Malesherbes, advokát

Svého advokáta však francouzský král v Malesherbesovi nehledal, byl to sám Malesherbes, kdo se o královu obhajobu přihlásil. V dopise, který adresoval Konventu mimo jiné uvedl: „......dvakrát jsem byl povolán za rádce toho, jenž byl mým pánem, v době, kdy se k tomuto postu upínala všeobecná ctižádost. Dlužím mu stejnou službu, když jde o úřad, který mnozí považují za nebezpečný...“

Ludvík oslovil jiné právnické kapacity, některé však s ohledem na své šediny odmítly. Byly přitom daleko mladší, než byl Malesherbes, který v době procesu už dávno překročil sedmdesátku. Ostatně Malesherbes královi ničeho nedlužil. Byl sice během své právnické kariéry povoláván dvorem k úřadu, ale vesměs byl také rychle z úřadu odvoláván. Nezapadal formálně, pro své pokrčené a špinavé outfity, jaké si může dovolit právě jen příslušník starobylé šlechty, neboť kdejaký čerstvý nobilis spíše až příliš dbává na všechno vnější dekorum. Nezapadal obsahově. Snahou o daňové reformy iritoval nejen „Madame Deficit“ a její suitu oblíbenců, ale i samotného Ludvíka. Pro absolutismus Ludvíkův pochopení neměl a přátelil se s osvícenci. Především díky němu coby nebdělému cenzorovi mohla Diderotova Encyklopedie vůbec vyjít.

Ale časy se změnily. Z Ludvíka XVI. Bourbona, nejkřesťanštějšího to krále, se stal občan Kapet a ti, kteří mohli Ludvíkovi za leccos vděčit, se vytratili. Neboť takoví se hodí jen pro „les beaux jours“. Na dny méně šťastné musí mít člověk jiné přátele. Ludvík XVI. svého zastánce našel v Malesherbesovi. Byl to on, komu král po vynesení rozsudku nadiktoval svou závěť. Ostatně právník se po oznámení rozsudku smrti zhroutil a král měl v tu chvíli obavu spíš o život svého mandatáře než o svůj vlastní. Rozsudek smrti byl vynesen rozdílem pouhých pěti hlasů a pro trest smrti hlasoval mimo jiné i králův vlastní bratranec Ludvík Filip II. Orleánský, nově si říkající Filip Égalité. Jméno Filip Perfide by bylo patrně příhodnějším.

Malesherbes svého klienta dlouho nepřežil. Obhajoba Ludvíka Kapeta mu nebyla zapomenuta. On a ta část jeho rodiny, která ještě ve Francii zůstala, byli shledáni nepřáteli francouzského lidu. Obvinění byla jak jinak směšná. Kontrarevolučními rejdy se to v nich jen hemžilo. U zetě měli jakobíni najít bustu Jindřicha IV. Navarského, tedy krále mezi lidem všeobecně oblíbeného (byť to lůze nezabránilo vyplenit v Notre Dame i jeho ostatky). Malesherbesův skutek pak měl spočívat v tom, že své sestře měl k jejímu stesku, že jí na statku zmrzly vinné keře, údajně kontrovat, že je to jen dobře, vesničané aspoň nebudou pít víno, kdy nebýt jejich opilosti, nedošlo by k revoluci.

Poprava se konala v roce 1794 a třiasedmdesátiletý Malesherbes byl popraven až po svém zeti, své dceři, své vnučce a jejím manželovi. Tuto posloupnost si budou v budoucnu zachovávat i jiné terory.

Autorka je advokátkou v Karviné.