Metodika Nejvyššího státního zastupitelství k trestní odpovědnosti právnických osob

autor: JUDr. Filip Gvozdek
publikováno: 20.03.2017

Dne 1. prosince 2016 nabyl účinnosti zákon č. 183/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „topo“, tato novelizace topo dále jen „novela“). Novela obsahuje zejména čtyři hlavní oblasti změn topo, a to změny rozsahu kriminalizace právnických osob v § 7 topo, zakotvení nového ustanovení § 8 odst. 5 topo, změny týkající se místní působnosti topo, konkrétně zásady univerzality, a změny v oblasti problematiky zániku trestnosti, konkrétně otázek spjatých s promlčením trestní odpovědnosti a vyloučením z promlčení. Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „NSZ“), připravilo metodický materiál pro státní zástupce, jehož úkolem je pomoci státním zástupcům s aplikací nového ustanovení § 8 odst. 5 topo.

Nové exkulpační ustanovení § 8 odst. 5 topo

Až do 30. listopadu 2016 obsahovalo ustanovení § 8 topo pouze čtyři odstavce. Od 1. prosince 2016 již tomu tak ale není, neboť došlo k rozšíření tohoto ustanovení o odstavec 5, který se do novely dostal na návrh ústavně právního výboru (viz sněmovní tisk č. 304/4) a který zní následovně: „Právnická osoba se trestní odpovědnosti podle odstavců 1 až 4 zprostí, pokud vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v odstavci 1 zabránila.“ 

V době před předmětnou novelizací však již existovala možnost právnické osoby vyvinit se z trestní odpovědnosti, a to tehdy, došlo-li ke spáchání trestného činu, který bylo možno přičíst právnické osobě, zaměstnancem nebo osobou v obdobném postavení při plnění pracovních úkolů proto, že orgány právnické osoby nebo osoby uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) až c) topo neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu (§ 8 odst. 2 písm. b) topo). 

Došlo-li tedy ze strany právnické osoby k provedení takových opatření, která měla právnická osoba provést podle jiného právního předpisu nebo která po ní lze spravedlivě požadovat, zejména provedla povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců, anebo učinila nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu, došlo by k vyloučení vzniku trestní odpovědnosti právnické osoby v důsledku protiprávního (trestného) činu spáchaného zaměstnancem nebo osobou v obdobném postavení při plnění pracovních úkolů. 

Ustanovení § 8 odst. 5 topo tak nově poskytuje právnickým osobám bez ohledu na to, kdo za právnickou osobu jednal, možnost vyloučit přičtení trestní odpovědnosti jednající fyzické osoby právnické osobě, a to za předpokladu, že právnická osoba vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v § 8 odst. 1 topo[1] zabránila.

Myšlenkou a zřejmým záměrem předmětného ustanovení, které však bez dalšího nelze vyčíst např. z důvodové zprávy k novele, protože toto ustanovení bylo vloženo do novely až na základě návrhu ústavně právního výboru, je zmírnit až do dne 30. listopadu 2016 příliš přísnou úpravu přičitatelnosti jednání osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c) topo dané právnické osobě, kdy ke vzniku trestní odpovědnosti právnické osoby za jednání těchto osob došlo bez dalšího. Taková úprava tak byla de facto trestní odpovědností objektivní bez možnosti vyvinění[2], a proto lze pochválit snahu zákonodárce o napravení tehdejšího stavu právní úpravy umožněním právnickým osobám vyvinit se z trestní odpovědnosti za splnění podmínek obsažných v § 8 odst. 5 topo. 

Podmínky pro exkulpaci dle ustanovení § 8 odst. 5 topo jsou však i nadále přinejmenším problematické, jako tomu je i v případě ustanovení § 8 odst. 2 písm. b) topo. Ustanovení § 8 odst. 5 topo operuje s nejasným pojmem „spravedlivě požadovat“, jehož interpretace je nezbytná pro určení, zda ke vzniku trestní odpovědnosti dochází či nikoli. Vzhledem k absenci jakéhokoli vymezení tohoto pojmu nechal zákonodárce tento úkol na soudní praxi, což vnáší do právního života (nejen) právnických osob další nejistotu. Ustanovení § 8 odst. 5 topo dále obsahuje kritérium tzv. „vynaložení veškerého úsilí“, které lze spravedlivě požadovat a které je také nejasným pojmem, což jen prohlubuje již zmíněnou nejistotu. 

