Ke smlouvě o koupi závodu

autor: prof. JUDr. Karel Marek, CSc.
publikováno: 01.04.2019

Autor široce rozebírá smlouvu o koupi závodu jak podle staré právní úpravy (zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a zákon č. 40/1064 Sb., občanský zákoník), tak podle nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.). Podrobně se věnuje některým předpokladům uplatnění práva z vadného plnění a právní úpravě rodinného závodu.

K obchodněprávní úpravě prodeje podniku

Před textem o obchodněprávní úpravě je po našem soudu třeba uvést ustanovení § 3028 občanského zákoníku – zák. č. 89/2012 Sb. (dále i o. z.“), který nabyl účinnosti k 1. 1. 2014. Toto ustanovení určuje, že tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklá ode dne nabytí jeho účinnosti.

Není-li přitom dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Dále platí, že není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

Dosavadním právním předpisem byl přitom zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále i „obch. zák.“), který obsahoval smluvní typ smlouvy o prodeji podniku.

Smlouva o prodeji podniku se stala v českém smluvním obchodním právu standardně realizovaným smluvním typem; při uzavírání smlouvy však bylo nutno postupovat kvalifikovaně.

Právní úprava v ustanoveních § 476 až 488a obch. zák. měla vzhledem k jiným smluvním řešením uvedeným v obch. zák. relativně dosti kogentních ustanovení. Jednalo se o § 476, 477, 478, 479 odst. 2, 480, 483 odst. 3, 488 a 488a. Pro tuto smlouvu se vyžadovala písemná forma.

Smlouvou o prodeji podniku se podle Základního ustanovení § 476 obch. zák. prodávající zavazoval odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku a kupující se zavazoval převzít závazky prodávajícího souvisící s podnikem a zaplatit kupní cenu.

Sama cena nebyla vymezena jako podstatná část smlouvy. Podstatnou částí smlouvy byl jen závazek k její úhradě. Sjednání ceny však bylo velmi vhodné. Pokud se tak nestalo, v praxi to mohlo působit potíže. Problémová byla pak zejména řešení, kdy se strany dohodly, že cenu určí dodatkem ke smlouvě a dodatek pak neuzavřely. Tímto smluvním řešením totiž vyloučily použití dispozitivního ustanovení § 482 o určení ceny, které se v zákonu nacházelo mimo Základní ustanovení.

Na otázku, co je podle obch.  zák. považováno za podnik, odpovídá ustanovení § 5 obch. zák. 

Aby se jednalo o smlouvu o prodeji podniku, musel být podle smlouvy odevzdán celý podnik (event. u smlouvy o prodeji části podniku jeho část podle § 487 obch. zák.). V tomto smyslu rozhodl rovněž Nejvyšší soud České republiky rozhodnutím R 30/97. Podle tohoto rozhodnutí je v ustanovení § 476 odst. 1 obch. zák. stanoven typ smlouvy o prodeji podniku a jsou v něm uvedeny podstatné části této smlouvy, které musí smlouva obsahovat, aby šlo o tento smluvní typ a vztahovala se na ni příslušná ustanovení jej upravující(z tohoto rozhodnutí lze vycházet, i když Základní ustanovení doznalo změny).

Kromě přesného označení smluvních stran a přesného určení předmětu plnění – podniku jsou podstatnými částmi smlouvy závazek prodávajícího odevzdat kupujícímu podnik a převést na něj vlastnické právo k podniku, závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s podnikem a závazek kupujícího zaplatit kupní cenu.

Skutečnost, že v obchodním zákoníku existoval smluvní typ smlouvy o prodeji podniku, však podle tehdejší právní úpravy nemohlo smluvním stranám bránit – bude-li taková jejich vůle – aby daný případ řešily i jiným způsobem, např. uzavíráním většího počtu dílčích smluv nebo volbou smlouvy nepojmenované, pokud by nechtěly či nemohly dostát podstatným částem smlouvy.

V konkrétním případě smlouva či smlouvy nemusela zahrnovat celý podnik. Pak by se převádělo jen to, co bylo sjednáno předmětem plnění smlouvy či smluv. Při respektování zásady smluvní volnosti obchodního zákoníku nebylo podle našeho názoru smluvním stranám předepsáno, že musí v konkrétním případu použít tento smluvní typ. Nesměly však postupovat v rozporu s jinými právními ustanoveními a ani je obcházet či postupovat v rozporu s dobrými mravy.

Pokud byl však předmětem plnění podnik, považovali jsme uzavření smlouvy o prodeji podniku za vhodnější. Při poměrně složité kontraktaci bylo totiž racionální využít ustanovení obchodního zákoníku uvedená v textu tohoto smluvního typu.

Protože se při specifikování podniku často odkazovalo na některý dokument, eventuálně na přílohu smlouvy, doporučovali jsme mj. přesné specifikování závazků (kromě bagatelních), včetně ručitelských a signování takové přílohy smluvními stranami. To platí i pro dnešní koupi závodu.

Souhlasíme však s názorem, že smlouva o prodeji podniku byla – při uvedení podstatných částí smlouvy – platně uzavřena i tehdy, pokud byl alespoň přesně individualizován podnik nebo jeho část, jež byl předmětem prodeje, i když specifikování závazků nebylo provedeno.

Podle ustanovení § 477 obch. zák. přecházejí na kupujícího všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje. Přechod pohledávek se jinak řídí ustanovením o postoupení pohledávek.

K přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím. Kupující je přitom povinen bez zbytečného odkladu oznámit věřitelům převzetí závazků a prodávající dlužníkům přechod pohledávek na kupujícího.[1]Ustanovení § 477 obch. zák. je ustanovení kogentní.

Ustanovení o postoupení pohledávek, o kterých mluví § 477 obch. zák., jsou přitom totožná s ustanoveními zákona č. 40/1064 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

K postoupení pohledávky podle této obecné občanskoprávní úpravy bylo třeba jen souhlasu postupitele a postupníka (dosavadního a nového věřitele, tj. oprávněného), zatímco souhlasu dlužníka, tj. povinného, není třeba. K souhlasu postupitele a postupníka zde dochází uzavřením smlouvy o prodeji podniku. Postoupení pohledávky je však postupitel – u smlouvy o prodeji podniku prodávající – povinen bez zbytečného odkladu oznámit dlužníku. Dohoda (smlouva) o postoupení musí mít písemnou formu, což je u smlouvy o prodeji podniku splněno.

Občanskoprávní ustanovení § 525 odst. 2 zákona č. 40/1064 Sb. přitom určovalo, že nelze postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem. Taková dohoda by např. na dodávku zboží mohla být pro pohledávku za dlužníkem – v konkrétní kupní smlouvě. Podle našeho názoru však i taková pohledávka přešla se vším, co slouží provozování podniku, na kupujícího, který kupuje podnik, neboť se převádí celý podnik.

Pro smlouvu o prodeji podniku však – jak obchodní zákoník uvádí – se k převodu závazku souhlas věřitele nevyžadoval. Pokud by však měl věřitel obavy o plnění závazku novým vlastníkem podniku, snažila se dikce obchodního zákoníku zmírnit tyto obavy a důsledky příp. nesolvence kupujícího ručením prodávajícího. Jak však ukazují poznatky z praxe, existují i prodeje podniků, kdy nastávají situace, za nichž není věřitel dostatečně chráněn.[2]

Text § 477 odst. 4 obch. zák. o kogentní oznamovací povinnosti kupujícího věřitelům a prodávajícího dlužníkům vychází pak z obecných pravidel zákona č. 40/1064 Sb. a navazuje na ně.

V praxi vyvstala potřeba řešit otázky, zda při prodeji podniku, jehož součástí jsou i listinné cenné papíry, u kterých je třeba indosace, je indosament nutný. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR R 62/2003 indosament v takovém případě nutný není.

