Moratorium v právní praxi

Takové pozastavení má dočasný charakter a musí mít určitý účel, kterým je zpravidla odvrácení hrozícího úpadku. Dočasnost dovozujeme z § 119 ins. zák., který omezuje trvání moratoria na dobu navrženou v návrhu na jeho povolení, maximálně však na dobu tří měsíců. Nutnost účelu pak z ust. § 116 odst. 1 ins. zák. Účelem moratoria je zpravidla zachování ekonomické hodnoty běžícího podniku, odvrácení zastavení provozu podniku, nalezení kupce na koupi podniku mimo či v insolvenčním řízení, méně často revitalizace podniku např. formou financování existujícího podniku, zřízení mimobilančního (tzv. tollingového) financování apod.  

Dlužno dodat, že právní praxe zná rovněž neformální obdobná řešení na úrovni věřitelů stejného druhu, často se zejména hovoří o klubu věřitelů, zejména jde-li o bankovní věřitele. Takoví věřitelé se velice často smluvně zaváží, že omezí své splátky plynoucí ze svých bilaterálních vztahů na výši umožňující reálné ekonomické fungování. Nejčastěji hovoříme o tzv. stand still dohodách, které mají nejčastěji rovněž dočasný charakter, v praxi povětšinou na dobu jednoho roku, kterými tito bankovní věřitelé umožňují dlužníkovi realizovat ozdravné mechanismy, jako např. prodej nepotřebného majetku, změny managementu, hledání strategických partnerství či vlastní či klubové refinancování. 

Zákon rozlišuje dva druhy moratoria, a sice předinsolvenční moratorium a insolvenční moratorium, které však musí být podáno ze strany dlužníka do patnácti dnů ode dne podání insolvenčního návrhu věřitele, resp. do sedmi dnů ode dne podání insolvenčního návrhu ze strany dlužníka. 

Návrh na moratorium 

Moratorium může být vyhlášeno pouze na návrh dlužníka. Na rozdíl od insolvenčního řízení neexistuje tedy možnost jeho zřízení na základě věřitelského návrhu. Za dlužníka je oprávněn podat návrh na moratorium statutární orgán, tedy nejčastěji jednatel či jednatelé nebo představenstvo. I v případě, jednají-li za podnikatele členové statutárního orgánu společně, lze přiřknout právo podat návrh na moratorium každému členovi statutárního orgánu samostatně. Právo podat návrh na moratorium svědčí dle mého názoru rovněž prokuristovi společnosti. Obecně vzato, lze dovodit, že právo podat návrh na moratorium za dlužníka svědčí obdobnému okruhu osob jako právo podat dlužnický návrh na insolvenci. Zákon negativně vymezuje podnikatele, kterým právo na moratorium nesvědčí, a sice právnické osobě, která se nachází v likvidaci, a rovněž finančním institucím. 

Lhůta definovaná pro podání insolvenčního moratoria je lhůtou pořádkovou, nelze ji však prodloužit a jde o lhůtu procesní, tedy je splněna, je-li návrh na moratorium dán poslední den lhůty k poštovní přepravě. Viz rozhodnutí sp. zn. KSBC 25 INS 6516/2009, 1 VSPH 799/2009-A-23. 

Z příslušných ustanovení insolvenčního zákona dovozujeme, že návrh na moratorium musí být návrhem perfektním, tedy jej nelze opravit. Toto lze určit zejména z přísné lhůty jednoho pracovního dne, kterou má soud pro vyhlášení moratoria. Soud je zpravidla a prakticky maximálně schopen přezkoumat formu návrhu, nikoliv však jeho obsah. Toto však ani nemá být jeho rolí. Klíčovou formální podmínkou pro vyhlášení moratoria je souhlas nadpolovičního počtu věřitelů. Toto se činí na hlasovacích lístcích s úředně ověřenými podpisy věřitelů. K návrhu jsou poté přiloženy listiny, které soud označuje jako poslední účetní závěrku, a písemné prohlášení většiny věřitelů, že s vyhlášením moratoria souhlasí. 