Stejně tak je problematickou i duplicita úpravy exkulpace právnické osoby za protiprávní (trestný) čin spáchaný zaměstnancem nebo osobou v obdobném postavení při plnění pracovních úkolů. Vzhledem k tomu, že se nové ustanovení § 8 odst. 5 topo aplikuje na všechny osoby uvedené v § 8 odst. 1 topo, vztahuje se proto i na zaměstnance a osoby v obdobném postavení, ačkoli vyvinění právnické osoby z trestní odpovědnosti v důsledku jednání zaměstnanců nebo osob v obdobném postavení při plnění pracovních úkolů je již od samého počátku účinnosti topo upraveno v § 8 odst. 2 písm. b) topo. 

Metodický materiál k ustanovení § 8 odst. 5 topo 

Pravděpodobně v důsledku výše uvedených nejasností, týkajících se interpretace neznámých pojmů„spravedlivě požadovat“ a „vynaložení veškerého úsilí“ a dále též z důvodu očekávané časté aplikace předmětného ustanovení, zveřejnilo dne 29. listopadu 2016 NSZ metodický materiál, který reaguje na novelu. NSZ upozorňuje, že tento materiál však nelze považovat za souhrn doporučených opatření, které korporacím zaručí zproštění odpovědnosti. Sloužit má především pro státní zástupce jako návod, na jaké aspekty ve fungování společnosti (právnické osoby) se během přípravného řízení soustředit. Je tak více než pravděpodobné, že se jím státní zástupci (obecně orgány činné v trestním řízení) budou řídit. 

Samotný metodický materiál se nevěnuje pouze problematickým otázkám ustanovení § 8 odst. 5 topo, nýbrž obsahuje i pojednání o nutnosti legislativní změny topo vedoucí v důsledku k přijetí novely, srovnání s vyviněním odpovědnosti právnické osoby v rámci správního práva a též zmínění problematiky aplikace § 8 odst. 2 písm. b) topo.  

Podle metodického materiálu má být možnost vyvinění právnických osob, která se zakládá na vynaložení veškerého úsilí k zabránění protiprávního jednání, posuzována individuálně pro každý případ podle toho, o jakou právnickou osobu v daném případě jde. Individuálnost posuzování by se tak měla zejména projevit při rozhodování, zda bylo ze strany právnické osoby vynaloženo veškeré úsilí k dosažení dostatečné prevence spáchání daného trestného činu, který by byl právnické osobě přičitatelný. Tomu nasvědčuje i to, že vynaložení veškerého úsilí je nezbytné posuzovat subjektivně.[3] 

Na individuálnost posuzování vynaložení veškerého úsilí právnické osoby navazuje i nutnost, aby opatření, tj. systémy zásad a pravidel k zabezpečení dodržování právních a etických norem (souhrnně nazvané compliance opatření, resp. compliance programy), zejména ve smyslu ustanovení § 8 odst. 2 písm. b) topo, byla „specifická a individuální, tzv. šitá přímo na míru dané právnické osobě.“[4] Metodický materiál tato opatření demonstrativně vyjmenovává. Jde tedy např. o vnitřní předpis (organizační řád, pracovní řád apod.), vzdělávací akce (přednášky, semináře, workshopy), etický kodex (dokument, který obsahuje obecná i konkrétní pravidla chování jednotlivců působících v právnické osobě), protikorupční program (systém zásad a pravidel k zabezpečení protikorupční prevence), podnikového ombudsmana či celý tým (ve větších společnostech nazývaný právě compliance tým) apod. 

Všechny tyto instrumenty slouží především k tomu, aby se osoby působící v rámci právnické osoby dostatečně seznámily se svými právy a stejně tak i povinnostmi, což by ve svém důsledku mělo napomoci zajistit, že jak ze strany těchto osob, tak ze strany samotné právnické osoby, budou v plné míře dodržovány právní a etické normy. Takto vymezená funkce compliance opatření je tzv. funkcí preventivní. Metodický materiál popisuje i další funkce, resp. úrovně těchto opatření, a to úroveň detekční, která slouží k odhalení protiprávního (trestného) činu a úroveň represivní (reakční), tedy opatření orientovaná na činnost právnické osoby po spáchání trestného činu.[5] [6]   