Praxe řeší též otázku ručení prodávajícího v situaci, kdy kupující podnik dále prodal. Podle našeho názoru nelze z textu § 477 odst. 3 obch. zák. „prodávající však ručí za splnění převedených závazků za kupujícím“ dovodit, že ručení se vztahuje i na dalšího kupujícího. Ručení zůstává za prvního kupujícího. Z textu však nelze ani dovodit, že by toto ručení bylo dalším prodejem omezeno, netrvalo či zaniklo.

K problematice ručení bylo vydáno usnesení Vrchního soudu v Praze ze 17. 3. 2003, sp. zn. 1 Ko 77/2003, které uvádí, že z ustanovení § 477 odst. 3 obch. zák. nelze dovodit závěr, že dalším prodejem podniku zaniká ručení původního prodávajícího. Podle tohoto stanoviska tedy ručení trvá. Ručení původního prodávajícího se však nevztahuje na závazky, které vznikly až po prodeji podniku.

Ustanovení § 478 obch. zák. určuje, že zhorší-li se nepochybně prodejem podniku dobytnost pohledávky věřitele, může se věřitel domáhat podáním odporu u soudu do 60 dnů ode dne, kdy se dověděl o prodeji podniku, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy prodej byl zapsán do obchodního rejstříku (§ 488 odst. 1 obch. zák.), aby soud určil, že vůči němu je převod závazku prodávajícího na kupujícího neúčinný.

Odpor je však možno podat jen za stanovených věcných (zhorší-li se nepochybně prodejem podniku dobytnost pohledávky) a časových podmínek.

Není-li prodávající zapsán v obchodním rejstříku, může být podán odpor u soudu do 60 dnů ode dne, kdy se věřitel dozví o prodeji podniku, nejpozději však do šesti měsíců ode dne uzavření smlouvy (§ 478 odst. 2 obch. zák.).

Jestliže věřitel úspěšně uplatní právo podle odstavce 1 nebo 2 § 478 obch. zák., je prodávající povinen vůči němu splnit závazek v době splatnosti a je oprávněn požadovat od kupujícího poskytnuté plnění s příslušenstvím.

Ustanovení § 478 obch. zák. je kogentní. Pro podání odporu je třeba dodržet subjektivní lhůtu (60 dnů od vědomosti) i objektivní lhůtu (šest měsíců od stanovené skutečnosti). Pokud je odpor úspěšně uplatněn, je smlouva o prodeji podniku v rozsahu pohledávky vůči věřiteli neúčinná. To se však nedotýká účinnosti smlouvy obecně. Jde o speciální úpravu odporovatelnosti.

Odporovatelnost byla upravena též v zákoně č. 40/1064 Sb., občanský zákoník, v § 42a, zvláštní úprava je rovněž v zákonu o konkursu a vyrovnání.

Ustanovení § 478 obch. zák. pro smlouvu o prodeji podniku lze použít, jestliže ke zhoršení postavení věřitele dojde prodejem podniku. Uplatnění odporovatelnosti podle ust. § 478 obch. zák. nevylučuje přitom uplatnění odporovatelnosti podle zákona č. 40/1064 Sb., občanský zákoník, které je zaměřeno na poněkud jinak formulované skutkové podstaty.

Převzetí závazků má být věřitelům podle ust. § 477 odst. 4 obch. zák. oznámeno. Pokud by tato oznamovací povinnost nebyla splněna a právo odporovat by zaniklo v důsledku tohoto protiprávního jednání, lze případně uplatňovat odpovědnost za škodu z tohoto protiprávního jednání.

Další navazující ustanovení § 479 odst. 1 obch. zák. určuje, že na kupujícího přecházejí všechna práva vyplývající z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, jež se týkají podnikatelské činnosti prodávaného podniku.

Je-li pro nabytí nebo zachování těchto práv rozhodné uskutečňování určité podnikatelské činnosti, započítává se do této činnosti nabyvatele uskutečněné po prodeji podniku i činnost uskutečněná při provozu podniku před jeho prodejem.

Podle § 479 odst. 2 obch. zák. však k přechodu práva podle § 479 odst. 1 nedochází, jestliže by to odporovalo smlouvě o poskytnutí výkonu práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví nebo povaze těchto práv.

S tímto ustanovením souvisí zejména právní úprava podle zákona o ochranných známkách, zákona o označení původu, patentového zákona a zákona o ochraně topografií polovodičových výrobků.[3]

V praxi přitom mj. vznikly i pochybnosti při přechodu práv označení původu o jeho případném výlučném či nevýlučném užívání. U označení původu je třeba si ovšem uvědomit, že i když práva označení původu přecházejí na kupujícího, může mít tato práva i jiná osoba.

Tomu odpovídá i rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví: „Podle ustanovení ... zákona ... o ochraně označení původu, je přípustné zapsat do rejstříku označení původu dalšího uživatele, jehož výrobky vyhovují podmínkám stanoveným pro již zapsané označení původu. Funkcí označení původu ... – na rozdíl např. od ochranné známky – není zakotvit ve vědomí spotřebitelské veřejnosti vztah výrobku k určitému podnikatelskému subjektu, ale naopak ke všem podnikatelům z téže zeměpisné oblasti, jejichž výrobky vyhovují podmínkám pro již zapsané označení původu ...“[4]

Ustanovení § 479 odst. 1 obch. zák. je dispozitivní, naproti tomu ustanovení § 479 odst. 2 obch. zák. je kogentní.

Dispozitivní ustanovení § 479 odst. 1 obch. zák. upravuje, že na kupujícího přecházejí všechna zde uvedená práva.

Kogentně je v § 479 odst. 2 obch. zák. stanoveno, kdy k přechodu práva vyplývajícího z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví nedochází.

Přechod práva k datu účinnosti smlouvy by např. bylo třeba zvážit a zřejmě by převodu bránilo, pokud by byla dříve prodávajícím uzavřená výhradní „licenční smlouva k předmětům průmyslového vlastnictví“ s právem opce (ve prospěch nabyvatele) na poměrně dlouhou dobu určitou bez ujednání výpovědi. Individuálně by se přitom posuzovaly takové smlouvy, které by mohly být spekulativní.

Ustanovení § 480 obch. zák. řeší návazně i pracovněprávní otázky. Práva a povinnosti vyplývající z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům podniku přecházejí z prodávajícího na kupujícího.[5] Toto kogentní ustanovení by – zdá se – nemělo být sporné.

V praxi se však mj. vyskytly i případy, kdy podnikatelé provozovali zařízení, jejichž vlastníky (vlastníky funkčně rozhodujícího zařízení) byly jiné osoby. Provozování v takových případech zpravidla zabezpečoval specializovaný útvar (závod) podnikatele. K provozování přitom podnikatele nemusí vázat žádná povinnost stanovená právním předpisem.

Takové situace bylo třeba řešit pole konkrétních podmínek.[6]

Ustanovení upravující smluvní typ smlouvy o prodeji podniku se věnují i cenové problematice (v § 482 obch. zák.). Má se za to, že kupní cena je stanovena na základě údajů o souhrnu věcí, práv a závazků uvedených v účetní evidenci prodávaného podniku ke dni uzavření smlouvy a na základě dalších hodnot uvedených ve smlouvě, pokud nejsou zahrnuty do účetní evidence.

Má-li nabýt smlouva účinnosti k pozdějšímu datu, mění se výše kupní ceny s přihlédnutím ke zvýšení nebo snížení jmění, k němuž došlo v mezidobí.[7]

Stanovení kupní ceny je při uzavírání smlouvy významnou otázkou. Ustanovení § 482 obch. zák. je přitom dispozitivní. Vzhledem k tomu, že jsou v textu tohoto ustanovení použita slova „má se za to“, jde o vyvratitelnou domněnku zákonem stanovenou. Ustanovení určuje, jak je cena stanovena, nebudou-li ovšem (posléze uvedenému dáváme přednost) způsob určení ceny nebo její výše přímo sjednány ve smlouvě.

