Kolektivní ochrana procesních práv v ČR: sen či skutečnost? (Návrh právní úpravy a jeho odůvodnění)

I. ÚVODNÍ POZNÁMKY

1. Zkušenost v Evropě

Hned v průběhu prvního roku existence nové úpravy bylo podáno na 40 skupinových žalob s rozmanitým předmětem – počínaje bankovními podmínkami, které umožňovaly manipulovat s úrokovými sazbami, přes nároky z pojistného plnění zadržovaného s odvoláním na nesrozumitelná ustanovení pojistných smluv, až po reparaci škod na zdraví vzniklých zřícením střechy výstavního komplexu v Katovicích.[2] Stejného řešení se zřejmě dočká také aktuální kauza „Amber Gold“ – pyramidového schématu, který připravil tisíce drobných investorů o úspory.[3]

Vypočtené případy jsou dvojího druhu. První část představuje nároky, které by se bez hromadného postupu jen obtížně dostávaly k soudu (např. nezákonná ustanovení obchodních podmínek), a skupinové řízení proto představuje jediný prakticky smysluplný prostředek nápravy. Do druhé kategorie patří situace, kdy individuální nároky sice samy o sobě opodstatňují vedení individuálního řízení (např. škody na zdraví), ale společný postup znamená podstatnou úsporu nákladů, brání riziku rozporných soudních rozhodnutí a napomáhá odbřemenění soudů tím, že spor odklidí v jednom komplexním procesu. Těmito premisami lze ve zkratce vyjádřit smysl skupinového řízení.

Polsko ovšem není průkopníkem skupinového řízení. Právě naopak, a Česká republika se stává čím dál tím více raritou tím, že jí chybí jakákoli koncepce kolektivního prosazování práv, natož životaschopná úprava. Ze sousedních zemí existuje stejná situace již pouze na Slovensku. V Německu i Rakousku působí procesně velmi aktivní spotřebitelské organizace a Německo zná navíc od roku 2005 vzorové (skupinové) řízení v kapitálových věcech.[4] Neexistence kolektivního civilního procesu je v západoevropských jurisdikcích vůbec výjimkou. Je přitom evidentní, že mechanismy společné civilněprocesní akce se budou dále rozšiřovat, a není nadsázkou tvrdit, že se v dohledné době stanou standardní součástí civilního procesu.

2. Předmět a postup výkladu

Naším úkolem není podat kompletní přehled o hromadném posazování práv a jeho možnostech,[5] nýbrž představit konkrétní scénář procesní ochrany kolektivních zájmů v českých podmínkách,[6] včetně návrhu řešení, a své závěry srozumitelným způsobem odůvodnit.

Postupujeme proto tak, že nejprve čtenáře seznámíme s podstatou tzv. kolektivní žaloby. V souvislosti s tím se stručně zmíníme o vývoji a filozofii ochrany kolektivních zájmů v civilním procesu, včetně aktivit unijního zákonodárce na tomto poli (II), a načrtneme stav platné úpravy v České republice (III). Naše zkoumání by bylo neúplné, jestliže bychom nepřihlédli ke znalostem a zkušenostem jurisdikcí, které již tento fenomén vyzkoušely. Proto prezentujeme určitou klasifikaci prostředků kolektivního procesu, včetně syntézy zkušeností s nimi, a provádíme hodnocení na základě kritérií, jež jsou rozhodující i pro myšlenkový základ námi navrhované úpravy (IV). Konečně představujeme náš návrh řešení a odůvodňujeme ho (V).

II. ZÁKLADY KOLEKTIVNÍHO PROCESU

1. Filozofie ochrany kolektivních zájmů

Hromadné procesní prosazování soukromých práv se v různých podobách vyskytovalo téměř ve všech etapách historického vývoje. Počínaje římskými actiones populares k ochraně veřejného zájmu, přes anglické representative proceedings, jak se vyvinuly zejména v 18. století a jejichž podstatou bylo široce chápané nucené procesní společenství, až po žaloby profesních a zájmových společenství uplatňované zejména ve Francii a Německu od přelomu 19. a 20. století.[7]

Nemůže proto uspět námitka, že kolektivní proces je něco, co je soukromému právu cizí. Tato dosud dosti rozšířená představa má ve středoevropském prostředí kořeny v právní dogmatice, jejíž původ tkví v německé pandektistice a pojmové jurisprudenci. Právě tam získal soudobé kontury koncept subjektivního práva (individualistické pojetí) a dělení objektivního práva na soukromé a veřejné s tím, že kolektivní problémy jsou přenechány právu veřejnému. Byť nemůže být sporu o tom, že se jedná o užitečný přístup, není ho možné přeceňovat. Ve 20. století totiž dostalo výlučně individualistické pojetí civilního procesu trhliny v důsledku dramatického nárůstu masové společnosti založené na standardizaci (technizaci), expanzi právního styku a byrokratizaci společnosti. Klasická žalobní legitimace se v mnoha situacích ukázala jako neúčinná.[8]

Stačí vzít v úvahu problematiku difúzních škod, které jsou nízké v individuálním vyjádření, ale vysoké v úhrnu (např. distribuce vadného výrobku množství spotřebitelů). Zákonodárce si v těchto případech zatím vypomáhá veřejným právem. Na poli spotřebitelského práva tak působí Česká obchodní inspekce, v pracovněprávních vztazích Státní úřad inspekce práce atd. Sankcionování soukromých vztahů administrativními nebo dokonce trestněprávními postupy však není vyhovujícím řešením. Přinejmenším proto, že veřejné orgány konají na základě principu oportunity, který se neshoduje s východisky soukromého práva. Navíc se tím ještě více vyprazdňuje pojem subjektivního práva, který stojí na počátku tohoto přístupu. Vznik a další rozmach tzv. heterogenních zájmů spotřebitelů či soutěžitelů, situace masových újem (akcionáři a jiní investoři) lze efektivně chránit nikoliv prostředky veřejného práva nebo v množství individuálních sporů, ale hromadným civilněprocesním postupem.[9]

