degenerativní onemocnění krční páteře v podobě cervikobrachiálního syndromu.

K odvolání stěžovatelky byl rozsudkem městského soudu (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i jejich právním hodnocením. Za významný nepovažoval ani poukaz stěžovatelky na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. 21 Cdo 291/2007 a ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. 21 Cdo 2861/2008. Tato rozhodnutí vycházela ze skutkového stavu, kdy zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr se zaměstnancem z důvodu ztráty způsobilosti vykonávat dosavadní práci pro následky pracovního úrazu, ačkoliv následně bylo zjištěno, že tomu tak nebylo a zaměstnanec byl schopen dosavadní práci vykonávat. V dané věci však podle odvolacího soudu nevyšlo najevo, že stěžovatelka mohla i nadále vykonávat dosavadní práci a že ztráta na výdělku jí vzniká jen proto, že žalovaný s ní rozvázal pracovní poměr výpovědí právě na základě závěrů uvedeného lékařského posudku. Následky pracovního úrazu nebyly důležitou, podstatnou a značnou příčinou tohoto stavu.  

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu usnesením odmítl z důvodu jeho nedostatků, pro které nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat, neboť stěžovatelka v něm neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy při řešení jaké právní otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Současně v něm podle dovolacího soudu byl vymezen jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). V případě příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a vzniklou škodou na zdraví totiž nejde o otázku právní, ale skutkovou, která nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech v rámci hodnocení důkazů. 

Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem Nejvyššího soudu, že její dovolání mělo vytčené obsahové nedostatky. Měla za to, že zřetelně označila, od které ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se odvolací soud v rámci svého právního posouzení věci odchýlil. V této souvislosti odkázala na dvě jeho předchozí rozhodnutí, konkrétně rozsudky sp. zn. 21 Cdo 291/2007 a sp. zn. 21 Cdo 2861/2008.  

Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností stěžovatelky v části, která směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu.  

Ústavní soud poukázal na to, že jednou z povinných náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. je, že v něm musí být uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.  V případě napadeného rozsudku odvolacího soudu mohla být přípustnost dovolání založena jen při splnění některé z podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 

Ústavní soud konstatoval, že stěžovatelka v úvodu svého dovolání uvedla, že napadený rozsudek odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. V jeho dalších částech pak stěžovatelka toto své tvrzení dále rozvedla, když poukázala na to, že dovoláním napadený rozsudek se při hodnocení příčinné souvislosti mezi pracovním úrazem a ztrátou na výdělku v důsledku zániku pracovního poměru odchýlil od právních závěrů uvedených v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 291/2007 a sp. zn. 21 Cdo 2861/2008. V těchto věcech byl - obdobně jako ve věci stěžovatelky - vydán lékařský posudek, mající povahu rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy, že zaměstnanec přestal být způsobilý k výkonu práce v důsledku pracovního úrazu. Nejvyšší soud v uvedených rozsudcích nepřipustil, že by obecné soudy mohly v rámci rozhodování o žalobě o náhradu škody z pracovního úrazu, jejíhož zaplacení se žalobce domáhá vůči svému bývalému zaměstnavateli, dodatečně přehodnocovat důvod výpovědi nebo dohody vedoucí k zániku pracovního poměru spočívající v následcích pracovního úrazu, jenž vycházel ze závěru obsaženého v lékařském posudku. Pokud s tímto závěrem bývalý zaměstnavatel nesouhlasil, měl se proti předmětnému lékařskému posudku včas bránit opravnými prostředky.  

Ústavní soud poukázal na to, že zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části (srov. nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na  http://nalus.usoud.cz. Tak tomu bylo i v případě dovolání stěžovatelky. Z jeho obsahu je zřejmé, že právní otázku, při jejímž řešení se měl Nejvyšší soud odchýlit od své ustálené rozhodovací praxe, spatřovala stěžovatelka v tom, zda jsou obecné soudy při posuzování nároku na náhradu za ztrátu na výdělku vázány zjištěními obsaženými v lékařském posudku vydaném poskytovatelem pracovně lékařských služeb, jímž byla zjištěna ztráta způsobilosti k výkonu povolání v důsledku pracovního úrazu a jenž byl podkladem pro výpověď nebo jiný způsob zániku pracovního poměru. Přestože tato otázka mohla být podle názoru Ústavního soudu v dovolání formulována precizněji, jde nepochybně o otázku procesního práva týkající se hodnocení důkazů, konkrétně vázanosti obecného soudu uvedeným lékařským posudkem při jeho skutkových zjištěních. V dovolání stěžovatelky tedy bylo uvedeno, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. 

Podle Ústavního soudu neobstojí ani závěr dovolacího soudu, podle něhož stěžovatelka řádně nevymezila důvod dovolání, neboť měla uplatnit jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je možné podat dovolání pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. pak stanoví, že dovolací důvod se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá jeho nesprávnost.  

