Kohabitace v Evropě

V Evropě lze rozlišit mezi právními řády, které zakotvují legální definici nesezdaného soužití, tzv. kohabitace a upravují práva a povinnosti partnerů výslovně, dále ty, které se staví k existenci kohabitace velmi liberálně, neupravují ji, ale různými smlouvami lze dosáhnout ošetření práv. Do poslední kategorie patří ty státy, které kladou překážky nesezdaným párům. Český právní řád patří mezi evropské státy, které explicitně nesezdané soužití neupravují, nicméně jak Listina základních lidských práv, tak občanský zákoník, nabízí možnosti, jak základní práva ošetřit. V rovině veřejnoprávní se dokonce s touto formou soužití počítá (druh, družka v trestním řádu, zákonu o státní sociální podpoře).

Nový občanský zákoník operuje s pojmem „osoby blízké“. Osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby, které spolu trvale žijí (§ 22 o. z.). Pojem „společná domácnost“ se objevuje v dědictví. Zákoník však neupravuje majetková práva ani závazky nesezdaných osob tak, jak tomu činí u manželů, což je oblast, ve které vzniká nejvíce sporů, zejména po zániku vztahu.

Rodičovská odpovědnost, tedy práva a povinnosti k dětem je oblast, která se od manželství neliší. Práva a povinnosti rodičů k dětem jsou zcela stejná. Je zde jediná výjimka, a to u určení otcovství. Otcovství lze určit souhlasným prohlášením rodičů nebo je určí soud. Výživné neprovdané matce upravuje § 920 o. z.

Dědění je upraveno, pokud zůstavitel nemá závěť, tak, že kohabitant za splnění dvou podmínek, a to, že žil se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a z tohoto důvodu pečoval o společnou domácnost nebo byl odkázán výživou na zůstavitele, dědí v druhé nebo třetí dědické skupině (§1636 o. z.).

Ochrany osobnostních práv jako je jméno, čest a soukromí, osobní integrity druhého je oprávněna se domáhat osoba blízká. Ta je oprávněna chránit před zásahy do osobnosti i zesnulé osoby. V případech náhrady škody je rovněž oprávněna i osoba blízká.

Jak si lze tedy upravit nejpalčivější otázky, které se ukáží být sporné zejména po ukončení soužití? Jak vyřešit vlastnictví takových věcí jako je byt, auto, movité věci náležející do obvyklé rodinné domácnosti? Jak vyřešit rozdělení nashromážděných úspor, výtěžků z pronájmů nebo společných dluhů? Jak rozdělit úhrady nákladů spojených se soužitím? Jak upravit nájem bytu po ukončení vztahu? Po několikaletém soužití, jak vypořádat nárok na určité odchodné, výživné za ztracená léta? Jak vyřešit zastupování v běžných záležitostech?

Na tyto otázky a praktické problémy reagují právní řády zemí, kde není kohabitace zákonně upravena možností uzavření tzv. kohabitační smlouvy mezi partnery. Nejdelší tradici má kohabitační smlouva tzv. living together agreement ve Velké Británii. Rovněž ve Švýcarku, Nizozemí a Německu překlenuje mezeru v zákoně a praxí Verträge über eheähnliche Gemeinschaften nebo Partnerschaftsvertrag. V České republice nic nebrání tomu, aby kohabitační smlouva mohla být uzavřena jako tzv. nepojmenovaná smlouva dle § 1746 odst. 2 o. z.. Takovou smlouvu je vhodné mít i pro účely usazení se s partnerem v jiném členském státě, neboť bude problematické prokázat dlouhodobost a stability vztahu.

De lege ferenda je vhodné se seznámit s právní úpravou zemí, kde je kohabitace zákonně upravena.[2] Jako klasický příklad slouží Francie. Maďarsko však stejně jako Česká republika přijala nový občanský zákoník, ve kterém je však, na rozdíl od českého, kohabitace ukotvena. Zákonná úprava je dále také ve Švédku, zemi, která stojí na prvním místě v žebříčku zemí s nejvyšším počtem nesezdaných párů a rodičů v Evropě či Slovinsku.

Právní úprava kohabitace ve vybraných evropských zemí

Kohabitace v Maďarsku

V polovině března 2014 nabyl účinnosti nový maďarský zákoník, který stejně tak jako český občanský zákoník inkorporoval rodinné právo.[3] Maďarské právo zná tři druhy vztahů – manželství, registrované partnerství a kohabitaci.

