Ke kárné odpovědnosti soudce

publikováno: 10.12.2018

Usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 2023/18.

Právo na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod zahrnuje též právo volené a jiné veřejné funkce nerušeně vykonávat, včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce. Takovou veřejnou funkcí je nepochybně i funkce soudce. Kárné řízení s možností uložení kárného opatření spočívajícího v odvolání z funkce soudce tedy do základního práva podle citovaného článku Listiny zasahuje a musí proto být pod ochranou soudní moci, respektive nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. 

Z odůvodnění: 

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se podanou ústavní stížností domáhala zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť byla toho názoru, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a dále práva obsažená v čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

Z obsahu spisu Nejvyššího správního soudu, který si Ústavní soud vyžádal, Ústavní soud zjistil, že návrhem vedlejší účastnice, předsedkyně okresního soudu, ze dne 7. 9. 2017 bylo zahájeno kárné řízení se stěžovatelkou jako soudkyní okresního soudu. Vedlejší účastnice uvedla, že stěžovatelka zaviněně porušila povinnosti soudkyně tím, že v blíže určených šesti případech po vyhlášení rozsudku změnila znění výroku rozsudku v jeho písemném vyhotovení a nezákonně tak manipulovala s vyhlášeným rozhodnutím. Stěžovatelka dále měla porušit povinnosti soudkyně tím, že svou nedůvodnou nečinností zavinila průtahy při vyřizování občanskoprávních věcí. Vzhledem k tomu, že předchozí přijatá opatření nevedla k odstranění nedostatků a vzhledem k počtu a charakteru porušení povinností stěžovatelky navrhla vedlejší účastnice odvolání stěžovatelky z funkce soudkyně podle § 88 odst. 1 písm. d) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). 

Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím uznal stěžovatelku vinnou, že a) v písemném vyhotovení rozsudku změnila obsah rozsudku (vyhlášeného za přítomnosti účastníků) zaznamenaného v protokolu o jednání; b) v další věci vyhlásila usnesení o vyslovení místní nepříslušnosti a následně v písemném vyhotovení usnesení změnila své rozhodnutí; c) v další věci vyhlásila usnesení a následně v písemném vyhotovení usnesení změnila své rozhodnutí; d) v další věci vyhlásila rozsudek a následně v písemném vyhotovení usnesení změnila své rozhodnutí tak, že výroky rozsudku zněly jinak; e) v další věci změnila v písemném vyhotovení usnesení obsah usnesení vyhlášeného v protokolu; f) v další věci v písemném vyhotovení usnesení změnila obsah vyhlášeného rozsudku (za přítomnosti účastníků řízení a veřejnosti) v protokolu, tedy zaviněně porušila povinnost soudkyně podle § 79 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, být vázána pouze zákonem, a tím ohrozila důvěru ve spravedlivé rozhodování soudů, čímž spáchala kárné provinění podle § 87 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, a za to jí uložil podle § 88 odst. 1 písm. d) tohoto zákona kárné opatření odvolání z funkce soudkyně. 

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že kárný senát učinil závěr o jejím kárném provinění na základě důkazů, aniž by však tyto důkazy provedl. Stěžovatelka odkázala na protokoly o jednání kárného senátu, z nichž vyplývá, že žádný důkaz ohledně výše uvedených spisů proveden nebyl, k důkazu nebylo čteno ani odůvodnění předmětných rozhodnutí, ani protokoly o jednáních, a nebyl konstatován ani obsah předmětných spisů. Stěžovatelka byla přesvědčena, že k tomu, aby si kárný senát mohl učinit úsudek o jejím jednání, musí disponovat komplexními informacemi o veškeré její rozhodovací činnosti, v této souvislosti stěžovatelka poukázala na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2018 č. j. 16 Kss 6/2017-98, podle kterého ojedinělý exces nemůže být důvodem pro odvolání z funkce soudce. Stěžovatelka v průběhu řízení před Nejvyšším správním soudem navrhla vypracování znaleckého posudku, který by se zabýval mj. i přidělováním věcí do senátu stěžovatelky a posouzením jejich složitosti, a to ke všem agendám, které stěžovatelka vyřizovala, včetně složité agendy s cizím prvkem. Kárný senát však navržený důkaz neprovedl. S uvedeným souvisí další námitka stěžovatelky, která brojila proti usnesení, kterým při jednání kárného senátu dne 11. 4. 2018 byly vyloučeny skutky označené v kárné žalobě pod body 7) až 15) k samostatnému řízení a projednání. Stěžovatelka nesouhlasila s uvedeným postupem kárného senátu, který měl dle jejího názoru zastřít nesoulad této části kárného návrhu s obsahem příslušného spisu. Stěžovatelka uvedla, že předseda kárného senátu jí nepředal písemné vyhotovení tohoto usnesení, a k jejím námitkám jí vyhrožoval, že povolá justiční stráž. V průběhu řízení stěžovatelka taktéž opakovaně upozorňovala, že dosud nebylo rozhodnuto o její námitce podjatosti proti JUDr. V., který byl členem senátu rozhodujícího o stěžovatelkou vznesené námitce podjatosti některých členů kárného senátu. Také tímto postupem spolu se skutečností, že proti rozhodnutí kárného senátu není odvolání přípustné, bylo dle stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces. 