Moderní procesní ochrana skupinových zájmů má základ v právní kultuře USA druhé poloviny 20. století (class action).[10] Relevantního významu a rozšíření v evropských poměrech nabyla až zhruba v posledních dvou desetiletích. Přesto však dnes na evropském kontinentě není pochyb, že procesní kumulace rozptýlených zájmů přináší nesporné výhody. Okolnost, že se zde prosazuje i korektivní spravedlnost, k jejímuž uplatnění by bez kolektivního řízení nedošlo, je kladem, který tento procesní jev přináší do pokladnice právního státu.

2. Kolektivní proces a Evropská unie

Uvedených okolností si je vědoma i Evropská unie. Směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 98/27/ES[11] byla nejdříve zavedena možnost ochrany hromadných negatorních zájmů spotřebitelské veřejnosti v přeshraničním styku. Následovala dvě konzultační řízení, která zkoumala možnosti evropské úpravy kolektivního prosazování peněžitých nároků v právu hospodářské soutěže a spotřebitelském právu.[12] S ohledem na potřebu koordinace legislativních prací byly na počátku roku 2011 obě konzultace sloučeny do jediné pod záštitou Generálního ředitelství pro spravedlnost s názvem „Towards a Coherent European Approach to Collective Redress“.

Dne 2. 2. 2012 přijal Evropský parlament rezoluci,[13] kterou iniciativu Evropské komise podpořil. Evropský parlament zdůraznil potřebu reparace škod i v případech, kdy riziko plynoucí z nákladů individuálního řízení je nepřiměřené výši škody, byť zároveň připomněl, že je nezbytné vyhnout se některým excesům známým při využívání class action ve Spojených státech (body 1 a 2 Rezoluce). Parlament vítá aktivity členských států na poli kolektivní ochrany práv, zároveň ale žádá Evropskou komisi o předložení unijní úpravy této problematiky a vytyčuje své představy o její podobě (body 21 a 22 Rezoluce).[14]

III. Situace v českém právu

1. Kolektivní žalobní legitimace

Aktuální stav kolektivní ochrany práv v České republice je třeba charakterizovat jako neutěšený.

Jisté možnosti skýtá pouze žalobní legitimace podle § 25 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele (č. 634/1992 Sb., v platném znění), na základě které mohou sdružení a profesní organizace, jež mají oprávněný zájem na ochraně spotřebitele, uplatnit nároky na zdržení se protiprávního jednání ve věcech ochrany práv spotřebitelů,[15] a dále ustanovení § 54 odst. 1 obch. z., které umožňuje právnickým osobám oprávněným hájit zájmy soutěžitelů nebo spotřebitelů žalovat, aby se rušitel zdržel protiprávního jednání a odstranil závadný stav ve věcech nekalé soutěže. Oprávnění tohoto typu jsou využívána zřídka a nemají výraznější dopad na vymahatelnost práva (jedná se výhradně o negatorní, respektive restituční nároky, nikoli žaloby na peněžité plnění).[16]

Pro úplnost lze zmínit, že na základě § 369a odst. 5 obch. z. existuje žalobní právo právnických osob založených s cílem hájit zájmy středních a malých podniků z důvodu, že smluvní podmínky určené pro obecné užívání jsou zřejmě zneužívající, pokud jde o dohodu o úroku z prodlení. Vzhledem k tomu, že neexistuje obecné spolkové žalobní právo ve věcech obchodních podmínek, tento předpis zřejmě postrádá praktický smysl.[17]

2. Rozšíření překážky litispendence a rei iudicatae

Citovaná ustanovení o žalobních oprávněních v rámci práva na ochranu spotřebitele a proti nekalé soutěži jsou doplňována ustanoveními § 83 odst. 2 a § 159a odst. 2 o. s. ř., podle kterých zahájení řízení v popsaných věcech brání tomu, aby proti témuž žalovanému probíhalo u soudu další řízení o žalobách jiných žalobců požadujících z téhož jednání nebo stavu stejné nároky. Výrok pravomocného rozsudku je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Nemusí se přitom jednat pouze o žaloby reprezentativních žalobců, tedy právnických osob oprávněných hájit určité zájmy, ale iniciativu kteréhokoli individuálního žalobce ze skupiny oprávněných osob.[18]

Důvod rozšíření překážky litispendence a právní moci je obtížně pochopitelný. Zřejmě se jedná o svého druhu pokus bránit opakovanému projednávání sporů, které jsou po věcné stránce identické. To je ovšem v rozporu s požadavky práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Jak může být někdo vázán výsledkem řízení, jehož nebyl účastníkem a v jehož průběhu nemohl vykonávat procesní oprávnění? Především je však uvedené opatření zbytečné, protože uplatňování nepeněžních nároků v rámci nekalé soutěže a spotřebitelského práva není oblastí, která by trpěla přemírou žalobní aktivity. Případným ojedinělým nahromaděním sporů lze čelit pomocí institutu spojení řízení (§ 112 o. s. ř.), případně přirozeným regulativem náhrady nákladů řízení (jako v kterémkoli jiném případě).

IV. Podoby kolektivního procesu

1. Obecně

Dříve, než se budeme zabývat tím, jak by měla vypadat procesní ochrana kolektivních zájmů v České republice, přiblížíme si, jaké modelové podoby kolektivního procesu se nabízejí a co s sebou přinášejí. Kolektivní řízení lze nejobecněji rozdělit na dvě podskupiny – reprezentativní a skupinové řízení.[19] Relativně samostatnou odnož reprezentativního řízení pak tvoří řízení o postupních a vzorových žalobách.

