Náhrada nákladů poškozeného v trestním řízení

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 992/2014  

Odůvodnění: 

Usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 1 T 177/2013, bylo podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. s odkazem na § 188 odst. 1 písm. f) tr. ř. a podle § 307 odst. 1 tr. ř. podmíněně zastaveno trestní stíhání obviněných J. D., L. H., F. K., T. V. a M. N. pro skutky popsané pod body 1 – 3 výroku předmětného usnesení, jimiž měli obvinění J. D., L. H., F. K. a T. V. naplnit zákonné znaky přečinů výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný M. N. pak zákonné znaky přečinů výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 307 odst. 3 tr. ř. (soudem byl nesprávně uveden odkaz na § 307 odst. 2 tr. ř.) byla současně obviněným J. D., L. H., F. K. a T. V. stanovena zkušební doba v trvání patnácti měsíců, obviněnému M. N. pak zkušební doba v trvání dvou roků.

Usnesení soudu prvního stupně napadli poškození P. U. a V. N., zastoupení zmocněncem JUDr. M. K., stížnostmi, v nichž namítli, že nebyly splněny všechny podmínky pro postup soudu podle § 307 odst. 1 tr. ř., zejména jim nebyla uhrazena celá škoda způsobená trestným činem, neboť obvinění jim odmítli zaplatit náklady vzniklé přibráním zmocněnce. O těchto stížnostech rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 8 To 423/2013, jímž je podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení podal v neprospěch všech shora jmenovaných obviněných dovolání nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“), přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. l), písm. f) tr. ř.

V úvodu odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku, pro vyřešení otázky přípustnosti dovolání v této trestní věci, zmínil, že situace je do určité míry specifická v tom, že usnesení soudu prvního stupně bylo napadeno pouze stížnostmi poškozených, nikoli též stížností státního zástupce. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2003, sp. zn. 11 Tdo 577/2003, podle něhož je dovolání obecně přípustné ohledně toho obviněného, který podal opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. ohledně něhož podal opravný prostředek státní zástupce či jiná oprávněná osoba, však dovodil, že v předmětné trestní věci je dovolání přípustné.

K samotné podstatě dovolání pak poznamenal, že ačkoli i s ohledem na vyslovenou právní kvalifikaci jednání obviněných lze ve věci případně zvažovat postup ve smyslu § 307 odst. 1 tr. ř., pro jeho definitivní aplikaci je především nutné dovodit naplnění všech podstatných podmínek stanovených zákonem či z něj vyplývajících, a až v závislosti na tom učinit adekvátní rozhodnutí. Následně konstatoval, že se lze ztotožnit s tím, že většina podmínek nezbytných pro rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání obviněných byla v dané trestní věci naplněna. Současně však zdůraznil, že zákonné podmínky nezbytné pro postup podle § 307 odst. 1 tr. ř. musí být splněny kumulativně, k čemuž podle jeho názoru v projednávané trestní věci nedošlo, jelikož nebyla naplněna podmínka uvedená v § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř. – poškozeným P. U. a V. N. nebyla způsobená škoda v plném rozsahu nahrazena, ani nebyla uzavřena dohoda o její náhradě, ani nebyla učiněna jiná potřebná opatření k její náhradě. Pokud jde o škodu způsobenou trestnými činy, tu obvinění nahradili jak zdravotním pojišťovnám, kterým nárok vznikl v souvislosti s ošetřením poškozených, tak i většině dalších poškozených. Rovněž poškození P. U. a V. N. škodu prostřednictvím svého zmocněnce vyčíslili, konkrétně na částku 20 840 Kč v případě poškozeného V. N. a částku 18 913 Kč v případě poškozeného P. U. Takto vyčíslená škoda sestávala z částek spojených s bolestným, újmou na majetku, náhradou nákladů spojených s léčením a ušlou mzdou, a rovněž z nákladů spojených s právním zastoupením, respektive s přibráním zmocněnce JUDr. K. Zatímco první část nárokované a vyčíslené škody obvinění nijak nezpochybňovali, poškozeným ji hodlali nahradit, a dokonce ji i uhradili (přičemž skutečnost, že poškození tuto část úhrady odmítli převzít, nelze klást obviněným za vinu a zmíněná okolnost sama o sobě by možnosti využití institutu podmíněného zastavení trestního stíhání nebránila), zbylou část škody, konkrétně náklady spojené s přibráním zmocněnce, obvinění uhradit odmítli. Oba soudy však dovodily, že tato část, tedy náklady spojené s přibráním zmocněnce, nejsou součástí přímé škody, a tudíž pro podmíněné zastavení trestního stíhání není jejich úhrada nezbytným předpokladem. Podle dovolatele není tento závěr správný.

