Kritika nové metodiky nejvyššího státního zastupitelství k trestní odpovědnosti právnických osob a obrácené důkazní břemeno

Úvodem je nutné zmínit, že jde již o druhé vydání materiálu s názvem „Aplikace § 8 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim“, který bývá často označován jako metodika (dále též jen „Metodika NSZ“).[1] Úkol, který si nejvyšší státní zastupitelství (dále též jen „NSZ“) vytyčilo, není snadný, už s ohledem na to, že přijímání výkladů právní úpravy ze strany státních orgánů bývá vždy doprovázeno kritikou kvůli údajnému vměšování do pravomocí jiné státní moci.[2] Na druhou stranu přínos těchto dokumentů může být, zvláště v oblastech nových právních úprav, které navíc nejsou bezchybné, značný. Domnívám se, že jde i o případ problematiky trestní odpovědnosti právnických osob. Zde to jsou především adresáti právních norem (převážně obchodní korporace), kteří jsou vděční za jakékoli upřesnění zákonných požadavků, které zákonodárce označil za spravedlivé a v souvislosti s nimi požaduje vyvinout určité (někdy i veškeré) úsilí, aby nedošlo k přičtení trestní odpovědnosti právnické osobě.

Z těchto důvodů považuji snahu o vytvoření jakékoli analýzy ustanovení zák. č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále též jen „topo“), za chvályhodnou. Pouhá snaha vedená ušlechtilou ideou však tady nestačí a důležitější je provedení, které v případě nekvalitního výsledku může způsobit více škody než užitku.

Jelikož právě Metodika NSZ se může stát takovým příkladem, podrobil jsem ji a její závěry kritice. Nejzávažnější pochybení spatřuji v řešení otázky důkazního břemene, které se věnuji nejdříve, poté uvádím některé obecnější nedostatky, jež mají vliv nejen na celkovou kvalitu materiálu, ale bezpochyby i na otázku důkazního břemene.

Obrácené důkazní břemeno

Předešlé vydání Metodiky NSZ z konce listopadu 2016 – tzv. verze pro veřejnost – (dále též jen „první vydání Metodiky NSZ“)[3] se k otázce důkazního břemene stavělo velmi opatrně. Uvádělo se (ostatně stejně, jako se uvádí ve druhém vydání Metodiky NSZ), že otázka, zda právnická osoba vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možné spravedlivě požadovat, není presumovanou skutečností. Poté však následovalo konstatování, které opět najdeme na jiném místě textu i ve druhém vydání Metodiky NSZ, že obhajoba má na prokázání této otázky zvláštní zájem, a tudíž se pro ni otevírá prostor k předkládání nejrůznějších interních materiálů orgánům činným v trestním řízení.Z toho se dalo usuzovat maximálně na tzv. objektivní důkazní břemeno, blížící se svým významem takovému pojetí, jak jej (již) dříve vykládala část nauky, a sice ve vazbě na právní a faktický zájem strany trestního řízení, aby byly prokázány údaje, které uvádí, a vyvráceny údaje, jež uvádí protistrana.[4] Takové pojetí objektivního (materiálního) důkazního břemene jsem již dříve označil za teoreticky pochybné a prakticky nepříliš užitečné.[5]

Současná Metodika NSZ však jde mnohem dále. I když stále hovoří o respektování § 2 odst. 5 tr. řádu (zásada vyhledávací konkretizující zásadu oficiality), podle nějž jsou to orgány činné v trestním řízení, jež jsou odpovědné za náležité objasnění skutkového stavu věci, a o tom, že úsilí, které lze po právnické osobě spravedlivě požadovat, není presumovanou skutečností (str. 22 Metodiky NSZ), tíží ohledně této skutečnosti podle názoru NSZ důkazní břemeno v subjektivním (formálním) smyslu právě právnickou osobu, neboť je údajně na právnické osobě, aby příslušné podklady k důvodnosti závěru o vynaložení veškerého úsilí předložila (str. 23 Metodiky NSZ).