2. Reprezentativní řízení

A. Pojetí

Označení reprezentativní řízení je spíše klasifikační pomůckou než specifickým právním institutem. Po procesní stránce se totiž tento procesní druh často nijak neliší od standardního řízení. Jedná se o postup, kdy určitý subjekt (reprezentativní žalobce) hájí – na základě vlastní široké žalobní legitimace – v řízení práva (zájmy) skupiny jiných osob, např. spotřebitelské veřejnosti nebo příslušníků určité profese.[20] Kdo může být reprezentativním žalobcem, určuje zákon – typicky se jedná o spolky zastupující sektorové zájmy (např. environmentální sdružení) nebo orgány veřejné moci (např. ombudsman).

Znakem reprezentativního řízení je to, že osoby, jejichž zájmy jsou předmětem sporu, se řízení neúčastní – nemají upravené procesní postavení. Výsledek je proto nezavazuje, ani pro ně nepředstavuje exekuční titul. Např. dosáhne-li spotřebitelská organizace rozsudku, podle kterého je žalovaný povinen zdržet se užívání určitého ustanovení obchodních podmínek, je pouze ona oprávněna vést exekuci na splnění této povinnosti; na druhou stranu, bude-li žaloba spotřebitelské organizace zamítnuta, nezakládá to překážku věci rozhodnuté v individuálním sporu, který na základě sporného ustanovení obchodních podmínek může zahájit spotřebitel. Konkrétní podoba reprezentativního řízení je věcí zákonodárce a pohybuje se od strohého zakotvení reprezentativního žalobního oprávnění až po důmyslné legislativní konstrukce. Tak např. v Řecku je pozitivní určovací rozsudek dosažený reprezentativním žalobcem v zájmu spotřebitelů závazný pro žalovaného také v individuálních řízeních, která následně povedou jednotliví spotřebitelé (zamítavý rozsudek stejnou závaznost nemá).[21] Vyspělá kultura reprezentativní žaloby je známa např. z Francie nebo Německa. Samotná německá spotřebitelská centrála Verbraucherzentrale Bundesverband iniciuje ročně více než 100 negatorních řízení.[22]

Česká úprava spolkové žalobní legitimace podle § 25 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele a § 54 odst. 1 obch. z. by představovala typickou reprezentativní žalobní legitimaci nebýt ustanovení § 83 odst. 2 a § 159a odst. 2 o. s. ř. (viz oddíl III. 2 výše). Občanský soudní řád situaci dokonale zamlžuje. Zvolené řešení totiž – jak se zdá – umožňuje konat pouze jediné řízení pro celý okruh (skupinu) dotčených osob, čímž se blíží filozofii skupinového řízení (viz oddíl IV. 4 níže).

B. Hodnocení

Nevýhody reprezentativního řízení jsou dvojí. První z nich je okolnost, že žalobní iniciativa bývá koncentrována v rukou úzkého okruhu oprávněných subjektů, které samy rozhodují, jak s ní naloží. Roli přitom hrají priority jejich činnosti, finanční stránka i obava z nejistého výsledku řízení. Do hry proto vstupuje princip oportunity, který není soukromému vymáhání práva vlastní.

Druhým omezujícím faktorem je okolnost, že reprezentativní postup není vhodný k uplatňování peněžitého plnění – reprezentativní řízení se obvykle omezuje na negatorní a odstraňovací nároky (např. z nekalé soutěže). Tento deficit je možné překonat jen do určité míry. Prvním způsobem je konstruovat tzv. škodu na kolektivních zájmech, jejíž náhradu uplatňuje reprezentativní žalobce na svůj účet a následně ji použije k neadresné podpoře dotčených zájmů (např. kultivace spotřebitelského prostředí).[23] Druhou metodu představují tzv. skimming-off žaloby, jejichž cílem je odčerpání zisku (prospěchu), který žalovaný získal protiprávním jednáním. V úvahu typicky přichází prospěch dosažený nekalosoutěžním deliktem nebo omezováním hospodářské soutěže, tedy situace, které jsou na individuální bázi obtížně postižitelné.[24] Avšak reparaci individuálních peněžitých nároků těmito mechanismy tak jako tak nelze zajistit.

3. Vzorové a postupní žaloby

A. Pojetí

Za reprezentativní žaloby svého druhu je možné považovat vzorové a postupní žaloby. Jde o jednoduché procesní prostředky, které v základní podobě vlastně nevyžadují legislativní úpravu.

Princip vzorové žaloby spočívá v tom, že jedna ze skupiny dotčených osob „zkusmo“ uplatní svůj nárok u soudu, a to obvykle pod záštitou spolku, který se zabývá ochranou určitých zájmů a disponuje potřebným zázemím. Žalobce řízení ideálně dovede před nejvyšší soudní instanci a výsledkem se následně bude – silou fakticity – řídit zbytek skupiny. Problémem často bývá, že individuální (např. spotřebitelský) nárok je bagatelní povahy a nedosahuje hranice potřebné pro kasační přezkum. Soudní řízení je kromě toho dlouhodobou záležitostí a může se stát, že se ostatní nároky promlčí dříve, než dojde k rozhodnutí vzorového sporu. Tyto nedostatky odstraňuje postupní žaloba: žalobce si nechá fiduciárně postoupit všechny nároky členů skupiny (těch, kteří o to mají zájem) a uplatní je u soudu s tím, že následně bude vymožené plnění distribuovat zpět členům skupiny. Inkasní cese je ovšem finančně i organizačně podstatně náročnější než vzorová žaloba.