Podmíněné zastavení trestního stíhání, jakožto jedna z forem tzv. odklonu v trestním řízení, je prostředkem, který primárně slouží k urovnání konfliktu či konfliktního vztahu mezi poškozeným a obviněným. Jde o prostředek tzv. restorativní justice, zaměřující se nikoli na represi, ale spíše na obnovení poměrů mezi poškozeným a obviněným. Jedním z nezbytných předpokladů však je to, aby pachatel odčinil škodlivé následky, které svým trestným činem způsobil, tedy aby nahradil škodu či ji jiným obdobným způsobem dořešil. Náhrada škody způsobené činem by tedy měla být pravidelným způsobem vyrovnání obviněného s poškozeným. Škodu jako takovou lze definovat jako újmu spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj. 87/70). Skutečnou škodou je nejen již nastalé snížení majetkového stavu poškozeného, ale může jí být i to, co poškozený musí vynaložit na nápravu škodného stavu, který dříve vznikl. Z důkazů zajištěných v rámci trestní věci vyplynulo, že poškozeným P. U. a V. N. vznikla újma na zdraví i na majetku, a to právě v souvislosti s trestnými činy spáchanými obviněnými. Pro to, aby poškození svůj nárok řádně uplatnili, oprávněně a v souladu s trestním řádem udělili plnou moc zmocněnci JUDr. M. K. V přímé souvislosti s tímto krokem poškozených a v důsledku trestných činů obviněných bezpochyby poškozeným vznikly další náklady související s řádným uplatněním jejich nároků v trestním řízení. Obvinění proto byli, podle názoru dovolatele, povinni ke splnění podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání uvedené v § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř. uhradit i takto vzniklé a uplatněné nároky poškozených, případně byli povinni uzavřít dohodu o jejich náhradě či učinit jiná obdobná opatření k jejich náhradě.

K závěru soudů, že uplatněné náklady poškozených spojené s přibráním zmocněnce tvoří pouze součást nákladů trestního řízení, jejichž náhradu lze uložit jen takovému obviněnému, který byl uznán vinným, a pokud tedy obvinění nebyli pravomocně uznáni vinnými, nelze jim povinnost k úhradě nákladů řízení uložit, dovolatel namítl, že rozhodování ve smyslu § 154 tr. ř. se uplatňuje a má své místo jen v případě, kdy je soudy v souvislosti s rozhodováním o vině obviněného rozhodováno i o nároku na náhradu škody podle § 228 tr. ř. či § 229 tr. ř. Pokud by však bylo rozhodnuto o odklonu v podobě podmíněného zastavení trestního stíhání, aniž by před tímto rozhodnutím byla dořešena otázka nákladů poškozených, vzniklých například v souvislosti s přibráním zmocněnce, v případě následného osvědčení obviněného po uplynutí zkušební doby by poškozený byl paradoxně v horší situaci, než která by nastala v případě trestního stíhání a uznání obviněného vinným. Nároku na náhradu nákladů, které mu v rámci trestního řízení vznikly, by se totiž již v trestním řízení podle § 154 tr. ř. nedomohl a jeho jedinou možností by bylo domáhat se dodatečně, se značným časovým odstupem od spáchaného skutku, svých nároků v řízení ve věcech občanskoprávních. Tento požadavek je podle dovolatele v rozporu s výše vyloženým principem podmíněného zastavení trestního stíhání.

