Náhrada škody pro pozdní podání insolvenčního návrhu

Pozdní podání insolvenčního návrhu jako jedna z příčin nízkého uspokojení věřitelů  

Není snadné být v kůži manažera společnosti, která se ocitla v úpadku. Podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení je nevratným krokem, který roztočí nepříjemnou mašinerii jednání s věřiteli, často provázenou špinavými praktikami a sérií trestních oznámení. Nelze se divit, že se management často snaží podání návrhu všemožně oddálit. Nepodání návrhu však může mít citelné dopady jak na manažery, tak na věřitele.

Zákon hovoří jasně. Ocitne-li se právnická osoba nebo fyzická osoba – podnikatel v úpadku, musí být bez zbytečného odkladu podán návrh na zahájení insolvenčního řízení. V praxi tomu tak však často nebývá. Porušení povinnosti podat včas insolvenční návrh je častým nešvarem, který snižuje šanci stávajících věřitelů na uspokojení. Navíc vede ke vzniku nových pohledávek ze smluv, které by v případě včasného podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení nikdy nebyly uzavřeny. 

Povinnost podat insolvenční návrh a „staří“ a „noví“ věřitelé 

Dle ust. § 98 insolvenčního zákona (dále „ins. zák.“) musí podat insolvenční návrh právnická osoba nebo fyzická osoba – podnikatel bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděla nebo měla dozvědět o svém úpadku. U právnické osoby stíhá povinnost podat insolvenční návrh její zákonné zástupce, statutární orgán a případně likvidátora, je-li právnická osoba v likvidaci.[1]

Cílem povinnosti podat insolvenční návrh na majetek korporace, která se ocitla v úpadku, je ochrana věřitelů. Pro další výklad a zjištění výše nahrazované škody je třeba zdůraznit, že věřitelé jsou v případě pozdního insolvenčního podání návrhu rozděleni do dvou skupin.[2] První z nich tvoří tzv. staří věřitelé. Jedná se o věřitele, kteří získali pohledávku za dlužníkem před jeho úpadkem, resp. dříve, než vznikla členům statutárního orgánu povinnost podat insolvenční návrh. Druhou skupinu představují noví věřitelé, tedy osoby, které získaly pohledávku za právnickou osobou v době, kdy se korporace nacházela v úpadku a členové statutárního orgánu již prodlévali se svojí povinností podat insolvenční návrh. Tyto dvě skupiny věřitelů lze znázornit na následujícím jednoduchém grafu:

Zdůrazňuji, že rozhodným okamžikem pro odlišení starých a nových věřitelů je okamžik, kdy se členové statutárního orgánu ocitnou v prodlení s podáním insolvenčního návrhu. Úpadek společnosti a prodlení s povinností podat insolvenční návrh nespadají v jeden okamžik. Členové statutárního orgánu se mohou po zjištění úpadku pokusit o mimoinsolvenční sanační řešení neuspokojivé situace společnosti (např. příchod investora). Dle § 98 odst. 1 ins. zák. však platí, že takové řešení by mělo být nalezeno „bez zbytečného odkladu“. Tímto neurčitým pojmem dává zákonodárce najevo, že bude vždy třeba s ohledem na okolnosti konkrétního případu vážit, jaká doba mezi úpadkem společnosti a podáním insolvenčního návrhu je ještě přípustná.

Rozlišení na staré a nové věřitele je důležité proto, že ust. § 98 a 99 ins. zák. chrání každou skupinu z jiného důvodu a před odlišným druhem a rozsahem škod. Staré věřitele chrání povinnost podat včas insolvenční návrh před snížením rozsahu uspokojení přihlášených pohledávek v insolvenčním řízení v důsledku toho, že společnost pokračovala ve své činnosti, třebaže se již nacházela v úpadku bez reálné vyhlídky na mimoinsolvenční sanaci provozu závodu, a prohlubovala tak svoji ne­udržitelnou finanční situaci. Noví věřitelé jsou naopak chráněni před tím, aby smlouvu s insolventním subjektem vůbec uzavřeli. Pokud by totiž bylo na majetek insolventní společnosti zahájeno insolvenční řízení, byl by věřitel do smluvního vztahu s upadnuvší společností nevstupoval.

Výše škody, kterou budou moci staří a noví věřitelé po členech statutárního orgánu požadovat, je proto rozdílná. Z dikce zákona to však není zjevné. Podle ustanovení § 99 odst. 2 ins. zák. činí škoda vzniklá pro pozdní podání insolvenčního návrhu rozdíl mezi zjištěnou pohledávkou a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení obdržel. To platí pro staré i nové věřitele. Rozdíl je však v možnosti statutárního orgánu zprostit se povinnosti hradit škodu. Tu mu zákon přiznává, pokud prokáže, že porušení jeho povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah uspokojení pohledávky přihlášené věřitelem. A to samozřejmě přichází v úvahu pouze v případě starých věřitelů. Novým věřitelům, jejichž pohledávky vznikly již za stavu, kdy byla společnost v úpadku, by informace o úpadku umožnila vzniku pohledávky zabránit. Insolvenční zákon tak stanoví pro staré i nové věřitele stejné pravidlo, avšak s tím rozdílem, že nároky starých věřitelů se podle tohoto pravidla budou vyčíslovat, pouze neprokáže-li statutární orgán jinak. 

