Náhrada újmy vzniklé zásahem státu bez zahájení trestního stíhání
autor: JUDr. Václav Vlk, JUDr. Jaroslav Truneček publikováno: 13.05.2015
S emancipací občanů, kteří využívají svá práva a v duchu čl. 36 odst. 3 Listiny chtějí po státu náhrady za jeho špatné kroky, se otevírá i otázka, kterou popisuje následující příběh. Otázka, na co má občan nárok, pokud se stát zmýlí v rámci trestněprávní represe ještě před zahájením trestního stíhání? Dostane nějaké odškodnění? Má nárok na pomoc advokáta a úhradu části takto vynaložených nákladů? Příběh popsaný dále byl podkladem stanoviska č. 6/2014 Unie obhájců ČR.
Skutkový děj a průběh řízení
Dne 24. 11. 2010 byla na základě příkazu Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. 11. 2010, vydaného ve věci spisové značky 0 Nt 1027/2010, provedena domovní prohlídka v domě pana V. O. Téhož dne byla provedena rovněž prohlídka v sídle společnosti, jejímž jednatelem je i V. O., který byl rovněž téhož dne policejním orgánem zadržen a byl proveden jeho výslech jako osoby podezřelé. Jeho osobní svoboda byla omezena v období od 7.10 hod. do 16.30 hod. dne 24. 11. 2011, kdy byl propuštěn.
Důvodem pro provedení výše uvedených úkonů mělo být zjištění policejního orgánu, že pan V. O. prodal sbírku mincí, která dle podezření policejního orgánu mohla pocházet z vloupání, k němuž došlo dne 31. 7. 2010. V rámci domovní prohlídky byla rovněž zajištěna smlouva o prodeji výše uvedené sbírky mincí a při prohlídce provozovny společnosti byla zajištěna tři alba obsahující celkem 206 mincí.
V průběhu domovní prohlídky a navazujícího vyšetřování nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly podezření z jakéhokoliv trestného činu, panu V. O. proto nebylo sděleno obvinění. Rovněž výsledek expertizy zadržených mincí jednoznačně potvrdil, že se nejedná o mince získané z trestné činnosti, respektive vyloučil alternativu, že by je měl v držení poškozený. Usneseními policejního orgánu ze dne 22. 3. 2011 a 23. 3. 2011 mu následně byly vráceny i všechny zadržené věci a dokumenty.
Poté, kdy mu byla poskytnuta možnost seznámit se alespoň s částí spisu, zjistil pan V. O., že ve věci byl příkazem Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 18. 8. 2010 povolen odposlech telekomunikačních hovorů, který také byl prováděn od 18. 8. 2010 do 18. 11. 2010, o němž nebyl informován ani dodatečně, dokud se na rozsah provedených odposlechů sám nedotázal. Následně pak podal úspěšný návrh na konstatování nezákonnosti příkazu k provedení odposlechů dle ust. § 314m trestního řádu (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Pzo 3/2013).
Ačkoliv tedy pan V. O. neměl s uvedeným trestným činem nic společného a provedeným odposlechem logicky tedy nebyly zjištěny žádné poznatky o této trestné činnosti, byl výsledkem těchto negativních zjištění shora popsaný postup orgánů činných v trestním řízení.
Pan V. O. na základě shora uvedených skutečností uplatnil u Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva vnitra a následně u soudu nárok na náhradu nákladů na právní zastoupení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně daný nárok zamítl rozsudkem č. j. 15 C 16/2013-51 ze dne 24. 5. 2013 s odůvodněním, že odpovědnost za nezákonné rozhodnutí v režimu zákona č. 82/1998 Sb. by mohla vzniknout pouze v případě rozhodnutí, které by bylo jako nezákonné zrušeno, což pro žádné z namítaných rozhodnutí nebo obdobných opatření (příkaz k provedení odposlechu telekomunikačních hovorů, příkaz k provedení domovní prohlídky ani samotné zadržení stěžovatele) neplatí. Konstatoval dále, že v době rozhodnutí soudu ještě nebylo k dispozici ani rozhodnutí Nejvyššího soudu o nezákonnosti příkazu k provedení odposlechů dle ust. § 314m tr. řádu. Samotný postup spočívající v nařízení odposlechů a domovních prohlídek, zadržení stěžovatele a jeho následném propuštění pak není dle názoru soudu nesprávným úředním postupem, neboť se jedná o realizaci oprávnění vyplývajících z trestního řádu a úřední postup před vydáním zmiňovaných rozhodnutí byl konzumován jejich vydáním.
Uvedené závěry prakticky bez výhrad převzal i Městský soud v Praze a rozsudkem č. j. 25 Co 45/2013-69 ze dne 28. 11. 2013 napadený rozsudek potvrdil. V odůvodnění pouze doplnil, že dle jeho názoru je bezvýjimečným předpokladem odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí orgánu veřejné moci jeho zrušení, takovou odpovědnost tedy dle jeho názoru nemůže založit ani rozhodnutí dle ust. § 314m trestního řádu, které pouze deklaruje nezákonnost příkazu k provedení odposlechů.
