Na co nezapomínat při sjednávání rozhodčí smlouvy

Občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb., v platném znění) sice do našeho právního řádu vrátil rozhodčí komise (ty v 70. letech minulého století obligatorně řešily některé pracovní spory podle tehdejšího zákoníku práce, srov. jeho § 207 odst. 1, pochopitelně bez toho, aby bylo zapotřebí nějaké rozhodčí smlouvy), a tím pádem i rozhodčí řízení, k němuž není třeba zvláštní, rozhodčí smlouvy (nyní upraveno v ust. § 40e a násl. zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v platném znění, dále již jen „ZRŘ“). Nejde-li však o spory v rámci spolkové samosprávy, platí stále, že základem pravomoci rozhodců, popř. stálého rozhodčího soudu, je právě rozhodčí smlouva, jak judikoval Nejvyšší soud v dlouhé řadě svých rozhodnutí, např. pod sp. zn. 32 Cdo 2697/2007, 33 Cdo 1546/2016 apod.

Pojem

Základem rozhodčího řízení, kromě řízení před rozhodčí komisí spolku, je tedy rozhodčí smlouva. Ta může mít podle § 2 odst. 3 ZRŘ dvojí podobu. Jednak může jít o dohodu týkající se konkrétního sporu, který již vznikl, a jednak může jít o dohodu týkající se sporu, který může teprve někdy v budoucnu vzniknout.

V prvním případě, kdy jde o řešení sporu, který již nastal (řešení jednotlivého již vzniklého sporu), jde o smlouvu o rozhodci.

V případě, kdy smluvní strany sjednávají rozhodčí smlouvy proto, aby byly v rozhodčím řízení řešeny ty spory, jež mezi nimi teprve v budoucnu mohou nastat (ty třeba nastanou a třeba také nenastanou), má rozhodčí smlouva podobu rozhodčí doložky.

Rozdíl je tedy v tom, že smlouva o rozhodci se týká jednotlivého, nadto již vzniklého sporu, zatímco rozhodčí doložka se týká všech sporů, které by z určitého právního vztahu nebo vymezeného okruhu právních vztahů mohly vzniknout (jak připomněl již pod sp. zn. 29 Odo 1222/2005 Nejvyšší soud[1]). Z toho, že rozhodčí smlouva může být buď smlouvou o řešení jednotlivého, již vzniklého sporu, anebo o řešení všech budoucích sporů z určitého právního vztahu nebo určitého komplexu právních vztahů, však plynou i další konsekvence. Pokud strany sjednaly rozhodčí doložku, avšak začaly pochybovat o její platnosti, a tedy i o pravomoci rozhodce jejich spory rozhodovat, mohou se na pravomoci takového rozhodce anebo stálého rozhodčího soudu znovu dohodnout. Jestliže tedy v průběhu jejich sporu vyvstanou pochyby, zda je rozhodčí doložka opravdu platná, mohou strany uzavřít smlouvu o rozhodci, kterou původní rozhodčí doložku nahradí. Jak uzavírá Nejvyšší soud v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 20 Cdo 1095/2016, mohou přitom takovou dohodu uzavřít dokonce i v průběhu soudního řízení o zrušení rozhodčího nálezu.

Cílem rozhodčí smlouvy jako dvoustranného právního jednání je přenést pravomoc v rozhodování sporů mezi konkrétními subjekty do rozhodčího řízení. Obě strany sporu, resp. budoucího sporu, tedy musí v rozhodčí smlouvě vyslovit souhlas s tím, aby jejich spor nebyl řešen a rozhodován soudy, ale právě rozhodci. Protože jde vždy o spory nebo budoucí spory mezi konkrétními osobami (konkrétními smluvními stranami), ani např. veřejné prohlášení držitele doménového jména, jež učinil ve smlouvě s registrátorem vůči neurčenému okruhu třetích osob, že veškeré případné spory bude řešit v rozhodčím řízení, není vyjádřením adresné vůle řešit vzniklé nebo budoucí spory v řízení před rozhodci.[2]

