Lze odškodnit ztrátu důvodně očekávaného zlepšení zdraví?

publikováno: 04.07.2014

Protiprávní postup zdravotnického zařízení může způsobit újmu na zdraví ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nejen zhoršením zdraví poškozeného, ale i ztrátou legitimně očekávaného zlepšení zdraví.

Nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014,  sp. zn. III. ÚS 2253/13

Odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se v řízení před obecnými soudy neúspěšně domáhala náhrady škody na zdraví způsobené lékařským postupem non lege artis. Skutkově šlo o to, že lékař, který stěžovatelce diagnostikoval oboustranný šedý zákal a doporučil jí operaci, s ní zároveň dohodl voperování nitrooční čočky, díky níž by byla zároveň korigována refrakční vada pravého oka. V předoperačním vyšetření však došlo k záměně biometrického vyšetření stěžovatelky s hodnotami jiného pacienta a při samotné operaci jí byla implantována čočka, jejíž hodnota se rovnala přirozené čočce zdravého člověka. A tak i přestože byla operace šedého zákalu úspěšná, plánované výrazné snížení krátkozrakosti nepřinesla.  

Žalobu stěžovatelky na náhradu škody obecné soudy zamítly. Soud prvního stupně neshledal u žalovaného zdravotnického zařízení žádné protiprávní jednání, neboť dle jeho názoru bylo cíle operačního zákroku – odstranění šedého zákalu – úspěšně dosaženo. K námitce o voperování nesprávné nitrooční čočky soud uvedl, že korekce refrakční vady nebyla primárním účelem operace, byť mohla být s operací šedého zákalu spojena. Z tohoto důvodu nepřisvědčil ani tvrzení o utrpěné škodě na zdraví, neboť stěžovatelčin zdravotní stav se operací nezhoršil; soud vzal za prokázané, že stěžovatelka trpěla silnou krátkozrakostí již před operací a trpí jí stále. Soud druhého stupně potvrdil, že operace šedého zákalu byla provedena lege artis, a nedošlo-li operací také k plánované korekci již existující refrakční vady stěžovatelky, nešlo o újmu, která by byla odškodnitelná podle ustanovení § 444 odst. 1 občanského zákoníku.[1] Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že obecné soudy nehodnotily dohodu, kterou uzavřela s žalovaným zdravotnickým zařízením. Podle ní měla být v rámci operace šedého zákalu současně řešena i refrakční vada s cílem výrazného snížení počtu dioptrií v rozsahu lehké krátkozrakosti. Operace tak nemohla být zcela lege artis, jestliže v důsledku použití nesprávné nitrooční čočky stěžovatelka dál trpí oční vadou v původním rozsahu.

Ústavní soud nálezem zrušil rozsudky soudu prvního a druhého stupně, neboť dospěl k závěru, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, ústavně zaručené v podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), právo na zdraví a jeho ochranu zaručené v čl. 7 odst. 1 ve spojení s čl. 31 věty první Listiny a popřeno právo na odškodnění vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zrušil i usnesení Nejvyššího soudu, protože při zrušení jemu předcházejících rozhodnutí, na která navazovalo, by jeho existence postrádala rozumný smysl.

Při posuzování dané věci vycházel Ústavní soud z povahy zdraví jako součásti fyzické integrity člověka a jako takové je v rámci nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí chráněno v čl. 7 odst. 1 Listiny a v rámci práva na respektování soukromého života i v čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť soukromý život v pojetí Evropského soudu pro lidská práva zahrnuje fyzickou a duševní integritu jednotlivce. Právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je právem bezprostředním, působícím přímo napříč celým právním řádem. Pokud je obecné soudy odepřou bez ústavně akceptovatelného důvodu chránit, poruší tím i práva stěžovatele zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 7 odst. 1 Listiny. Podřazení ochrany zdraví pod čl. 7 odst. 1 Listiny dává tomuto právu další rozměr mimo oblast sociálních práv.[2]

