Lze vyměnit insolvenčního správce? Jak a proč?

Určení insolvenčního správce „z kolečka“   

Insolvenčního správce pro insolvenční řízení ustanovuje insolvenční soud, a to zpravidla současně s rozhodnutím o úpadku dlužníka.[1] Obecným pravidlem přitom je, že insolvenční soud ustanoví insolvenčním správcem osobu, kterou určí předseda insolvenčního soudu z osob zapsaných do seznamu insolvenčních správců. Seznam insolvenčních správců má dvě části, část obecnou a část zvláštní. Do obecné části seznamu insolvenčních správců jsou zapsáni všichni insolvenční správci, do zvláštní části seznamu jsou zapsáni insolvenční správci, kteří disponují zvláštním povolením Ministerstva spravedlnosti ČR pro řešení úpadku osob, u kterých byl v okamžiku určení insolvenčního správce podán návrh na řešení úpadku reorganizací, pro řešení úpadku velkých korporací,[2] finančních institucí a dalších osob vyjmenovaných v ust. § 3 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích. Celkový počet insolvenčních správců zapsaných do obecné části seznamu insolvenčních správců je 515, do zvláštní části je zapsáno 39 insolvenčních správců.[3]

Počínaje 1. 1. 2014 byl dosavadní nominační systém určování insolvenčních správců (kdy výběr insolvenčního správce byl ponechán na uvážení předsedy insolvenčního soudu) nahrazen systémem rotačním, kdy výběr insolvenčního správce podléhá předem daným pravidlům. Tento princip znamená, že předseda insolvenčního soudu určí insolvenčního správce, který je v seznamu insolvenčních správců právě na řadě, tzv. „z kolečka“. Obecná část seznamu insolvenčních správců je vedena podle místa sídla nebo provozovny insolvenčního správce zvlášť pro obvod krajských soudů, ve kterých insolvenční správce působí, a zvlášť pro obvod soudů okresních. Pořadí jednotlivých správců v seznamech je určeno dnem zápisu sídla nebo provozovny do těchto seznamů. Pořadníky insolvenčních správců nejsou veřejně dostupné. Na jednu stranu tím může být zabráněno insolvenčním navrhovatelům v pokusech vyhnout se konkrétnímu insolvenčnímu správci nebo naopak dostat svůj případ k preferovanému insolvenčnímu správci, na druhou stranu je tím znesnadněna možnost kontroly účastníků insolvenčního řízení, zda v jejich případě byla pravidla pro přidělení insolvenčního správce skutečně dodržena.

V případě, že v okamžiku určení insolvenčního správce je dlužníkem podán návrh na řešení jeho úpadku oddlužením, určí předseda insolvenčního soudu takového insolvenčního správce, který je právě na řadě v seznamu správců vedeném pro obvod okresního soudu, který je obecným soudem dlužníka, což je zpravidla okresní soud, v jehož obvodu má dlužník bydliště. V ostatních případech, kdy není podán návrh na povolení oddlužení a současně se nejedná o případ, který má být spravován insolvenčním správcem se zvláštním povolením, je rozhodným seznamem pro určení správce seznam vedený pro obvod příslušného soudu krajského. Smyslem této úpravy bylo patrně přiblížit insolvenčního správce fyzickým osobám, jež řeší svůj úpadek formou oddlužení, vedlejším efektem pak byl vznik značného počtu provozoven insolvenčních správců.[4]

Novela insolvenčního zákona provedená zákonem č. 64/2017 Sb., účinná od 1. 7. 2017, mění způsob určení insolvenčního správce tak, že opouští způsob určení insolvenčního správce na okresním principu. I pro případy, kdy je v okamžiku určení správce podán návrh na povolení oddlužení, zavádí pravidlo, že insolvenční správce bude určen ze seznamu insolvenčních správců vedeného pro obvod krajského soudu, který je insolvenčním soudem dlužníka, tj. v jehož obvodu je obecný soud dlužníka. Insolvenčním správcům se nezakazuje mít v obvodu jednoho krajského soudu více provozoven, nicméně na počet řízení, do kterých bude insolvenční správce jmenován, nebude mít zřízení takových provozoven vliv.

Určení insolvenčního správce „mimo kolečko“ 

V praxi existují toliko tři možnosti, jak lze na počátku insolvenčního řízení ustanovit insolvenčního správce do funkce mimo pořadí zakotvené rotačním principem.

