Má být rozhodnutí o osobním bankrotu spravedlivé?
autor: JUDr. Oldřich Řeháček, Ph.D publikováno: 27.01.2015
Počátkem roku 2014 zákonodárce umožnil fyzickým osobám řešit jejich předchozí podnikatelské závazky za pomoci institutu oddlužení (tzv. osobního bankrotu), a to bez ohledu na to, zda (stále) mají či (již) nemají status podnikatele. Tuto možnost však insolvenční zákon (dále jen „IZ“) dává jen při naplnění určitých podmínek, které jsou jako alternativní stanoveny v § 389 odst. 2 IZ. Dle tohoto ustanovení dluh z podnikání nebrání řešení dlužníkova (hrozícího) úpadku oddlužením mj. tehdy, jestliže s tím souhlasí věřitel, o jehož pohledávku jde. A právě při výkladu této podmínky dochází k zásadní divergenci mezi Vrchním soudem v Olomouci a Vrchním soudem v Praze. Spornou otázkou je, zda má být souhlas věřitelů s osobním bankrotem (bývalého) podnikatele předchozí (daný před povolením oddlužení) a výslovný (jak – aktuálně[1] – dovozuje Vrchní soud v Olomouci[2]) anebo tento souhlas může být i následný (po povolení oddlužení) a daný mlčky („kdo mlčí, souhlasí“), jak se domnívá Vrchní soud v Praze.[3]
Odpověď na uvedené má přitom kruciální význam pro další vývoj insolvenčního řízení. Věřitelé podnikatelských pohledávek (obdobně jako ostatní věřitelé) totiž zpravidla nemají zájem do insolvenčních řízení, ve kterých je navrhováno řešení dlužníkova úpadku oddlužením, aktivně vstupovat. To pak platí jako železná zásada tehdy, je-li možné očekávat, že oddlužení bude v případě jeho schválení provedeno splátkovým kalendářem (a nikoliv zpeněžením majetkové podstaty), což je zcela převažující forma sanace závazků upadnuvších dlužníků.
V praxi tedy platí, že věřitelé obyčejně nechají insolvenční řízení, v jehož rámci dlužník žádá o povolení oddlužení, „plynout“ a toliko do něj přihlásí své pohledávky. Z toho se podává, že je-li s pasivitou věřitelů spojen jejich souhlas s oddlužením, téměř jistě bude fyzické osobě s podnikatelskými dluhy soudem povoleno i schváleno. Pokud však netečnost věřitelů souhlas s oddlužením neznamená, je velice pravděpodobné, že dlužníkovi zůstane možnost sanace jeho závazků odepřena (když věřitelé buď na žádosti dlužníka o vyjádření kladného stanoviska k jeho oddlužení nereagují anebo jde o rekci negativní – tak je tomu začasté tehdy, jsou-li k vyjádření „donuceny“ orgány finanční či sociální správy anebo zdravotní pojišťovny).[2]
Jelikož sjednocující rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR dosud chybí, je tak situace via facti taková, že zatímco na Moravě a ve Slezsku jsou (bývalí) podnikatelé se svými závazky z procesu oddlužení vylučováni[3], v Čechách se jej bez problémů účastní.
Jak by tedy měl postupovat dlužník s bydlištěm v působnosti Vrchního soudu v Olomouci usilující o řešení svých podnikatelských závazků cestou oddlužení?
Dle § 7b odst. 1 IZ je pro insolvenční řízení místně příslušný (krajský) soud, v jehož obvodu je obecný soud dlužníka; obecným soudem dlužníka-fyzické osoby je okresní soud, v jehož obvodu má své bydliště, popř. se zde zdržuje (§ 85 odst. 1 občanského soudního řádu).[4] Pro určení místní příslušnosti jsou přitom až do skončení (insolvenčního) řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení (§ 11 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu).
Přišel-li by tedy ke mně jako k advokátovi klient – moravský dlužník – s podnikatelskými závazky, poradil bych mu následovně: Pronajměte si byt v Čechách a v návrhu na povolení oddlužení tvrďte, že se zde hodláte trvale zdržovat (eventuálně, nikoliv však nutně, si adresu v Čechách též nechte zapsat jako adresu trvalého pobytu).[5] Tímto způsobem totiž založíte místní příslušnost některého z krajských soudů v působnosti Vrchního soudu v Praze. Čistě teoreticky může být vaše věc přikázána jinému než místně příslušnému soudu;[6] záměr provést tzv. delegaci vhodnou vám však nezůstane utajen (§ 12 odst. 3 občanského soudního řádu) a vy tak na něj můžete reagovat – mj. zpětvzetím insolvenčního návrhu (který po pravomocném zastavení řízení lze podat znovu – a to třeba, po odpovídající úpravě bydliště, i u jiného krajského soudu v Čechách).
Věru, nebyla by to zcela standardní rada. Ovšem před zákonem si musí být všichni rovni a postulát (procesní) spravedlnosti velí rozhodovat stejné případy – na celém území České republiky – stejně[7]; dlužníkům má býti dána stejná šance pro férové řešení jejich závazků, ať už žijí a pracují v kterémkoliv koutě naší vlasti. Myslím proto, že by má rada byla spravedlivá.
Autor je advokátem a insolvenčním správcem se zvláštním povolením se sídlem v Praze.