Ke stanovení ceny je vhodné dodat to, co již bylo uvedeno pod č. 1097 (z r. 1923) ve sbírce Vážný[8] v odůvodnění rozhodnutí: „Hodnota podniku v jeho celistvosti záleží nejen v materiálním obsahu inventáře obchodu, tedy v zařízení a ve zboží, nýbrž i v oněch imateriálních momentech, které tvoří jeho hodnotu jako prostředku výdělečného a záležejí v tom, že je obchodní místnost v důsledku svého trvání, výhodné polohy a svého dobrého jména vyhledávána zákazníky. Souhrnem těchto výdělkových možností, známostí, zavedení obchodu na určitém místě, určitého kruhu zákaznictva nabývá obchod (závod, podnik) zvýšené hodnoty jako zdroj výdělku. Při smluvním sjednávání ceny je třeba vzít v úvahu i tyto otázky.“

Obecně se zdůrazňuje, že stanovení ceny je jednou z nejobtížnějších otázek při prodeji podniku a pozornost je třeba věnovat i okamžiku, ke kterému se cena stanoví. K oceňování je možno volit různé metody empirické i matematické (např. kapitalizace zisku).[9]

Ke dni účinnosti smlouvy je podle ust. § 483 obch. zák. povinen prodávající předat a kupující převzít věci zahrnuté do prodeje. O převzetí se sepíše zápis podepsaný oběma stranami (odst. 1). Převzetím věcí přechází nebezpečí škody na těchto věcech z prodávajícího na kupujícího (odst. 2).

Vlastnické právo k věcem, jež jsou zahrnuty do prodeje, přechází z prodávajícího na kupujícího účinností smlouvy. Vlastnické právo k nemovitostem přechází vkladem do katastru nemovitostí. Ustanovení § 444 až 446 platí obdobně (§ 483 odst. 3 obch.  zák.).[10]

Přitom návrh vkladu do katastru nemovitostí podle nálezu Ústavního soudu sv. IV č. 96 je možno podat v časově neomezené lhůtě, neboť ani uplynutí času nemůže nic změnit na vázanosti účastníků smlouvy projevy jejich vůle.

Uzavřením smlouvy vznikl kupujícímu obligační nárok na převedení vlastnického práva k nemovitostem a prodávajícímu rovněž obligační nárok na zaplacení dohodnuté kupní ceny. Zaplatí-li tedy kupující prodávajícímu kupní cenu, splní svou závazkovou povinnost z uzavřené smlouvy, lhostejno v jakém stadiu se nachází věcněprávní aspekt věci.

K přechodu vlastnického práva – kromě nemovitostí – dochází podle zákona účinností smlouvy a ke dni účinnosti smlouvy je povinen prodávající předat a kupující převzít věci zahrnuté do prodeje. Vzhledem k tomu, že mnohdy nebude fakticky možné věci předat a převzít v jeden den a že okamžik předání a převzetí je možné dohodnout jinak, budou existovat případy, kdy přechod vlastnického práva a převzetí věcí spojené s nebezpečím škody na věcech, nebudou spadat vjedno.

Odborná literatura (viz citovaná komentářová literatura I. Pelikánové) si všímá, že text prvého odstavce se omezuje pouze na věci zahrnuté do prodeje, nikoli na jiné složky podniku. To znamená, že podle zákona by nebyl podnik předáván jako celek. Vzhledem k dispozitivnosti odstavce 1 a odstavce 2 lze tuto otázku vhodně smluvně upravit. To se týká i ustanovení § 485 obch. zák., podle něhož mají být v zápisu uvedeny chybějící a vadné věci, také i zde je možno smluvně se dohodnout šířeji – nikoli jen o uvedení „chybějících a vadných věcí“.

Při uzavírání smlouvy musejí strany též zvážit, zda by při uzavření smlouvy o prodeji podniku eventuálně mohlo dojít k dotčení ustanovení o ochraně hospodářské soutěže podle zvláštního zákona, a případně postupovat podle tohoto zvláštního zákona.

V kogentním odst. 3 § 483 obch. zák. se první věta týká věcí movitých. Druhá věta (novelizovaná zákonem č. 264/1992 Sb.) pojednává o nemovitostech. Třetí věta konstatuje, že ustanovení § 444 až 446 platí obdobně.

Pro smluvní strany upravoval obchod. zák. i tzv. upozorňovací povinnost. Ustanovení § 484 obch. zák. neřeší odpovědnost za vady (tu řeší § 486); jde o zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu pro případ nesplnění stanovené upozorňovací povinnosti. Upozornění je zde liberačním důvodem. Pokud by však prodávající o vadách nevěděl, ani o nich vědět nemusel, nevznikla by ani upozorňovací povinnost.

V zápisu o převzetí věcí sepsanému podle § 483 odst. 1 obch. zák. bylo třeba uvést podle § 485 obch. zák. chybějící a vadné věci.

Za chybějící se považují věci, které prodávající nepředal kupujícímu, ačkoliv tyto věci podle účetní evidence a smlouvy mají být součástí jmění prodávaného podniku.

Při posuzování vadnosti věcí se přihlédne k jejich schopnosti sloužit provozu podniku a k době jejich používání podle účetních záznamů.

Ustanovení § 485 obch. zák je dispozitivní. Vymezení „chybějících a vadných věcí“ souvisí s vymezením předmětu plnění, který by měl být podle dispozitivního § 482 obch. zák. vymezen účetní evidencí a smlouvou.

Protože mohou vznikat určité pochybnosti, lze jen podpořit stanovisko I. Pelikánové, která za řešení považovala přesnou dohodu smluvních stran, případně sjednání rozhodčí doložky, která by umožnila rychlejší řešení případných sporů.[11]

Kupující má podle § 486 obch. zák. právo na přiměřenou slevu z kupní ceny odpovídající chybějícím nebo vadným věcem. Jestliže chybějící věci nebo zjistitelné vady věci nebyly zachyceny v zápisu podle § 483 odst. 1 obch. zák., nemůže být právo na slevu přiznáno v soudním řízení, ledaže prodávající o nich věděl v době předání věci.

U vad zjistitelných až při provozu podniku nastávají tyto účinky, jestliže tyto vady kupující neoznámí prodávajícímu bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistil nebo při odborné péči mohl zjistit, nejpozději však po uplynutí šesti měsíců ode dne účinnosti smlouvy (§ 482 obch. zák.). Ustanovení § 428 odst. 2 a § 439 obch. zák. platí obdobně (viz odst. 1 § 486 obch. zák.).

Kupující je současně oprávněn odstoupit od smlouvy, jestliže podnik není způsobilý pro provoz stanovený ve smlouvě a vady včas oznámené jsou neodstranitelné nebo je prodávající neodstraní v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou mu kupující stanoví. Ustanovení § 441 obch. zák. platí přiměřeně (viz odst. 2 § 486 obch. zák.).

Kupující může i uplatnit nárok na slevu z kupní ceny ohledně závazků, jež na něho přešly a nebyly zachyceny v účetní evidenci v době účinnosti smlouvy (§ 482 obch. zák.), ledaže o nich kupující v době uzavření smlouvy věděl (viz odst. 3 § 486 obch. zák.).

Pro právní vady prodávaného podniku platí pak obdobně § 433 až 435 obch. zák. Nepřejde-li vlastnické právo k nemovitosti tvořící součást podniku na kupujícího a prodávající neodstraní tuto vadu v přiměřené dodatečné lhůtě, kterou mu kupující určí, může kupující od smlouvy odstoupit (viz odst. 4 § 486 obch. zák.).