První možnost je obsažena v ust. § 25 odst. 5 ins. zák. Dle tohoto ustanovení může předseda insolvenčního soudu určit insolvenčního správce mimo stanovené pořadí tehdy, je-li to nezbytné se zřetelem k dosavadnímu stavu insolvenčního řízení, k osobě dlužníka a k jeho majetkovým poměrům, jakož i k odborné způsobilosti insolvenčního správce, jeho dosavadní činnosti a k jeho zatížení. Takový postup musí předseda insolvenčního soudu vždy odůvodnit. Byť je z citovaného ustanovení zřejmé, že jeho aplikace by měla být naprosto výjimečná, praxe taková vždy nebyla.

V insolvenčních řízeních vedených Krajským soudem v Os­travě se velmi často objevovaly případy, kdy insolvenční správce nebyl určen rotačním principem, s paušálním odůvodněním, že se tak stalo z důvodu „zajištění rovnoměrného zatížení insolven­čních správců“.[5] Krajský soud v Ostravě neustanovoval do funkce insolvenční správce, kteří měli zřízeny více než čtyři provozovny. Do této praxe zasáhl až Ústavní soud ČR nálezem ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3141/15, když shledal tento postup protiústavním. Nejvyšší soud ČR pak v usnesení ze dne 22. 12. 2016, sen. zn. 29 NSČR 130/2014, uvedl, že opatření, jehož prostřednictvím předseda insolvenčního soudu ustanoví insolvenčního správce mimo pořadí, aniž jsou k tomu splněny předpoklady uvedené v § 25 odst. 5 ins. zák., je nesprávným úředním postupem soudu, za který odpovídá stát podle zákona č. 82/1998 Sb. Na druhou stranu by však ust. § 25 odst. 5 ins. zák. mělo být bez pochyby využíváno v případě těch nejkomplikovanějších insolvenčních řízení velkých korporací s obratem v řádu stovek milionů až miliard korun, zaměstnávajících stovky zaměstnanců, se specifickými problémy a celospolečenským zájmem na řádném vyřešení jejich úpadku. Předseda insolvenčního soudu by měl zajistit, aby taková insolvenční řízení vedli insolvenční správci s dostatečnými praktickými zkušenostmi a kvalifikovaným personálním vybavením.

Druhá možnost pro ustanovení insolvenčního správce mimo stanovené pořadí je obsažena v ust. § 25 odst. 4 ins. zák. Dle tohoto ustanovení „nebrání-li tomu jiné okolnosti, určí předseda insolvenčního soudu insolvenčním správcem dlužníků, kteří tvoří koncern, stejnou osobu“. Komplikací pro praktickou realizaci tohoto ustanovení je nejen příliš vágní definice koncernu v zákoně o obchodních korporacích,[6] ale též skutečnost, že insolvenční soud se v první fázi insolvenčního řízení bez proaktivního šetření o koncernu zpravidla nedozví. Lze proto doporučit účastníkům řízení, aby insolvenční soud na existenci koncernu včas upozornili.[7]

Poslední, avšak nikoliv nezajímavou možnost pro určení insolvenčního správce na počátku insolvenčního řízení mimo pořadí na základě vůle dlužníka a jeho věřitelů, dává ust. § 25 odst. 1 věta druhá ins. zák., dle kterého platí, že je-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o povolení reorganizace a je-li v předloženém reorganizačním plánu určena osoba insolvenčního správce, ustanoví insolvenční soud insolvenčním správcem tuto osobu. Podmínka, že s rozhodnutím o úpadku je spojeno rozhodnutí o povolení reorganizace, může být splněna tehdy, pokud dlužník společně s insolvenčním návrhem, ve kterém jako způsob řešení úpadku navrhuje reorganizaci, předloží reorganizační plán přijatý alespoň polovinou všech zajištěných věřitelů, počítanou podle výše jejich pohledávek, a alespoň polovinou všech nezajištěných věřitelů, počítanou podle výše pohledávek.[8] Jedná se o případy tzv. „předbalené reorganizace“. Výhodou předbalené reorganizace kromě jiného je, že touto formou reorganizace mohou svůj úpadek řešit i menší korporace, které nesplňují kritérium přípustnosti reorganizace v podobě obratu nejméně 50 mil. Kč nebo nejméně 50 zaměstnanců.[9] Předbalená reorganizace je jedinou možností, kdy si může osobu insolvenčního správce zvolit dlužník, a to za předpokladu, že věřitelé budou souhlasit s reorganizačním plánem, který zpracoval dlužník. 