Ústavní soud zdůraznil, že nesprávné právní posouzení věci se může týkat jakékoliv otázky hmotného nebo procesního práva, jejíž odlišné posouzení by se mohlo promítnout do výsledku řízení. Ostatně nedávalo by smysl, aby se přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. odvíjela od otázek, které by dovolací soud nemohl v rámci svého přezkumu v dovolacím řízení zodpovědět. Nesprávné právní posouzení tak může vyvstat i v souvislosti se skutkovými zjištěními, přesněji řečeno se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, včetně zákazu svévole, jenž lze jako obecný princip vyvodit přímo ze zásady právního státu. Významná část těchto pravidel má povahu ústavních zásad spravedlivého procesu. Relevantní otázka procesního práva se může týkat například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolatel ji nicméně vždy musí konfrontovat se stávající judikaturou dovolacího soudu, potažmo Ústavního soudu, neboť jen tak může uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.  

Ústavní soud konstatoval, že v dané věci je důvodem dovolání nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu, který ve vztahu ke stěžovatelkou uplatněnému nároku nepovažoval za závazný závěr obsažený v lékařském posudku, jenž má povahu správního rozhodnutí a v jejím případě sloužil jako podklad pro výpověď z pracovního poměru. Pokud by došlo ze strany tohoto soudu k odlišnému posouzení otázky jeho závaznosti, byl by tím otevřen prostor pro případné jiné rozhodnutí o její žalobě. V dovolání tedy podle Ústavního soudu byl jednoznačně uveden dovolací důvod, který zcela zřejmě spočívá v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci, konkrétně v nesprávném posouzení otázky procesního práva. 

Ústavní soud pro úplnost uvedl, že stěžovatelka by dostála příslušným požadavkům na obsah dovolání plynoucích z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. i v případě, že by v dovolání vymezila dovolací důvod pouze tvrzením nesprávnosti skutkových zjištění, a pouze na tomto základě by formulovala, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tedy pokud by jí předestřená otázka byla fakticky polemikou se správností skutkových zjištění).  Ústavní soud, ale i Evropský soud pro lidská práva, v minulosti konstatovaly, že rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami není zcela zřejmé, a proto účastníci řízení nemohou být sankcionováni, pokud mají v dobré víře - byť mylně - za to, že platně otevřeli otázku (zásadního) právního významu [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 10. 2010 ve věci stížnosti č. 35836/05 Adamíček proti České republice; dále usnesení ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3634/10 (U 3/60 SbNU 777), body 8 až 10; v širších souvislostech Ústavní soud poukázal i na některá rozhodnutí v trestních věcech, konkrétně nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) či stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)]. O složitosti tohoto posouzení nakonec vypovídá i otázka procesního práva, kterou v dovolacím řízení předestřela stěžovatelka. 

Ústavní soud konstatoval, že tím ovšem není nijak zpochybněno, že přípustnost dovolání by mohla být založena jen v případě, že by stěžovatelka v souvislosti se skutkovými zjištěními skutečně vymezila otázku hmotného nebo procesního práva a že tato by z hlediska jejího vztahu k judikatuře dovolacího soudu splňovala některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Otázkou, zda tak skutečně učinila, se ale dovolací soud zabývá až v rámci posouzení jeho přípustnosti, a nikoliv v souvislosti s posuzováním obsahových náležitostí dovolání. Dovolání, jehož přípustnost spatřuje dovolatel - za předpokladu splnění ostatních náležitostí dovolání - toliko ve svém odlišném náhledu na správnost určitého konkrétního skutkového zjištění, bude podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto jako nepřípustné. Naopak ho podle tohoto ustanovení nelze odmítnout pro vady, které nebyly odstraněny ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o. s. ř. a pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat [srov. nález ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581)]. 

Podle názoru Ústavního soudu uvedené odlišení důvodů odmítnutí dovolání, tedy zda pro nepřípustnost, nebo včas neodstraněné vady, není samoúčelné. Pro dovolatele má význam z toho hlediska, že podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti i (efektivní) vyčerpání mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodu závisejícího na jeho uvážení. V těchto případech nemůže jít nesplnění předpokladů přípustnosti k tíži dovolatele v tom smyslu, že by mu byla odepřena možnost podat proti dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu ústavní stížnost. Ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu pro tento případ zachovává lhůtu k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. nově ji odvíjí právě od doručení odmítavého usnesení dovolacího soudu. 