Ústavní soud poukázal na to, že ve své předchozí judikatuře [viz např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 53/06 (N 159/42 SbNU 305) či nález ze dne 21. 1. 2008 sp. zn. III. ÚS 1076/07 (N 14/48 SbNU 145) oba dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná] již vyslovil, že právo na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny zahrnuje též právo volené a jiné veřejné funkce nerušeně vykonávat, včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce. Takovou veřejnou funkcí je nepochybně i funkce soudce. Kárné řízení s možností uložení kárného opatření spočívajícího v odvolání z funkce soudce tedy do základního práva podle citovaného článku Listiny zasahuje a musí proto být pod ochranou soudní moci, respektive nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. 

Ústavní soud ve věci stěžovatelky dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Z obsahu vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu, který Ústavní soud včetně všech podání stěžovatelky a protokolů o jednání důkladně prostudoval, je zřejmé, že Nejvyšší správní soud postupoval ve věci řádně, pečlivě a s důrazem na ochranu ústavně zaručených práv stěžovatelky, kterou v tomto směru vždy srozumitelně poučil. Postupu Nejvyššího správního soudu tedy není z pohledu ústavnosti co vytknout. 

Ústavní soud zejména nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Skutkový stav ve věci stěžovatelky byl soustředěn v obsahu spisů. Uvedené spisy (s více než dalšími třiceti spisy) si kárný senát u okresního soudu a u krajského soudu vyžádal. 

Ústavní soud poukázal na to, že navrhovala-li stěžovatelka důkaz znaleckým posudkem, který měl posoudit míru jejího zatížení a obtížnost jí okresním soudem přidělovaných věcí, tento její návrh byl při jednání kárného senátu zamítnut s odůvodněním, že senát je schopen sám posoudit s patřičnou odborností, do jaké míry je soudce zatížen. Nejvyšší správní soud přitom zdůraznil, že jádro kárného obvinění stěžovatelky nespočívá v průtazích řízení. Ústavní soud v této souvislosti upozornil na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout, a nevyhoví-li jim, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000 (N 122/23 SbNU 191)]. Ústavní soud dovodil, že tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, kdy Nejvyšší správní soud zamítnutí návrhu stěžovatelky na doplnění dokazování znaleckým posudkem řádně odůvodnil. 

Ústavní soud dále poukázal na to, že stěžovatelka rovněž tvrdila, že v posuzované věci nebyly důkazy (předmětné spisy) řádně provedeny, když nebyla čtena ani stěžovatelkou vydaná rozhodnutí a protokoly o jednáních, ani nebyl konstatován obsah příslušných spisů. Podle § 213 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), který se na řízení o kárné odpovědnosti soudců podle § 25 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 7/2002 Sb.“), přiměřeně použije, se listiny a jiné věcné důkazy při hlavním líčení předloží stranám k nahlédnutí, a navrhne-li kterákoli ze stran přečtení listiny, je soud povinen při hlavním líčení takovou listinu přečíst. 