B. Vzorové a postupní žaloby v praxi

Vzorové i postupní žaloby spojuje s klasickým reprezentativním postupem absence přímé účasti členů skupiny v řízení i role, kterou při jejich realizaci zaujímají specializovaní žalobci (spolky atd.).[25]

Nejde ovšem o banální procesní postupy, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nebudou-li žalobní instituce dostatečně motivovány k vedení sporů (po finanční, ale i procesní stránce), nebudou tyto instrumenty moci reálně nabýt většího významu. To máme ostatně možnost pozorovat i v České republice. Příkladem nám budiž Rakousko – tamní spotřebitelská organizace Verein für Konsumenteninformation organizuje vzorová a postupní řízení již více než 20 let. K tomu na jedné straně disponuje podporou státu, který se podílí na nákladech řízení, na druhé straně si ale také opatřuje zdroje financování na trhu (u pojišťovacích institucí). Tímto způsobem dosahuje Verein für Konsumenteninformation v rámci procesní ochrany spotřebitelských zájmů nebývalé efektivity (úspěšnost jeho žalob je vyšší než 90 %).[26]

4. Skupinové řízení

A. Pojetí

Skupinové řízení bývá někdy považováno za synonymum kolektivního civilního procesu jako takového. Jedná se o nejuniverzálnější prostředek ochrany kolektivních zájmů. V modelové podobě dává oprávnění zahájit řízení širokému okruhu osob a umožňuje členům skupiny podílet se na sporu a dosáhnout reparace peněžitých nároků. Tím budí u žalovaných respekt a může pozitivně ovlivnit právní kulturu jako takovou (prevence).

Skupinové řízení může být vedeno tak, že skupina poškozených osob postupuje proti jednomu žalovanému (aktivní skupinové řízení), i tak, že individuální žalobce uplatňuje nároky proti skupině žalovaných (pasivní skupinové řízení). Aktivní skupinové řízení je však podstatně častějším jevem než řízení pasivní, a proto se v následujícím výkladu budeme věnovat především jemu.

B. Žalobní legitimace a podmínky skupinového řízení (certifikace)

Skupinové řízení může obecně iniciovat kterákoli z okruhu poškozených osob (člen skupiny), a to na účet všech ostatních členů skupiny. Žalobně oprávněnými bývají také spolky hájící dotčené zájmy a porůznu i jiné subjekty (např. ombudsman).[27] Aby mohla být žaloba po věcné stránce projednána, musí skupinové řízení splňovat sérii specifických procesních podmínek, které lze načrtnout následovně:[28]

- dostatečné množství členů skupiny (numerosity). Nevyžaduje se však, aby členové skupiny byli v žalobě jmenováni,

- okolnost, že nároky členů skupiny sdílejí podstatné skutkové nebo právní otázky (commonality), a

- požadavky superiority a manageability, podle kterých má skupinové řízení představovat nejvhodnější způsob rozhodnutí o uplatněných nárocích a po procesní stránce má být „zvládnutelné“. Jedná se o otázku procesní ekonomie na straně jedné, a ochrany procesních práv účastníků na straně druhé. Bylo by např. nepřijatelné vést skupinové řízení o nárocích ve zcela bagatelní výši, jestliže by náklady s tím spojené svědčily o bezúčelnosti tohoto postupu. Stejně tak by nebylo možné hromadně rozhodovat o nárocích, mohou-li mít členové skupiny legitimní zájem na jejich separátním projednání (osobnostní aspekty atd.).

Nejsou-li splněny tyto podmínky, soud řízení zastaví. V opačném případě – v závislosti na legislativní úpravě – buď bez dalšího pokračuje v projednávání věci, anebo deklaruje splnění podmínek řízení zvláštním usnesením. Druhá alternativa se v terminologii americké class action nazývá certifikací skupinové žaloby.[29] Výhodou certifikace je to, že otevírá otázky podmínek řízení (které jsou nezřídka sporným bodem) okamžitému instančnímu přezkumu. Nemůže se tedy stát, že odvolací či kasační soud zruší meritorní rozhodnutí po náročném dokazování proto, že nebyly naplněny podmínky, za kterých lze skupinové řízení vést.

Neztotožňujeme se s názory, že princip certifikace (v podobě rozhodování o přípustnosti žaloby) je neslučitelný s pojetím civilního procesu.[30] Především je třeba vzít v úvahu, že skupinové řízení je instrumentem, který nenahrazuje standardní procesní mechanismy, ale je pouze jejich doplňkem – není-li skupinová žaloba certifikována, je každý člen skupiny oprávněn vést individuální řízení. Necertifikování skupinového řízení tedy nevytváří překážku věci rozsouzené. Kromě toho nelze zapomínat, že certifikace znamená posouzení procesních podmínek a nikoli diskreční právo soudu přijmout či odmítnout žalobu. Podobné postupy jsou ostatně českému právu dobře známy z insolvenčního řízení. Soud nejprve rozhoduje o tom, zda je dán úpadek dlužníka (tzn. zda jsou splněny podmínky pro pokračování insolvenčního řízení), a teprve poté úpadek řeší.[31]

V rámci certifikace soud též jmenuje zástupce skupiny, který povede skupinové řízení za ostatní členy skupiny. Zástupce skupiny má být vybrán ze středu skupiny, nemusí jím však být žalobce. Rozhodující je, aby zástupce skupiny splňoval předpoklady náležitého zastoupení členů skupiny co do ztotožnění se s jejich zájmy i co do odborného a materiálního zázemí pro vedení skupinového řízení. Osobu zástupce skupiny lze v průběhu řízení změnit. Stejně tak soud může revidovat svůj závěr o splnění procesních podmínek a skupinové řízení zastavit (jsou-li k tomu dány dostatečně závažné důvody). Hovoří se o decertifikaci skupinového řízení.