Kohabitace byla upravena v občanském zákoníku z roku 1959, a to od roku 1977 a novelizována v roce 1997 a 2009. Nový občanský zákoník upravuje kohabitaci v Knize šesté (ustanovení 6:514-517), namísto v oddíle rodinného práva v Knize čtvrté. Úprava obsahuje definici kohabitace – nesezdaných partnerů, shodnou s předchozím občanským zákoníkem. Jsou jimi osoby, ať už opačného nebo stejného pohlaví, kteří spolu žijí ve společné domácnosti, v citovém svazku a ekonomickém společenství, aniž by vstoupili do manželství nebo registrovaného partnerství. Nemohou být spolu v příbuzenském poměru a ani jeden z nich nemůže být zároveň ženatý/vdaná, registrovaným partnerem nebo žít v kohabitaci s třetí osobou.

Co se týče právních důsledků kohabitace v oblasti majetkového práva, jako výchozí režim je použit modifikovaný režim u manželství – režim odděleného jmění. Kohabitanti nabývají společný majetek během soužití podle přispění, které vedlo k nabytí majetku. Pokud toto přispění není možné ohodnotit, náleží majetek oběma rovným dílem. Jakákoliv práce v domácnosti je považovaná za přispění k nabytí tohoto majetku. Pokud spolu kohabitanti žijí nejméně jeden rok a mají společné dítě, dopadají na ně pravidla rodinného práva, co se týče výživného a bydlení.

Ačkoliv není registrace kohabitace povinná, v roce 2009 byl zaveden Registr prohlášení kohabitantů. Tento Registr je vedený notáři a má pouze deklaratorní charakter o existenci kohabitace, ale status nevytváří. Registrace tak pouze osvědčuje existenci nebo neexistenci kohabitace, což může být užitečné v případě majetkového sporu kohabitantů. Prohlášení byť jednoho kohabitanta o skončení vztahu, ruší kohabitaci a notář zrušení oznámí druhé straně. Od roku 2010 má však registrace další právní důsledek, a to, že je podkladem pro právní domněnku otcovství. Tedy pokud matka od početí do narození dítěte žila, byť po krátkou dobu, v registrované kohabitaci, je za otce považován kohabitant.

Co se týče rodičovské odpovědnosti, mají kohabitanti a děti narozené z kohabitace stejná práva o povinnosti jako manželé a manželské děti. Stejná práva a povinnosti mají rodiče i po zániku vztahu, aplikují se důsledku jako u zániku manželství. Manžel se otcem stává automaticky, kohabitant na základě uznání otcovství. Kohabitanti mají právo na umělé oplodnění. Společná adopce kohabitantů není možná.

Od roku 2003 probíhaly debaty a přípravy nového občanského zákoníku a kohabitace měla projít změnou. Navrženo bylo posílit práva, zejména na společné bydlení a výživné, avšak tak, aby institut manželství nebyl devalvován. Bylo zamýšleno inkorporovat kohabitaci do rodinného práva. Od roku 2012 však tendence posílit práva kohabitantů byla přerušena a naopak potlačována. Nová Ústava z roku 2012 dokonce protiústavně rodinu definovala pouze manželstvím. Nakonec bylo znění změněno a základem rodiny je dnes v Ústavě manželství a vztah rodičů a dětí. Kohabitace je tedy implicitně naznačena, ale definována vztahem k dítěti, nikoliv vztahem obecně. Do nového občanského zákoníku už se tedy promítl nový směr uvažování a kohabitace je považována nikoliv za institut rodinného práva, ale za smlouvu.[4]

Pokud tedy kohabitanti nemají společné dítě, práva a povinnosti vyplývající z rodinného práva se na ně nevztahují a nejsou tedy chráněni. To se negativně odráží na bezdětných párech a starších lidí, např. vdovců, kteří s novým partnerem nechtějí vstupovat do manželství nebo lidí zklamaných z předchozího nevydařeného manželství. Kohabitanti nemohou užívat příjmení druhého ani společné jméno. Kohabitanti nemohou požadovat výživné ani právo na bydlení poté, co se rozejdou. Solidarita je však během soužití vyžadována.

Kohabitace ve Francii

V roce 1999 byl ve Francii přijat zákon o občanském paktu solidarity č. 99-994 (tzv. PACS), který nesezdaným párům (heterosexuálním i homosexuálním) umožnil vykonávat obdobná práva jako manželům, a to v oblasti majetku, bydlení, daní a sociální péče. Zákonem došlo k novelizaci Code Civil, když nyní obsahuje smlouvu o občanské solidaritě a definici faktického soužití. Francouzské právo tak zná tři druhy upravených vztahů – manželství, concubinage a PACS. PACS je tedy smlouva, uzavřená plně svéprávnými a zletilými osobami stejného nebo rozdílného pohlaví za účelem stability a trvalosti. Smlouvou se vyjadřuje vzájemná materiální pomoc a vzájemná úcta a podpora. Osoby vstupující do PACS nemohou být ženatí nebo v jiném PACS s třetí osobou. Uzavřená smlouva se zapisuje do veřejného rejstříku, vedeného soudem. Páry poté dostanou potvrzení o registraci v PACS. Smlouva může být uzavřena neformálně nebo formou veřejné listiny.