K takovému závěru uvádí Metodika NSZ výslovně jen jeden argument, a sice v rámci tzv. materiálního hlediska[6] exkulpačního důvodu ve smyslu § 8 odst. 5 topo. Podle něj obrácené důkazní břemeno vyplývá již ze samotné dikce ust. § 8 odst. 5 topo. Z celého textu Metodiky NSZ pak vyplývají další okolnosti, ze kterých NSZ pravděpodobně dovozuje obrácené důkazní břemeno. Pokud budeme tyto okolnosti hodnotit jako argumenty, jde o jeden hmotněprávní a dva procesní argumenty. Z hmotněprávního hlediska je důležité, že NSZ vnímá úsilí, které se po právnické osobě požaduje, jako dobrodiní zákonodárce. Z procesního hlediska je zajímavá argumentace zvláštním zájmem obhajoby na prokázání závěru o aplikaci § 8 odst. 5 topo. Vyjádřit se pak je třeba také k následujícímu konstatování na str. 23 Metodiky NSZ: „Státní zástupce může právnickou osobu vyzvat bez pohrůžky sankcí (v souladu se zásadou zákazu k sebeobviňování[7] neboli nemo tenetur se ipsum accusare), aby příslušné podklady k důvodnosti závěru o vynaložení veškerého úsilí předložila. Jestliže právnická osoba na to nereaguje a ani z dosud provedeného dokazování nevyplývají skutečnosti nasvědčující tomu, že lze o aplikaci § 8 odst. 5 ZTOPO v konkrétním případě rozumně uvažovat, jde o otázku zodpovězenou.“

Vzhledem k tomu, že smyslem tohoto článku je reagovat na Metodiku NSZ, budu se podrobně zabývat pouze argumenty v ní uvedenými, aby bylo především osvětleno, zda jsou závěry a doporučení NSZ použitelné v praxi, či nikoli. Ostatně problematikou důkazního břemene u trestní odpovědnosti právnických osob jsem se zevrubně zabýval již v minulosti.[8]

„Dikce“ ust. § 8 odst. 5 topo

Argument o dikci ust. § 8 odst. 5 topo, která údajně předpokládá aktivní přístup právnické osoby k možnosti vyvinit se, Metodika NSZ nijak nerozebírá. Já se naopak domnívám, že takový závěr učinit nelze. Ustanovení pouze používá chybnou terminologii, když hovoří o zproštění se trestní odpovědnosti, což je charakteristické pro formulaci odpovědnosti objektivní a stanovení možnosti tzv. liberace. Tuto skutečnost uznává i sama Metodika NSZ, když odmítá, že by šlo o liberační důvod (str. 12 Metodiky NSZ), a v celém textu se drží pojmů „vyvinění“ a „exkulpace“ či „exkulpační důvod“. Žádná povinnost tvrzení ani důkazní povinnost právnické osobě se zde tedy neukládá.

Pro stanovení důkazního břemene ve smyslu odpovědnosti za výsledek (proces) dokazování (tedy nikoli pro důkazní břemeno v subjektivním/formálním smyslu) se proto použijí obecné zásady dokazování stanovené v trestním řádu. Ust. § 8 odst. 5 topo jistě nelze označit za výjimku z ústavních principů legální licence (ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“) a pre­sumpce neviny (ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy o lidských právech, dále jen „Úmluva“). Opačný výklad by (per argumentum ad absurdum) právnickým osobám ukládal nejen povinnost přijmout opatření, která lze po nich požadovat (ve smyslu § 8 odst. 5 topo vyvinout veškeré úsilí), ale zároveň udělat vše, aby tato opatření byly v případě vznesení obvinění schopny dokázat, a unést tak důkazní břemeno. Na druhé straně – v rozporu s principem enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny) – by se orgánům činným v trestním řízení bez opory v zákoně dávala pravomoc vyžadovat po právnických osobách prokázání těchto skutečností.

Takto zásadní důsledky pro adresáty právních norem musejí být vždy stanoveny výslovně v zákoně. Pokud by to zákonodárce udělal, musel by (jelikož jde o odpovědnost subjektivní) zároveň s tím upřesnit podmínky, za nichž se právnická osoba může z trestní odpovědnosti vyvinit. Dokonce i v případech objektivní odpovědnosti se v českém právu povinnost prokazovat ukládá adresátovi právní normy výslovně.[9]

Možnost vyvinění se jako dobrodiní zákonodárce?

Metodika NSZ hovoří o podmínkách § 8 odst. 5 jako o dobrodiní zákonodárce (viz str. 22 Metodiky NSZ).[10]

V trestním právu obecně se o dobrodiní hovoří zřídka. V trestním právu hmotném se o dobrodiní zákonodárce (či zákona) tradičně hovoří v souvislosti s některými důvody zániku trestní odpovědnosti, jakými jsou např. zánik trestnosti přípravy a pokusu, účinná lítost, milost či amnestie prezidenta republiky. Za dobrodiní lze označit případy beztrestnosti osob blízkých, dopouštějí-li se nadržování, nepřekažení a neoznámení trestného činu (srov. § 366 až 368 tr. zákoníku). V oblasti trestání se pak za dobrodiní označují případy, v nichž nedochází k potrestání odsouzeného nebo dochází k potrestání mírnějšímu (např. upuštění od potrestání, odklad výkonu trestu odnětí svobody nebo podmíněné propuštění). V trestním právu procesním je známé tzv. beneficium cohaesionis (dobrodiní ze souvislosti). Dobrodiní bývá zmiňováno i v souvislosti s některými moderními procesními instituty (např. spolupracující obviněný).