Samozřejmě není nutné, aby právnická osoba přijala veškerá tato opatření. Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že nestačí, aby tato opatření byla pouze „na papíře“, tj. fiktivní. Stejně tak je nezbytné, aby právnická osoba přijatá opatření a jejich dodržování řádně kontrolovala, vyhodnocovala a vynucovala. Úkolem orgánů činných v trestním řízení bude totiž právě zjistit, nakolik byla tato opatření jednotlivými fyzickými osobami působícími u dané právnické osoby fakticky dodržována. Významnou roli pro konečné určení toho, zda právnická osoba skutečně vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v § 8 odst. 1 topo zabránila, tak bude hrát účinnost přijatých opatření. 

Metodický materiál dále stanoví, že požadavek vynaložení veškerého úsilí lze vykládat i za pomocí tzv. firemní kultury, přičemž jejímž základem je zejména dodržování zásad řádné správy a řízení dané společnosti (tzv. corporate governance).[7] Státní zástupci by se měli zaměřit na velikost právnické osoby, organizační strukturu právnické osoby, počet zaměstnanců, povahu činnosti právnické osoby a případné páchání trestné činnosti v minulosti (pokud k nějakému došlo) apod. I zde je tedy zdůrazněn aspekt individuálnosti každé právnické osoby a tedy i každého prověřovaného, vyšetřovaného či projednávaného případu. 

Podle NSZ ale není úkolem orgánů činných v trestním řízení podrobně prověřovat firemní kulturu dané právnické osoby. Vedle kritéria účinnosti přijatých compliance opatření by tak policejní orgány a státní zástupci měli při posuzování, zda právnická osoba vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního (trestného) činu osobami uvedenými v § 8 odst. 1 topo zabránila, dbát zejména i na to, zda jsou přijatá opatření způsobilá dosáhnout výše popsaného cíle (tzv. kritérium vhodnosti) a zda jsou reálně taková opatření u dané právnické osoby nezbytná (tzv. kritérium přiměřenosti). Opět se tedy projevuje již několikrát zmiňovaná individuálnost.

Závěr 

Novela topo je nejen vzhledem ke své aktuálnosti, ale zejména z důvodu své důležitosti, hojně diskutovaným tématem v právnické obci. Obsah ustanovení § 8 odst. 5 topo představuje značnou nejistotu, a to nejen pro právnické osoby, které jsou jeho nejdůležitějším adresátem, ale i pro jiné osoby, zejména ty aplikující ustanovení topo v počáteční fázi trestního řízení, tzn. orgány činné v trestním řízení.   

Vzhledem k tomu, že zákonodárce přijal novelu (konkrétně pak § 8 odst. 5 topo) ve znění, které obsahuje dvě slovní spojení, která české trestní právo nezná, a to „spravedlivě požadovat“[8] a „vynaložení veškerého úsilí“, je určitě dobře, že NSZ vydalo metodický materiál s cílem pomoci státním zástupcům, policejním orgánům a dalším osobám, včetně těm právnickým, interpretovat a aplikovat právě toto ustanovení § 8 odst. 5 topo. Metodický materiál tak relativně jasně formuluje postoj NSZ k tomuto ustanovení, jehož častou aplikaci lze v budoucnu důvodně očekávat. 

Hlavním smyslem metodického materiálu tak je, že NSZ státním zástupcům jednoznačně ukládá, aby se nesnažili generalizovat právnickými osobami přijatá opatření, jejich vyhodnocování a dodržování. To je zcela legitimní požadavek, kterým by se zcela jistě měl řídit každý, tedy nejen státní zástupci, a to zejména z toho důvodu, že každá právnická osoba, stejně jako tomu je u fyzických osob, je odlišná. Proto nemusí být vždy opatření, která byla přijata jednou právnickou osobou, dostačující pro jinou právnickou osobu. Policejní orgány, státní zástupci i soudci proto musí přistupovat ke všem případům individuálně a důsledně zkoumat, zda podmínky pro uplatnění ustanovení § 8 odst. 5 topo byly v daném případě ve prospěch právnické osoby naplněny a zda je tedy možné vyloučit případnou trestní odpovědnost takové právnické osoby. 

Autor je externím doktorandem na Katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a advokátním koncipientem v Praze.