Ke vztahu upuštění od potrestání a trestního příkazu

autor: JUDr. Dalibor Šelleng
publikováno: 09.06.2016

Trestní řád ve svých ust. § 314e a násl. zakotvuje institut trestního příkazu jakožto formu rozhodnutí v těch trestních věcech, k jejichž projednávání je příslušný samosoudce. Jedná se o řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje 5 let (§ 314a odst. 1 tr. řádu). V obecné rovině lze trestní příkaz označit za rozhodnutí, kterým soud nabízí na podkladě svého vyhodnocení spisového materiálu zainteresovaným osobám vyřešení věci o nízké typové závažnosti, a to bez jejího veřejného projednání před soudem. Pokud tyto osoby trestní příkaz, byť mlčky, přijmou, nabydou výroky v něm obsažené právní moci.

Ust. § 314e odst. 1 tr. řádu pak konkrétně stanoví, že samosoudce může bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz, jestliže skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, a to i ve zjednodušeném řízení konaném po zkráceném přípravném řízení. Další podmínka pro rozhodnutí formou trestního příkazu je dána limitovanou škálou trestů a jejich výší, kdy trestní věc musí být vhodná k řešení trestním příkazem s ohledem na tyto omezené možnosti sankcionování stanovené v ust. § 314e odst. 2 tr. řádu.

Problematika sankcionování prostřednictvím trestního příkazu je v obecné rovině i tématem tohoto článku, jehož cílem je analyzovat (ne)možnost upustit od potrestání prostřednictvím trestního příkazu, a to nejenom z hlediska roviny de lege lata, nýbrž s ohledem na diskutovanou rekodifikaci trestního práva procesního taktéž v rovině de lege ferenda. Inspirací pro tento článek byly statistické údaje poskytnuté Ministerstvem spravedlnosti na základě žádosti ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím, z nichž vyplývá, že samosoudci pravomocně rozhodli trestním příkazem o upuštění od potrestání v pěti případech v roce 2010, v roce 2011 ve třech případech, v roce 2012 ve dvou případech a ve třech případech v roce 2013, přičemž z právní úpravy není na první pohled zřejmé, zda je takovýto postup přípustný.

Trestní příkaz i upuštění od potrestání představují trestněprávní alternativy uvnitř systému trestního práva, ať již hmotného (jde-li o upuštění od potrestání), či procesního (trestní příkaz).[1] Aby bylo možné tuto problematiku přehledně zpracovat, budu se zvlášť věnovat důsledkům právní úpravy upuštění od potrestání pro možnost takto rozhodnout trestním příkazem práva, a posléze naopak rozeberu úskalí této možnosti vyplývající z procesní úpravy trestního příkazu.

K podmínkám upuštění od potrestání

Podstata institutu upuštění od potrestání spočívá v tom, že soud meritorním rozhodnutím vysloví vinu nad obviněným, aniž by mu uložil trest. Tato možnost byla v českém trestním právu zavedena poprvé novelou provedenou zákonem č. 63/1956 Sb., jež do tehdejšího trestního zákona přidala ust. § 17a, které znělo: „Soud může upustit od potrestání, jestliže jde o trestný čin menšího významu a pachatel jinak vede řádný život pracujícího člověka; upustí-li soud od potrestání, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.“

Trestní zákon z roku 1961 pak myšlenku upuštění od potrestání převzal, podmínky jeho uplatnění však ve svém ust. § 24 odst. 1 písm. a) stanovil odchylně, když stanovil, že od potrestání pachatele, který spáchal trestný čin menší nebezpečnosti pro společnost, jeho spáchání litoval a projevoval účinnou snahu po nápravě, bylo možné upustit, jestliže vzhledem k povaze spáchaného činu a k dosavadnímu životu pachatele bylo možné důvodně očekávat, že již projednání věci před soudem postačí k jeho nápravě.[2]

Současná právní úprava upuštění od potrestání je obsažena v ust. § 46 a 47 tr. zákoníku, jde-li o upuštění od potrestání za současného uložení ochranného léčení nebo zabezpečovací detence.