Zde přichází první nenápadný, ale velice závažný praktický problém, a sice, ke kterému datu mají být závěrky a výše závazků (což lze dovodit z věty „většina“ věřitelů) sestaveny. V praxi dlužno říci, že menší podnikatelé sestavují účetní závěrku na roční bázi, střední a větší podniky pak na měsíční bázi, neboť tyto sestavy slouží jako podklad pro měsíční odvody DPH a příslušná kontrolní hlášení předkládaná správci daně. Přísně komisní výklad by mohl vést k závěru, že podnikatel je povinen sestavit účetní závěrku ke dni předcházejícímu podání návrhu na moratorium, neboť k tomuto datu je zapotřebí rovněž sestavit přehled závazků a z logiky věci, nesedí-li výše závazků v přehledu závazků se stavem závazků v poslední účetní závěrce, je na podnikateli, aby tento rozdíl soudu vysvětlil. V praxi tam rozdíl bude téměř vždy, neboť běžící podnik mění své závazky každým dnem. Můj názor je, že věrné zobrazení účetnictví je poslední účetní závěrka na běžící bázi plus přehled závazků ke dni předcházejícímu podání návrhu na moratorium. Významné pohyby na závazkové straně, které by ovšem neměly být způsobeny ničím jiným než běžným provozem podniku, je pak třeba soudu zvlášť vysvětlit, aby byly relevantní pro výpočet potřebné většiny věřitelů, kterou zákon vyžaduje pro vyhlášení moratoria. Současně pak může být v praxi považován moment „zaúčtování faktury“. Chodí-li přijaté faktury do podniku na denní bázi, je běžné, že nejsou zaúčtovány ke dni přijetí, ale až následující den, proto lze doporučit, aby při vyjednávání většiny si dlužník ponechal určitou rezervu, aby nebylo možné napadnout moratorium pro nesplnění této podmínky z důvodu opožděného zaúčtování přijatých daňových dokladů. Jen tak si ponechá možnost účelné obrany proti napadení ze strany věřitelů při těsné většině, že tato byla dosažena opožděným zaúčtováním. Dlužník pak může argumentovat, že i kdyby k pozdnímu zaúčtování plynoucího z běžného provozu podniku došlo, nemá absence takového zaúčtování vliv na dosažení většiny, které by se i tak dosáhlo. 

Dalším poměrně častým problémem je, jaké pohledávky lze do kvora započíst. V tomto lze odkázat na úpravu pohledávek, které je možné přihlásit do insolvenčního řízení. V případě sporných pohledávek by měl dle mého názoru dlužník takovou skutečnost uvést se základní argumentací obdobnou popření, a tím vysvětlit, proč s těmito pohledávkami v definování kvora většiny nepracuje. Naopak pohledávky do skupiny lze dle mého názoru započíst a hlasovací lístek u takových pohledávek je platný. Stejně tak u podřízených pohledávek. Zajištěné pohledávky mají pro účely počítání většiny stejnou právní váhu jako pohledávky nezajištěné. Poměrně sporná situace je u pohledávek podmíněných. Dle mého názoru by měl dlužník na vlastní odpovědnost vyhodnotit reálnost dosažení splnění podmínky, na kterou je pohledávka vázána, a takové pohledávky započíst pouze v případě, je-li jejich naplnění v moci dlužníka či objektivně dosažitelné. V praxi nemá dle mého názoru soud reálnou šanci na přezkum pohledávek a dotčeným věřitelům, kteří by se chtěli domoci náhrady škody za průběh moratoria, nezbývá než vyčkat na budoucí průběh řízení a porovnání tvrzení statutárních orgánů dlužníka ohledně závazků a většiny oproti prokázané skutečnosti v dalších fázích řízení. Dle ust. § 43 o. s. ř. není možné v případě neperfektního podání ze strany dlužníka jej vyzvat k opravě či doplnění. 

