Lépe je někdy mlčet…
autor: JUDr. Lenka Vidovičová, LL.M., členka představenstva České advokátní komory publikováno: 02.01.2015
Nestává se často, že úvodníky v Bulletinu advokacie na sebe tematicky navazují, snad jen v případech, kdy se jedná o reakci autora na alarmující situaci při projednávání agendy pro advokacii klíčové (viz legislativně přísudkové úvodníky předsedy představenstva). V letošním roce také vtipně pojaté téma v úvodníku kolegyně JUDr. Vladimíry Glatzové („Neobtěžujte klienty právem“ v čísle 6 Bulletinu advokacie) inspirovalo k doplnění tématu předsedu kárné komise JUDr. Petra Čápa, který doporučoval pozornosti advokátů studium kárných rozhodnutí a stanovisek v následujícím dvojčísle 7-8.
Musela bych se však zřejmě vrátit hluboko do minulosti, abych nalezla úvodník, kterým člen představenstva advokátní veřejnosti předkládá názor, že představenstvo ČAK bylo němé v systémových záležitostech fungování justice a práva, ač podle jeho názoru němé být nemělo. Takový úvodník jste si z pera rozladěného kolegy – člena představenstva JUDr. Michala Žižlavského mohli přečíst v minulém čísle.
Představenstvo České advokátní komory je kolektivním orgánem, které, jak je advokátní obci jistě známo, řeší, diskutuje a také hlasuje o mnoha důležitých problémech. Ne každý advokát si podrobně studuje zápisy ze schůzí představenstva, ale i letmé nahlédnutí do nich naznačí, že se k hlasování přistupuje mnohdy po vyčerpávající diskusi, takže rozhodně ne neuváženě. Většinový názor pak obvykle ostatní členové respektují jako názor kolektivního orgánu.
Postup Krajského soudu v Ostravě při ustanovování insolvenčních správců řešilo představenstvo ČAK nejen v září, ale také v červnu tohoto roku. K tématu proběhla na obou zasedáních představenstva dlouhá diskuse, a jelikož jsem patřila (a stále patřím) k oponentům kolegy Žižlavského, podávám svůj pohled na věc. Pokusím se o stručnost, neboť jsem si vědoma toho, že ne každý advokát je insolvenčním správcem a tato problematika mu nemusí být podrobně známa.
Krajský soud v Ostravě při ustanovení správců postupuje v naprosté většině případů, s ohledem na platné znění insolvenčního zákona, podle „kolečka“. Mimochodem – rotační systém ustanovení insolvenčních správců v obvodu Krajského soudu v Ostravě fungoval již dlouho před tím, než byl zaveden na celostátní úrovni. Pokud je po 1. lednu 2014 určen insolvenční správce „mimo pořadí“, pak v případě, že tento postup podle názoru soudu splňuje zákonné předpoklady (důvodem bývá zejména nerovnoměrné zatížení insolvenčních správců). Jde tedy v tomto případě o zásadní porušení zákona, nebo je to spor o výklad zákonného ustanovení? Jsem přesvědčena, že je to věc názoru na výklad zákona a soudní rozhodnutí postupně celou věc vyjasní.
Myslím si, že problém měl být nejdříve diskutován mezi insolvenčními správci, popřípadě mezi soudci, nikoli rovnou a jednostranně na zasedání představenstva ČAK. Není snad nikdo, kdo se v insolvencích pohybuje, koho by nová úprava provozoven insolvenčních správců nezasáhla. Osobně ji považuji za nešťastnou, neboť znamená snížení kvality insolvenčních řízení. Pojetí systému provozoven ze strany některých správců vedlo k založení velkého počtu často fiktivních poboček, u jiných k rezignaci v očekávání nové právní úpravy. Někteří pojali situaci natolik velkoryse, že „založili“ pobočky od Aše až po Velkou nad Veličkou a tvrdí, že vše zvládnou.
Souhlasím s kolegou Žižlavským, že je potřeba se ptát, zda takové fungování insolvenčních správců je správné a plní svou roli. Z vlastní praxe totiž vím, jak velmi záleží na tom, jak insolvenční správce pojme svou povinnost průvodce člověka, který má podstoupit pětileté poměrně krušné životní období. Oddlužení je zvláštním způsobem řešení úpadku fyzických osob, je v zákoně pojato jako služba a šance lidem, kteří své dluhy nezvládli. Takovým lidem je potřeba být nablízku a mnohdy se obrnit velkou trpělivostí. Pochybuji o tom, že se role správce dá odpovědně vykonávat v tisících řízení. Pokud však insolvenční správce zúží svou roli jen na distributora peněz dlužníka každý měsíc, je jeho funkce naprosto zbytná. Jsem ale přesvědčena, že stále platí, že správce je osobou klíčovou právě v řízeních oddluženeckých, protože ty nejvíce zasahují osobní sféru stále většího okruhu obyvatel. Začíná od odpovědného zjištění situace jednotlivých dlužníků, od přezkoumání pohledávek a od vhodného vedení pětiletého dohledu. Insolvenční správce tedy vstupuje do života dlužníků více, než by si mnohdy přál.
Souhlasím také s tím, že osobní zájmy správců a soudců by měly jít stranou. Naprostá většina advokátů, kteří jsou také insolvenčními správci, si svou odpovědnost uvědomují tím více. Diskutujme tedy o neuspokojivém stavu zákona, diskutujme o skutečných problémech na poli insolvenční praxe, nevykřikujme však v případě, kdy tato snaha až příliš ukazuje na jednotlivý zájem.
I pro představenstvo České advokátní komory platí turecké přísloví, že „člověk má dvě uši a jedna ústa – dvakrát poslouchej a jednou mluv“.
JUDr. Lenka Vidovičová, LL.M., členka představenstva České advokátní komory