Ustanovení odst. 5 § 486 obch. zák. současně určuje, že práva podle předchozích odstavců se nedotýkají nároků na náhradu škody. Ustanovení § 440 obch. zák. platí obdobně.

Celé ustanovení § 486 obch. zák. je přitom dispozitivní. Na přiměřenou slevu z kupní ceny, odpovídající chybějícím nebo vadným věcem, má kupující podle odst. 1 právo.

Jestliže však chybějící věci nebo zjistitelné vady věci nebyly uvedeny v zápisu o převzetí, nemůže být právo na slevu přiznáno v soudním řízení, ledaže prodávající o nich věděl v době předání věci. Kromě vad, o kterých prodávající ví, se může jednat i o vady zjistitelné až při provozu podniku.

U vad zjistitelných až při provozu podniku nastávají stejné účinky jako u prvé uvedené kategorie vad, jestliže tyto vady kupující neoznámí prodávajícímu bez zbytečného odkladu poté, kdy je zjistil nebo při odborné péči mohl zjistit, nejpozději však po uplynutí šesti měsíců ode dne účinnosti smlouvy.

Jde o odpovědnost za vady obdobnou odpovědnosti za vady při porušení kupní smlouvy. Prodávající však neodpovídá jen za vady hmotných věcí, ale za všechny vady, tj. za vady všech složek podniku i za vady podniku jako celku. Podle zákona se zde postupuje obdobně jako u příslušného ustanovení kupní smlouvy (§ 428 odst. 2 obch. zák.).

Současně je pro případnou slevu z ceny rovněž stanoven obdobný postup jako u kupní smlouvy (s odkazem na § 439 obch. zák.).

V souvislosti s odstoupením od smlouvy o prodeji podniku se v praxi řeší i otázky týkající se převedených pohledávek a závazků. I zde se vyskytují různé názory. Při řešení této problematiky se ztotožňujeme se stanoviskem, které zastává L. Kopáč a J. Švestka,[12] že při odstoupení od smlouvy o prodeji podniku pozbývá tento převod účinnosti. Věřitelem převedených pohledávek a dlužníkem převedených závazků se stává znovu prodávající podniku. Poněvadž však odstoupení od smlouvy podle obchodního zákoníku nemá zpětné účinky, nejsou ani dotčeny právní následky inkasa převedených pohledávek kupujícím podniku a vyplacení závazků, které bylo uskutečněno před odstoupením od smlouvy. Zpětný převod se týká pouze pohledávek a závazků, které existovaly v době prodeje podniku a existují ještě v době doručení právního úkonu odstoupení od smlouvy.

U smlouvy o prodeji podniku, od které bylo odstoupeno, se provede vypořádání mezi prodávajícím a kupujícím podle příslušné úpravy o odstoupení od smlouvy, tj. podle ust. § 351 obch. zák.

Právo odstoupit od smlouvy podle odstavce 2 § 486 obch. zák. vzniká za splnění podmínek:

-        podnik není způsobilý pro provoz stanovený ve smlouvě (nejde o nezpůsobilost obecně, ale jen o nezpůsobilost pro provoz stanovený ve smlouvě);

-        vady včas oznámené jsou neodstranitelné nebo je prodávající neodstraní v dodatečné přiměřené lhůtě.

Zatímco text odstavce 1 § 486 obch. zák. vůbec nepřiznává právo na odstranění vad, text odstavce 2 § 486 obch. zák. s případným odstraňováním vad počítá, ale zřejmě jen pro vady, které činí podnik nezpůsobilým provozu stanovenému ve smlouvě. Ustanovení § 441 obch. zák. zde přitom neplatí obdobně, ale jen přiměřeně.

Podle ustanovení § 486 odst. 3 obch. zák. může kupující u smlouvy o prodeji podniku uplatnit nárok na slevu z kupní ceny ohledně závazků, jež na něho přešly a nebyly zachyceny v účetní evidenci v době účinnosti smlouvy, ledaže o nich kupující v době uzavření smlouvy věděl. Pokud totiž na kupujícího přejdou závazky neuvedené v účetní evidenci, má podnik nižší hodnotu, než je uvedená ve smlouvě. Velikost slevy by měla odpovídat těmto závazkům.

Ustanovení § 477 až 486 platí i pro smlouvy, jimiž se prodává část podniku tvořící samostatnou organizační složku (viz § 487 obch. zák.).

Vzhledem k probíhajícím diskusím v praxi i k těmto otázkám, považujeme za prospěšné stanovisko uveřejněné v časopisu (v souvislosti s privatizací) Právní praxe v podnikání č. 4/1997, str. 21: Při převodu podniku v majetku státu na jiné osoby podle zák. č. 92/1991 Sb. dochází vždy zároveň s prodejem podniku také k přechodu práv a povinností ze závazkových vztahů na nového nabyvatele, a to v celém rozsahu.

Je-li takto převáděna pouze část podniku, dojde k převodu práv a povinností z těchto závazkových vztahů, které se části podniku týkaly, které souvisely s hospodářskou činností této části podniku.

Ustanovení § 487 obch. zák. není ve výčtu v ustanovení § 263, jde tedy o ustanovení dispozitivní. Přitom odkazuje i na kogentní ustanovení § 477, 478, 479 odst. 2, 480, 483 odst. 3. Tato kogentní ustanovení je třeba podle našeho názoru respektovat jako kogentní i pro prodej části podniku. To, co bylo řečeno pro prodej podniku, platí také pro smlouvy, jimiž se prodává část podniku tvořící samostatnou organizační složku.[13]

Doporučovali jsme, aby ve smlouvě o prodeji části podniku byl, pokud možno co nejpřesněji, specifikován majetek a závazky, které se smlouvou převádějí na kupujícího. Je však třeba alespoň přesně individualizovat část podniku.

Domníváme se pak, že se na základě kogentního ustanovení § 261 odst. 3 písm. d) vztahuje na prodej části podniku i § 476 obch. zák., který je kogentní, a to v rozsahu prodeje části podniku.

Harmonizační novela doplnila do zákonného textu nový § 488a. Ten stanovil, že pro smlouvu o prodeji podniku platí obdobně § 672a. Toto (rovněž harmonizační novelou nově doplněné ustanovení) upravuje tzv. konkurenční doložky v rámci zákonné úpravy Smlouvy o obchodním zastoupení.[14] Šlo o případ z těch, kdy se ve III. části obchodního zákoníku odkazuje dispozitivním ustanovením na platnost ustanovení kogentního. Tzv. technickou novelou (zák. č. 501/2001 Sb.) byl § 488a zařazen mezi kogentní (viz § 263 obch. zák.). Přitom byla doplněna věta: Konkurenční doložkou může být omezena činnost prodávajícího.

K občanskoprávní úpravě koupě závodu

Nový občanský zákoník přinesl některé změny v ustanoveních o uzavírání smluv i v ustanoveních věnovaných koupi závodu. Při uzavírání smluv uveďme, že odsouhlasí-li akceptant všechny podstatné náležitosti smlouvy a navrhne změnu některých částí nepodstatných, např. i odkazem na některá ustanovení obchodních podmínek, pak, pokud oferent nevyjádří včas svůj nesouhlas, se naplní domněnka, že smlouva byla uzavřena ve znění vyjádřeném akceptantem.

Jiné (oproti předchozí obchodněprávní úpravě) je určení kogentních ustanovení (viz § 1 a § 580 o. z.).

V právním styku podnikatelů se pak (podle ustanovení § 558 odst. 2 o. z.) přihlíží k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo zákon. Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením zákona, jenž nemá donucovací účinky (tedy před dispozitivními ustanoveními). Jinak se může podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li, že: druhá strana musela určitou zvyklost znát a s postupem podle ní byla srozuměna.[15]

Smlouva o koupi závodu je v občanském zákoníku upravena ve čtvrté části nazvané Relativní majetková práva v rámci ustanovení nadepsaných Koupě.