Hmotné právo v ust. § 46 tr. zákoníku rozlišuje tři formy upuštění od potrestání. Základní případ představuje ust. § 46 odst. 1 tr. zákoníku, jež stanoví, že od potrestání pachatele, který spáchal přečin, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, lze upustit, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a k dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již pouhé projednání věci postačí k jeho nápravě i k ochraně společnosti. Z uvedeného vyplývají tři obecné předpoklady pro upuštění od potrestání podle cit. ustanovení:

1. pachatel spáchal přečin,

2. okolnosti snižující společenskou škodlivost činu (lítost pachatele, účinná snaha po nápravě atd.),

3. závěr soudu, že projednání věci postačí k nápravě pachatele a ochraně společnosti.

Jde-li o první požadavek týkající se spáchání přečinu, tento koresponduje s možností vydat ve věci trestní příkaz. Jelikož přečiny rozumíme všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do 5 let (§ 14 odst. 2 tr. zákoníku), jedná se o výseč samosoudcovské agendy.

Složitější je naplnění druhého požadavku. Při rozhodování trestním příkazem se typicky samosoudce v průběhu dosavadního řízení nedostane do osobního styku s obviněným, o jehož vině rozhoduje. Jinými slovy, neuplatňuje se zásada bezprostřednosti trestního řízení, a je tak obtížné vyhodnotit např. to, zda obviněný svého činu vskutku lituje, popř. vyhodnotit jeho osobnost pro účely závěru o tom, zda samotné projednání věci postačí k nápravě pachatele a ochraně společnosti. Lze ovšem namítnout, že s obdobnými úskalími se musejí soudy vypořádat i v případech ukládání trestu. Je třeba naplnit obecné zásady pro ukládání trestů uvedené v ust. § 38 a násl. tr. zákoníku, ovšem je otázkou, do jaké míry může samosoudce na podkladě spisu vyhodnotit ať již osobu pachatele jako takovou (ve smyslu § 38 odst. 2 tr. zákoníku), nebo např. jeho osobní a rodinné poměry, dosavadní způsob života nebo možnosti jeho nápravy. Soudy tedy ukládají trestním příkazem tresty, aniž by jim bylo umožněno tyto okolnosti relevantní z hlediska trestání důsledně vyhodnotit, a je ke zvážení, zda by i přes obdobné námitky neměly mít možnost rozhodovat i o upuštění od potrestání. Jsem přitom toho názoru, že taková možnost by jim měla být dána. Lze si představit např. kauzu, ve které by prvopachatel spáchal přečin o nízké typové závažnosti, vyjádřil by dopisem (který by byl založen ve spise) nebo osobně (což by vyplývalo kupř. z výpovědi poškozeného) svou lítost a nahradil by způsobenou škodu. Pokud by soud přesto považoval za nutné vyslovit jeho vinu, je neúčelné pro tyto případy nařizovat hlavní líčení.

Třetí podmínkou vyjádřenou v ust. § 46 odst. 1 tr. zákoníku je závěr soudu, že projednání věci postačí k nápravě pachatele a ochraně společnosti. Otázka nápravy pachatele a ochrany společnosti souvisí s výše uvedeným – tedy s důkladným zjištěním a vyhodnocením spáchaného trestného činu a především osoby pachatele. Problematický však je obsah pojmu „projednání věci“. Byla trestní věc projednána i tehdy, když v ní bylo rozhodnuto trestním příkazem a nebylo konáno hlavní líčení? Hledání odpovědi je o to komplikovanější, že zákonodárce oproti dřívější úpravě („projednání věci před soudem“) vypustil z ustanovení platného trestního zákoníku konstatování, podle něhož k projednání věci musí dojít před soudem. Důvod zúžení je ovšem nejasný. Osobně mám za to, že projednání věci je nerozlučně spojené s obžalovací zásadou (viz § 2 odst. 8 tr. řádu), a tedy se soudní fází řízení, kdy dochází k rozdělení procesních funkcí mezi veřejnou žalobu, obhajobu a soud jakožto nestranný orgán.[3] Obžalovací princip se sice uplatní i tehdy, kdy je ve věci rozhodováno trestním příkazem, uplatňuje se ovšem tak, že rozsah přezkumu je co do skutku i osoby obviněného určen obžalobou. Omezení uplatnění této zásady spočívá v tom, že zde chybí její velmi důležitý a charakteristický prvek, tedy projednání věci ve formě živé výměny názorů mezi žalobou a obhajobou.[4] Za současné hmotněprávní úpravy tedy nelze trestním příkazem upustit od potrestání podle ust. § 46 odst. 1 tr. zákoníku, neboť při této formě rozhodování absentuje prvek projednání věci.