C. Průběh skupinového řízení: opt-in, opt-out

Po certifikaci (či jiné formě posouzení předpokladů vedení řízení) jsou členové skupiny vyrozuměni o probíhajícím sporu s výzvou, aby se do něj zapojili. Vyrozumění se zpravidla provádí formou vyhlášky v tisku, síti internet apod. Pokud jde o účast členů skupiny, uplatňují se dvě podoby skupinového řízení – tzv. opt-in a opt-out varianty. Opt-in řízení se účastní ti členové skupiny, kteří se k účasti ve stanovené lhůtě přihlásí. Opt-out řízení je naopak vedeno se všemi členy skupiny, kteří neprojeví vůli neúčastnit se ho. Zřídka se lze setkat také s mandatorním skupinovým řízením, které je obdobou opt-out řízení, nedává ovšem členům skupiny možnost vyloučit se.[32] Členy skupiny, kteří se účastní skupinového řízení (a pouze jimi), jsou také vymezeny subjektivní meze právní moci skupinového rozsudku – tyto osoby jsou vázány rozsudkem a mohou na jeho základě vést výkon rozhodnutí.

Otázka opt-out je nejspornějším momentem teorie skupinového řízení. Je zřejmé, že v případě extrémně rozptýlených škod (vysokých v úhrnu, ale rozprostřených mezi množství poškozených) je opt-out mechanismus mnohem účinnější než opt-in. Narážíme na tzv. problém racionálního nezájmu[33] – poškození mají tendenci přehlížet bagatelní nároky (pohybující se např. v řádu stovek Kč) a velká část z nich se do skupinového řízení nepřihlásí. Tím se maří také možnost reparace škod, které mohou být velmi závažné, a není pochyb o tom, že potenciální delikventi si toho jsou často vědomi. Tyto otázky nabývají na významu zejména v současném spotřebitelském prostředí, které se vyznačuje vysokou frekvencí právních jednání (nákupy zboží atd.) a jejich poměrně nízkou jednotkovou hodnotou. Na druhé straně opt-out režim ztělesňuje kontroverze s ohledem na právo na spravedlivý proces. Řízení se účastní i ti členové skupiny, kteří k tomu nedali souhlas a o konání skupinového řízení se ani nemuseli dozvědět.

Opt-out skupinové řízení je známo především z jurisdikcí common law (USA, Kanada, Austrálie[34]), v určitých formách se však rozšiřuje také v Evropě (např. Portugalsko, Nizozemí, Dánsko nebo Norsko[35]).

D. Postavení členů skupiny a role soudu

Členové skupiny disponují ve skupinovém řízení upraveným procesním postavením. Obvykle mohou vystoupit před soudem či podat opravný prostředek za sebe nebo za skupinu, nejsou však oprávněni disponovat řízením nebo jeho předmětem a písemnosti se jim nedoručují individuálně, nýbrž zveřejněním. Záruky ochrany zájmů nepřítomných členů skupiny představuje jednak zástupce skupiny, a jednak soud. Zástupce skupiny je povinen vést spor v zájmu všech členů skupiny, a to odborně a s náležitým nasazením, zatímco soud dohlíží nad výkonem jeho povinností (nehodnotí však věcnou správnost postupu zástupce skupiny). Dojde-li soud k závěru, že zástupce skupiny neplní své povinnosti, odvolá jej a jmenuje do jeho funkce jiného člena skupiny.

Soudu přísluší ve skupinovém řízení vůbec rozdílná role než v klasickém pojetí. Hovoří se o litigation management.[36] Soud aktivně dbá na řádný průběh řízení – stanoví plán vedení řízení, postup projednání sporných otázek a způsob koncentrace řízení a upraví další procesní otázky (např. časový limit pro vystoupení jednotlivého člena skupiny u jednání nebo úkoly zástupce skupiny). Bez účinných opatření tohoto typu by se mohlo snadno stát, že by se skupinové řízení vymklo kontrole a v důsledku by došlo ke zmaření jeho účelu. Ve stejném duchu soud též schvaluje dispoziční úkony, které činí zástupce skupiny na účet členů skupiny (zpětvzetí žaloby, uzavření smíru atd.).

E. Předmět skupinového řízení

Předmět skupinového řízení v zásadě není omezen – mohou jím být nároky peněžité i nepeněžité, určovací i na plnění. U negatorních a restitučních žalobních návrhů obvykle nevzniká problém. Složitější je otázka individuálních nároků na plnění. V těchto případech se postupuje buď formou společného projednání základu věci s tím, že následně se skupinové řízení rozpadne do individuálních sporů o výši nároků, nebo tak, že soud stanoví úhrnnou výši způsobené škody (újmy), kterou žalovaný odvede do zvláštního fondu. Přísudek se poté distribuuje členům skupiny podle výše pohledávek, které doloží, nebo se použije ve prospěch členů skupiny neadresně (tzn. nebude členům skupiny vyplacen, ale např. odveden zájmové organizaci, která se zabývá ochranou dotčených zájmů).[37] To je pochopitelně představitelné především v situacích, kdy je výše škody v individuálním vyjádření velmi nízká.

Skupinové řízení se může omezit také na rozhodnutí základu věci. Přednost by ale měla být dávána postupům, které zajistí úplné odklizení sporu.

F. Financování skupinového řízení

Otázka financování je stěžejním aspektem skupinového řízení. Určitou výstrahu v tomto směru představují nešvary, které se objevovaly v USA, kdy faktickou žalobní iniciativu přebíraly vlivné advokátní kanceláře, které samy vyhledávaly poškozené osoby a přesvědčovaly je k podání class action. Žalobci takto „soutěžili“, kdo dříve podá žalobu a bude mít větší šanci být ustanoven zástupcem skupiny.[38] Tyto praktiky ovšem měly své specifické příčiny (především absenci pravidla náhrady nákladů řízení podle úspěchu ve věci a náročnou důkazní proceduru v podobě discovery), a není možné je tedy zobecňovat.