Koupě je v o. z. upravena v ustanoveních § 2076 až 2183. Důvodová zpráva mj. uvádí, že úprava neobchodní a obchodní kupní smlouvy byla dosud oddělena a svěřena občanskému i obchodnímu zákoníku v podobě tzv. „komplexních úprav“. Jejich dualismus vychází z duality soukromého práva promítnuté jak do kodifikace obecného občanského práva, tak i obchodního práva. Ta má své historické příčiny, ale v různých evropských státech byly tyto zdvojené úpravy postupně odstraňovány (poprvé ve Švýcarsku r. 1881; následovaly Itálie, Nizozemsko, Rusko aj.). Naši dosavadní zákonnou úpravu kupní smlouvy poznamenaly různé vlivy.

Jak je zřejmé, vychází právní úprava z úpravy, která byla provedena obchodním zákoníkem. To jistě vítají osoby podnikatelské sféry. Tato úprava je jim totiž známá.

Vyjdeme-li z další části důvodové zprávy, pak tato uvádí, že koncepčně se úprava inspiruje švýcarskou úpravou v tom smyslu, že nejprve se formulují obecná ustanovení společná pro všechny případy koupě.

Následují ustanovení o koupi movitých věcí, odchylky vztahující se ke koupi nemovitých věcí a ustanovení o vedlejších doložkách v kupní smlouvě. Obecná ustanovení sledují pojmové vymezení kupní smlouvy a řešení otázky určitosti kupní ceny, jakož i stanovení základních povinností stran, přičemž se zvláštní zřetel bere na otázky spojené s plněním a přechodem nebezpečí škody na věci. K postupu právní úpravy od obecného ke zvláštní úpravě nelze mít žádných výhrad. Jde o obvyklé a správné řešení.

Podle obecného základního ustanovení, tj. podle § 2079, se kupní smlouvou prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu. Připomeňme, že při uzavření smlouvy musí být mj. i identifikovatelné smluvní strany. Předmětem plnění přitom nemůže být to, s čím nelze v soukromoprávních vztazích volně nakládat. Neplyne-li ze smlouvy nebo zvyklostí něco jiného, jsou prodávající a kupující zavázáni splnit své povinnosti současně. Z občanskoprávní kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost předmět koupě kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost předmět koupě převzít a zaplatit za něj prodávajícímu cenu.

Následné ustanovení § 2080 o. z. upravuje, že kupní cena je ujednána dostatečně určitě, je-li ujednán alespoň způsob jejího určení. To se může stát např. sjednáním příslušného kalkulačního vzorce.

Oproti dřívější právní úpravě v obchodním zákoníku je zařazeno potřebné ustanovení § 2081. Upravuje otázku nákladů spojených s odevzdáním a převzetím věci. Náklady spojené s odevzdáním věci v místě plnění nese prodávající. Náklady spojené s převzetím věci nese kupující. O. z. pak řeší v ustanovení § 2082 otázku, kdy přechází na kupujícího nebezpečí škody na věci. Nebezpečí škody na věci přechází na kupujícího současně s nabytím vlastnického práva. Nabude-li kupující vlastnické právo před odevzdáním věci, má prodávající až do odevzdání věci práva a povinnosti schovatele. Pokud je uzavřena smlouva s odkládací podmínkou, přechází nebezpečí škody na věci na kupujícího nejdříve dnem splnění podmínky. Tomu, kdo koupí budoucí věci tzv. úhrnkem nebo s nadějí na nejisté budoucí užitky, patří v souladu s ustanovením § 2083 všechny užitky řádně vytěžené. Nese však ztrátu, bylo-li jeho očekávání zmařeno.

Zvláštní ustanovení jsou v o. z. určena prodeji zboží v obchodě. Na tato ustanovení navazují Zvláštní ustanovení o koupi závodu (§ 2175 až 2183 o. z.).

Základní ustanovení (i když tak není výslovně nazváno) této zvláštní úpravy (§ 2175 o. z.) určuje, že koupí závodu nabývá kupující vše, co k závodu jako celku náleží. Není předepsaná písemná forma, bude však obvyklá.

O koupi závodu se jedná i v případě, že strany z koupě jednotlivou položku vyloučí, aniž tím celek ztratí vlastnost závodu. O vyloučené položce se příkladmo uvažuje jako o věci, která je např. uměleckým předmětem v reprezentační místnosti závodu. Podle důvodové zprávy se provedla tato výslovná úprava, aby se předešlo výkladovým problémům, které se objevovaly u dříve koncipovaného smluvního typu Smlouvy o prodeji podniku.[16]

K základnímu ustanovení ještě uveďme, že – ve vztahu k § 338 zákoníku práce – se koupě závodu považuje za převod činnosti zaměstnavatele.

Citované základní ustanovení doplňuje obecné základní ustanovení kupní smlouvy. Z obsahu smlouvy musí přitom vyplývat (k čemuž může napomoci i její označení), že se jedná o koupi závodu definovaného v ustanovení § 502 o. z. Jde o organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a slouží k provozování činnosti. Je přitom konstruována domněnka, že vše, co slouží k provozu závodu, je součástí závodu. Jde o věc hromadnou (viz § 501 o. z.).

Závod obsahuje hmotné složky, stroje, nástroje, předvýrobní zboží, rozpracované zboží a zboží vyprodukované. Obsahuje i osobní složku, funkcionáře, obchodní vedení, zaměstnance podle jejich struktury, kvalifikace, vzdělání, praxe, příp. i jejich věku.

Závod však tvoří i nehmotné složky, tj. hodnota firmy, know how, poloha závodu, postavení na trhu, vývoj prodeje a pohledávky.

Závod však nemusí mít všechny tyto složky, může být totiž např. provozován v prostorách, které si podnikatel pronajal, nemusí mít ochranné známky atd. Hodnota závodu není tvořena jen prostým součtem hodnot jednotlivých jeho složek (v tom nedošlo oproti vyjádření hodnoty podniku podle předchozí úpravy k podstatným změnám).

Podstatnou náležitostí smlouvy je (není-li určena cena konkrétní částkou), alespoň ujednání o způsobu určení ceny.

Přitom existují různé způsoby oceňování závodu. např. výnosové, tržní, majetkové. Určuje-li se cena podle účetních záznamů věcí, práv a závazků, pak je třeba účetní závěrky.

V ustanovení § 2177 o. z. je určeno nabývání pohledávek a dluhů. Koupí závodu se kupující stává věřitelem pohledávek a dlužníkem dluhů, které k závodu náleží. Z dluhů však kupující přejímá jen ty, o jejichž existenci věděl nebo je alespoň musel rozumně předpokládat. Neudělil-li věřitel souhlas s převzetím dluhu kupujícím, ručí prodávající za splnění dluhu. Nabytí pohledávek kupujícím se jinak řídí ustanoveními o postoupení pohledávek.

Prodávající oznámí bez zbytečného odkladu svým věřitelům a dlužníkům, jejichž pohledávky a dluhy kupující závodu nabyl, že závod prodal a komu.

Toto ustanovení § 2177 o. z. slouží k ochraně věřitelů a dlužníků, ale také kupujícího. (U závazků se nevztahuje na závazky vůči zaměstnancům.) Jak je zřejmé, jde o úpravu zvláštní k regulaci obecné.

Vycházíme-li z judikatury, pak se nepřevádějí závazky a dluhy veřejnoprávní povahy. Přitom lze jen doporučit, aby pohledávky strany specifikovaly ve smlouvě, resp. v příloze k ní.