Ústavní soud dále poukázal na to, že povahu mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodu závisejícího na jeho uvážení, má i dovolání, jehož přípustnost závisí na splnění předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř. [srov. usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)]. Posouzení přípustnosti dovolání má - s ohledem na obsah těchto předpokladů - ve své podstatě povahu meritorního přezkumu, v jehož rámci se zkoumá nejen soulad rozhodnutí odvolacího soudu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, ale i správnost této judikatury. Neshledá-li dovolací soud jejich splnění, znamená to, že se ztotožnil s řešením předestřené právní otázky v rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání tak fakticky závisí na právním hodnocení věci, respektive na výsledku dovolacího řízení, který stěžovateli pochopitelně nemohl být znám v době podání dovolání. Právě z tohoto důvodu lze v odmítnutí dovolání pro nepřípustnost spatřovat uvážení dovolacího soudu. Takovéto rozhodnutí musí být samozřejmě vždy náležitým způsobem odůvodněno, což znamená, že v něm musejí být adekvátně vypořádány jednotlivé stěžovatelem vymezené právní otázky [například nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131) nebo nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15]. 

Právní závěr Ústavního soudu, podle něhož je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti vyčerpání dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 o. s. ř., je odůvodněn tím, že dovolatel může již v dovolacím řízení dosáhnout ochrany základních práv a svobod ve stejném rozsahu (s výjimkou možnosti posouzení ústavnosti zákona), jako v řízení před Ústavním soudem. Ústavně zaručená lidská práva a svobody jsou integrální součástí právního řádu a orgány veřejné moci na ně při výkladu a použití právních předpisů musí vždy brát zřetel. Ústavní soud je pak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn - není-li k dispozici jiný zákonný prostředek ochrany práva - přezkoumávat jakékoliv rozhodnutí či jiný zásah orgánu veřejné moci, včetně rozhodnutí soudů z toho hlediska, zda jím nedošlo k nepřípustnému zásahu do základních práv a svobod. Vyhovění ústavní stížnosti přitom - není-li založeno na zjištění protiústavnosti použitého zákona - neznamená nic jiného, než konstatování pochybení příslušného orgánu veřejné moci, tedy že při vydání rozhodnutí nebo jiném zásahu nepostupoval tak, jak správně v souladu se zákonem postupovat měl.  

Ústavní soud poukázal na to, že Ústava ve svém čl. 4 svěřuje ochranu základních práv a svobod soudní moci jako celku, přičemž je především věcí zákonodárce, jakým způsobem v tomto ohledu upraví příslušnost jednotlivých soudů. Platí nicméně, že jakýkoliv soud při svém rozhodování musí postupovat v souladu se základními právy a svobodami. Zároveň musí zákon vymezit jednotlivé procesní prostředky ochrany práv takovým způsobem, aby bylo pro kteroukoliv fyzickou nebo právnickou osobu předem seznatelné, jakým procesním prostředkem se může domáhat ochrany svých subjektivních práv a aby bylo jednoznačně určeno, za jakých podmínek jej může uplatnit. To platí i pro ústavní stížnost, která je jako prostředek ochrany ústavně zaručených práv a svobod zaručena každé fyzické i právnické osobě v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. 

Ústavní soud dovodil, že pokud občanský soudní řád otevřel prostor k tomu, aby byla v řízení o dovolání předmětem přezkumu jakákoliv otázka hmotného nebo procesního práva, na které závisí rozhodnutí odvolacího soudu (právní posouzení věci), vytvořil tím podmínky k tomu, aby byly v tomto řízení uplatnitelné i jakékoliv námitky porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ani dovolací soud, ani Ústavní soud nejsou oprávněny přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů. Jak již ale bylo naznačeno výše, součástí přezkumu ze strany každého z nich může být otázka, zda byly dodrženy zákonem (či dokonce ústavním pořádkem) stanovené zásady hodnocení důkazů. Z hlediska zákonné úpravy dovolání nejde o nic jiného, než o otázku procesního práva. Z tohoto důvodu Ústavní soud - nejde-li o případ, kdy se uplatní výjimka podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu - neshledal pochybnosti o správnosti výkladu, že podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 o. s. ř.

Podle názoru Ústavního soudu je zřejmé, že k efektivnímu vyčerpání dovolání nedojde, bude-li podáno vadně, tedy aniž by obsahovalo zákonem stanovené náležitosti, jež jsou uvedeny v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., nebo když bude nepřípustné z některého z důvodu uvedeného v § 238 o. s. ř. Podmínka efektivního vyčerpání dovolání naopak bude splněna, jestliže bude důvod jeho odmítnutí spočívat v tom, že nejsou dány předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. S ohledem na jejich vymezení je totiž posouzení těchto předpokladů v podstatě meritorním posouzením dovolání, jehož výsledek nemůže dovolatel předem znát. Za této situace tak odmítnutí dovolání pro nepřípustnost nelze podle Ústavního soudu vykládat jinak, než jako závisející na uvážení dovolacího soudu. Ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu pro tento případ zároveň vylučuje, aby mělo takovéto odmítnutí dovolání jakékoliv negativní důsledky ve vztahu k dovolateli z hlediska jeho možnosti domoci se přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu ze strany Ústavního soudu. Již samotným posouzením dovolání jako nepřípustného z důvodu nesplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolací soud nemá pochybnost o správnosti rozhodnutí odvolacího soudu a tento svůj závěr náležitě odůvodní, je z hlediska ochrany práv dovolatele naplněn účel dovolání.  