Druhá varianta upuštění od potrestání podle § 46 odst. 2 tr. zákoníku se uplatňuje v případě spolupracujícího obviněného a ten dle § 178a tr. řádu může figurovat pouze v rámci řízení o zločinu. Nejedná se tedy o trestní řízení, které by mohlo probíhat před samosoudcem, a ve kterém by tak mohl být vydán trestní příkaz.

Ve třetí variantě upravené v § 46 odst. 3 tr. zákoníku může soud upustit od potrestání také tehdy, jestliže pachatel přípravy nebo pokusu trestného činu nerozpoznal, že příprava nebo pokus vzhledem k povaze nebo druhu předmětu útoku, na němž měl být čin spáchán, anebo vzhledem k povaze nebo druhu prostředku, jímž měl být čin spáchán, nemohl vést k dokonání. Jde tedy o případy tzv. nezpůsobilé přípravy a nezpůsobilého pokusu. Podmínka projednání věci soudem či jiný předpoklad neshodující se s úpravou trestního příkazu zde obsažen není.

Soud dále může upustit od potrestání za podmínek § 47 tr. zákoníku tehdy, jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou a ochranné léčení či zabezpečovací detence zajistí nápravu pachatele a ochranu společnosti lépe než trest. Jelikož trestní příkaz nelze vydat, má-li být rozhodováno o ochranném opatření, nepřichází v úvahu, aby soud rozhodl o této formě upuštění od potrestání trestním příkazem.

Z hmotněprávního hlediska tedy lze shrnout, že formy upuštění od potrestání uvedené v § 46 odst. 1 a 2 a v § 47 tr. zákoníku nepřipouštějí rozhodnout o upuštění od potrestání trestním příkazem. Předpoklady vyjádřené v ust. § 46 odst. 3 tr. zákoníku však s rozhodnutím ve formě trestního příkazu nekolidují.

K podmínkám vydání trestního příkazu

Jde-li o rovinu procesní, právní úprava trestního příkazu obsahuje výčet sankcí, které lze takto uložit, z trestního řádu však zcela jasně nevyplývá, zda je možné trestním příkazem i od potrestání upustit nebo nikoli.

Nejvyšší soud již několikrát zrušil trestní příkaz, když shledal, že soud nižšího stupně porušil zákon, pokud trestním příkazem samosoudce upustil od potrestání. Argumentoval tím, že podle § 314e odst. 5 tr. řádu (nyní odst. 7) má trestní příkaz povahu odsuzujícího rozsudku. Z toho vyplývá, že trestním příkazem nelze obviněného zprostit obžaloby podle § 226 tr. řádu, ani upustit od potrestání podle § 24 a násl. tr. zákona (nyní § 46 tr. zákoníku).[5] Takováto argumentace však dle mého názoru nemůže obstát. Rozhodnutí má odsuzující povahu, je-li v něm vyslovena vina obviněného, obsahem výroku o trestu může být i upuštění od potrestání (s dohledem). Tomu odpovídá znění ust. § 122 odst. 1 tr. řádu, které ve své první větě stanoví, že odsuzující rozsudek musí obsahovat výrok o trestu s uvedením zákonných ustanovení, podle nichž byl trest vyměřen, nebo podle nichž bylo od potrestání upuštěno, a jde-li o podmíněné upuštění od potrestání s dohledem, též výrok o stanovení zkušební doby a jejím trvání. Ust. § 314e odst. 2 tr. řádu obsahující výčet trestních sankcí je přitom uvozeno větou „trestním příkazem lze uložit:“. Stanovuje tedy možnost uložení některé ze sankcí, nikoli povinnost.

Na výše citované ust. § 122 odst. 1 tr. řádu, které stanoví náležitosti odsuzujícího rozsudku, odkazuje i § 314f odst. 1 písm. d) tr. řádu upravující povinný obsah trestního příkazu. Podle tohoto ustanovení tak musí trestní příkaz mj. obsahovat výrok o vině (§ 120 odst. 3) a uloženém trestu (§ 122 odst. 1). Teprve zde nacházíme procesní omezení, které znemožňuje upustit od potrestání pachatele. Pakliže musí trestní příkaz obsahovat výrok o uloženém trestu, je nutné tuto zákonnou dikci rozlišovat od výroku o trestu. Výrokem o trestu se rozumí i výrok, kterým se od potrestání upouští, výrok o uloženém trestu však obligatorně uložení určitého druhu trestu a jeho výměry obsahuje. Proto se z ust. § 122 odst. 1 tr. řádu užije pro účely rozhodování trestním příkazem pouze ta část, jež se věnuje ukládání trestu. Trestním příkazem tedy musí být v případě jeho vydání vždy uložen trest a nelze jím upustit od potrestání.

