Limity obhajoby
autor: JUDr. Aleš Rozehnal, Ph.D. publikováno: 05.08.2016
Každý advokát se při své práci dennodenně potýká s otázkou, do jaké míry může být jeho zastupování zájmů klienta konfrontační, útočné nebo dokonce agresivní. V poslední době se totiž setkáváme zejména u státních zástupců s názorem, že advokáti se při zastupování dopouští řady excesů.
Údajně “podávají šikanózní žaloby, podávají nesmyslná trestní oznámení na státní zástupce, se kterými nemohou uspět, jejich drzost ve výrocích k chování orgánů činných v trestním řízení přesáhla všechny myslitelné meze, podávají žaloby na ochranu osobnosti z malicherných důvodů, když se státní zástupce splete a veřejně o někom prohlásí namísto „měl spáchat“, že spáchal, a tím označí obviněného za odsouzeného.“
Etický kodex České advokátní komory nám dává pouze málo vodítek. Etický kodex toliko stanoví, že oprávněné zájmy klienta mají přednost před vlastními zájmy advokáta i před jeho ohledem na jiné advokáty a že advokát musí postupovat svědomitě a s odbornou péčí. Zároveň je advokát povinen chovat se poctivě, čestně a slušně. Projevy advokáta v souvislosti s výkonem advokacie musí být věcné a střízlivé. Vzhledem k tomu, že se jedná o neurčité právní pojmy, je očividné, že na poctivost, čest, slušnost, věcnost a střízlivost bude mít jiný názor příslušník advokátního stavu a jiný názor státní zástupce, což koneckonců vyplývá z rozdílnosti jejich postavení.
Určitá míra konfrontace, útočnosti a agresivity vyplývá ze samotného postavení advokáta v soudním řízení, neboť jak civilní, tak trestní proces jsou založeny na principu kontradiktornosti. Advokát je zároveň esenciálním komponentem spravedlivého soudního procesu, který je založen na ideji, že prostřednictvím „bitvy“ dvou oponentních verzí faktů bude nejlépe nalezeno právo.
Při soudním procesu má advokát několik rolí. Advokát je v první řadě zástupcem klienta, ochráncem jeho zájmu, strážcem jeho tajemství a jeho právní přítel. Zároveň je však součástí justičního systému v širším slova smyslu, má pomáhat a spolupracovat s justicí. Pokud je ustanoven ex offo, je zároveň zástupcem veřejné moci na poli výkonu práva občanů na právní pomoc. Základním cílem justičního systému je sloužit společnosti a advokát je součástí tohoto systému. Je tedy do určité míry veřejnou osobou. Advokát má zajistit, aby bylo spravedlivě posouzeno, zda státní zástupce či žalobce unesl důkazní břemeno, důkazy byly řádně provedeny a aby soudce byl neutrálním arbitrem a nikoli vyšetřovatelem.
Povinností advokáta je být nezávislý, objektivní a důvěryhodný. Advokát musí jednat jako loajální přívrženec svého klienta a sloužit jeho zájmům, což je jeho “raison d’être“. Loajalita vyžaduje, aby advokát vystupoval tak přesvědčivě, jak může, aby fakta a práva byly prezentovány z pohledu zájmů jeho klienta. Loajalita ke klientovi však nemůže ospravedlnit fanatické nebo extremistické chování. Horlivost a loajalita však neznamená osobní emoční zaujetí klientovým případem, protože přednost má objektivní a nezávislý profesionální pohled advokáta na klientův případ. Advokát se nemusí identifkovat nebo souhlasit s cíli klienta, aby vykonával svoji práci dobře. Vztah advokáta a klienta je vztahem dvou nezávislých osob, které jsou však spojeny jednotou zájmů.
Nezávislost advokáta je spojena s nebojácným přístupem k obraně klienta často v nepřátelských podmínkách, přičemž se po advokátovi vyžaduje, aby jednal s kuráží a oddaností klientovi. Advokát tedy musí být statečný, dávat najevo svoji klidnou sílu a být neohroženě konfrontační.
Zájmy klienta jsou předřazeny zájmům advokáta, a to bez ohledu na to, o jak důležité zájmy jde. Tento přístup musí být kombinován s emocionální energií věnovanou případu a oddaností ke klientovi. Advokát musí být zároveň do té míry na klientovi nezávislý, aby byl schopen neemočního úsudku a neztratil profesionální náhled na právní a etické hranice svého chování.
Dále čtěte ZDE.