V této souvislosti nejvyšší státní zástupce poukázal na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 13 To 490/2006, podle něhož povinnost k náhradě nákladů poškozeného skutečně nelze uložit obviněnému, u kterého bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání, to ale nebrání poškozenému v řízení předcházejícím podmíněnému zastavení trestního stíhání uplatnit své nároky na náhradu dosavadních nákladů poškozeného do dohody ohledně náhrady škody způsobené pachatelem. Dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 2. 1971, sp. zn. 4 Cz 1/1971, s tím, že byť jde o civilní rozhodnutí staršího data, které řešilo do určité míry odlišný případ, lze z něj mimo jiné dovodit, že náklady poškozeného spojené s účelným uplatněním jeho práva v trestním řízení vedeném proti pachateli jsou majetkovou újmou, neboť v souvislosti s nimi došlo ke zmenšení majetku poškozeného. Tato újma přitom vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním pachatele. Poškozenému přitom nelze upírat právo, aby k řádnému uplatnění svých nároků použil služeb odborníka (advokáta).

Pokud Okresní soud v Třebíči v usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání konstatoval, že uplatněný nárok poškozených vždy ve výši 10 000 Kč, spočívající v nákladech zmocněnce, není doložen žádným důkazem a jde pouze o jednu z položek uplatněného nároku ze strany poškozených, pak k tomu nejvyšší státní zástupce uvedl, že návrh na uložení povinnosti obviněným nahradit způsobenou škodu byl poškozenými v dané trestní věci uplatněn včas, přičemž záležitostí dalšího dokazování by bylo ověřování přesné výše náhrady škody, zejména ve smyslu prokazování výše uplatněných nákladů spojených s přibráním zmocněnce poškozenými.

S ohledem na shora uvedené nejvyšší státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že i nárok poškozených na náhradu nákladů spojených s přibráním zmocněnce je třeba považovat za újmu vzniklou v souvislosti s trestným činem obviněných a před případným rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání by měl být i ten dořešen některým ze způsobů naznačených v § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud se tak v projednávané trestní věci nestalo, nebyla splněna podmínka uvedená v tomto zákonném ustanovení. Okresní soud v Třebíči tedy rozhodl ve věci všech obviněných o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. ř. za absence k tomu zákonem stanovených podmínek. Jeho pochybení přitom nenapravil ani Krajský soud v Brně z podnětu stížnosti poškozených. Tím došlo k naplnění uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. f) a l) tr. ř.

Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání za užití § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 8 To 423/2013, i předcházející usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 1 T 177/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal věc Okresnímu soudu v Třebíči, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřili J. D. a M. N. Oba shodně uvedli, že se naprosto ztotožňují s názorem vysloveným v usneseních soudu prvého i druhého stupně. Podotkli, že společně s ostatními obviněnými uhradili škodu zdravotním pojišťovnám, i ostatním poškozeným a patřičnou finanční částku, kterou však poškození P. U. a V. N. odmítli převzít. Pokud si jmenovaní poškození sami přibrali zmocněnce a nebyl jim ustanoven soudem, měli za to, že tyto náklady (za zmocněnce) nejsou součástí přímé škody a měli by si je hradit sami poškození. Oba také souhlasili s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Vyjádření ostatních obviněných neměl Nejvyšší soud do dne konání neveřejného zasedání k dispozici.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání v dané věci je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání [usnesení uvedenému pod písmenem f) § 265a odst. 2 tr. ř.]. Na místě je dodat a v tomto směru přisvědčit nejvyššímu státnímu zástupci, že tento závěr plyne i z jím citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2003, sp. zn. 11 Tdo 577/2003, podle něhož je dovolání obecně přípustné ohledně toho obviněného, který podal řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. ohledně něhož podal řádný opravný prostředek státní zástupce či jiná oprávněná osoba. Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je naplněn tehdy, když bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.

Nejvyšší soud shledal, že argumentaci dovolání nejvyššího státního zástupce je možné formálně subsumovat pod oba jím uplatněné dovolací důvody, jde však o námitky (a tím i dovolání jako celek) zjevně neopodstatněné.