Vyhlášení moratoria 

Soud je oprávněn odmítnout návrh pouze v případě, je-li právně neperfektní. Je-li návrh perfektní, ale soud z vlastní činnosti či na podnět věřitele zjistí, že je veden nepoctivým záměrem či je postaven na nepravdivých informacích, měl by i tak soud dle § 124 ins. zák. moratorium vyhlásit, ale následně vyzvat dlužníka, případně předběžného správce a tři největší věřitele o stanovisko ke zjištěným skutečnostem. Návrh na moratorium nelze tedy zamítnout. Může jej pouze vyhlásit či odmítnout. Teoreticky asi nelze vyloučit ani zpětvzetí moratoria a následné zastavení řízení ze strany soudu. S ohledem na lhůtu jednoho pracovního dne to však nelze považovat za prakticky skutečné řešení. Vzhledem k tomu, že moratorium nelze zamítnout, nebude zde platit ani překážka věci rozhodnuté, tedy v praxi lze dle mého názoru podat návrh na moratorium i opakovaně po odmítnutí návrhu ze strany soudu. 

Toto má praktický dopad rovněž na právo odvolání proti odmítnutí o vydání moratoria. Právo na odvolání svědčí pouze dlužníku, ale takové řízení není na rozdíl od řízení o moratoriu v prvním stupni nijak zrychleno a v praxi je lepší podat nový návrh na moratorium než čekat na rozhodnutí o odvolání. K návrhu na moratorium je příslušný místně příslušný krajský soud. 

Účinky moratoria nastávají okamžikem zveřejnění rozhodnutí o jeho vyhlášení v insolvenčním rejstříku, a jak bylo již výše uvedeno, trvá po dobu, na kterou bylo navrženo, nejdéle však po dobu tří měsíců. Je otázkou, zda je soud v rámci své rozhodovací pravomoci oprávněn vyhlásit moratorium na dobu kratší, než požaduje dlužník ve svém návrhu. Z ust. § 118 odst. 1 ins. zák. dovozuji, že soud je návrhem dlužníka ohledně trvání moratoria vázán. Jsou zde názory, zda je soud oprávněn zkrátit lhůtu moratoria na maximální zákonnou lhůtu tří měsíců, požaduje-li dlužník lhůtu delší, než zákon připouští. Můj názor je, že v takovém případě by měl soud návrh na moratorium odmítnout jakožto právně neperfektní návrh. Tříměsíční lhůta trvání moratoria či lhůta stanovená soudem na návrh dlužníka počíná běžet dnem následujícím po vyhlášení moratoria. 

Účinky moratoria 

Základním účinkem moratoria je nemožnost vydání rozhodnutí o úpadku po dobu jeho trvání. V tomto je definován smysl moratoria, jakožto institutu předběžné ochrany dlužníka proti úpadku, který je formou ochrany proti věřitelům. Jinými slovy, v moratoriu dochází ke zmrazení právní situace, čímž je dlužníkovi poskytnut prostor pro pokus o řešení hrozícího úpadku. 

Dalším klíčovým právním účinkem je priorita závazků bezprostředně souvisejících s provozem podniku dlužníka, a to vzniklých v období 30 dnů před vyhlášením moratoria nebo po něm. Takové závazky bude třeba posuzovat případ od případu, podpůrně se může vycházet z judikatury pro ust. § 111 odst. 2 ins. zák. Půjde o závazky, jejichž nesplnění bude mít bezprostřední dopad na zastavení či omezení provozu podniku dlužníka, tedy zejména energie, dodávky na nákup surovin, dodávek a služeb potřebných ke splnění rozpracovaných zakázek, jejichž nesplnění by vedlo ke škodě na straně dlužníka či zákazníků. Určitě je možné za tyto závazky považovat mzdové nároky zaměstnanců, ale např. rovněž právní služby spojené s návrhem na moratorium a úkony související s účelem moratoria. Za takové nároky naopak nelze považovat nároky státu na mzdové odvody, platby na sociální pojištění, jakož i úhradu záloh na daně či daně z přidané hodnoty. Pro rozlišení období 30 dnů před vyhlášením moratoria bude rozhodné zdanitelné plnění, tedy kdy služba či plnění reálně proběhla, nikoliv den vystavení platebního dokladu. Z dikce „před dříve splatnými“ lze dovozovat, že i takový prioritní závazek musí být splatný, aby mohl být uhrazen.