Nicméně zajištění možností financování skupinového řízení je třeba věnovat náležitou pozornost, jinak i kvalitní procesní úprava může zůstat bez reálného využití. Bylo by iluzorní předpokládat, že by libovolný člen skupiny se svým individuálním (mnohdy drobným) nárokem byl ochoten převzít procesní riziko za celou skupinu; kromě toho je nutné vzít v úvahu, že skupinová žaloba má obvykle náročný organizační moment, který se v paušálních náhradách přiznávaných soudem obtížně zohledňuje. Stěžejní úlohu motoru skupinového řízení proto tak jako tak přebírají profesionální instituce – zájmové spolky, advokátní kanceláře a potažmo také finanční instituce, které mohou zajistit vedení řízení prostřednictvím (kvazi)pojištění právní ochrany. Nic z toho není nepřijatelné za předpokladu, že se dbá základního pravidla, aby skupinové řízení sloužilo řešení právních problémů, a nikoli např. zisku právních zástupců.

Samotné členy skupiny není žádoucí zatěžovat povinností k náhradě nákladů řízení. Smyslem skupinového řízení je co možná nejvíc usnadnit prosazení individuálních nároků a riziko spojené s náklady řízení by mělo odrazující účinek (zvláště v případě bagatelních pohledávek). Alokace nákladů je tedy v zásadě přijatelná pouze mezi žalobcem (zástupcem skupiny) a žalovaným. O účasti členů skupiny na nákladech řízení je možné uvažovat pouze v případě nároků vyšší individuální hodnoty. Mělo by ale jít spíše o výjimku; výše takové povinnosti by měla být předem známa, např. v podobě složení zálohy při vstupu do řízení (opt-in). Některé úpravy kromě toho připouštějí, aby soud přiznal zástupci skupiny odměnu z plnění přisouzeného skupině jako bonus za prospěch, který zástupce skupině zjednal a kterého by skupina jinak pravděpodobně nebyla dosáhla (zejména tehdy, znamenala-li činnost zástupce skupiny podstatný odborný nebo praktický přínos k úspěchu).[39]

G. Pasivní skupinové řízení

Již jsme uvedli, že skupinové řízení se vyskytuje rovněž v „obrácené“ podobě, kdy skupinový prvek figuruje nikoli na žalující, ale na žalované straně.[40] Jedná se ovšem o podstatně méně častější jev než aktivní skupinové řízení. Není sice výjimečné, že současně dochází k množství protiprávních zásahů do určitého právního statku, jednotlivá deliktní jednání ale jen zřídka vykazují takovou skutkovou a právní koherenci, aby vyhověla požadavkům commonality. Ve Spojených státech se pasivní skupinové žaloby využívá např. k zamezení hromadného porušování patentových práv.

V případě pasivního skupinového řízení je nutné věnovat zvláštní pozornost ochraně zájmů členů skupiny. Žalobce může mít tendenci označit za žalovaného nejslabšího člena skupiny či dokonce někoho, s kým určitým způsobem spolupracuje. Zatímco v případě neúspěchu v aktivním skupinovém řízení člen skupiny neztratí nic více než nárok, který by jinak pravděpodobně stejně nevymáhal, v pasivním skupinovém řízení mu může být uložena povinnost něco aktivně plnit, ať v peněžité či nepeněžité podobě. Opt-out mechanismus se proto zdá jako nevhodný a přiklonit se lze k norskému řešení, které umožňuje vést pasivní skupinové řízení výhradně v opt-in režimu (čl. 35-15 Tvisteloven). Tím je zaručeno, že spor bude probíhat pouze mezi osobami, které mají zájem na jeho vyřešení.[41]

V. Kolektivní proces v České republice de lege ferenda

1. Východisko: skupinové řízení

Doporučujeme, aby v České republice byla přijata komplexní úprava skupinového řízení. Skupinové řízení zahrnuje všechny možnosti řízení reprezentativního, jde však oproti němu dále. Především umožňuje bez větších nesnází vymáhat peněžité nároky a dává členům dotčené skupiny možnost procesně realizovat individuální zájmy. Reprezentativní řízení má sice v Evropě dlouhou tradici, na počátku 21. století je však jednoznačným trendem skupinová žaloba.

2. Koncepční otázky

Skupinové řízení navrhujeme jak v aktivní, tak pasivní podobě (žalující i žalovaná skupina). Uvedli jsme sice, že v praxi nabývá význam především aktivní řízení, ale i řízení pasivní má své existenční opodstatnění. Civilní proces představuje obecný rámec pro prosazování hmotného práva a stejnou filozofii by mělo respektovat i skupinové řízení jako jeho specifický projev. Ze stejného důvodu by měla být dána možnost podat skupinovou žalobu kterémukoli z členů skupiny, stejně jako kterémukoli spolku, který se zabývá ochranou dotčených zájmů. Nemyslíme, že by bylo třeba žalobce (potažmo zástupce skupiny) apriori selektovat. Posouzení adekvátnosti zastoupení je úkolem soudu v rámci certifikace. Žalobní legitimaci doporučujeme přiznat také státnímu zastupitelství, které má v českém civilním procesu specifické postavení.