Podle § 307 odst. 1 tr. ř. může v řízení o přečinu soud a v přípravném řízení státní zástupce se souhlasem obviněného trestní stíhání podmíněně zastavit, jestliže se obviněný k činu doznal, nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě, vydal bezdůvodné obohacení činem získané, nebo s poškozeným o jeho vydání uzavřel dohodu, anebo učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání, a dále jestliže vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.

Účelem tohoto zákonného ustanovení je poskytnout podezřelému či obviněnému z přečinu možnost odklonu spočívající v tom, že není nutné přistoupit k vyslovení viny a trestu. Je proto určeno pro takové případy, v nichž je vhodné klást větší důraz na výchovný účel před represí a upřednostnit nahrazení škody poškozenému před vyslovením viny a příp. uložením a výkonem trestu odsouzeným. Preferuje tedy nápravu škodlivých následků protiprávního jednání před represivním trestním postihem obviněného. Jednou z podmínek je tak (jak shora citováno), že obviněný, resp. podezřelý musí nahradit škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřít dohodu, nebo učinit jiné potřebné opatření k její náhradě.

Podstatou dovolání nejvyššího státního zástupce je námitka, že i nárok poškozených na náhradu nákladů spojených s přibráním zmocněnce je třeba považovat za újmu vzniklou v souvislosti s trestným činem obviněných a před případným rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání by měl být i tento nárok dořešen některým ze způsobů naznačených v § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř.

Lze v obecné rovině připustit, že náklady související s přibráním zmocněnce jsou svého druhu majetkovou újmou na straně poškozeného, a stejně tak lze připustit, že tyto náklady mají svůj původ (jsou v příčinné souvislosti) se skutkem (přečinem), pro který je obviněný trestně stíhán a ohledně něhož jsou vedeny úvahy o podmíněném zastavení. Je však třeba zdůraznit právě skutečnost, že trestní řád striktně rozlišuje škodu způsobenou trestným činem a náklady trestního řízení, mezi něž zahrnuje i náklady vzniklé přibráním zmocněnce. Podle § 154 odst. 1 tr. ř. byl-li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, je odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení uložena, povinen nahradit poškozenému též náklady potřebné k účelnému uplatnění tohoto nároku v trestním řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Z uvedeného hlediska lze považovat ustanovení § 154 tr. ř. za ustanovení speciální ve vztahu k ustanovení § 43 tr. ř., jelikož náklady vzniklé poškozenému v souvislosti s trestním řízením považuje za samostatný, specifický institut (majetkovou újmu sui generis), který netvoří součást škody způsobené trestným činem.

Nutno přitom akcentovat, že rozhoduje-li soud (ve standardním trestním řízení, resp. trestním stíhání) o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody, nemůže poškozenému v rámci výroku o povinnosti obviněného k náhradě škody přiznat náklady trestního řízení.

Již se zřetelem k této zásadní skutečnosti je zřejmé, že za škodu v pojetí trestního řádu, jejíž úhrada, resp. dohoda o její úhradě, případně opatření k její úhradě je podmínkou pro podmíněné zastavení trestního stíhání, nelze považovat náklady poškozeného vzniklé v rámci trestního řízení (v souvislosti s trestním stíháním konkrétní osoby jako obviněného) včetně nákladů spojených s přibráním zmocněnce.

To platí tím spíše, že nikdy nelze předjímat, zda v průběhu řízení nedojde k rozhodnutí o tom, že se v trestním stíhání původně podmíněně zastaveném pokračuje a že tak trestní stíhání, resp. trestní řízení, bude probíhat standardním způsobem, což pak musí platit i pro rozhodování o náhradě škody a nákladech řízení. Pokud by náklady řízení na straně poškozeného měly být v případě uplatnění institutu podmíněného zastavení trestního stíhání považovány za škodu, kterou musí obviněný uhradit nebo s poškozeným o její náhradě uzavřít dohodu, anebo učinit jiná potřebná opatření k její náhradě, pak by v případě rozhodnutí o pokračování v trestním stíhání původně podmíněně zastaveném došlo k nepřijatelné anomálii ve srovnání s trestním stíháním, resp. trestním řízením, provedeným od počátku standardním způsobem. Je proto zjevně nedůvodné rozlišovat mezi obsahem pojmu škoda v rámci řízení o podmíněném zastavení trestního stíhání a řízení standardního. V daných souvislostech je třeba poukázat i na prakticky obsahově totožnou dikci užitou stran pojmu škoda v ustanovení § 43 odst. 3 tr. ř. (škoda, jež byla poškozenému trestným činem způsobena) a v ustanovení § 307 odst. 1 tr. ř. (škoda, byla-li činem způsobena).