Pomineme-li tedy rozhodčí řízení mezi spolkem a jeho členem, může si každý vybrat, zda si přeje, aby jeho případné majetkové spory řešil soud, anebo rozhodci. Otázkou, která zůstávala poměrně dlouho neřešena, však je, jestli si vybrat musí (nesjedná-li žádnou rozhodčí smlouvu, pak pochopitelně jeho případné spory řeší soud). Již v usnesení ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2697/2007, však Nejvyšší soud konstatoval, že (platná) rozhodčí doložka má povahu alternativní doložky, jestliže žalující straně dává volbu zahájit řízení před rozhodci nebo u obecného soudu, a tytéž závěry Nejvyšší soud znovu zdůraznil např. i v rozsudku ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1546/2016. I alternativní rozhodčí doložka, umožňující volbu mezi soudem a rozhodci teprve v okamžiku zahájení řízení o vzniklém sporu, je tedy přípustná.

Rozhodčí smlouva může založit pravomoc rozhodců jedině tehdy, pokud by k rozhodnutí sporu byla jinak dána pravomoc soudu. Z toho plyne, že rozhodčí smlouvu nelze sjednat (ani jde-li o majetkový spor, který je možné řešit smírem stran) tam, kde pravomoc soudu není dána, ale případný spor rozhoduje jiný orgán nežli soud,[3] samozřejmě nestanoví-li zákon jinak.[4] Otázkami arbitrability se však v tomto příspěvku zabývat nebudu, nýbrž soustředím se jen na rozhodčí smlouvu jako dvoustranné právní jednání. Připomeňme jen, že se strany mohou dohodnout (takže vždy musí jít o smlouvu), že jejich majetkový spor (vždy musí jít o majetkový spor), k jehož rozhodnutí by jinak měl rozhodovací pravomoc soud (musí být nahrazována pravomoc soudu) nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, rozhodne jeden nebo více rozhodců nebo stálý rozhodčí soud. Přitom rozhodčí smlouvu lze uzavřít jen tehdy, pokud by strany o předmětu sporu mohly uzavřít smír. Na druhé straně přitom ale nejde o spor vzniklý v souvislosti s výkonem rozhodnutí (tedy o exekuci) nebo o spor incidenční anebo o spor ze smluv, jež uzavírá se spotřebitelem podnikatel.

Obsah rozhodčí smlouvy

Pokud je dána arbitrabilita sporu, mohou rozhodčí smlouvu uzavřít prakticky jakékoli subjekty. Výjimkou je však případ, kdy jde o vztah mezi spotřebitelem a podnikatelem, protože podle § 2 odst. 1 ZRŘ nelze rozhodčí smlouvu uzavřít ohledně sporů ze smluv, jež se spotřebitelem uzavírá právě podnikatel. Nelze ji tedy sjednat, jde-li o tzv. spotřebitelský spor.

Rozhodčí smlouva je smlouvou, tedy dvoustranným právním jednáním, a jsou tedy na ni zákonem kladeny stejné požadavky jako na každou jinou smlouvu. V první řadě vůbec musí jít o právní jednání, což vyžaduje, aby byla projevena vážná vůle a aby projev vůle byl srozumitelný a určitý, jinak by totiž šlo jen o zdánlivé právní jednání, k němuž se nepřihlíží. Kromě náležitostí vyžadovaných pro každé platné dvoustranné právní jednání je však třeba se při uzavírání rozhodčí smlouvy soustředit i na další otázky, typické právě pro skutečnost, že jde o procesní smlouvu, jejímž cílem je přenesení pravomoci rozhodnout určitý spor na rozhodce nebo na stálý rozhodčí soud. Právě problém zdánlivosti právního jednání klade nároky na to, aby bylo v rozhodčí smlouvě co nejpřesněji určeno, jakých sporů se přenesení rozhodovací pravomoci na rozhodce vlastně týká. Toto vymezení musí být totiž natolik určité, aby nemohla nastat situace, že se k rozhodčí doložce nebude vůbec přihlížet. Platí totiž, že neurčité rozhodčí doložky vůbec nemohou založit pravomoc rozhodce k rozhodování určitých sporů, jak zdůraznil i Ústavní soud.[5]