Vzhledem k tomu, že u § 8 odst. 5 topo [stejně jako u § 8 odst. 2 písm. b) topo] jde o subjektivní stránku trestného činu právnické osoby, je podle mého názoru nespravedlivé hovořit o dobrodiní. S výše uvedenými případy je problematika tzv. vyvinění nesrovnatelná. Subjektivní stránka je totiž nejen znakem trestného činu, ale i znakem samotné skutkové podstaty. U právnické osoby je situace sice o něco složitější než u osoby fyzické, protože není pravda, že trestní odpovědnost právnických osob je (pokud jde o subjektivní stránku) odpovědností zcela odvozenou od subjektivní stránky trestného činu fyzické osoby, tj. od zavinění. Subjektivní stránka má totiž kromě této derivativní (odvozené) subjektivní stránky trestného činu i svou část originární (vlastní) spočívající v opomenutí tzv. náležité péče, tj. zejména v opomenutí kroků (slovy zákona „opatření“), které požaduje jiný právní předpis, a v opomenutí kroků, které lze po právnické osobě spravedlivě požadovat. Tento koncept byl v české nauce podle mého názoru poprvé naznačen Fenykem a Smejkalem již v prvním vydání jejich komentáře k zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob.[11] Podstatu tohoto konceptu pak rozvinul Jelínek, který v této souvislosti píše o zanedbání náležité odborné péče a v souvislosti se subjektivní stránkou trestného činu právnické osoby navrhuje použití spojení „vina právnické osoby“.[12]

K této otázce uzavírám, že možnost vyvinění se nepředstavuje žádné dobrodiní zákonodárce [ani v případě § 8 odst. 2 písm. b), ani v případě § 8 odst. 5 topo], ale je přeneseným výrazem pro originární (vlastní) část subjektivní stránky trestného činu právnické osoby, přičemž podstatou této subjektivní stránky je nedostatek náležité péče právnické osoby. Pokud by tomu tak nebylo, byla by trestní odpovědnost právnických osob odpovědností za pouhý výsledek, bez ohledu na subjektivní okolnosti trestného činu, a kolektivní odpovědností za jednání jiné osoby.

Zvláštní zájem obhajoby 

Již výše jsem uvedl, že o zájmu obhajoby se někdy hovořilo v souvislosti s určitým pojetím objektivního (materiálního) důkazního břemene, které však nepokládám za správné a které není protipólem tzv. subjektivního důkazního břemene, takže i kdybychom došli k nějakému zvláštnímu zájmu obhajoby na prokázání určitých skutečností, nic by to neměnilo na tom, že právnická osoba subjektivní (formální) důkazní břemeno nést nemůže.

V případě, že některé skutečnosti důležité pro závěr, že právnická osoba nevynaložila úsilí ve smyslu § 8 odst. 5 topo, zůstanou neosvětleny, je důsledkem skutečnost, že právnická osoba nemůže být uznána vinnou (objektivní důkazní břemeno ve smyslu pravidel pro postup soudu za neobjasněného skutkového stavu, který v trestním právu řeší zásada in dubio pro reo).[13]

Ačkoli z hlediska procesní taktiky bude někdy výhodnější, když bude sama obviněná právnická osoba dokazovat, že vyvinula úsilí ve smyslu § 8 odst. 5 topo, nemusí však tomu tak být vždy. Někdy naopak může být pro obviněnou právnickou osobu výhodnější neprokazovat nic, nebo nechat hlavní aktivitu na orgánech činných v trestním řízení a reagovat ad hoc na jejich konkrétní úvahy. Domnívám se, že možnost volby procesní taktiky je nedílnou součástí práva na obhajobu v materiálním smyslu.

Výzva státního zástupce k prokázání skutečností 

Metodika NSZ tvrdí, že státní zástupce může právnickou osobu vyzvat, aby předložila doklady o vynaložení úsilí ve smyslu § 8 odst. 5 topo. Přestože většinou se dokumenty NSZ vyznačují procesní (formální) přesností, neuvádí se zde, podle jakého ustanovení trestního řádu by tak státní zástupce mohl učinit. To je zcela zásadní, protože § 8 odst. 5 topo k takové pravomoci zasahující do sféry obviněné osoby pravomoc rozhodně nedává. Trestní řád také neobsahuje žádné ustanovení o takové výzvě. Podle mého názoru tedy ve vidění NSZ nemůže jít o postup podle § 8 tr. řádu a zjevně ani o postup podle § 78 tr. řádu.