Odvolání insolvenčního správce a volba insolvenčního správce věřiteli 

Ust. § 29 ins. zák. dává věřitelům možnost se usnést, že insolvenčním soudem ustanoveného insolvenčního správce odvolávají z funkce a že ustanovují nového insolvenčního správce. Za současné právní úpravy se tak může stát toliko na schůzi věřitelů, která nejblíže následuje po přezkumném jednání. Usnesení je přijato, jestliže pro ně hlasovala nejméně polovina všech věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů, počítaná podle výše jejich pohledávek, kteří mají právo hlasovat.

V současné době v převážné většině případů nedochází k tomu, že by insolvenční správce byl odvolán po dohodě více věřitelů dlužníka, ale když už k odvolání insolvenčního správce na schůzi věřitelů dochází, děje se tak toliko hlasy jediného majoritního věřitele. Motivem tohoto věřitele přitom často není nespokojenost s prací soudem ustanoveného insolven­čního správce nebo důvěra v nově navrženého insolvenčního správce, že by insolvenční řízení vedl pro společný zájem věřitelů lépe než insolvenční správce odvolaný, což by bez pochyby byly legitimní důvody pro změnu insolvenčního správce, ale toliko zájem odvolávajícího věřitele na tom, aby byl ustanoven insolvenční správce vstřícný právě k tomuto věřiteli (např. při posouzení přihlášené pohledávky věřitele nebo rezignaci na uplatnění nároků vůči věřiteli), případně snaha zajistit zvolenému insolvenčnímu správci profit v podobě inkasované odměny (s různými motivy). Nedůvodná změna insolvenčního správce je přitom pro společný zájem věřitelů spíše na škodu, neboť zpravidla znamená prodloužení insolvenčního řízení a zvýšení jeho nákladů.

Novela insolvenčního zákona účinná od 1. 7. 2017 mění pravidla pro odvolání a ustanovení insolvenčního správce schůzí věřitelů. Novela předně ruší obligatorní konání schůzí věřitelů v oddlužení, což je jediné jednání, na kterém lze insolvenčního správce odvolat. Schůze věřitelů v oddluženích se nově budou konat zpravidla jen v případech, kdy je svolá insolvenční soud z vlastní iniciativy nebo na návrh insolvenčního správce, věřitelského výboru, nebo nadpoloviční většiny všech věřitelů, jejichž pohledávky počítané podle výše činí zároveň nadpoloviční většinu přihlášených pohledávek.[10] K odvolání a ustanovení insolvenčního správce v oddlužení bude třeba nejen hlasů věřitelů s nadpoloviční většinou pohledávek počítanou podle jejich přihlášené výše, ale současně se musí jednat o hlasy nadpoloviční většiny všech věřitelů (tzv. hlasování „podle hlav“). Vzhledem k výše uvedenému a k obvyklé pasivitě věřitelů lze očekávat, že odvolání insolvenčního správce ze strany věřitelů bude v oddluženích spíše výjimečné.

Nové pravidlo bude novelou zavedeno i pro odvolání insolven­čního správce věřiteli v reorganizaci. Tímto pravidlem je, že o odvolání insolvenčního správce, kterým byla soudem ustanovena osoba určená v předloženém reorganizačním plánu (viz „předbalená reorganizace“ vysvětlená výše), se mohou věřitelé usnést rovněž na schůzi věřitelů, která nejblíže následuje po přeměně reorganizace v konkurs. Pro všechny způsoby řešení úpadku pak bude počínaje 1. 7. 2017 platit, že v případech, kdy na schůzi věřitelů dojde k odvolání insolvenčního správce z funkce, insolvenční soud ustanoví odvolaného insolvenčního správce odděleným správcem k přezkumu pohledávky, kterou před svým odvoláním popřel, a k vedení s tím souvisejících incidenčních sporů a uplatňování majetkových práv vůči věřiteli, který hlasoval pro jeho odvolání z funkce, nestanoví-li insolvenční soud jinak. Souhlas odvolaného insolvenčního správce je tedy nezbytný, jeho motivace pro udělení tohoto souhlasu však může být problematická, a to zejména z důvodu, že právními předpisy není explicitně stanoveno, jak bude oddělený insolvenční správce za tuto nikoliv triviální činnost honorován. 