Nepovažujeme za smysluplné jakkoli sektorově omezovat uplatnění skupinového řízení. Skupinové řízení má být průřezovým institutem a skupinová žaloba by měla mít místo všude tam, kde vznikají hromadné nároky. Předně půjde o spotřebitelské prostředí, ale též o environmentální otázky, pracovněprávní vztahy, investiční instrumenty nebo případy masových škod na zdraví. Co se týče soudní příslušnosti k vedení skupinového řízení, nejsme zastánci výrazných odchylek od obecné úpravy. Na straně žalobce to sice nezřídka povede k možnosti volit mezi více místně příslušnými soudy, v tom však nevidíme problém. V otázce věcné příslušnosti preferujeme rozdělení agendy mezi okresní a krajské soudy podle obvyklých kritérií. Distribuce věcí mezi tyto články soudní soustavy má svou logiku a tu je žádoucí respektovat. Nicméně je jasné, že skupinové řízení vyžaduje na straně soudů určitou specializaci, a proto doporučujeme stanovit vybrané okresní soudy, kterým bude svěřena pravomoc vést řízení tohoto typu.[42]

Vycházíme z norského modelu skupinového řízení,[43] které podle našeho názoru nejlépe kombinuje požadavek efektivity a individuálně-dispozičního pojetí, jak je zastáváno na evropském kontinentu. Základním přístupem by tedy měl být opt-in mechanismus (který nazýváme jako „jednoduché skupinové řízení“), jež předpokládá vstup členů skupiny do sporu. Ve výjimečných případech by soud mohl na návrh žalobce schválit vedení řízení na bázi opt-out (námi označovaného za „hromadné skupinové řízení“), kdy by žaloba automaticky zahrnula všechny v úvahu přicházející členy skupiny a ti by následně měli možnost se ze sporu individuálně vyloučit. Opt-out postup přichází v úvahu zejména v případech extrémně difúzních nároků (včetně nároků negatorního charakteru dotýkajících se neohraničeného počtu osob), u kterých existuje malá pravděpodobnost, že by jednoduché skupinové řízení splnilo svůj účel. Nemyslíme, že by bylo potřeba stanovit určitý fixní limit pro přípustnost opt-out řízení (např. maximální peněžitou hodnotu individuálního nároku). Použití opt-in nebo opt-out je v každém jednotlivém případě otázkou naplnění účelu skupinového řízení a její řešení by mělo být přenecháno soudu.

Jak jsme již naznačili, hromadné skupinové řízení by mělo mít místo pouze v rámci aktivního skupinového řízení. Opt-out postup vůči žalovaným by podle našeho názoru znamenal přílišný zásah do jejich individuální právní sféry.

3. Struktura řízení

Doporučujeme skupinové řízení zřetelně diferencovat do dvou fází – předcertifikační a postcertifikační. Fáze před certifikací probíhá na dvoustranné bázi mezi žalobcem a žalovaným (případně také dalšími osobami, které přistoupily k řízení) a jejím předmětem je zkoumání, zda je skupinové řízení vůbec možné provést, tedy zda jsou splněny procesní podmínky (zda je dána skupina osob s dostatečně homogenními nároky, zda lze jmenovat způsobilého zástupce skupiny apod.). Tento model přispívá k procesní ekonomii – ze zahraničních zkušeností je známo, že otázka splnění procesních podmínek bývá kontroverzní a je žádoucí ji řešit předtím, než řízení nabude hromadného rozměru. K projednání otázek certifikace by mělo být nařízeno jednání. To bude ukončeno buď vydáním certifikačního usnesení, které žalobu „propustí“ do další fáze, anebo zastavením řízení. Certifikační usnesení by mělo být otevřeno odvolacímu i dovolacímu přezkumu.

Certifikace slouží nejen k osvědčení splnění procesních podmínek, ale také ke jmenování zástupce skupiny (kterým může, ale nemusí být žalobce či žalovaný) a úpravě dalších otázek vedení řízení.

Rozmanitost předmětu skupinového řízení ve spojení s masovým prvkem kladou na problematiku vedení řízení značné nároky. Je nezbytné dát soudu nástroje ke zvládnutí komplikované procesní situace, např. možnost stanovit způsob koncentrace řízení nebo upravit kontakt členů skupiny se soudem. Soudy ale zároveň musí být schopny tyto nástroje využívat. Kvalifikace soudců je klíčovým problémem. Soudce musí analyticky nahlédnout povahu nároků, které jsou předmětem řízení, strukturovat obecné a individuální problémy a určit způsob a pořadí jejich řešení. Bez aktivního přístupu je možné skupinové řízení paralyzovat mnohonásobným projednáváním shodných otázek, opakováním dokazování nebo vypořádáváním bezpočtu individuálních námitek. S efektivitou procesního postupu úzce souvisí také jeho transparentnost. Kroky soudu musí být za každé situace předvídatelné; lze např. doporučit, aby soud se stranami neformálně ujednal způsob projednání věci.

4. Postavení soudu

Považujeme za nutné znovu zdůraznit, že úloha soudu ve skupinovém řízení je dvojaká. Soud není jen arbitrem, který řeší právní spor, nýbrž také dohlíží na výkon práv a povinností zástupce skupiny a po procesní stránce dbá o zájmy (nepřítomných) členů skupiny.[44] Soudu tak přísluší schvalování dispozičních úkonů, které zástupce skupiny vykoná po certifikaci (např. uzavření smíru nebo zpětvzetí žaloby).

Poukazujeme na to, že ve skupinovém řízení by neměla být uplatňována rigidita ve vztahu k žalobnímu návrhu, která v českém civilním procesu stále do určité míry přežívá. Tento jev – negativní i v obecné poloze – by ve skupinovém řízení působil vyloženě kontraproduktivně. Nepřichází např. v úvahu zamítnout skupinovou žalobu proto, že uplatňované nároky jsou formálně nesprávně vymezeny nebo že skupina je příliš široce definována. V těchto případech je třeba v součinnosti se žalobcem upravit předmět skupinového řízení (v rámci certifikace nebo později).

