Náhrady nákladů řízení spojených s právním zastoupením státu, veřejných institucí či veřejnoprávních korporací

publikováno: 04.06.2018

Nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 3202/17.

Má-li být v občanském soudním řízení uložena povinnost k náhradě nákladů řízení spojených s právním zastoupením státu, veřejných institucí hospodařících s veřejnými prostředky nebo veřejnoprávních korporací vybavených k hájení svých zájmů příslušnými organizačními složkami, je vždy nutné se nejprve zabývat otázkou účelnosti takto vynaložených nákladů řízení, tj. zda šlo o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Přitom není a priori vyloučeno, aby zastoupení daného účastníka řízení advokátem v určitém sporu bylo považováno za účelné; nicméně takový závěr je vždy nutné náležitě a přesvědčivě odůvodnit s ohledem na konkrétní okolnosti daného sporu a účastníků řízení. Pokud je státu či jiné dotčené veřejnoprávní korporaci nebo veřejné instituci přiznána náhrada nákladů spojených s jejich právním zastoupením advokátem bez takového odůvodnění, dochází k porušení práva na spravedlivý proces dalšího účastníka řízení, jenž je k takové náhradě nákladů řízení zavázán. 

Z odůvodnění: 

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se podanou ústavní stížností domáhala zrušení napadených rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu ve vymezeném rozsahu týkajícím se nákladů řízení. Tato rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě stěžovatelky proti Národnímu památkovému ústavu (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník) o zaplacení bezdůvodného obohacení spočívajícího v bezdůvodně zaplaceném nájemném a zálohách na služby ze strany stěžovatelky jako nájemkyně bytu vůči vedlejšímu účastníkovi jako pronajímateli. Stěžovatelka v řízení nebyla úspěšná (žaloba byla zamítnuta, částečně bylo řízení též zastaveno) a napadenými výroky jí byla uložena povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů. Obvodní soud konkrétně výrokem III. rozsudku uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 32 936 Kč. K odvolání stěžovatelky městský soud rozsudkem ve výroku II. potvrdil rozsudek obvodního soudu ohledně nákladů řízení (jakož i ohledně zamítnutí žaloby) a ve výroku III. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 325 Kč. Oba soudy své nákladové výroky odůvodnily odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.) s tím, že vedlejší účastník byl v řízení nalézacím i odvolacím zcela úspěšný. Jeho náklady řízení představovaly náklady právního zastoupení. 

Stěžovatelka namítala, že obecné soudy napadenými rozhodnutími zasáhly do její majetkové sféry a zejména porušily její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i princip předvídatelnosti soudního rozhodování, neboť ignorovaly judikaturu Ústavního soudu k otázce náhrady nákladů řízení státu (státní příspěvkové organizace) zastoupeného advokátem. Konkrétně stěžovatelka poukazovala na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), nález ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1452/09 (N 186/54 SbNU 303), nález ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349), nález ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 161/11 (N 19/68 SbNU 251) a další. Zdůraznila, že relevantní závěry Ústavního soudu byly postupně rozšířeny na další veřejnoprávní subjekty mimo stát, včetně vedlejšího účastníka – Národního památkového ústavu (nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 3855/14, N 162/78 SbNU 429). Stěžovatelka připomněla, že zastoupení státu advokátem lze akceptovat pouze jako výjimku z pravidla, kterou je nutno vykládat restriktivním způsobem, přičemž důvody pro její aplikaci je třeba vždy náležitě prokázat. V daném případě ovšem vedlejší účastník takové důvody ani netvrdil, tedy ani neprokazoval; a to přestože i z veřejně dostupných informací je patrné, že je vybaven odborně vzdělanými zaměstnanci, jejichž náplní práce je ochrana právních zájmů státu. 

Ústavní soud přezkoumal obsah napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je převážně důvodná. 

Ústavní soud uvedl, že ve své rozhodovací praxi je pravidelně konfrontován s problematikou nákladů řízení, přičemž se k ní obecně staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli totiž i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Na druhou stranu však Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech soudního řízení tvoří integrální součást soudního řízení jako celku, a i na něj proto dopadají postuláty spravedlivého procesu. Mezi základní zásady spravedlivého procesu přitom tradičně náleží i zákaz svévolného rozhodování či ochrana legitimního očekávání účastníků a předvídatelnost soudních rozhodnutí [srov. například nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2738/10 (N 235/59 SbNU 391), nález ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 2570/10 a nález ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1561/13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 

Ústavní soud dále poukázal na to, že ve svých dřívějších rozhodnutích konstatoval, že i v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Výrok o náhradě nákladů řízení tak musí být v souladu s průběhem řízení a s úkony účastníků, respektive s obsahem příslušného soudního spisu, a úvaha k němu vedoucí musí být, byť stručně, odůvodněna; jinak zpravidla dochází k porušení práva účastníků na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 454/04 (N 29/36 SbNU 337), nález ze dne 29. 6. 2006 sp. zn. II. ÚS 153/06 (N 127/41 SbNU 581) či nález ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. II. ÚS 762/10 (N 148/58 SbNU 257)]. 