[1] …Vrchní soud v Olomouci původně judikoval ve shodě s Vrchním soudem v Praze (viz např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. KSOS 39 INS 3145/2014, 1 VSOL 297/2014-A-9), následně však svůj postoj změnil (obrátil).
[2]… a proto je nezbytné, aby dlužník v návrhu na povolení oddlužení uvedl, že má potřebné souhlasy všech věřitelů, vůči kterým má dluhy z podnikání, a že tudíž je osobou oprávněnou podat návrh na povolení oddlužení Pokud toto skutkové tvrzení v návrhu schází, nelze postupovat podle shora citovaného ustanovení §397 odst. 1 IZ, neboť pochybnosti o tom, zda dlužník je oprávněn podat návrh na povolení oddlužení lze mít jen když dlužník souhlasy tvrdí, ale zatím nedokládá (usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. října 2014, sp. zn. KSBR 30 INS 12492/2014, 1 VSOL 786/2014-A-18). Jak bylo odvolacím soudem v přezkoumávané věci zjištěno, nejméně dva nezajištěné závazky dlužníka pochází z podnikání a dlužníkem oslovení věřitelé výslovný souhlas s jeho oddlužením nedali. Již to je důvod k tomu, aby dlužníkův návrh na povolení oddlužení byl odmítnut, jako návrh podaný k tomu osobou neoprávněnou (usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. května 2014, sp. zn. KSBR 33 INS 3798/2014, 1 VSOL 436/2014-A-20). Obdobně usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. září 2014, sp. zn. KSBR 47 INS 16125/2014, 2 VSOL 902/2014-A-13 anebo usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. prosince 2014, sp. zn. KSBR 37 INS 12012/2014, 3 VSOL 685/2014-A-14.
[3] ...insolvenční zákon nikterak neurčuje povinnost dlužníka předložit soudu souhlas věřitelů s oddlužením. Naopak možnost, aby se oddlužení v případě závazků dlužníka z podnikání neprosadilo, závisí na aktivitě věřitelů s takovýmto způsobem řešení úpadku nesouhlasit, jak vyplývá z § 403 odst. 2 IZ (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. září 2014, sp. zn. KSPH 61 INS 12678/2014, 4 VSPH 1288/2014-A-16). … věřitelům nic nebránilo v možnosti na schůzi věřitelů své stanovisko k možnosti oddlužení dlužnice vyslovit, případně pro schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře nehlasovat, či vznést námitky. Neuplatněním tohoto práva do skončení schůze věřitelů však nastává zákonná fikce jejich souhlasu s oddlužením i přes existenci dluhů dlužnice z podnikání. V takovém případě soud nemá možnost nadále způsob řešení úpadku dlužnice korigovat a rozhodovat o neschválení oddlužení dle § 405 odst. 1 IZ (a o prohlášení konkursu dle odst. 2 cit. ustanovení), neboť je povinen vycházet z fikce souhlasu věřitelů dle § 403 odst. 2 IZ (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2014, sp. zn. KSPL 20 INS 28995/2013, 4 VSPH 531/2014-B-10). Obdobně usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. října 2014, sp. zn. KSPA 59 INS 13797/2014, 2 VSPH 1995/2014-A-13 anebo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. července 2014, sp. zn. KSPH 60 INS 2914/2014, 3 VSPH 517/2014-A-14.
[4] Jak trefně konstatoval Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 15. května 2014, sp. zn. KSPA 59 INS 2184/2014, 2 VSPH 961/2014-A-14: „V obecné rovině by požadavek aktivního souhlasu věřitelů měl v praxi za následek faktickou nemožnost oddlužení u naprosté většiny subjektů, jež mají závazky z podnikání.“
[5] A to i v případě, že by dlužník se zřetelem ke svým příjmům byl schopen v oddlužení uhradit veškeré přihlášené (nezajištěné) pohledávky ze 100 % (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. září 2014, sp. zn. KSBR 47 INS 16125/2014, 2 VSOL 902/2014-A-13).
[6] V případě insolvenčního řízení vedeného proti dlužníku-fyzické osobě je při určení obecného soudu dlužníka, a potažmo místní příslušnosti insolvenčního soudu, třeba postupovat podle § 85 odst. 1 občanského soudního řádu bez ohledu na to, zda je či není podnikatelem (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2010, sp. zn. KSCB 26 INS 2498/2010, 1 VSPH 381/2010-A-11 anebo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. září 2012, sp. zn. KSUL 74 INS 824/2012, 3 VSPH 285/2012-A-11). Sídlo dlužníka-fyzické osoby tedy není pro určení místní příslušnosti insolvenčního soudu relevantní.
[7] K obsahu pojmu bydliště, jenž je zásadním pro určení místní příslušnosti, je třeba uvést, že není totožný s obsahem pojmu trvalý pobyt, jenž užívají předpisy správního práva upravující evidenci obyvatel. I když se tyto pojmy většinou překrývají, ne vždy zápis v identifikačním dokladu či v evidenci obyvatelstva o trvalém bydlišti fyzické osoby bude totožný s jejím skutečným bydlištěm. Tím se rozumí místo, v němž tato osoba bydlí s úmyslem trvale se zde zdržovat, zpravidla proto, že zde má svůj byt, rodinu, popř. zde současně pracuje i bydlí (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2014, sp. zn. KSPH 68 INS 23154/2014, 4 VSPH 1913/2014-A-12).
[8] § 12 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu.
[9] Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky (§ 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).