Výše náhrady škody u nových věřitelů 

Relativně jednoduché je určení výše škody, kterou lze uplatnit vůči prodlévajícím statutárním orgánům, v případě nových věřitelů. Ještě v režimu zákona o konkursu a vyrovnání Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1481/2009,uzavřel, že „ohledně věřitelů, jimž vznikly pohledávky v době prodlení osob uvedených v § 3 odst. 2 uvedeného zákona se splněním povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu, se rozumí takovou škodou rozdíl mezi tím, co zbývá dlužníku splnit věřiteli v době, kdy návrh na prohlášení konkursu je podán, a částkou, již věřitel posléze obdržel v konkursu na úhradu této pohledávky“.

V soudem posuzovaném případě uzavřel v roce 2001 žalobce s korporací, která později vyhlásila úpadek, smlouvu o dílo, na jejímž základě provedl stavební práce za cenu zhruba 90 000 Kč. Uhrazeno však bylo pouze 50 000 Kč. V únoru 2003 byl na majetek dlužníka podán návrh na prohlášení konkursu, který byl v dubnu téhož roku zamítnut pro nedostatek majetku, a následně byla společnost vymazána z obchodního rej­stříku. Žalobce se proto po členu statutárního orgánu upadnuvší společnosti domáhal náhrady škody ve výši 40 000 Kč pro porušení povinnosti podat včas návrh na zahájení insolvenčního řízení. V řízení bylo přitom zjištěno, že korporace byla v úpadku již od roku 1999, tj. dva roky před uzavřením smlouvy s žalobcem. Soud druhého stupně návrhu žalujícího věřitele nevyhověl, neboť v porušení povinnosti podat včas návrh na prohlášení konkursu a vzniklé škodě nespatřoval příčinnou souvislost. Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalujícího věřitele, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil s citovaným právním závěrem k dalšímu projednání.

Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu není nijak ojedinělé a v režimu zákona o konkursu a vyrovnání bylo takto rozhodnuto opakovaně.[3] Insolvenční zákon v § 99 odst. 2 dokonce z judikatury Nejvyššího soudu vychází a obecně stanoví, že škoda způsobená pozdním podáním insolvenčního návrhu představuje rozdíl mezi výší pohledávky přihlášené věřitelem, zjištěnou v insolvenčním řízení, a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel.[4] 

Výše náhrady škody u starých věřitelů 

Jak jsem poznamenala výše, cílem povinnosti podat insolvenční návrh není, aby staří věřitelé obdrželi celou výši přihlášené a zjištěné pohledávky. Riziko, že stávající obchodní partner se v budoucnu stane insolventní, je imanentní každé podnikatelské činnosti. Pokud by měli být členové statutárního orgánu odpovědní i u starých věřitelů za to, že jejich dluhy budou v plné výši uhrazeny, došlo by de facto k prolomení majetkové samostatnosti obchodních společností. Staré věřitele proto ust. § 98 ins. zák. chrání, aby pro ně v majetkové podstatě zůstalo co nejvíce prostředků a ty nebyly spotřebovány v době, kdy je společnost již v úpadku.

Rozdílný ochranný účel normy zohledňuje i Nejvyšší soud. Ten ještě za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání v rozhodnutí ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1395/2005, k výši škody uplatňované starými věřiteli uvedl: „Skutečnou škodou, jež věřitelům může vzniknout tím, že nebyl podán návrh na prohlášení konkursu, ač se tak mělo stát podle § 3 zákona č. 328/1991 Sb., v platném znění, se rozumí rozdíl mezi částkou, jíž by se věřitelům dostalo na úhradu jejich pohledávek v konkursu, kdyby návrh byl podán včas, a částkou, kterou nakonec na úhradu svých pohledávek v konkursu obdrželi; to platí i pro věřitele, jejichž existující pohledávky v době, kdy měl být podán návrh na prohlášení konkursu, ještě nebyly splatné.“ 

Důkazní břemeno 

V otázce důkazního břemene v souvislosti s žalobami na náhradu škody způsobené pozdním podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení je insolvenční zákon v porovnání se zákonem o konkursu a vyrovnání, ale i některými zahraničními kodexy výrazně nakloněn ve prospěch věřitelů. Věřitelé v principu prokazují pouze to, že návrh byl podán se zpožděním (viz níže), zbytek důkazního břemene nesou žalovaní členové statutárních orgánů.