Právní úprava koupě závodu se věnuje i právům z duševního vlastnictví.[17] Výslovně se určuje, že se zakazuje převést prodejem závodu na kupujícího práva vyplývající z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, u něhož to vylučuje smlouva, kterou bylo právo prodávajícímu poskytnuto, nebo vylučuje-li to povaha takového práva. Toto ustanovení je kogentní.

V zákoně je řešena i problematika zápisu o předání závodu. Dle § 2179 o. z. v zápisu strany uvedou výčet všeho, co závod zahrnuje a co se kupujícímu předává, jakož také všeho, co chybí, ač to podle smlouvy nebo podle účetních záznamů závod spoluvytváří. Nejpozději v tomto zápisu upozorní prodávající na vady předmětu prodeje, o kterých ví nebo o kterých vědět měl a mohl. Neuvede-li prodávající věc náležející k závodu, nabývá ji kupující společně se závodem.

Neuvede-li se v zápisu dluh, kupující jej nabývá, musel-li jeho existenci alespoň rozumně předpokládat. Tato úprava poskytuje kupujícímu ochranu. A pokud jde o dluhy, které nebudou uvedeny v zápisu ani nemusí jejich existenci kupující rozumně předpokládat, pak – jak je zřejmé – kupující dluh nenabyde.

Další významnou otázkou řešenou v zákonné úpravě, konkrétně v ustanovení § 2180 o. z. je nabývání vlastnictví. Rozlišuje se přitom, zda je či není kupující zapsán ve veřejném rejstříku.

Je-li kupující zapsán ve veřejném rejstříku, nabývá vlastnické právo (podle § 2180 odst. 1) k závodu jako celku zveřejněním údaje, že uložil doklad o koupi závodu do sbírky listin podle jiného právního předpisu. Není-li kupující zapsán do veřejného rejstříku, nabývá (podle § 2180 odst. 2) vlastnické právo k závodu jako celku účinností smlouvy.

Úpravou ustanovení § 2180 odst. 1 a odst. 2 o. z. nejsou dotčeny povinnosti zapsat práva k věcem podle jiných právních předpisů, ani omezení vyplývající z licenčních nebo obdobných smluv.

Ustanovení § 2180 o. z.  je zvláštním ustanovením vůči obecné úpravě nabývání vlastnictví. Závod jako celek se nabývá v jeden okamžik. Zápis však nemá konstitutivní povahu.

Právní úprava následně určuje i relativní neúčinnost prodeje závodu, a to v ustanovení § 2181 o. z. Zhorší-li se prodejem závodu dobytnost pohledávky, má věřitel prodávajícího, který s prodejem nesouhlasil, právo domáhat se, aby soud rozhodl, že prodej závodu je vůči němu neúčinný. Toto právo však zaniká, neuplatní-li je věřitel do jednoho měsíce ode dne, kdy se o prodeji dozvěděl, nejpozději však do tří let ode dne účinnosti smlouvy. Toto ustanovení sloužící k ochraně věřitele je kogentní. Není – na rozdíl od obecné úpravy – třeba prokazovat úmysl zkrácení věřitele.

Vzhledem k tomu, že i u smlouvy o koupi závodu může dojít k odstoupení od smlouvy a vzhledem k tomu, že takové odstoupení má svoje specifika, věnuje se této otázce ustanovení § 2182 o. z.

Je určeno, že odstoupí-li některá ze stran od smlouvy, přecházejí na prodávajícího pohledávky a dluhy, které k závodu náleží. Z dluhu však prodávající nabývá jen ty, o jejichž existenci věděl nebo je alespoň musel rozumně předpokládat. Neudělil-li věřitel souhlas k převzetí dluhu prodávajícímu, ručí kupující za jeho splnění. Nabytí pohledávek prodávajícím se jinak řídí ustanoveními o postoupení pohledávek.

Kupujícímu je určeno, že oznámí svým věřitelům a dlužníkům (a to bez zbytečného dokladu), jejichž pohledávky a dluhy prodávající nabyl, že závazek zanikl odstoupením od smlouvy.

Právní úprava řeší přitom i další použití ustanovení o koupi závodu. Ustanovení o koupi závodu se použijí i na jiné převody vlastnického práva k závodu a na prodej nebo jiný převod části závodu tvořící samostatnou organizační jednotku.

K některým předpokladům uplatnění práv z vadného plnění

Jak je zřejmé, speciální ustanovení o koupi závodu úzce navazují na právní úpravu obsaženou dříve v obchodním zákoníku i na dřívější judikaturu.[18]

Vzhledem k různorodé povaze obchodních závodů lze říci, že v praxi neexistuje zcela standardizovaná smlouva o koupi závodu, neboť každý takový prodej je zcela jedinečný. Při přípravě a vyjednávání je tak vždy nutno postupovat velmi kvalifikovaně a příslušné kvalitativní a kvantitativní parametry obchodního závodu náležitě specifikovat. Vzhledem k relativně vyšší složitosti posouzení, zda byl předmět kupní smlouvy prodávajícím dodán řádně, dané komplexní povahou obchodního závodu, je potřebné věnovat zvýšenou péči při kontraktaci též podmínkám zjišťování vad a způsobu a lhůt pro jejich uplatnění.

Občanský zákoník dnes ve vztahu ke koupi závodu a nárokům z vadného plnění zmiňuje v § 2179 dispozitivně toliko, že v zápisu o předání závodu strany uvedou výčet všeho, co závod zahrnuje a co se kupujícímu předává, jakož i všeho, co chybí, ač to podle smlouvy nebo účetních záznamů závod spoluvytváří, a upozornění kupujícího na vady předmětu prodeje, o kterých ví nebo o kterých vědět měl a mohl. V ostatním se tak plně uplatní obecný režim práv z vadného plnění (§ 1914 a násl.) a dále zvláštní úprava následků vadného plnění při koupi movité věci (§ 2099 a násl.), případně též právní úprava koupi nemovité věci (§ 2929).[19]

Věc je vadná, nemá-li vlastnosti stanovené v § 2095 a 2096 o. z., za vadu se považuje i plnění jiné věci, vady v dokladech nutných pro užívání věci, dodání jiného zboží či jiného počtu, pokud není vhodná pro účel patrný ze smlouvy nebo pro účel obvyklý. V případě závodu půjde o vlastnosti specifikované ve smlouvě návazně na § 2175 o. z., vztažené k unikátní povaze závodu a záměru kupujícího závod dále provozovat určitým způsobem. Hledisko obvyklého účelu jako měřítka vadnosti, resp. bezvadnosti v případě koupě závodu tedy nelze použít bez dalšího. Měřítkem by zde měly být parametry závodu sjednané prodávajícím a kupujícím ve smlouvě anebo účel koupě patrný ze smlouvy – zpravidla výdělečné provozování závodu určitým způsobem.[20] Jiné záměry a účely kupujícího, které pro prodávajícího nebyly a nemohly být nikterak zřejmé, jsou pro účely odpovědnosti za vady irelevantní.[21] Přičemž aplikace konceptu „obvyklého účelu“ pro specifikaci vady, běžná u movitých věcí, je u obchodního závodu možná jen velmi obtížně.[22]

Klíčovým aspektem, který determinuje možnost uplatnění práva z vadného plnění, je vlastní identifikace vady kupujícím, resp. okamžik, kdy k identifikaci ze strany kupujícího dojde. Obecně prodávající odpovídá za vadu, kterou má zboží v okamžiku, kdy přechází nebezpečí škody na zboží na kupujícího, i když se vada projeví až po této době. Prodávající odpovídá též za jakoukoli vadu, jež vznikne po této době, je-li způsobena porušením jeho povinností.[23]