Ústavní soud uvedl, že v minulosti se rovněž vyslovil k případům zastoupení státu advokátem v soudním řízení z pohledu účelnosti takto vynaložených nákladů řízení. Z jeho ustálené judikatury vyplývá, že tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud tak však učiní, není důvodu uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené [srov. nález Ústavního soudu ze dne
9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), nález ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349) a další]. Obdobné závěry přitom Ústavní soud vztáhl též na některé další subjekty mimo stát, které jsou veřejnými institucemi (subjekty) hospodařícími s veřejnými prostředky, jako je Česká televize [nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193) či nález ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 1333/14 (N 36/76 SbNU 503)], fakultní nemocnice [nález ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 195/11 (N 215/63 SbNU 473)], Pozemkový fond [nález ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 1172/12 (N 165/70 SbNU 535)] či též přímo Národní památkový ústav, tj. nynější vedlejší účastník řízení [nález ze dne 1. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 3855/14 (N 162/78 SbNU 429)]. 

Ústavní soud poukázal na to, že ve své judikatuře též konstatoval, že nelze a priori vyloučit výjimky z uvedeného pravidla neúčelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení státu či veřejných institucí, pokud jsou k hájení svých zájmů vybaveny příslušnými organizačními složkami. Vždy je samozřejmě třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, včetně předmětu sporu, jeho obtížnosti, souvislosti s běžnou agendou daného účastníka, atd. Předmětem sporu může být i právní problematika přímo nesouvisející s oblastí spravovanou daným účastníkem či velmi specializovaná, obtížná, dosud neřešená, s mezinárodním prvkem a podobně; v takových případech může být postup účastníka, který zvolí pro své zastupování specializovaného advokáta, shledán za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů řízení řádně odůvodnit specifické okolnosti případu [například nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 1172/12 (N 165/70 SbNU 535), či nález ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13 (N 35/72 SbNU 401), kde dotčeným účastníkem byla Městská část Praha 3]. 

Ústavní soud uvedl, že v nyní posuzovaném případě nicméně oba obecné soudy svá rozhodnutí o nákladech řízení ve sporu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, který je státní příspěvkovou organizací zřízenou rozhodnutím Ministerstva kultury, odůvodnily pouze stroze odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. a plný úspěch vedlejšího účastníka řízení ve sporu (v řízení nalézacím i odvolacím). Ani v jednom z napadených rozhodnutí obecných soudů nebyla připojena jakákoli úvaha o účelnosti nákladů vynaložených v souvislosti s právním zastoupením vedlejšího účastníka advokátem, jakož ani žádná jiná úvaha reflektující specifické okolnosti dané věci při rozhodování o nákladech řízení. 

Ústavní soud shrnul, že má-li být v občanském soudním řízení uložena povinnost k náhradě nákladů řízení spojených s právním zastoupením státu, veřejných institucí hospodařících s veřejnými prostředky nebo veřejnoprávních korporací vybavených k hájení svých zájmů příslušnými organizačními složkami, je vždy nutné se nejprve zabývat otázkou účelnosti takto vynaložených nákladů řízení, tj. zda se jednalo o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Přitom není a priori vyloučeno, aby zastoupení daného účastníka řízení advokátem v určitém sporu bylo považováno za účelné; nicméně takový závěr je vždy nutné náležitě a přesvědčivě odůvodnit s ohledem na konkrétní okolnosti daného sporu a účastníků řízení. Pokud je státu či jiné dotčené veřejnoprávní korporaci nebo veřejné instituci přiznána náhrada nákladů spojených s jejich právním zastoupením advokátem bez takového odůvodnění, dochází k porušení práva na spravedlivý proces dalšího účastníka řízení, jenž je k takové náhradě nákladů řízení zavázán, v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. 

Ústavní soud dovodil, že právě takového porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, se dopustily obecné soudy v nyní posuzovaném případě. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a zrušil rozsudek městského soudu ve výrocích týkajících se nákladů řízení nalézacího i odvolacího v souladu s § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). 

Ústavní soud nepřistoupil ke zrušení napadeného výroku III. rozsudku obvodního soudu, a to s ohledem na princip minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů. Do ní Ústavní soud zasahuje pouze tehdy, je-li to nezbytné pro ochranu základních práv a svobod. Ústavní soud je tak oprávněn odmítnout část ústavní stížnosti pro nepřípustnost, pokud zrušením jen jednoho (nebo části) z napadených rozhodnutí je znovu vytvořen obecným soudům dostatečný prostor pro to, aby samy poskytly ochranu základním právům a svobodám (nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1795/16, bod 23, a další tam citované nálezy). V projednávaném případě Ústavní soud shledal, že k ochraně stěžovatelčina práva na spravedlivý proces postačí zrušit napadené rozhodnutí městského soudu, který v dalším řízení může napravit předchozí pochybení své i obvodního soudu.  Podaná ústavní stížnost v části směřující proti výroku III. rozsudku obvodního soudu byla proto odmítnuta pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 

Ústavní soud uzavřel, že předmětnou věcí se bude znovu zabývat městský soud, který znovu rozhodne o nákladech odvolacího řízení a přezkoumá výrok obvodního soudu o nákladech nalézacího řízení. Ústavní soud zdůraznil, že sám se v řízení o ústavní stížnosti nemohl blíže věnovat argumentaci vedlejšího účastníka, uvedené v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, zdůvodňující účelnost jím vynaložených nákladů na právní zastoupení advokátem, byť ji Ústavní soud nepokládá za nutně nepřesvědčivou. Tyto argumenty nicméně bude namístě uplatnit před městským soudem, který se jimi, jakož i případnými protiargumenty stěžovatelky bude muset náležitě zabývat a nové rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího i nalézacího řádně odůvodnit, v souladu s výše vyslovenými závěry Ústavního soudu.

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.