5. Průběh řízení

Po certifikaci soud informuje členy skupiny o konání sporu a stanoví jim lhůtu ke vstupu do řízení (opt-in), případně vystoupení z něj (opt-out). Je-li to možné, má být informace dána adresátům individuálně. V ostatních případech se údaje o skupinovém řízení zveřejní způsobem stanoveným soudem (v tisku apod.). V současnosti bývá téměř automatismem, že skupinovému řízení je věnována zvláštní webová stránka, kterou spravuje zástupce skupiny. Kromě toho doporučujeme vést rejstřík skupinových řízení, kde bude soud zveřejňovat vyrozumění členům skupiny a procesní úkony, a to v zásadě podobným způsobem, jako je tomu v insolvenčním řízení.

Každý člen skupiny, který se účastní skupinového řízení, má typově stejné procesní postavení jako v klasickém soudním řízení, včetně možnosti vystoupit před soudem nebo podat opravný prostředek. Není mu však dána možnost disponovat řízením (jeho předmětem) a má omezenou informační pozici – soud nevyrozumívá členy skupiny adresně, nýbrž zveřejňováním informací v rejstříku skupinových řízení, případně i jiným způsobem (sdělovací prostředky).

Jakmile uplyne opční lhůta, projedná soud meritum věci. Uplatňuje-li se peněžité plnění, bude soud zpravidla postupovat buď metodou mezitímního rozsudku o společném základu věci a následným projednáním individuálních otázek s dotčenými účastníky, nebo odčerpáním agregovaného přísudku od žalovaného (skimming-off). U prvé alternativy lze předpokládat, že většina individuálních sporů odpadne nejpozději po právní moci pozitivního mezitímního rozsudku, protože dojde k uzavření smíru. To je její výhodou. V případě druhé alternativy (v aktivním módu) počítáme s tím, že žalovaný odvede agregovaný přísudek do svěřenského fondu, který soud zřídí. Ze svěřenského fondu budou následně (již mimoprocesně) uspokojovány nároky členů skupiny nebo bude s přísudkem naloženo ve prospěch členů skupiny jiným způsobem, jak to soud stanoví. Metoda odčerpání agregovaného přísudku má význam především v podmínkách nízkých individuálních nároků nebo tehdy, pomůže-li členy skupiny zbavit rizika insolvence žalovaného.

V úvahu přicházejí i jiné procesní techniky. Jejich aplikace by ovšem měla být věcí soudcovského uvážení v mezích procesní efektivity a ochrany procesních práv účastníků řízení.

6. Náklady řízení a odměna

K náhradě nákladů skupinového řízení by mělo – s určitými výjimkami – docházet pouze ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným, respektive zástupcem skupiny.[45] Odměnu advokáta zastupujícího tyto procesní subjekty doporučujeme stanovit na základě vykonaných úkonů právní služby podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (jako mimosmluvní odměnu). Vzhledem ke značné variabilitě skupinového řízení by bylo nepraktické použít obvyklou paušální sazbu odměny ve smyslu vyhlášky č. 484/2000 Sb. Jiný přístup je na místě v případě soudního poplatku za skupinové řízení. Na počátku sporu totiž bude často nemožné stanovit cenu jeho předmětu, která je nezbytná k výpočtu procentního poplatku. Navrhujeme proto fixní poplatek, který může zároveň plnit regulační funkci. Jeho výše by měla být nastavena tak, aby odrazovala od zahajování nepodložených řízení a na druhou stranu aby motivovala k využívání skupinové žaloby oproti řízením individuálním. Lze si představit např. jednotnou sazbu 50 000 Kč.

Konečně doporučujeme dát soudu diskreční pravomoc přiznat zástupci skupiny odměnu z plnění přisouzeného skupině (limitně jeho jednu čtvrtinu), jestliže zástupce významně přispěl k úspěchu skupiny. Základem tohoto přístupu je úvaha, že na straně členů skupiny by mohlo vzniknout bezdůvodné obohacení, nebylo-li by možné výkon zástupce skupiny tímto způsobem ohodnotit.

VI. Závěr

Bez ohledu na to, zda se staneme příznivci kolektivního procesu, či nikoli, je zřejmé, že Česká republika se této problematice nevyhne. Nejde jen o to, že stávající česká úprava je nevyhovující a pravděpodobně protiústavní[46] a že požadavky na hromadné prostředky prosazování práv se zřetelně formují na unijní úrovni. Není náhoda, že ve vyspělých právních řádech se instrumenty ochrany kolektivních zájmů stále více etablují. Fenomén kolektivního procesu totiž pomáhá vyplnit strukturální deficity, se kterými se v současnosti potýká každý právní stát. Máme především na mysli selhávání individuálních prostředků prosazování soukromého práva s ohledem na nákladnost, procesní rizika či obavy z nepříznivých průvodních následků v mimoprocesní rovině (např. v případě pracovněprávních sporů). Tím se pochopitelně odpovídajícím způsobem oslabuje také účinek hmotného práva.

Kolektivní proces je v tomto smyslu třeba považovat za moderní prvek občanské společnosti. Jedná se o nástroj, který v systému prosazování práva překonává propast mezi jednotlivcem (individuální žalobou) a centralizovanými veřejnoprávními mechanismy (veřejná žaloba, správněprávní trestání) – představuje ztělesnění autonomní společenské iniciativy. V těchto intencích nabývá skupinová žaloba zásadním způsobem na legitimitě, a proto je třeba jí věnovat odpovídající pozornost.

Prvý autor je advokátem v Praze, druhý autor je vedoucím Centra právní komparatistiky PF UK.

Paragrafované znění návrhu zákona o skupinovém řízení najdete Z D E.