Podle obecné úpravy kupující věc podle možnosti prohlédne co nejdříve po přechodu nebezpečí škody na věci a přesvědčí se o jejích vlastnostech a množství. Nejpozději při vyhotovení zápisu o předání závodu má prodávající povinnost kupujícího upozornit na vady předmětu prodeje, o kterých ví nebo o kterých vědět měl a mohl, stejně tak na dluhy náležející k závodu. Absence takového upozornění způsobuje, že dluh na kupujícího nepřechází, pokud jej nemohl rozumně předpokládat. Kupující nemá práva z vadného plnění, jedná-li se o vadu, kterou musel s vynaložením obvyklé pozornosti poznat již při uzavření smlouvy (zjevná vada). To neplatí, ujistil-li ho prodávající výslovně o bezvadnosti věci nebo zastřel-li vadu lstivě.[24]

Dostatečná péče či obvyklá pozornost zde představuje rozsah ověření, provozních zkoušek atp., které jsou obvykle vykonávány v příslušném hospodářském odvětví pro posouzení vlastností určitých věcí.[25] Obvykle tento požadavek nezahrnuje provádění specifických testů či mimořádných vyhodnocení – tento zvýšený standard povinností na straně kupujícího je ovšem možno si specificky sjednat. I zde se uplatní korektiv dobrých mravů, když specifické testování či ověření znalcem nebo auditorem nutně implikuje zvýšené náklady a nároky na stranu kupující. Vzhledem k dispozitivní povaze této úpravy však stranám není bráněno v tom, aby si sjednaly specifický standard pro ověřování vad – všech nebo jen některých, ve formě znaleckého posudku, auditu či jiného kvalifikovaného způsobu ověření.

Kupující je obecnou právní úpravou veden k tomu, aby vynaložil dostatečnou péči a vady zjišťoval co nejdříve tak, aby došlo k omezení doby nejistoty o existenci vad a otázce odpovědnosti za vady na straně prodávajícího. Návazně je kupující povinen bez zbytečného odkladu prodávajícího na vadu upozornit (notifikační povinnost). Pro splnění povinnosti oznámit vadu zákon rozlišuje lhůtu subjektivní, kdy má kupující povinnost vadu oznámit prodávajícímu bez zbytečného odkladu poté, co ji kupující mohl při dostatečné péči zjistit, a jednak lhůtu objektivní, a to dva roky od odevzdání věci.

Specifikace, kdy přesně nastává okamžik, v němž kupující mohl, při dostatečné péči, vadu zjistit, může být vzhledem ke komplexní povaze obchodního závodu, rozsahu aktiv a dluhů, obsáhlosti a strukturovanosti personálních a dalších složek závodu, otázkou poměrně složitou. Občanský zákoník subjektivní lhůtu pro oznámení vady upřesňuje tak, že u zjevné vady počíná v okamžiku, kdy ji mohl kupující při včasné prohlídce a dostatečné péči zjistit, u vad skrytých od okamžiku, kdy vadu mohl zjistit při dostatečné péči. Výrazně náročnější může být určení toho okamžiku u vad, které se projevují při provozu závodu, včetně vad zjištěných při kontraktaci s obchodními partnery, inventarizaci, revizi účetnictví, auditu nebo dalších činnostech realizovaných v souvislosti s provozem obchodního závodu. V některých případech může zjištění či ověření existence vady vyžadovat expertní či znalecké posouzení.[26]

Účelu stanovení časového limitu pro oznámení vady kupujícím prodávajícímu lze rozumět jako stanovení objektivizujícího mechanismu tak, aby prodávající mohl být co nejdříve upozorněn na vadné plnění a tato nestandardnost mohla být mezi stranami řešena, a předešlo se tak nedůvodnému oddalování notifikace a uplatnění práv z vadného plnění kupujícím, příp. též zvyšování potenciální škody mající původ v předmětné vadě. Dikce zákona užívající pojmy „včas“, resp. „bez zbytečného odkladu“ indikuje určité zvýhodnění zájmům prodávajícího, když má jít o relativně krátkou dobu. Vždy je však nezbytné délku této lhůty vykládat v kontextu konkrétního posuzovaného případu.[27] Zejména by tato lhůta měla být přiměřená, tzn. dostatečně dlouhá tak, aby objektivně poskytla kupujícímu adekvátní časový prostor pro posouzení všech indicií a věcných aspektů předmětné vady, možnost získat a ověřit podklady nezbytné pro řádné oznámení vady, zvláště jsou-li pro notifikaci vady ve smlouvě stanoveny zvláštní podmínky, kupř. specifická technická dokumentace či znalecké ověření existence vady a její povahy či dopadu na další provozování podniku kupujícím. Pojem bez zbytečného odkladu je tak nutno vykládat tak, že se jedná o dobu potřebnou k provedení všech kroků nezbytných pro formulaci a adekvátní doložení příslušného nároku kupujícího stran vady, kterou hodlá vytknout. I tato subjektivní lhůta by měla adekvátním způsobem balancovat zájmy obou stran a zejména v případě větších nároků na dokumentování vady kupujícím pro účely jejího řádného oznámení by neměla být vykládána restriktivně v neprospěch kupujícího.

Vzhledem k tomu, že se jedná o úpravu dispozitivní, mohou si strany lhůtu sjednat odlišně. V případě koupě závodu je specifická smluvní úprava zcela namístě tak, aby byly adekvátně zohledněny zájmy obou stran, resp. náročnost zjištění vady např. 30 dnů ode dne, kdy vada byla nebo měla být zjištěna. Pro různé typy vad je možné sjednat též různě dlouhé doby, kde korektivem pro smluvní úpravu zde bude zásada dobrých mravů a sjednání lhůt v dobré víře.[28]

Objektivní lhůta uvedená v § 2112 o. z. vymezuje maximální časový úsek od okamžiku přechodu nebezpečí škody na věci, kdy kupující může uplatňovat nároky z vadného plnění. Představuje tak mechanismus chránící prodávajícího před uplatňováním nároků kupujícím po uplynutí nepřiměřeně dlouhé doby od převzetí předmětu koupě. Po jejím uplynutí je vliv prodávajícího na parametry předmětu koupě již velmi vzdálený. Je-li však vada důsledkem skutečnosti, o které prodávající v době předání závodu věděl nebo musel vědět, potom jej tato lhůta nechrání. Na druhou stranu pro kupujícího představuje tato limitace významné omezení jeho práv. Opět lze vzhledem k dispozitivní povaze zákonné úpravy i tuto objektivní lhůtu stanovit smlouvou odlišně, a to i pro různé druhy vad, při respektování korektivu dobrých mravů.

Pro vlastní oznámení vady kupujícím zákon nestanoví bližších požadavků, obecně si tak lze představit jakýkoliv úkon adresovaný a dle § 570 o. z. došlý prodávajícímu, z nějž bude zjevně plynout vůle kupujícího notifikovat vadu. Obsah oznámení zákon blíže nespecifikuje, půjde o specifikaci pochybení prodávajícího ohledně kvality a kvantity plnění, absentujících, neúplných či nesprávných dokladů k závodu, včetně účetní dokumentace. Obecně by oznámení mělo vadu relativně přesně určit tak, aby prodávající byl uvědomen jasným způsobem umožňujícím mu adekvátně reagovat.[29] Notifikace vady by proto měla být adekvátně odůvodněna. Je možné, aby smlouva stanovila specifické náležitosti a způsob notifikace. Smlouva může též k okamžiku oznámení vady vázat současné uplatnění nároku z vadného plnění kupujícím, zpravidla slevy z kupní ceny. Sjednání konkrétního způsobu notifikace a specifikace dokumentace nezbytné k oznámení by mělo zohlednit povahu předmětné vady. Jistě však nemá být stanoveno způsobem významně ztěžujícím oznámení vady. Totiž, nedodržení smluvně stanovených náležitostí a způsobu notifikace vady může vést k neplatnosti jednání kupujícího a následně ke ztrátě nároku z vadného plnění.[30] V případě, že prodávající na smluvně stanovené formě oznámení netrvá, ke ztrátě nároku nedojde. Ovšem v situaci, kdy jsou zájmy stran zjevně antagonistické, zejm. pokud by prodávající čelil výraznému snížení kupní ceny v důsledku uplatněné vady, nelze vstřícný postoj prodávajícího k toleranci nikoliv perfektního splnění notifikační povinnosti kupujícím předpokládat.