Argumentuje-li dovolatel rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové (přesněji Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích) ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 13 To 490/2006, publikovaným pod č. 13/2008 Sb. rozh. tr., pak je na místě konstatovat, že Nejvyšší soud nijak toto rozhodnutí nezpochybňuje, současně je třeba uvést, že toto rozhodnutí nečiní závěr o tom, že by náklady zmocněnce byly součástí škody, jejíž uhrazení, resp. dohoda o její úhradě či jiná opatření k její úhradě, by bylo podmínkou pro podmíněné zastavení trestního stíhání. Druhá právní věta pak pouze obecně konstatuje, že poškozený může vůči obviněnému uplatnit nárok na náhradu dosavadních nákladů trestního řízení (nákladů právního zastoupení zmocněncem) do dohody ohledně náhrady škody způsobené pachatelem ve fázi řízení o podmíněném zastavení trestního stíhání. Nejde však o podmínku pro rozhodnutí podle § 307 odst. 1 tr. ř. Dlužno dodat, že zmíněná druhá právní věta není v odůvodnění předmětného rozhodnutí nijak argumentačně podložena.

K uvedenému je třeba dále zdůraznit, a to i v souvislosti s odkazem dovolatele na shora citovaná civilní rozhodnutí, že rovněž občanskoprávní řízení jasně rozlišuje mezi škodou jako objektivní hmotněprávní kategorií, která je předmětem žalobního návrhu, a náklady řízení (mezi něž patří i odměna za zastupování), jež stranám sporu vzniknou právě v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody a řízením o něm (§ 137 o. s. ř.). Patří se dodat, že výrok o náhradě nákladů řízení zpravidla (nikoli však bezvýjimečně) závisí (je založen) na výsledku řízení o meritu věci, jímž je vlastní, žalobcem nárokovaná náhrada škody (§ 142 až § 150 o. s. ř.).

Nad tento rámec je na místě (jak ostatně důvodně učinil již soud prvního stupně) uvést, že poškozenými uplatňovaný nárok na náhradu nákladů spojených s přibráním zmocněnce nebyl náležitě vyúčtován (v podání zmocněncem vypracovaném byly tyto náklady vyjádřeny pouze celkovou částkou 10 000Kč ve vztahu ke každému z poškozených) a především nebylo doloženo, že by tyto náklady již byly poškozenými uhrazeny, tedy, že jim skutečně vznikly.

Přitom, právě se zřetelem k ustanovení § 154 odst. 1 tr. ř., platí, že poškozený nemůže nárokovat více, než co skutečně zmocněnci zaplatil, maximálně však tolik, kolik přísluší zmocněnci podle advokátního tarifu (srov. např. Gřivna, Gřivnová: Určení výše odměny advokáta jako zmocněnce poškozeného v trestním řízení, Bulletin advokacie 11-12/2005, str. 46 a násl.). Lze doplnit, že Ústavní soud neshledal tento výklad předmětného ustanovení, podle nějž nelze dovodit, že by v případě zvoleného zmocněnce bylo možné uplatňovat jiné náklady než ty, které již skutečně poškozenému vznikly, jako ústavně nesouladný (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2311/12).

Na uvedeném nic nemění námitka dovolatele, že návrh na uložení povinnosti obviněným nahradit způsobenou škodu byl poškozenými v dané trestní věci uplatněn včas, přičemž záležitostí dalšího dokazování by bylo ověřování přesné výše náhrady škody, zejména ve smyslu prokazování výše uplatněných nákladů spojených s přibráním zmocněnce poškozenými.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. 

Právní věta redakce.