Na uvedeném by neměla nic změnit ani chystaná novela trestního řádu. Dne 21. 8. 2015 byl do meziresortního připomínkového řízení předložen návrh novely trestního řádu a zákona o Policii ČR, podle něhož by mělo být možné trestním příkazem nově rozhodnout mj. i o uložení ambulantního ochranného léčení.[6] Jde-li o náležitosti trestního příkazu, novela předpokládá, že ust. § 314f odst. 1 písm. d) tr. řádu by mělo nově stanovit jakožto náležitost trestního příkazu výrok o vině (§ 120 odst. 3) a uloženém trestu (§ 122 odst. 1) a o ochranném opatření, pokud bylo uloženo. Z uvedeného vyplývá, že výrok o uloženém trestu a výrok o ochranném opatření bude možné vyslovit pouze kumulativně. Pakliže by tedy návrh novely prošel úspěšně legislativním procesem v původním znění, nebude možné trestním příkazem rozhodnout o uložení ambulantního ochranného léčení za současného upuštění od potrestání za podmínek § 47 tr. zákoníku.

Návrhy de lege ferenda a rekodifikace trestního řádu

V souvislosti s diskutovanou rekodifikací trestního řádu je třeba si klást otázku, zda by v budoucnu měla právní úprava připouštět upuštění od potrestání i formou trestního příkazu, přičemž podle mého názoru by měl nový trestní řád toto umožňovat bez dalšího za podmínek § 46 odst. 3 tr. zákoníku a částečně i za podmínek § 46 odst. 1 tr. zákoníku.

Již výše jsem nastínil, že hmotněprávní úprava upuštění od potrestání v případech tzv. nezpůsobilé přípravy a pokusu žádným způsobem nevylučuje, aby takto mohlo být rozhodnuto i trestním příkazem (takto postupovat je znemožněno až úpravou procesní).

Diskutabilnější by byla možnost rozhodnout trestním příkazem o typické formě upuštění od potrestání podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku. Je však třeba vycházet z myšlenky, že kde k nápravě pachatele a ochraně společnosti stačí pouhé trestní stíhání pachatele a konstatování jeho viny bez uložení a výkonu trestu, není třeba trvat na právním následku v podobě trestu a je možné od něj upustit.[7] V tomto směru by na pachatele jistě důrazněji působilo, kdyby soud od potrestání upustil teprve po konání hlavního líčení. Pokud by se však samosoudce na základě konkrétních skutečností vyplývajících ze spisu domníval, že již dosavadní průběh trestního stíhání na obviněného dostatečně působil, a i další podmínky ust. § 46 odst. 1 tr. zákoníku by byly splněny, měl by mít možnost rozhodnout o upuštění od potrestání trestním příkazem bez konání hlavního líčení. Fundamentálně by se takovýto postup nelišil od toho, kdy je trestním příkazem uložen podmíněný trest odnětí svobody. Trestní řád jeho uložení trestním příkazem umožňuje a zároveň hmotněprávní podmínky pro uložení tohoto trestu v ust. § 81 odst. 1 tr. zákoníku předpokládají konstatování, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život, není třeba výkonu trestu odnětí svobody. Zde tedy samosoudce rozhoduje trestním příkazem o uložení podmíněného trestu odnětí svobody, jelikož je přesvědčen, že s ohledem na dosavadní život pachatele bylo na něj již dostatečně působeno vedením trestního stíhání proti němu, a to přesto, že nebylo konáno hlavní líčení.