Občanský zákoník posiluje práva kupujícího a opouští koncepce prekluze práv z vadného plnění uplatňovanou obchodním zákoníkem.[31] Opožděná notifikace vad vůči prodávajícímu nevede k zániku práva kupujícího ze zákona, soud k němu ex officio nebude přihlížet. Soud práva z vadného plnění kupujícímu v takovém případě nepřizná pouze, vznese-li v tom směru prodávající námitku. Prodávající však nemá právo na námitku, je-li vada důsledkem skutečnosti, o které prodávající v době odevzdání věci věděl nebo musel vědět.

Při vadném plnění a porušení smlouvy podstatným způsobem při koupi závodu může kupující zvolit, zda využije svého práva

a) požadovat odstranění vad dodáním náhradních věcí namísto věcí vadných, dodání chybějícího zboží a odstranění právních vad,

b) požadovat odstranění vad opravou věcí tvořících závod, jestliže vady jsou opravitelné,

c) požadovat přiměřenou slevu z kupní ceny nebo

d) odstoupit od smlouvy.

Kupující je povinen sdělit prodávajícímu, jaké právo si zvolil, při oznámení vady nebo bez zbytečného odkladu poté. Základním předpokladem pro uplatnění nároku z vadného plnění je realizace notifikační povinnosti kupujícím – v souladu se zákonnými smluvními podmínkami. Výběr práva je nutno realizovat zároveň s oznámením vady anebo bez zbytečného odkladu po oznámení. Obdobně jako u samotného oznámení vady se jedná o lhůtu poměrně krátkou, jejíž délku je vždy nezbytné vykládat v souvislosti s konkrétními okolnostmi posuzovaného případu, zejména se zohledněním komplikovanosti posouzení dopadů vadného plnění na funkčnost a další hospodářskou využitelnost předmětu plnění, což v případě obchodního závodu může být poměrně komplikovaný proces. Vyhodnocení si může vyžádat určité podrobnější prověřování s ohledem na často velmi významný ekonomický dopad na kupujícího,[32] což v praxi implikuje nezbytnost delšího času pro takové ověření a posouzení. Provedenou volbu práva z vadného plnění nemůže kupující změnit bez souhlasu prodávajícího.

V případě, že kupující řádně notifikuje vady, ovšem neuplatní včas příslušné právo z vadného plnění, postupuje se jako u nepodstatného porušení smlouvy. Kupř. pokud smlouva předpokládá uplatnění konkrétního nároku kupujícím zároveň s oznámením vady prodávajícímu, přičemž kupující do notifikace výběr nároku z vadného plnění nezahrne. Zde má kupující právo pouze na odstranění vady, anebo na přiměřenou slevu z kupní ceny.

Neodstraní-li prodávající vady v přiměřené lhůtě či oznámí-li kupujícímu, že vady neodstraní, může kupující požadovat místo odstranění vady přiměřenou slevu z kupní ceny, nebo může od smlouvy odstoupit. Vzhledem k povaze věci je při prodeji obchodního závodu v této situaci nejčastěji aplikovaným nárokem uplatnění slevy z kupní ceny. Dokud kupující neuplatní právo na slevu z kupní ceny nebo neodstoupí od smlouvy, může prodávající dodat to, co chybí, nebo odstranit právní vadu. Jiné vady může odstranit podle své volby opravou věci nebo dodáním nové věci, volba však nesmí kupujícímu způsobit nepřiměřené náklady. Neodstraní-li prodávající vadu věci včas nebo vadu věci odmítne odstranit, může kupující požadovat slevu z kupní ceny, anebo může od smlouvy odstoupit. Provedenou volbu nemůže kupující změnit bez souhlasu prodávajícího.

V praxi se často vyskytují případy, kdy kupující řádně oznámí vady a současně nezaplatí část kupní ceny. Tímto jednáním se snaží vyvolat tlak na prodávajícího k odstranění vad. V takovém případě se jistě jedná o postup podle zákona, ovšem s tím omezením, že neprovedená platba odpovídá případné slevě z ceny a není zjevně nepřiměřená povaze vady. Do doby odstranění vad není totiž kupující povinen platit část kupní ceny, jež by odpovídala jeho nároku na slevu, jestliže by vady nebyly odstraněny.

Kupující nemůže odstoupit od smlouvy, ani požadovat dodání nové věci, nemůže-li věc vrátit v tom stavu, v jakém ji obdržel. To neplatí, pokud:

a) došlo ke změně stavu v důsledku prohlídky za účelem zjištění vady věci,

b) použil kupující věc ještě před objevením vady,

c) nezpůsobil kupující nemožnost vrácení věci v nezměněném stavu jednáním anebo opomenutím, nebo

d) prodal kupující věc ještě před objevením vady, spotřeboval-li ji, anebo pozměnil-li věc při obvyklém použití; stalo-li se tak jen zčásti, vrátí kupující prodávajícímu, co ještě vrátit může, a dá prodávajícímu náhradu do výše, v níž měl z použití věci prospěch. 

K právní úpravě rodinného závodu 

Do občanského zákoníku byla zařazena skupina zvláštních usta­novení, která řeší nejen právní poměry rodinného závodu, jehož provozování slouží k obživě rodiny a na jehož provozování se členové rodiny fakticky po­dílejí, ale především otázky práv a povinností zúčastněných členů rodiny pro případ, že není ujednáno něco jiného.[33]

Podle důvodové zprávy tato právní úprava sleduje po vzoru úpravy v italském Codice civile (čl. 230 bis) zvláštní ustanovení o rodinném závodu. Italský občanský zákoník byl v tomto směru novelizován při reformě rodinného práva v roce 1975 a doplněn o úpravu, ze které český občanský zákoník čerpá jako z inspirativního vzoru právě s ohledem na jeho koncepci.

Z jiných zahraničních úprav jmenujme např. nový francouzský Code de commerce z roku 2001, který problematiku rodinných podniků obsahuje v čl. 12-4 až 121-7, ale řeší jen některé dílčí aspekty, zejména právní postavení toho z manželů, který působí jako spolupracující osoba.[34]

Právní úprava rodinného závodu je upravena v ustanovení § 700 až 707 o. z. s účinností od 1. 1. 2014.

Tato úprava chce vyplnit prostor, kdy členové rodiny pro rodinný závod fakticky pracují, aniž se jejich práva a povinnosti spravují zvláště uza­vřenou smlouvou.

Proto se výslovně uvádí, že se tato ustanovení nepoužijí, pokud je rodinný závod provozován na základě společenské smlouvy (ať již se založením obchodní společnosti nebo družstva), smlouvy o tiché společnosti nebo na základě smlouvy zakládající mezi stranami pracovní poměr.

Tyto právní prostředky mohou být přirozeně kombinovány. Např. v případě, že bude závod provozován obchodní společností, jejímiž společníky budou manželé se závazkem k osobnímu výkonu práce, že jejich dcera a syn budou pro tuto obchodní společnost pracovat na základě pracovní smlouvy a děd bude tichým společníkem takové obchodní společnosti, budou se práva a po­vinnosti každého z nich řídit příslušnou smlouvou. To bude platit i v případě uzavření jiných smluv (příkazní, zprostředkovatelské, komisionářské apod.)

Právní úprava rodinného závodu se nepoužije ani v případě, kdy rodinný závod provozuje právnická osoba, na které mají podíly někteří členově rodiny společně s třetími osobami.