Pokud by např. bylo dohodnuto, že všechny spory mezi smluvními stranami budou řešeny v rozhodčím řízení, aniž by bylo konkretizováno, o jaké spory má jít, nebylo by možné k takové rozhodčí doložce přihlížet. A právě to, zda je rozhodovací pravomoc přenesena na rozhodce, anebo na stálý rozhodčí soud, je podstatné pro závěr, co by mělo být obsahem takové smlouvy.

V případě, že se smluvní strany dohodly na tom, že jejich spor bude řešit stálý rozhodčí soud, je totiž třeba mít na zřeteli ust. § 13 odst. 3 ZRŘ, podle něhož v případě, že strany přenesly rozhodčí smlouvou pravomoc k rozhodování jejich konkrétně vymezených sporů na stálý rozhodčí soud, také platí, že se podrobily jeho předpisům, konkrétně statutům a řádům, jež je podle druhého odstavce citovaného ustanovení stálý rozhodčí soud oprávněn vydávat. Samozřejmě platí, že se jim strany podřídily jen v tom rozsahu, v jakém si přímo v rozhodčí smlouvě nesjednaly něco jiného, jak připomněl Nejvyšší soud např. v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 4061/2010. V těchto svých řádech a statutech je stálý rozhodčí soud oprávněn upravit celou řadu otázek, zejména postup v řízení (tedy procesní otázky), ale i postup při jmenování rozhodců, jež např. může jmenovat jeho předseda, jak je tomu podle Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR.

Judikatura přitom podrobila proces jmenování rozhodců opakovaně testu zákonnosti a Ústavní soud[6] výslovně poukazuje na to, že stálé rozhodčí soudy oprávnění jmenovat rozhodce mají, na rozdíl od subjektů, jež stálými rozhodčími soudy nejsou.[7] Podobně judikoval i Nejvyšší soud.[8] Mezi stálými rozhodčími soudy a jinými subjekty, poskytujícími služby v oblasti rozhodčího řízení, je tedy rozdíl mj. v tom, že stálé rozhodčí soudy zřízené zákonem mohou vydávat své řády a statuty, přičemž tyto „statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců“.[9]

Jediným stálým rozhodčím soudem se všeobecnou působností je přitom u nás už výše zmíněný Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. Ten je stálým rozhodčím soudem podle ust. § 19 odst. 2 zák. č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, které jej za stálý rozhodčí soud výslovně označuje.

Pokud si strany nezvolily k rozhodování svých konkrétně vymezených sporů stálý rozhodčí soud (zřízený na základě zákona), pak buď musí v rozhodčí smlouvě rozhodce (tzv. rozhodce ad hoc) přímo určit, nebo určit transparentní a zákonný způsob jeho jmenování, anebo se podrobit podpůrnému mechanismu jmenování rozhodců podle § 7 ZRŘ, kdy každá strana jmenuje jednoho rozhodce a ti si zvolí třetího.[10]

Výběr rozhodce však nelze ponechat jenom na jedné straně, např. na žalobci.[11] Stejně tak podle velmi početných rozhodnutí Nejvyššího, ale i Ústavního soudu, z nichž některá byla citována výše, nelze určit rozhodce odkazem na předpisy instituce, jež není stálým rozhodčím soudem. Takový rozhodce by neměl k rozhodnutí sporu žádnou pravomoc.[12] Přitom tento nedostatek jeho pravomoci lze konstatovat dokonce ještě i v exekučním řízení.[13] Ačkoli výběr rozhodce nelze ponechat jen na jedné straně sporu, uznala judikatura za transparentní a zákonu odpovídající způsob výběru rozhodce, pokud jej žalující strana vybrala z rozhodců konkrétně určených v rozhodčí smlouvě.[14] Stejně tak judikatura[15] připouští, aby v rozhodčí smlouvě byla určena posloupnost jmenovitě určených rozhodců, tedy to, že spor bude rozhodován rozhodcem A. B., a nebude-li to možné, bude rozhodován rozhodcem B. C., a nebude-li ani to možné, bude spor rozhodován dalšími rozhodci podle stanoveného pořadí.