Odvolání insolvenčního správce soudem 

Dle ust. § 31 ins. zák. může insolvenční soud odvolat insolvenčního správce z funkce z důležitých důvodů, které nemají původ v porušení povinností správce. Učinit tak může i bez návrhu a zpravidla po slyšení insolvenčního správce. Takovým důležitým důvodem bude kromě zániku nebo pozastavení oprávnění k výkonu funkce insolvenčního správce nejčastěji pochybnost o podjatosti insolvenčního správce, kterou nelze vyřešit ustanovením odděleného správce.[11] V soudní praxi dochází občas k příliš extenzivnímu výkladu podjatosti insolvenčního správce, když za nepodjatého insolvenčního správce bývá označen jen takový správce, který se s účastníky řízení nesmí vůbec znát.

Nejvyšší soud ČR přitom k možnosti volby insolvenčního správce věřiteli judikoval, že „k tomu, aby takto vymezené právo věřitelů mohlo být vskutku naplněno, je nezbytné respektovat, že si věřitelé ‚zvolí‘ jako ‚nového‘ insolvenčního správce osobu, která je jim ‚známa‘ (se kterou mají zkušenosti) jako natolik ‚zdatná‘ (posuzováno jak ve vztahu k jejím odborným znalostem a schopnostem dostát při výkonu funkce insolvenčního správce povinnostem, pro ni plynoucím z insolvenčního zákona a dalších právních předpisů, tak i z hlediska pověsti, důvěry a respektu, jichž v očích věřitelů požívá), že bude ‚zárukou‘ pro naplnění účelu a zásad insolven­čního řízení (§ 5 ins. zák.) a pro řádný výkon funkce insolvenčního správce (§ 36 ins. zák.). Reálnému naplnění práva věřitelů založeného ust. § 29 ins. zák. tak zjevně neodpovídá teze, podle níž by věřitelé (resp. majoritní věřitel) byli omezeni při volbě (nového) insolvenčního správce tím, zda mají (či v minulosti měli) k tomuto insolvenčnímu správci ‚vztah‘ založený a odvíjející se např. z dřívějších insolvenčních řízení, v nichž v pozici účastníků řízení ‚vystupovali‘ totožní věřitelé a ve funkci insolvenčního správce tatáž osoba.“[12] 

Zproštění insolvenčního správce 

Insolvenčního správce, který neplní řádně své povinnosti nebo který nepostupuje při výkonu funkce s odbornou péčí anebo který závažně porušil důležitou povinnost, uloženou mu zákonem nebo soudem, může insolvenční soud na návrh věřitelského orgánu nebo dlužníka anebo i bez tohoto návrhu jeho funkce zprostit.[13]

Nejvyšší soud sjednotil rozhodovací praxi soudů při výkladu ust. § 32 odst. 1 ins. zák. tím, že pod č. 91/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 2 VSOL 358/2014.[14] V praxi jsou návrhy na zproštění insolvenčního správce nejčastěji podávány ze strany dlužníků. Značnou část těchto návrhů je třeba hodnotit jako nedůvodnou, když nespokojenost dlužníků s prací insolvenčního správce se objevuje zejména v případech, kdy tento naopak řádně plní své povinnosti a důsledně uplatňuje nároky vůči dlužníkovi a jeho statutárním orgánům, napadá neúčinné právní úkony dlužníka, aktivně postupuje při zpeněžování majetku dlužníků apod. Insolvenční soudy by v případech, kdy je nespokojenost s prací insolven­čního správce namítána, měly vždy dát před přijetím jakéhokoliv rozhodnutí insolvenčnímu správci prostor, aby se k těmto námitkám vyjádřil a svůj postup obhájil.[15] 

Závěrem 

Jediným možným způsobem, jak ponechat volbu insolvenčního správce alespoň zčásti v rukou dlužníka, je určení insolvenčního správce ve schváleném reorganizačním plánu předloženém současně s dlužnickým insolvenčním návrhem. Věřitelé mohou vlastního insolvenčního správce do řízení nominovat v případě, kdy se na tom kvalifikovanou většinou usnesou na schůzi věřitelů. Je žádoucí, aby tak učinili v případě, kdy jsou přesvědčeni, že jimi zvolený insolvenční správce dokáže vzhledem ke svým schopnostem a zkušenostem hájit společný zájem věřitelů výrazně lépe než soudem určený insolvenční správce. V opačných případech způsobí změna insolvenční správce spíše zkomplikování a prodloužení insolvenčního řízení.