Michal Skřejpek, Petr Bělovský, Jan Šejdl, David Falada: Římské právo v občanském zákoníku. Komentář a prameny. Věcná práva

Vydání občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. vedlo k následnému vydání hned několika řad komentářů. Komentář předložený kolektivem romanistů z Právnické fakulty Univerzity Karlovy se však od ostatních poněkud odlišuje. Není zaměřen jen a pouze na praktický výklad zákona. Hlavní cíl autorů je definován v samotném úvodu – poukázat na římskoprávní tradici a vlivy římského práva v platném občanském zákoníku.

Autoři jsou si přitom vědomi, že stavba a systematika římského práva je poněkud odlišná od té naší. V úvodní části proto čtenáři přinášejí stručný základní přehled vývoje práva římského a jeho charakteristiku. Pro zvídavého čtenáře je velmi cennou kapitolka Klíč, kde jsou představeny v této chvíli nejaktuálnější publikované překlady justiniánské kodifikace. To proto, že jen nejvýznamnější citované fragmenty jsou v komentáři obsaženy plným textem. Další jsou pak zmíněny jen čísly a ty je pak možné dohledat právě v těchto citovaných zdrojích.

Samotný komentář, jak bylo naznačeno, není svým obsahem zcela totožný s ostatními „klasickými“ komentáři k zákonu. Tato okolnost je dána především skutečností, že autoři se zaměřují čistě na vlivy římskoprávní. Je z tohoto pohledu jasné, že zde budou absentovat vlivy jiné. Vynechány tak jsou zejména odkazy na ostatní kontinentální zákoníky (BGB, ABGB atp.) či na zákony předcházející. V návaznosti na to logicky není součástí předloženého komentáře ani judikatura a literatura, jež k těmto zákoníkům byla vytvořena. Jistou nevýhodou může být i absence literatury římskoprávní, nicméně zde jde o krok poměrně logický. Ve stávající české romanistické literatuře by se asi jen stěží daly dohledat speciální články ke všem institutům práva věcného, neboť zatímco některým institutům je věnována pozornost značná, jinde je o nich psáno jen velmi málo, či dokonce vůbec. Takovýto výčet literatury by pak u jednotlivých ustanovení působil značně nevyváženě. Proto autoři dali přednost výhradně porovnání s prameny, a i zde přitom volili jen prameny některé. Stranou byly ponechány méně známé a svým způsobem okrajové prameny (např. Fragmenta Vaticana, leges regiae) a pozornost se soustředila zcela logicky na justiniánskou kodifikaci, jež ostatně byla svým způsobem vyvrcholením římského práva a právě ona se stala základem středověké recepce. Vedle toho je použita ještě Gaiova učebnice, jako svým způsobem nejobsáhlejší čistě klasické právní dílo.

Zaměření komentáře je pak limitující ještě z jednoho ohledu. I přes značný vliv práva římského na kontinentální systém je jasné, že zdaleka ne všechna ustanovení současného zákoníku z práva římského pocházejí. To je důvodem, proč nejsou v tomto komentáři obsažena zcela všechna ustanovení občanského zákoníku, chybí tak např. § 502-504 (podnik, pobočka, obchodní tajemství). Na druhou stranu tam, kde sice římské právo daný institut neznalo, nicméně byla dohledatelná jistá souvislost, je i tento paragraf uveden (např. § 497 – ovladatelné přírodní síly). Na jiných místech pak došlo k tomu, že některé z paragrafů byly spojeny do jedné skupiny a byl k nim vytvořen komentář společný (např. § 1274-1277), s čímž se ovšem můžeme setkat i u ostatních komentářů.

Samotný komentář jednotlivých ustanovení je možné rozdělit do dvou částí. Po každém ustanovení následuje komentář k danému paragrafu z pohledu práva římského. Ve druhé části jsou pak uvedeny prameny. Oddíl věnovaný pramenům se rovněž skládá ze dvou částí. V první z nich je uveden výčet souvisejících ustanovení. Pro snazší orientaci je u jednotlivých ustanovení uvedena problematika, jíž se daný fragment týká, např. Dig. 43, 19, 3, 2 (držba nabytá tajně, násilím nebo výprosou), Dig. 6, 1, 17, 1 (náhrada plodů a užitků). Pak následuje výběr několika nejdůležitějších fragmentů, které jsou uvedeny plným textem, a to nejprve v českém překladu a následně, pro přesnost, i v latinském originále.

Římské právo je nesporně základem kontinentální právní kultury, a tedy i našeho práva. Výčet všech institutů vykazujících vlivy římského práva by byl velmi dlouhý. Z hlediska našeho občanského zákoníku je tato inspirace právem římským zajímavá zejména u těch institutů, jež v našem právu dlouhou dobu nebyly. Namátkou je možné zmínit ochranu domnělého vlastnického práva (§ 1043), neboť tato žaloba je přímo inspirována actio Publiciana. Tyto historické kořeny si uvědomují jak autoři současného občanského zákoníku, tak na ně nalezneme odkazy např. i v komentáři k OZO od Roučka a Sedláčka. Podobně přínosná je rovněž oblast věcných práv k věci cizí, zejména služebností, ale i jiné.

Vedle velmi časté inspirace římským právem je neméně zajímavé i srovnání, kde současný občanský zákoník a římské právo volí odlišný postup, jako je to třeba v případě § 1016 o. z. ohledně plodů spadlých na sousední pozemek.

Je zcela jasné, že tento komentář nebude prioritní pracovní pomůckou advokátů, nicméně římskoprávní pohled, který čtenáři poskytuje, umožní uvědomit si historický rozměr jednotlivých institutů, a může tak přinést hlubší zamyš­lení nad otázkami teoretickými. Stejně tak však mohou být citované prameny inspirativní i pro současný výklad, neboť římští právníci byli vynikající kazuisté s velmi vytříbeným smyslem pro detail.