Ve světle těchto úvah Ústavní soud zdůraznil, že ne všechny aspekty práva na ochranu zdraví je možné vypořádat odkazem na čl. 31 Listiny, a tudíž v souvislosti s tím odkazem na podústavní úpravu v zákoně v návaznosti na čl. 41 odst. 1 Listiny.[3] Z hlediska ústavního je rozdíl v nárocích na budoucí poskytnutí péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění, která je závislá na možnostech financování a ekonomické náročnosti, a v nárocích plynoucích z již poskytnuté péče, zejména poskytnuté nikoli lege artis, která závisí na odbornosti financovaného zákroku, jenž se přímo dotýká osobnostních práv jedince. Je tak třeba rozlišovat právo na ochranu zdraví (soubor opatření státu) a právo na zdraví jako součást ústavního statusu jedince (status positivus a status negativus); oba aspekty jsou však spojené hodnotou zdraví jako určitým dobrem, ke kterému se upíná jak úroveň existence jedince, tak vystupování státu vůči němu. V tomto směru se zdraví, právo na zdraví a právo na jeho ochranu vydělují z jiných sociálních práv, a to s ohledem na jeho zvláštní význam pro existenci jedince a řešení kolizních situací v systému základních práv a svobod.[4] Pod tímto zorným úhlem je nutno nahlížet na záruky tohoto práva i v podústavním právu (nyní výslovně ustanovení § 3, § 81 a § 612 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

V souvislosti s institutem náhrady škody na zdraví Ústavní soud připomněl princip plného odškodnění za utrpěnou újmu na zdraví,[5] neboť zdraví patří mezi nejvýznamnější faktory ovlivňující kvalitu lidského života a úzce souvisí i s právem na život (čl. 6 Listiny). V případech neúmyslného poškození práva na život či při zásahu do fyzické integrity jednotlivce v medicínské oblasti se tak závazek státu chránit zdraví jednotlivce může projevit v soukromoprávní oblasti v podobě zakotvení povinnosti škůdce nahradit poškozenému utrpěnou újmu na zdraví.

Pokud šlo o posouzení ústavnosti právního názoru obecných soudů o neexistenci protiprávního jednání žalovaného zdravotnického zařízení, vyšel Ústavní soud z následujících skutkových zjištění. Ve věci nebylo sporné, že v rámci před­operační péče o stěžovatelku došlo omylem k záměně hodnot jejího biometrického vyšetření s naměřenými hodnotami jiného pacienta. Tato záměna, faktický omyl ošetřujícího lékaře, vedla následně k tomu, že stěžovatelce byla voperována nitrooční čočka jiné mohutnosti, než byla původně plánována. Již po provedené operaci zdravotnické zařízení uznalo svoji chybu a omluvilo se stěžovatelce za svoje pochybení; přednosta kliniky žalovaného zdravotnického zařízení při jednání před soudem blíže rozvedl, jak k pochybení došlo, a rozhodné skutečnosti v podstatě zopakoval. Jeho výpovědí i znaleckým posudkem bylo též zjištěno, že reoperace pravého oka stěžovatelky není pro řadu rizikových faktorů prakticky možná a že použití nesprávné nitrooční čočky v pravém oku výrazně ovlivnilo korekci krátkozrakosti i u levého oka.

Názor obecných soudů, že faktický omyl žalovaného zdravotnického zařízení byl poskytnutím péče v souladu se současnými poznatky lékařské vědy, považoval Ústavní soud za racionálně neobhajitelný. Připomněl, že operace měla dvojí účel a že i ten sekundární bylo třeba považovat za legitimní a presumovat jeho ochranu z hlediska práva na zdraví. Snížení krátkozrakosti při operačním odstraňování šedého zákalu je výkonem hrazeným z veřejného zdravotního pojištění, pacientům běžně nabízený a prováděný, v případě stěžovatelky byl zdravotnickým zařízením navíc plánovaný; nešlo tedy o jakýsi bonus či výjimečnou výhodu a stěžovatelka měla právo, aby i snížení krátkozrakosti proběhlo lege artis, stejně jako v případě jiných pacientů v téže situaci. Ze samotné povahy (dalšího) sekundárního účelu operace nelze dospět k závěru, že by v tomto aspektu poskytování zdravotnické péče mohlo být tolerováno pochybení lékaře či jeho libovolný postup se všemi myslitelnými negativními dopady na lidský život a zdraví a že by zdravotnickému zařízení (lékaři) žádná sankce (občanskoprávní či trestněprávní) nehrozila jen pro apriorní nemožnost naplnit pojem protiprávní jednání s pouhým odkazem na méně významný – sekundární – účel operace. Z tohoto důvodu považoval Ústavní soud právní závěr obecných soudů o neexistenci protiprávního jednání žalovaného zdravotnického zařízení za extrémně nesouladný s vykonanými skutkovými zjištěními.