Strany si mohou v rozhodčí smlouvě sjednat i procesní pravidla, ačkoli tak učinit nemusí, protože nejde o podstatnou náležitost rozhodčí smlouvy.[16] Pokud si procesní pravidla nedohodnou, bude se v případě řízení před stálým rozhodčím soudem postupovat podle jeho řádu, a neupravuje-li určité otázky, podle zákona o rozhodčím řízení (ZRŘ), a pokud některé otázky nejsou upraveny ani v něm, pak podle občanského soudního řádu (tj. stále ještě podle zák. č. 99/1963 Sb., ovšem v platném znění). V případě rozhodců ad hoc odpadá postup podle jejich vlastních předpisů (řádů).

Rozhodčí smlouva jako součást jiné smlouvy

Rozhodčí smlouva, ať již v podobě smlouvy o rozhodci, nebo rozhodčí doložky, může být sjednána jako samostatná smlouva, ale může být a v praxi velice často bývá také součástí jiné (hlavní) smlouvy. Z logiky věci plyne, že součástí nějaké jiné, hlavní smlouvy může být prakticky jen rozhodčí doložka, tedy dohoda o tom, že případné budoucí spory z určitého právního vztahu nebo okruhu právních vztahů budou řešeny v rozhodčím řízení.

Z tohoto hlediska právní praxe řešila především otázku, zda rozhodčí smlouva, tj. konkrétně rozhodčí doložka, může být součástí společenské smlouvy nebo jiného zakladatelského dokumentu právnické osoby, který má povahu smlouvy. Například názor, že stanovy jsou zvláštní smlouvou mezi členy nebo společníky právnické osoby, zastávala právní praxe i věda prakticky odedávna.[17] Z novější doby lze zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2027/2014, 29 Cdo 319/2015, 29 Cdo 1294/2015, 26 Cdo 3740/2016 anebo 26 Cdo 3456/2017, dokonce třeba i sp. zn. 5 Tdo 80/2016 anebo 5 Tdo 330/2016.

Nejvyšší soud přitom opakovaně judikoval, že rozhodčí doložku vtělit právě i do společenské smlouvy nebo jiného zakladatelského dokumentu lze. Podle jeho rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 3583/2015 se rozhodčí doložka v zakladatelské listině (která je smlouvou) vztahuje právě jen na vztahy vzniklé z této zakladatelské listiny a v souvislosti s ní, a to včetně případných sporů o platnost smluv o převodu obchodního podílu a sporů z těchto smluv. Také podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1782/2017, může být rozhodčí doložka součástí společenské smlouvy a může v ní být podroben rozhodování v rozhodčím řízení i nárok společníka na podíl na zisku.

I když je rozhodčí smlouva (v podobě rozhodčí doložky) obsažena v jiné smlouvě jako smlouvě hlavní, jde pořád o dvě smlouvy relativně samostatné, případně o více smluv relativně samostatných. Jejich platnost, a tedy i případnou neplatnost je proto vždy zapotřebí posuzovat odděleně, nehledě již na to, že hlavní smlouva je svou povahou vždy smlouvou hmotněprávní, zatímco rozhodčí smlouva je naopak svou povahou smlouva procesní, tedy podléhající jinému právnímu režimu a také sledující docela jiný cíl. Proto také neplatnost smlouvy hlavní nepůsobí bez dalšího neplatnost rozhodčí doložky.[18] Samostatnost rozhodčí doložky se projevuje i tím, že v případě, kdy bylo trvání smlouvy hlavní časově omezeno na určitou dobu (např. nájem byl sjednán na dobu určitou), avšak rozhodčí doložka začleněná do takové, např. nájemní smlouvy, časově omezena nebyla, pak i po zániku právního vztahu založeného hlavní smlouvou (uplynutím času) práva a povinnosti z rozhodčí doložky stále trvají, neboli pravomoc soudu k rozhodování případných sporů je i nadále vyloučena.[19] I na to je při sjednávání rozhodčí smlouvy třeba pamatovat.