Účinky moratoria dopadají i na poskytovatele dodávek a energií, surovin, případně služeb, kteří v moratoriu nemohou vypovědět či odstoupit od účinných smluv, které trvají minimálně tři měsíce před vyhlášením moratoria pro dluh, ke kterému došlo před vyhlášením moratoria. Prakticky jde o dluh, ke kterému došlo před obdobím 30 dnů před vyhlášením moratoria. Pokud ovšem nejsou hrazeny ani prioritní závazky takových klíčových dodavatelů, jsou tito dodavatelé oprávněni takové smlouvy ukončit a svoji expozici vůči dlužníkovi již dále nenavyšovat. Pro financování úhrady takových závazků je dlužník oprávněn použít úvěrové financování za podmínek dle § 41 a násl. ins. zák. 

S problematikou prioritních plateb souvisí velice zajímavá praktická právní otázka, a sice, jakou povahu mají pohledávky, které dlužníku vzniknou v průběhu moratoria? Tato otázka je velice důležitá v případě, dojde-li následně u dlužníka k úpadku. Je zde otázka, zda mají pohledávky v moratoriu povahu zapodstatových pohledávek či nikoliv. Dle § 168 odst. 1 písm. e) ins. zák. se za pohledávky za majetkovou podstatou považují pohledávky, které vznikly po vyhlášení moratoria, a to ze smluv dle § 122 odst. 2 ins. zák. Tímto tedy zákonodárce ochraňuje recipročně rovněž klíčové dodavatele, kteří na jednu stranu jsou povinni dodávat zboží či služby, na druhou stranu však v případě, nesplní-li dlužník svoji povinnost tyto závazky prioritně hradit, mají takové pohledávky přednost v uspokojení, a to i před běžnými pohledávkami vzniklými za trvání moratoria, které ovšem nesplňují režim § 122 odst. 2 ins. zák. 

Dalším účinkem moratoria je zákaz započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele, a to i v případě, že podmínky započtení byly splněny i před vyhlášením moratoria. Tento zákaz lze prolomit pouze předběžným opatřením vydaným insolvenčním soudem. S tímto může souviset praktická otázka, došlo-li k zápočtu před vyhlášením moratoria, ale jeho účinky dosud nenastaly, např. v případě jednalo-li by se o zápočet mezi dlužníkovým věřitelem a jeho dlužníkem, kdy je povinnost vůči dlužníku notifikovat, tzv. by-pass. I v takovém případě se kloním k striktnější interpretaci směřující k tomu, že takový zápočet nenastal, pakliže jeho oznámení vůči dlužníku nastalo až po vyhlášení moratoria. 

Možným účinkem moratoria je i role insolvenčního správce. Toho může jmenovat sám dlužník na svůj návrh, nebo věřitelé, kteří nepodepsali hlasovací lístek o podpoře moratoria a jejichž pohledávky tvoří minimálně 10 % hodnoty pohledávek uvedených v seznamu dlužníka, který je přílohou návrhu na moratorium. Role předběžného správce je definována v ust. § 112 odst. 2, a to zejména pro účely provedení opatření ke zjištění dlužníkova majetku a jeho zajištění, jakož i přezkoumání dlužníkova účetnictví. Podá-li dlužník na sebe insolvenční návrh, soud může předběžného správce jmenovat i jako řádného správce, není k tomu však povinen a praxe se ubírá spíše opačným směrem. 