Co na to Ústavní soud
Z důvodu nepřípustnosti dovolání podal následně pan V. O. ústavní stížnost, v níž namítal porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. § 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces dle ust. č. 36 Listiny základních práv a svobod.
Argumentoval zejména tím, že požadavek na zrušení rozhodnutí a opatření, proti nimž neexistuje jiný opravný prostředek než ústavní stížnost, je v případě zjevně nedůvodného zásahu vůči stěžovateli nepřiměřeně restriktivním požadavkem, neboť požadavek podat proti každému takovému rozhodnutí či opatření orgánů činných v trestním řízení ústavní stížnost by možnost uplatnění náhrad škody omezoval pouze na porušení relevantní z pohledu ústavního práva.
Posuzování (potenciálně každého) postupu orgánů činných v trestním řízení ve fázi prověřování přitom není prvořadým úkolem Ústavního soudu a prakticky si je lze jen obtížně představit. Popsané kroky pak nelze odůvodnit legální licencí orgánů činných v trestním řízení, neboť měly povahu zjevného excesu, za který již stát odpovídá.
Stížnost Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. II. ÚS 1149/14 ze dne 19. 8. 2014 jako zjevně neopodstatněnou.
Odkázal tedy na předpoklad zrušení nezákonného rozhodnutí vyjádřený v ust. § 8 zákona č. 82/1998 Sb. a vyjádřil závěr, že soud rozhodující o náhradě škody nemůže o náhradě škody rozhodnout pouze na základě tvrzení stěžovatele o excesivní povaze takového zásahu, která přesahovala potřeby přípravného řízení, ani na základě jeho bezvýslednosti, kdy stěžovatel musel strpět jistá omezení, přestože mu následně nebylo sděleno obvinění.
K námitce neexistence opravného prostředku s výjimkou ústavní stížnosti a související námitce, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu v podobných věcech jsou výjimkou, pak uvedl Ústavní soud následující: „V této souvislosti musí Ústavní soud uvést, že přezkumem příkazů k provedení domovních prohlídek se ve své činnosti zabývá a nezřídka se stěžovatelům podařilo dosáhnout také následného zrušení takového příkazu, viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2787/13 ze dne 28. 11. 2013, nález sp. zn. I. ÚS 1933/10 ze dne 20. 3. 2013, nález sp. zn. I. ÚS 515/12 ze dne 16. 5. 2012, nález sp. zn. I. ÚS 3369/10 ze dne 10. 1. 2012 a další.“
Závěry z rozhodnutí pro praxi
Závěry těchto úvah jsou více než tristní a budou mít velmi rozmanité důsledky. Situace, kdy při úkonech v rámci prověřování využije zadržený podezřelý práva na právní pomoc, nebo mu jiným způsobem vznikne škoda (typicky např. ušlý zisk v době zadržení), aniž by bylo později vůči němu vzneseno obvinění, se totiž v praxi vyskytují relativně často a takto vzniklé náklady nejsou vždy zanedbatelné.
Prvním a zcela nevyhnutelným důsledkem požadavku, aby žádosti o náhradu škody předcházela ústavní stížnost, bude nárůst počtu těchto stížností se všemi důsledky, tedy včetně zatížení Ústavního soudu další rozsáhlou agendou. Nejedná se přitom pouze o domovní prohlídky či příkazy k odposlechům, ale i samotné zadržení. Je paradoxní, že Ústavní soud, který se jinak důsledně snaží nebýt další instancí soustavy obecných soudů, se takto ochotně postavil do faktické a nijak záviděníhodné role orgánu přímého dohledu nad činností orgánů činných v trestním řízení, zejména tedy policistů.
Druhým předvídatelným důsledkem je konflikt takto postulované nutnosti obrátit se přímo na Ústavní soud i v relativně běžné věci a bez možnosti přezkumu jiným orgánem postaveným v hierarchii orgánů veřejné moci poněkud níže, s dosavadním požadavkem na relevanci stížnosti z pohledu ústavního práva, jehož splnění má sloužit k omezení počtu ústavních stížností na případy skutečně závažné. Jak tento konflikt Ústavní soud vyřeší, je obtížné předvídat, obáváme se však, že z důvodu prosté nutnosti převládne praktická potřeba zajistit průchodnost Ústavního soudu a tedy i omezit celou tuto dodatečnou agendu sloužící k náhradě škody, zřejmě stanovením nějaké hranice újmy relevantní pro přípustnost ústavní stížnosti.