Pokud by zákonodárce stanovil procesní postup, tj. výzvu k prokázání skutečnosti ve smyslu § 8 odst. 5 topo (a za předpokladu, že by zákon o trestní odpovědnosti právnických osob skutečně obrátil důkazní břemeno, musel by tak zákonodárce učinit), měl by mít státní zástupce (či jiný orgán činný v trestním řízení) v souvislosti s takovou výzvou povinnost poučit obviněnou právnickou osobu o důsledcích její nečinnosti (tj. vyvození trestní odpovědnosti v důsledku nesplnění povinností podle § 8 odst. 5 topo). Poučení v takové situaci je samozřejmostí (per argumentum a fortiori), protože prohra v trestním řízení v podobě pravomocného odsuzujícího rozsudku je daleko zásadnější sankcí než pořádková pokuta.

Za nejnebezpečnější však považuji v Metodice NSZ obsažené spojení „bez pohrůžky sankcí“ doplněné hodnocením „v souladu se zásadou zákazu k sebeobviňování neboli nemo tenetur se ipsum accusare“. Co už více může být v rozporu se zásadou nucení k sebeobviňování, než pohrůžka vyslovením viny za trestný čin a uložením trestu v případě odmítnutí spolupráce se státním zástupcem? Předpokládal bych, že se Metodika NSZ pokusí konstruovat takový procesní postup jako výjimku z uvedené zásady, a zdůvodňovat tuto výjimku např. nějakou analogií, která je obecně (s výjimkou zásadních zásahů do práv a svobod osob) v trestním právu procesním (rovněž in malam partem) přípustná. Nebo v nedávné době se na podporu stanoviska o obráceném důkazním břemeni objevil argument, že opačný závěr by byl nelogický (tj. že povinnost dokazovat mají orgány činné v trestním řízení), neboť by to znamenalo, že by orgány činné v trestním řízení musely dělat de facto interní audit obviněné právnické osoby.[14] Konstatování v Metodice NSZ je však nelogické a představuje zjevné contradictio in se. Nedovedu si představit, že by se v dnešní době mohl takový způsob argumentace s čistým svědomím autoritativně prosazovat v praxi státního zastupitelství.

Poznámka k celkové kvalitě metodiky

Metodika NSZ má rozsah celkem 50 stran. Oproti jejímu prvnímu vydání je tedy více než dvojnásobná. Celkově lze říci, že předložený materiál je značně nesourodý a nevychází z jednotného teoretického základu, což má vliv i na kvalitu jeho obsahu.

Právní nauka je už v mnohých otázkách podstatně dále než úvahy obsažené v Metodice, které nedosahují ani kvality úvah obsažených v komentářové literatuře, která vyšla v roce 2012, tj. v roce účinnosti tehdy nového zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Příkladem je celé pojednání o trestní odpovědnosti právnických osob a její subjektivní povaze (k tomu viz výše), kde se ke konci uvádí, že v oblasti trestní odpovědnosti právnických osob se uplatňuje zásada legality. Takové konstatování je zcela prázdné.[15] Zajímavé je zde zdůvodnění, které je v rozporu se závěrem o obráceném důkazním břemeni, podle nějž na „základě současné koncepce trestního práva platí, že trestní odpovědnost fyzické osoby a trestní odpovědnost právnické osoby jsou natolik úzce propojeny a založeny prakticky na stejných principech, že nepřichází pojmově v úvahu, že by u trestní odpovědnosti fyzických osob mohla být aplikována zásada legality, byť s výjimkami, a u trestní odpovědnosti právnických osob naopak zásada oportunity“ (str. 8-9 Metodiky NSZ).