Zánik moratoria 

Moratorium zaniká uplynutím doby, na kterou bylo zřízeno. Před uplynutím této doby zaniká rozhodnutím insolvenčního soudu, a to na návrh většiny věřitelů dle přehledu pohledávek uvedených v seznamu závazků, nebo bez návrhu, zjistí-li soud, že dlužník uvedl v návrhu nepravdivé údaje, nebo vyjde-li najevo, že dlužník sledoval nepoctivý záměr, zejména pak přednostní uspokojení některých věřitelů. Soud zruší moratorium na návrh věřitelů po slyšení předběžného insolvenčního správce nebo po slyšení tří věřitelů s nejvyššími pohledávkami. Velice často pak moratorium vyhlášené před zahájením insolvenčního řízení zanikne i tím, že dlužník podá insolvenční návrh. 

Odpovědnost dlužníka v moratoriu 

Ust. § 127 ins. zák. stanoví speciální odpovědnost dlužníka za škodu či jinou újmu, kterou věřitelům v průběhu moratoria způsobí porušením právní povinnosti. Za porušení právní povinnosti bude zcela jistě považováno přednostní uspokojení neprioritních závazků, realizace neplatného započtení, nedodržení smluv se zákazníky apod. Dlužník se takové odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že škodě či újmě nemohl zabránit s vynaložením veškerého úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat. Toto vyvinění se dle mého názoru nemůže aplikovat, došlo-li k porušení právní povinnosti dlužníka v důsledku právního úkonu. Zajímavou otázkou v této souvislosti je odpovědnost dlužníka za snížení majetkové podstaty, což bude v praxi častá situace. Na toto bych naopak vyvinění dlužníka aplikoval, neboť to není zcela v moci dlužníka ovlivnit. 

Závěr – praktické postřehy 

Dle mého názoru je v praxi základním motivem pro insolvenční nebo předinsolvenční moratorium získání času. Toto získání času hradí dlužník ztrátou důvěry věřitelů, kterou bude možná opakovaně složitě získat, např. pro reorganizaci. Praktické účinky moratoria jsou obdobné jako v případě předbalené reorganizace, tedy samozřejmě nikoliv de iure, ale de facto. Proto bych dlužníkům, kteří vědí či tuší, že insolvence je neodvratná, nedoporučil institut moratoria, ale lépe pro ně předbalenou reorganizaci. Ztracená důvěra věřitelů, zákazníků a obchodních partnerů se těžko získává zpět a ta často tvoří významnou hodnotu podniku. V úpadkové situaci jde velice často o rychlost a snaha dlužníků by měla být tuto „negativní epizodu“ jejich historie překlenout co nejrychleji bez průtahů, jejichž dopad na třetí strany je často mnohem více devastující než prostý odpis části jejich pohledávky. V praxi obchodní prostředí nerozezná nuance mezi moratoriem a reorganizací, chápe, že jde o nápravné opatření insolvenčního práva v režii dlužníka. Proto dochází-li ke změně moratoria v insolvenci a následné reorganizaci, dlužník si může být téměř jist, že půjde o konkursní cestu. Proto je základním faktorem úvahy, zda se do moratoria pouštět či nikoliv, účel moratoria. Tím skutečně musí být nějaké krátkodobé všeobjímající řešení, jako je např. vymožení zásadní pohledávky či zajištění financování či dokončení složitého výrobku, tedy operace, které změní cash-flow pracovního kapitálu. Např. tedy rozpracovanou výrobu do pohledávek, pohledávky do peněz či vklad do ekvity ze strany akcionáře či jeho partnerů či nástupců v případě joint venture či M&A transakce. Bez reálné vyhlídky na pozitivní dopad na pracovní kapitál nemá tato operace pozitivní efekt na celkové možnosti turn aroundu dlužníka. 

Autor je advokátem, managing partnerem v CHSH Kališ & Partners s. r. o., v Praze.