Další rozpor vzniká mezi opakovaně vyjadřovanou snahou Ústavního soudu o minimalizaci zásahů, která se projevuje i snahou rušit předchozí rozhodnutí jiných orgánů pouze v nezbytném rozsahu a též vydáváním nálezů deklarujících nezákonnost v ostatních případech, a potřebou poškozených docílit vydání zrušujícího nálezu i v případě dávno realizovaných rozhodnutí jako předpokladu pro náhradu škody. Uvedené příklady a dalších několik nálezů Ústavního soudu, kdy ke zrušení takového realizovaného rozhodnutí Ústavní soud přistoupil, představují za současné situace pouze výjimky, z nichž by se muselo stát pravidlo. Předvídatelným důsledkem je jistý kompromis, tedy vymezení situace, kdy je kasační výrok na místě.
V případě nároku na náhradu nemajetkové újmy v důsledku nařízených odposlechů pak opět vyvstává otázka, jak řešit vztah s řízením o konstatování nezákonnosti příkazu k jejich provedení dle ust. § 314m tr. řádu. Představa, že by Ústavní soud taková rozhodnutí přímo rušil a obcházel tak pravomoc Nejvyššího soudu k přezkoumání jejich zákonnosti, v sobě zahrnuje ústavní i kompetenční konflikt, alternativou je požadavek na předchozí projednání zákonnosti rozhodnutí Nejvyšším soudem, přerušení řízení o ústavní stížnosti a následně pak v případě úspěchu formální akt zrušení příkazu Ústavním soudem.
Je obecně známo, že řízení před Ústavním soudem nepatří k nejkratším. Již z porovnání spisových značek a dat vyhlášení rozhodnutí zmíněných Ústavním soudem si lze učinit představu, o jakou dobu se každé řízení o odškodnění prodlouží. Můžeme tedy očekávat cca jeden až dva roky řízení před Ústavním soudem, cca šest měsíců na předběžné projednání a případné soudní řízení v trvání několika let. To s sebou nese prakticky jistotu vzniku nemajetkové újmy, nehledě na skutečnost, že odškodňovací proces trvající nejméně několik let a zahrnující natolik exkluzivní a náročný krok, jakým je ústavní stížnost, v některých případech i jiné rozhodnutí deklarující nezákonnost, dále pak žádost o předběžné projednání a často ještě řízení před soudem, extrémně zvedne náklady řízení a s vysokou pravděpodobností vyvolá další nárok na náhradu nemajetkové újmy.
Popsaný mnohastupňový a řadu let trvající proces, navíc s vyloučením práva na náhradu škody pro všechny žadatele, kteří nebudou úspěšní v očekávaném dvojitém testu ústavněprávní relevance a důvodnosti kasačního rozhodnutí, dle našeho názoru není účinným prostředkem nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy, lze tedy očekávat i zvýšení počtu stížností k ESLP a obdobnou situaci jako v případě chybějící možnosti náhrady nemajetkové újmy mimo řízení o ochranu osobnosti, kdy byla výsledkem daného tlaku ze strany stěžovatelů i Soudu novelizace zákona č. 82/1998 Sb. zákonem č. 160/2006 Sb.
Za stávající situace budeme klienty v obdobné situaci seznamovat se stanoviskem Ústavního soudu, že conditio sine qua non pro uplatnění nároku, byť poměrně malého, je podání ústavní stížnosti.
Rozhodnutí Ústavního soudu je nutno respektovat, nepovažujeme je nicméně za šťastné. Stav, kdy bude přístup k právu na náhradu škody způsobené v rámci prověřování extrémně obtížný a bez zásadního přehodnocení požadavků na ústavní stížnost v řadě případů nemožný, navíc není dlouhodobě udržitelný. Praktická aplikace právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v citovaném rozhodnutí tak dle očekávání otevře cestu ke zmnožování sporů, řízení pro řízení bez dosažení sledovaného účelu a ohrožení zájmů advokacie v důsledku rozšíření dalšího důvodu pro odpírání nároku na zaplacení právní pomoci účelně vynaložené na potřebné a kvalifikované právní zastoupení.
Závěr: změna zákona?
Nedojde-li ke změně cestou judikatury a odklizení kritizovaného právního názoru, je možno doufat, že neudržitelný stav bude základem vedoucím k novelizaci. Systematickým řešením přitom není pouhé rozšíření odpovědnosti v režimu zákona č. 82/1998 Sb., ale zavedení možnosti přezkumu postupu či rozhodnutí v přípravném řízení v rámci trestního řízení, aby jím nebyl přímo zatěžován Ústavní soud, tedy přezkum v rámci soustavy státních zastupitelství nebo spíše specializovanými senáty soudů, a to s návazností na právní úpravu v zákoně č. 82/1998 Sb. ohledně formy takového rozhodnutí (v případě přezkoumávání rozhodnutí kasační výrok, v případě nesprávného postupu konstatování nezákonnosti) i ohledně účinků takového řízení na běh promlčecí doby, což má zásadní význam zejména u nároku na náhradu nemajetkové újmy.
Autoři jsou advokáti, prvý v Praze, druhý na Dobříši.