Ústavní soud poukázal na to, že zmíněných možných negativních důsledků si při své rozhodovací činnosti musí být dovolací soud vědom. Tento soud je při svém rozhodování - stejně jako jakýkoliv jiný orgán veřejné moci - vázán ústavním pořádkem a musí upřednostnit takový výklad zákonné úpravy řízení před ním, který dbá ústavně zaručených práv a svobod. To znamená, že i když dovolatel podle názoru dovolacího soudu nesprávně posoudí, zda se jím předestřený dovolací důvod či otázka, od níž se má odvíjet přípustnost dovolání, týká právního posouzení věci, toto pochybení s ohledem na nejednoznačnost rozhraničení právních a skutkových otázek nesmí mít vůči němu takové následky, že se proti rozhodnutí odvolacího soudu již nebude moci bránit prostřednictvím ústavní stížnosti. Dovolací soud musí za současné zákonné úpravy provést uvedené hodnocení v rámci posouzení splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a nikoliv již při posuzování jeho obsahových náležitostí podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. V posledně uvedeném případě posuzuje splnění předmětných obsahových náležitostí pouze z toho hlediska, zda dovolatel jasně a určitě uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a zda vymezil dovolací důvod, nikoliv zda dovolatelem předestřená právní otázka či právní posouzení nejsou ve své podstatě pouhou polemikou se skutkovými zjištěními. 

Ústavní soud dále připomenul, že i dovolací soud je v mezích své zákonem stanovené pravomoci povinen poskytovat ochranu subjektivním právům jednotlivce. Smysl podmínky přípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež spočívá ve vyčerpání mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, nelze v případě dovolání, jehož přípustnost může být založena podle § 237 o. s. ř. spatřovat jen v jakémsi „právu“ dovolacího soudu mít možnost vyjádřit svůj právní názor k určité právní otázce. Zákonodárce tuto podmínku stanovil proto, že i samotné dovolání představuje efektivní prostředek ochrany práv, kterým lze dosáhnout ochrany základních práv a svobod ještě v rámci soustavy obecných soudů. Tím není nijak dotčen význam dovolání při sjednocování rozhodovací činnosti obecných soudů. 

Ústavní soud konstatoval, že dovolání stěžovatelky splňovalo zákonem stanovené náležitosti podle § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., neboť v něm bylo uvedeno, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i vymezení důvodu dovolání. Neobstojí proto závěr dovolacího soudu o vadách dovolání, pro které nelze pokračovat v řízení o něm. Naopak lze podle Ústavního soudu v tomto závěru spatřovat pochybení, v jehož důsledku bylo stěžovatelce - za předpokladu, že její dovolání splňovalo ostatní procesní předpoklady - upřeno posouzení přípustnosti jejího dovolání z hlediska podmínek plynoucích z § 237 o. s. ř., tedy v podstatě jeho meritorní projednání. Napadeným usnesením jí byl odepřen přístup k dovolacímu soudu a bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 

Vzhledem k tomu, že dovolací soud odmítl dovolání z důvodu nesprávného posouzení jeho obsahových náležitostí, Ústavní soud se dále nezabýval ústavní stížností v části směřující proti ostatním napadeným rozhodnutím. Zjištěné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky zakládá důvod pro jeho zrušení, čímž se otevírá prostor k tomu, aby byla otázka přípustnosti, jakož i důvodnosti dovolání řádně posouzena v dovolacím řízení. Podle názoru Ústavního soudu je tedy ústavní stížnost proti rozsudkům odvolacího soudu a soudu prvního stupně je v tuto chvíli předčasná. Zrušení usnesení dovolacího soudu umožní, aby stěžovatelka dosáhla ochrany svých práv v dovolacím řízení, v důsledku čehož v její věci ještě nejsou vyčerpány všechny zákonem stanovené prostředky ochrany práva. V případě ostatních napadených rozhodnutí tudíž není splněna podmínka přípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.  Na základě uvedených skutečností Ústavní soud shledal ústavní stížnost stěžovatelky důvodnou v části, ve které směřuje proti napadenému usnesení dovolacího soudu a toto usnesení zrušil. Ve zbývající části zbytku ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou. 

Nález Ústavního soudu  ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II ÚS 1966/16. 

Zpracovala JUDr. Renata Rázková, asistentka soudce Ústavního soudu v Brně.