Uzavřením PACS se nemění osobní status osob, ale nabývají se práva v těchto oblastech: společný majetek páru je v režimu podílového spoluvlastnictví, pokud si nedohodnou jinou úpravu. Smluvní doložka o právu k přírůstku znamená, že v případě úmrtí jednoho partnera, tato polovina přiroste k majetku přeživšího. Nájemní právo mají obě osoby, v případě úmrtí osoby či opuštění domácnosti druhý z páru má právo v nájmu pokračovat. Za doby trvání vztahu si jsou osoby povinny poskytovat materiální podporu. Osoby odpovídají společně za dluhy vzniklé v souvislosti se společnou domácností. Co se týče podnikání, partner má právo na podíl na zisku i poté, co vztah skončil, pokud se podílel na chodu společnosti, ať už svým vkladem nebo prací. Po třech letech společného žití lze uplatnit společné zdanění. Dědění je nutné řešit závětí.[5]

Zánik PASC nastává z vůle obou – společným prohlášením či dokonce pouze jedné ze stran, dále smrtí jednoho z partnerů či uzavřením manželství jednoho z nich nebo pokud uzavřou manželství spolu. Pokud jde o jednostranné zrušení, je nutné informovat druhého partnera prostřednictvím soudu, který PACS registroval, přičemž od doručení běží tříměsíční lhůta.

Kohabitace ve Slovinsku

Zákon o manželských a rodinných vztazích[6] soužití definuje jako dlouhodobý svazek muže a ženy, kteří nevstoupili do manželství, pokud není překážka, která by jim v manželství bránila. Za této podmínky mají stejná práva jako manželé (článek 12). Úprava majetkových práv pro partnery žijící ve společném soužití je stejná jako pro manžele, vytváří se společné jmění. Heterosexuální partneři se nemohou registrovat. Jelikož je téměř nemožné určit, kdy se vztah stává dlouhodobým, všechna aktiva získaná po začátku společného soužití tvoří společné jmění v případě, že jejich sňatku nebrání žádné právní překážky.[7]

Kohabitace ve Švédsku

Zákon o společném soužití (2003:376)[8] definuje společné soužití jako vztah dvou osob stejného či odlišného pohlaví, které neuzavřely manželství, žijí v trvalém společném vztahu a sdílejí stejnou domácnost. Společné soužití se neregistruje. Zanikne-li společné soužití, každá ze stran musí do jednoho roku požádat o vypořádání majetku dle pravidel společného jmění. Předmětem vypořádání může být jen společný dům a vybavení domácnosti pořízené pro společné užívání (tzv. majetek osob ve společném soužití). Majetek používaný výhradně k rekreačním účelům a majetek nabytý před zahájením společného soužití je vyloučen. Čistá hodnota majetku osob ve společném soužití se rozdělí a partner, který vlastní většinu tohoto majetku, si může vybrat, zda vyrovnání uskuteční formou jednorázové peněžní částky nebo převodem majetku odpovídající hodnoty (§ 17). Osobě ve společném soužití s největší potřebou bydlení může být uděleno právo převzít obydlí při ukončení společného soužití, i když jej drží druhá osoba, avšak za podmínky, že je majetek zajištěn nájemní smlouvou. Osoby ve společném soužití se mohou domluvit, že se na ně nebudou vztahovat pravidla o vypořádání majetku podle zákona o společném soužití (§ 9). Kromě toho, spolužijící nesezdaný pár, jakož i manželé, mohou uzavřít předběžnou smlouvu o vypořádání majetku, jakmile se společné soužití chýlí ke konci (§ 9).[9]

Závěr

V českém právním prostředí v nesezdaném soužití nevzniká společné jmění, vyživovací povinnost, společný nájem, možnost společné adopce či pěstounské péče. Nesezdaným partnerům nevzniká nárok na vdovský důchod, ani neplynou daňové výhody. Bez jednotlivých dílčích smluv (smlouva o důchodu, kupní smlouva na věci movité a nemovité do podílového vlastnictví), závěti či plné moci, jsou jejich práva nevymahatelná. I přes výše uvedené je maďarská úprava kohabitace a ochrana zájmů dítěte kohabitantů dále, než v českém novém občanském zákoníku, vzorem však v Evropě nadále může být Francie. Pokud by nedošlo k zákonné úpravě, lze si vzít příklad ze států, které umožňují uzavřít tzv. kohabitační smlouvu, která by mohla být uzavřena jako tzv. nepojmenovaná smlouva dle § 1746 odst. 2 o. z.

Autorka je advokátkou v Praze.