Všechna argumentace a kazuistika by podle mého názoru mohla být ve větší kvalitě obsažena v podstatně (možná několikanásobně) kratším textu. Ani formální zpracování textu (i z hlediska pravopisného, zejména stylistického) není na nejlepší úrovni.[16]

Metodika NSZ pracuje jen s minimem literatury k trestní odpovědnosti právnických osob a opomíjí většinu nejnovějších studií a názorů právní nauky. Jestli se tak děje z neznalosti, nebo záměrně, lze jen spekulovat. Tento eklektický přístup však má ještě jednu zásadní vadu. Autoři Metodiky NSZ totiž ani s tím minimem literatury nepracují podle mého názoru správně (jak je např. v nauce obvyklé), a to ani v naprosto klíčových otázkách trestní odpovědnosti právnických osob. Příkladem je právě závěr NSZ o obráceném důkazním břemeni, který zcela vybočuje z rámce dosavadních názorů zastávaných relevantní právní naukou (a i soudní judikaturou), avšak v Metodice NSZ nejsou na tuto otázku názory autorů, kteří jsou v ní citováni (zejm. Fenyk, Smejkal a Šámal), uvedeny. Na podporu závěru o důkazním břemeni tížícím právnickou osobu je naproti tomu citován Bohuslav, který však na rozdíl od Metodiky NSZ dovozuje subjektivní (formální) důkazní břemeno právnické osoby od povahy trestní odpovědnosti právnických osob, která je podle něj odpovědností objektivní. Úvahy obsažené v Metodice NSZ pak stěží mohou být konzistentní, když nejsou dodrženy základní předpoklady analytické práce při interpretaci práva (pravidla práce s prameny).

V Metodice NSZ se dále vyskytují – dá se říci mezi řádky – další (vedle úvah o obráceném důkazním břemeni) riziková konstatování, která neobsahují žádné zdůvodnění. Např. by mě zajímalo, jak jsou ze strany NSZ myšleny pouhé zmínky o tom, že u právnické osoby bude záležet např. na tom, jakým způsobem spolupracovala či spolupracuje s orgány činnými v trestním řízení. Znamená to snad, že by spolupráce se státním zastupitelstvím mohla z hlediska hodnocení viny právnické osobě prospívat? Další závažnou otázkou podle mého názoru je, proč by jiná než radikální reakce právnické osoby na trestný čin svého zaměstnance (výpověď, vymáhání náhrady škody apod.) musela být posuzována z hlediska viny negativně?

Závěr

Z výše rozebraných důvodů se domnívám, že Metodika NSZ by v praxi neměla být respektována, neboť argumenty, které obsahuje, jsou v rozporu s elementárními pravidly interpretace práva. Závěry v ní uvedené pak kontrastují nejen s výslovným zněním zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a s trestním řádem, ale rovněž s ústavním pořádkem České republiky a Úmluvou, a to pro absenci výslovného a racionálního zdůvodnění závěru o obrácení důkazního břemene v trestním řízení, které tak porušuje princip presumpce neviny.[17] Metodika NSZ může sloužit nanejvýš jako cenný zdroj informací z praxe, i když i zde by měly být případy zpracovány více systematicky, a dále jako inspirace při hledání odpovědi na otázku, co lze ve smyslu § 8 odst. 2 písm. b) a odst. 5 topo po právnické osobě požadovat (mám na mysli zejména zdařilý překlad Průvodce posuzováním korporátních programů compliance Ministerstva spravedlnosti USA v příloze Metodiky NSZ – srov. její str. 44-50).

Rozumím obavám z nesnadného dokazování subjektivní stránky trestného činu právnické osoby, ostatně i u trestných činů fyzických osob je právě subjektivní stránka, jež často vyžaduje zkoumání vnitřní psychické stránky člověka, nejtěžší částí procesu dokazování v trestním řízení. Podobný problém při dokazování tzv. negativních skutečností ostatně řeší i doktrína civilního procesu.[18] Tyto obavy se však nevyřeší ohýbáním právních norem až za hranici racionality a za cenu popírání základních pravidel českého jazyka a formální logiky.

Osobně se vůbec nebráním diskusi o zatížení právnické osoby důkazním břemenem v trestním řízení, tj. obecně řečeno o obráceném, přeneseném či rozděleném důkazním břemeni, které by však musel stanovit zákonodárce přímo výslovně v trestním předpisu a musel by zároveň přesněji specifikovat nároky, které na právnickou osobu klade.

Praxe a analytická činnost NSZ by se v současné chvíli měla spíše soustředit na ustálení výkladu o tom, co se rozumí opatřeními a veškerým úsilím, které lze po právnické osobě spravedlivě požadovat ve smyslu § 8 odst. 2 písm. b) a odst. 5 topo, a dále na rozbor jednotlivých situací, které v praxi mohou nastat, a to za účelem vytvoření (interní) metodiky postupu státních zástupců v těchto věcech. Výsledky takové činnosti by pak mohly (za několik let) sloužit právě v možné diskusi o legislativním zakotvení důkazního břemene, které by za určitých okolností tížilo obviněnou právnickou osobu.[19]

JUDr. Vladimír Pelc, Ph.D., je advokátem v Praze a odborným asistentem na PF UK.