V rámci rekodifikace trestního řádu by tak bylo ideální v určitých částech novelizovat i ustanovení o upuštění od potrestání podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně změnit podmínku, podle níž „pouhé projednání věci postačí k jeho nápravě i k ochraně společnosti“ na „vedení trestního stíhání postačí k jeho nápravě i k ochraně společnosti“.[8]

Možnost upustit od potrestání trestním příkazem zná ze zahraničních právních úprav např. ta německá. Hmotněprávní podmínky upuštění od potrestání uvedené v ust. § 60 StGB (Strafgesetzbuch) jsou však odchylné od těch českých.[9] Podle uvedeného ustanovení upustí (obligatorně) soud od potrestání, jestliže následky činu, které pachatele postihly, jsou tak těžké, že uložení trestu by se zjevně minulo svým účinkem. To neplatí, jestliže by pachateli za čin měl být uložen trest odnětí svobody převyšující jeden rok. Je zjevné, že německá právní úprava je inspirována Kantem, který rozlišoval pojmy poena forensis, jakožto sankci uloženou soudem, a poena naturalis, tj. negativní následky činu pro samotného pachatele, které mají účinky trestu. Kant přitom uvádí, že obě formy trestu mají jasné ohraničení. Trest ukládaný soudem na základě zákona není nikterak ovlivněn trestem naturálním.[10] Německá právní úprava upuštění od potrestání ovšem z koncepce poena naturalis vychází.

Konečně je třeba podotknout, že rozšíření možností o upuštění od potrestání trestním příkazem povede ke zrychlení daného trestního řízení a lépe naplní požadavek ekonomie trestní hrozby. Pokud by soud takto trestním příkazem rozhodl, šlo by o případy, kdy není namístě zvolit jiný procesní postup. Nařizovat hlavní líčení, ačkoli je skutkový stav podle spisu prokázaný a důvody pro upuštění od potrestání samosoudce v dané věci shledává, je časově zbytečné a nákladné. Zejména tehdy, pokud toho není třeba ani k výchovnému působení na pachatele. Na stranu druhou by nešlo ani o případy, kdy je namístě vyřídit věc (podmíněným) zastavením trestního stíhání ve smyslu § 172 odst. 2 tr. řádu, neboť soud by měl za potřebné z hlediska požadavku na nápravu pachatele vyslovit vinu zahrnující společenský odsudek jeho činu. Nadto nelze ani pominout, že s upuštěním od potrestání je spjata povinnost odsouzeného nahradit náklady trestního řízení, což do jisté míry také může přispět k působení na pachatele. Pokud by nový trestní řád umožňoval upustit od potrestání trestním příkazem, bylo by samozřejmě vhodné připustit taktéž formu podmíněného upuštění od potrestání s dohledem podle ust. § 48 tr. zákoníku.

Naopak nepovažuji za vhodné umožnit trestním příkazem rozhodnout o uložení ambulantního ochranného léčení, jak je nyní navrhováno, a tudíž ani připustit rozhodnout touto formou o upuštění od potrestání za podmínek § 47 tr. zákoníku. Soud by se v případě uložení tohoto ochranného opatření měl bezprostředně v hlavním líčení seznámit s osobou pachatele a blíže zkoumat jeho charakterové vlastnosti a okolnosti vedoucí k jednání v duševní poruše. Ambulantní forma ochranného léčení může být navíc později ve svém důsledku přeměněna v ústavní formu či dokonce v zabezpečovací detenci, přičemž důvodem, proč by takto bylo postupováno, by v některých případech mohlo být i nedostatečné vyhodnocení osoby pachatele v důsledku rozhodování trestním příkazem.

Závěr

Současná právní úprava neumožňuje trestním příkazem upustit od potrestání, ovšem z jiných důvodů, než které ve své judikatuře zastává Nejvyšší soud. Nemožnost upustit od potrestání pachatele trestním příkazem však považuji za nedostatek současné právní úpravy a de lege ferenda bych doporučoval právní úpravu v tomto ohledu změnit. Pokud trestní právo připouští vyslovit vinu a uložit trest pouze na podkladě spisového materiálu, o to spíše by mělo umožňovat tímto způsobem i pouhé vyslovení viny, přičemž ze spisu může stejně jako potřeba pachatele potrestat vyplývat i dostatečnost samotného vyslovení viny v konkrétní věci. Bylo by tedy vhodné zahrnout do nového trestního řádu možnost rozhodnout trestním příkazem o upuštění od potrestání ve smyslu ust. § 46 odst. 3 tr. zákoníku, příp. i podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku, a to včetně možnosti takto rozhodnout podmíněně za současného stanovení dohledu ve smyslu § 48 tr. zákoníku. Lze přitom předpokládat, že soudci by k takové možnosti nezůstali neteční a využívali ji, čemuž napovídají i statistická data uvedená v úvodu.

Autor je interním doktorandem na katedře trestního práva PF UK v Praze.