Byla-li sjednána rozhodčí doložka jako součást jiné, tedy hlavní smlouvy, připouští zákon o rozhodčím řízení (ZRŘ) i výjimku z obligatorní písemné formy rozhodčí smlouvy. Jestliže je totiž rozhodčí doložka součástí podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní (v praxi půjde zejména o všeobecné obchodní podmínky), pak k platnému uzavření rozhodčí smlouvy postačí, bude-li písemný návrh smlouvy přijat způsobem, ze kterého je patrný souhlas druhé strany s obsahem rozhodčí smlouvy. Půjde-li o přijetí, z něhož nepochybně vyplývá souhlas druhé smluvní strany s obsahem rozhodčí smlouvy (např. adresát návrhu smlouvy navrhovateli zavolá a v telefonickém hovoru mu sdělí, že se mu rozhodčí doložka ve smluvních podmínkách líbí, že ji akceptuje, přijímá atd.), dojde k platnému uzavření rozhodčí smlouvy.

Forma rozhodčí smlouvy

Rozhodčí smlouva musí být sjednána písemně. Zákon o rozhodčím řízení (§ 3 odst. 1 ZRŘ) přitom stále ještě připouští uzavření rozhodčí smlouvy telegramy či dálnopisem. Provoz dálnopisné sítě byl sice oficiálně ukončen až v roce 2008, v té době však už stejně dálnopisy byly spíše v technických muzeích nežli v provozu. Poslední telegramy byly poslány v březnu 2010.

Rozhodčí smlouva, i když je vtělena do jiné smlouvy, musí být vždy posuzována samostatně. Z toho vychází např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1254/2010, podle něhož se (písemně uzavřená a vtělená do smlouvy o dílo) rozhodčí smlouva vztahuje i na vztahy založené konkludentně sjednanými změnami smlouvy o dílo, či dokonce konkludentně uzavřenou smlouvou o dílo poté, co se původně písemně uzavřená smlouva o dílo ukázala neplatnou.

Smlouva, jako dvoustranné právní jednání, je uzavřena při střetu návrhu a jeho přijetí jako kvalifikovaných jednostranných právních jednání, jež slouží, a to výlučně, právě jen k uzavření smlouvy.[20] Jejich podřízenost tomuto účelu se projevuje i v tom, že nebyla-li smlouva uzavřena, pozbývají veškerých právních účinků. Tato jednostranná právní jednání, tj. jak návrh, tak i jeho přijetí, musí být písemná, i když samozřejmě nemusí být na téže listině. Výjimkou z nezbytnosti dodržet požadavek písemné formy právního jednání, jímž adresát přijímá návrh smlouvy, je právě zmiňovaný případ, kdy je rozhodčí doložka součástí podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní (v praxi zejména všeobecných smluvních podmínek). V takovém případě postačí přijetí nikoli nutně písemné, ale natolik jednoznačné, že je z něj patrný souhlas s obsahem rozhodčí doložky.

S ohledem na současnou úpravu absolutní neplatnosti právních jednání (srov. zejména § 588 o. z.) je případná neplatnost rozhodčí smlouvy pro nedodržení formy jen relativní, dotčená strana by se tedy této neplatnosti musela dovolat (nejpozději při svém prvním úkonu v řízení týkajícím se věci samé, srov. § 15 odst. 2 ZRŘ).

Autor působí jako advokát v Chomutově.