V ústavně-právním přezkumu neobstály ani závěry obecných soudů o neexistenci vzniku škody na zdraví, a to nejen pro absenci racionálního odůvodnění, ale i pro rozpor s nosnými rozhodovacími důvody nálezů sp. zn. IV. ÚS 444/11 a sp. zn. I. ÚS 43/12.[6] Soud prvního stupně sice předeslal, že škodu na zdraví je nutno spatřovat ve zhoršeném zdravotním stavu poškozeného, nicméně poté dovodil, že u stěžovatelky ke zhoršení oční vady nedošlo. Soud však nevysvětlil, z jakého věcného důvodu je škodou na zdraví jen zhoršení zdravotního stavu, a nikoli (v souvislosti s okolnostmi konkrétního podstoupeného zákroku) absence legitimně očekávaného zlepšení zdraví, popř. ztráta možnosti takového zlepšení dosáhnout, obojí v případě postupu zdravotnického zařízení lege artis. K nápravě nedošlo ani v odvolacím řízení, kdy soud druhého stupně připustil jistou újmu stěžovatelky, nicméně konstatoval, bez jakékoliv další argumentace, že nejde o újmu odškodnitelnou.

Ústavní soud však zastává názor, že protiprávní postup zdravotnického zařízení může negativně zasáhnout tělesnou integritu, tedy způsobit újmu na zdraví zejména ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny, nejen zhoršením zdraví poškozeného, ale i ztrátou očekávaného zlepšení zdraví. Není legitimní, aby v případě zhoršení zdravotního stavu měl škůdce povinnost vyrovnat či zmírnit nevýhody, které poškozený utrpěl v důsledku jeho protiprávního jednání (nepříznivý následek odpovídající protiprávnímu zásahu), zatímco v případě ztráty očekávaného zlepšení zdraví by škůdce nic vyrovnávat či zmírňovat nemusel. Obojí jednání má shodné podstatné jmenovatele – protiprávnost, negativní důsledky zásahu do tělesné integrity (zdraví) poškozeného a příčinnou souvislost. Ústavně konformní výklad ustanovení § 444 odst. 1 občanského zákoníku (z hlediska základního práva na plnou náhradu veškeré utrpěné újmy na zdraví) tak vyžaduje, aby se pod termínem „škoda na zdraví“ rozumělo nejen zhoršení zdravotního stavu poškozeného, nýbrž i ztráta jeho očekávaného zlepšení, způsobená vadným postupem poskytovatele zdravotní služby.

Ústavní soud opřel svůj výklad i o zásadu jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu, která zapovídá odlišný přístup k obdobným otázkám. Na příkladu výkladu náhrady majetkové újmy podle ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku, který umožňuje nejen náhradu újmy spočívající ve zmenšení majetku poškozeného, ale i ztrátu očekávaného majetkového přínosu, konstatoval, že není dán legitimní cíl dovodit pro výklad újmy na zdraví podle ustanovení § 444 odst. 1 občanského zákoníku podstatně odlišné pravidlo, které by z hlediska náhrady ztráty očekávaného přínosu (majetkového či zdravotního) záviselo jen na tom, o který statek jde. Pokud má mít poškozený právo na náhradu ztráty očekávaného majetkového přínosu, tím spíše by měl mít právo na náhradu ztráty očekávaného zlepšení zdraví, které je ve srovnání s majetkem objektivně vyšší hodnotou. V projednávané věci označil ztrátu očekávaného zlepšení zdraví za naléhavější i s ohledem na skutkové zjištění, podle kterého by další operace pro stěžovatelčin zdravotní stav představovala značná rizika, pročež po ní nelze požadovat, aby se podrobila dalším operacím za účelem snížení krátkozrakosti.

Ústavní soud uzavřel, že při existenci podmínky protiprávního jednání žalovaného zdravotnického zařízení, vzniku škody (ztráta očekávaného zlepšení zdraví v podobě neexistence výrazného zmenšení počtu dioptrií na obou očích) a i kauzálního nexu, bude na obecných soudech, aby rozhodly o výši náhrady škody na zdraví.

Rozhodnutí zaslala JUDr. Jiřina Gojová, asistentka soudce Ústavního soudu.