Člen statutárního orgánu, na nějž podal věřitel žalobu, může na svou obranu předně tvrdit a prokazovat, že právní povinnost neporušil, neboť podal insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl či mohl dozvědět, že je společnost v úpadku, nebo že mu v podání insolvenčního návrhu bránily skutečnosti na jeho vůli nezávislé. V praxi nebude časté, že by člen statutárního orgánu s takovou obranou uspěl, když je pravidlem, že management prodlévá s podáním insolvenčního návrhu i několik měsíců.

Členu statutárního orgánu tak často nezbude než se alespoň bránit proti výši uplatněné škody. Oproti běžnému řízení je atypicky na žalovaném členovi statutárního orgánu, aby tvrdil a prokazoval, že není splněna podmínka příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti (pozdním podáním insolvenčního návrhu) a škodou (rozdílem mezi zjištěnou a skutečně uhrazenou pohledávkou v insolvenčním řízení). Člen statutárního orgánu musí před soudem zejména prokázat, že (i) žalující věřitel je starým věřitelem, tedy že povinnost podat insolvenční návrh vznikla až poté, co žalující věřitel získal za upadnuvší společností svoji pohledávku, a současně (ii) že by žalující věřitel ve včas zahájeném insolvenčním řízení obdržel méně, než činí rozdíl mezi zjištěnou a skutečně uhrazenou pohledávkou v insolvenčním řízení.[5]

Insolvenční zákon je tak vůči členu statutárního orgánu, který prodléval s podáním insolvenčního návrhu, velice přísný. Rozložení důkazního břemene mezi věřitele a statutární orgán má však své ratio.

Věřitel jako žalobce musí prokázat, že se upadnuvší společnost ocitla v úpadku dříve, než byl podán insolvenční návrh; nemusí však již prokazovat konkrétní den či období, v němž se společnost ocitla v úpadku. Stejně tak věřitel nemusí prokazovat, že člen statutárního orgánu o úpadku společnosti mohl vědět, neboť zákon presumuje, že prodlení s podáním insolvenčního návrhu bylo zaviněné (srov. § 2911 o. z.).

To je spravedlivý požadavek, neboť potřebné důkazy o prodlení s podáním insolvenčního návrhu věřitel získá zpravidla z informací zveřejněných v insolvenčním rejstříku. Pouze velmi obtížně by však žalující věřitel prokazoval okamžik, kdy nastal úpadek společnosti, a částku, kterou by obdržel při včasném podání insolvenčního návrhu. Věřitel zpravidla nemá a nemůže mít dostatečné a hodnověrné informace o vývoji hospodářské situace svého dlužníka. Věřitelé uplatňující náhradu škody po členech statutárního orgánu by se tak ocitali v prakticky trvalé důkazní nouzi. Naopak, jsou to členové statutárního orgánu, kteří mají povinnost průběžně kontrolovat a zjišťovat hospodářskou a finanční situaci společnosti.[6] Měli by tak být schopni doložit, jakou část svých závazků je korporace právě schopna splnit. Spolu s přijetím zákona o obchodních korporacích musí členové statutárního orgánu dokonce rozpoznat okamžik hrozícího úpadku společnosti a na ten odpovídajícím způsobem reagovat (srov. zejména § 68 z. o. k.).

Je proto zcela legitimní, že insolvenční zákon přenáší důkazní břemeno ohledně výše škody a příčinné souvislosti na mana­gement společnosti a ten musí před soudem prokazovat okamžik úpadku společnosti a míru uspokojení věřitele při včas zahájeném insolvenčním řízení. 

Závěr 

Insolvenční věřitelé disponují významným nástrojem ochrany díky ustanovení zakotvujícímu povinnost podat včas insolvenční návrh. Pokud jejich pohledávky za dlužníkem vznikly v době, kdy se ten již nacházel v úpadku, mohou se domáhat náhrady škody v rozsahu, v jakém pohledávky nebyly uspokojeny v insolvenčním řízení. Nabyl-li věřitel pohledávku za dlužníkem ještě v době, kdy se v úpadku nenacházel, má právo po členech statutárního orgánu společnosti požadovat částku, které by se mu dostalo na úhradu jeho pohledávek, kdyby byl návrh podán včas. Pokud však statutární orgány výši této částky neprokáží, má věřitel stejné právo, jako by nabyl pohledávku až poté, co došlo k úpadku, tedy v rozsahu, v jakém pohledávky nebyly uspokojeny v insolvenčním řízení. Pro insolvenční věřitele je klíčové, že insolvenční zákon převrací důkazní břemeno v jejich prospěch, a chce-li se žalovaný člen statutárního orgánu žalobě ubránit, musí takřka všechny rozhodné skutečnosti pro uplatnění náhrady škody prokazovat on.