KIM proti Rusku (č. 44260/13)

publikováno: 24.03.2015

Článek 5 Úmluvy (právo na svobodu a osobní bezpečnost)
Rozsudek ze 17. července 2014
Držení ve vyhošťovací vazbě, přestože bylo vyhoštění nerealistické, a nedostatek svědomitosti ze strany vnitrostátních orgánů při vedení řízení.

Stěžovatel byl bez státní příslušnosti, narodil se v bývalé Uzbecké sovětské socialistické republice v roce 1962. V červenci 2011 byl zadržen ruskými úřady, protože u sebe neměl doklady. Stěžovateli byl uložen administrativní trest a byl umístěn do detenčního střediska pro cizince, než bude vyhoštěn. Ruské úřady však byly neschopny stěžovatele vyhostit, protože uzbecké orgány nereagovaly na jejich opakované žádosti o jeho cestovní dokumenty. V únoru 2013 konečně uzbecká ambasáda ruské úřady informovala o tom, že stěžovatel nebyl uzbecký občan. Ten byl po vypršení maximální dvouleté lhůty stanovené pro vyhošťovací vazbu propuštěn. 

Stěžovatel se obrátil na ESLP se stížností na porušení ustanovení článku 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy, jež povoluje zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území, nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání.

ESLP podotkl, že během stěžovatelovy vyhošťovací vazby ruské úřady pouze pětkrát žádaly uzbeckou ambasádu v Moskvě o vystavení cestovních dokladů. Kromě toho, jakmile obdržely v únoru 2013 dopis o tom, že stěžovatel není uzbecký občan, bylo zřejmé, že nebude moci být vyhoštěn a jeho držení ve vyhošťovací vazbě se tak stalo bezpředmětným, což ruské orgány musely vědět. Podle názoru ESLP byly od počátku povinny zvážit, zda byla vyhošťovací vazba opodstatněná, a to zejména s ohledem na to, že stěžovatel byl bez státní příslušnosti a nemohl využít konzulární pomoci, neměl finanční prostředky ani jakékoli rodinné vazby v Rusku, a byl tak zvláště zranitelný. ESLP též konstatoval, že stěžovatel neměl žádný prostředek, kterým by popřel zákonnost své vazby či napadl její nepřiměřenou délku, přičemž vláda neuvedla žádný jiný procesní ochranný prostředek. Dovodil, že ruský právní systém neposkytl procesní prostředek, jehož prostřednictvím by bylo možné zabránit tomu, že vyhošťovací vazba bude svévolná. Konečně, vzhledem k maximálnímu správnímu trestu odnětí svobody v délce 30 dní, „preventivní“ opatření bylo ve skutečnosti o mnoho vážnější než opatření „represivní“. Tyto okolnosti byly pro ESLP dostatečné k tomu, aby judikoval, že důvody stěžovatelovy vazby nebyly platné po celou její délku vzhledem k tomu, že jeho vyhoštění nemělo naději na realizaci. Článek 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy byl proto porušen.