Ústavní soud konstatoval, že v posuzované věci předseda kárného senátu při jednání dne 7. 3. 2018 stěžovatelku vyzval k vyjádření, zda trvá na čtení spisů v každém jednotlivém případě (skutku). Předseda kárného senátu vyjádřil přesvědčení, že to nutné není. Stěžovatelka sdělila, že nepopírá skutek č. 1, tam by chtěla do spisu nahlédnout, ohledně ostatních skutků má za to, že nedošlo k porušení či ohrožení zákonnosti. Předseda kárného senátu konstatoval, že stěžovatelce bude připraven požadovaný spis, aby do něj mohla nahlédnout, a dále sdělil, že má za to, že již nebude potřeba provádět žádné další důkazy, proto bude-li stěžovatelka mít zájem o nahlédnutí do dalších spisů, nechť to sdělí soudu, spisy pro ni budou připraveny, aby se mohla případně vyjádřit k dalším skutečnostem. Ústavní soud uvedl, že z obsahu vyžádaného spisu vyplývá, že stěžovatelka této možnosti využila, do spisů nahlížela a dne 9. 4. 2018 předala Nejvyššímu správnímu soudu své vyjádření, které doplnila podáním ze dne 11. 4. 2018. Čtení listin, tedy předmětných spisů či některého z nich stěžovatelka v průběhu řízení nenavrhovala. 

Z výše uvedeného Ústavní soud dovodil, že Nejvyšší správní soud se nedopustil stěžovatelkou namítaného pochybení, neboť postupoval při shromažďování, provádění i hodnocení důkazů v souladu se zákonem, a ve svých závěrech vycházel z řádně provedených důkazů, kterými byl skutkový stav věci dostatečně zjištěn. 

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas také s postupem Nejvyššího správního soudu, který svým usnesením při jednání dne 11. 4. 2018 vyloučil skutky označené v kárné žalobě pod body 7) až 15) k samostatnému řízení a projednání. Ústavní soud poukázal na to, že z protokolu o jednání vyplývá, že kárný senát soustředil své zkoumání na prvních šest v kárném návrhu uvedených skutků, které považoval za nejzávažnější, a proto vyloučil skutky označené v kárné žalobě pod body 7) až 15) k samostatnému řízení. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nemá pravdu v tom, že kárný senát uvedené procesní rozhodnutí řádně neodůvodnil. Předseda senátu při jednání uvedl, že první skupina šesti skutků je typově vymezena změnou rozhodnutí ve věci samé poté, co rozhodnutí bylo vydáno, zatímco druhá část jsou skutky, které se týkají průtahů nebo jiných tvrzených vad při postupu soudce při řešení konkrétních věcí. Charakter skutků je tedy odlišný a kárný senát dospěl k závěru, že nejprve projedná skutky, které jsou typově závažnější a podle výsledku řízení bude případně následovat další samostatné řízení. Předseda senátu dodal, že kdyby se takové skutky skutečně staly, šlo by o velmi závažné kárné provinění, a je pravděpodobné, že by stěžovatelka byla odvolána z funkce soudce, pročež by poté nebylo nutné zabývat se ostatními skutky. 

Ústavní soud dále poukázal na to, že předseda kárného senátu stěžovatelce taktéž vysvětlil, že usnesení, kterým byly vyloučeny skutky označené v kárné žalobě pod body 7) až 15) k samostatnému řízení a projednání, nebude samostatně písemně vyhotovováno a opravný prostředek proti němu není přípustný. Podle § 136 odst. 1 trestního řádu není třeba vyhotovovat usnesení, jimiž se jen upravuje průběh řízení nebo způsob provedení důkazů anebo jimiž se nařizuje nebo připravuje jednání soudu. Ústavní soud dovodil, že postup Nejvyššího správního soudu, který usnesením vyhlášeným při jednání dne 11. 4. 2018 vyloučil skutky označené v kárné žalobě pod body 7) až 15) k samostatnému řízení a projednání, aniž by usnesení o tom samostatně vyhotovoval, byl proto zcela v souladu se zákonem, neboť šlo o usnesení, kterým se upravuje průběh řízení. 

Ústavní soud dodal, že totéž platí i pro postup Nejvyššího správního soudu při projednávání námitky podjatosti proti JUDr. V., který byl členem senátu rozhodujícího o stěžovatelkou vznesené námitce podjatosti některých členů kárného senátu. Jak předseda kárného senátu stěžovatelku správně poučil, námitkou podjatosti člena senátu rozhodujícího o námitce podjatosti členů kárného senátu se za dané procesní situace může zabývat až Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, a to poté, co je řízení před soudy skončeno, stěžovatel s jeho výsledkem nesouhlasí a pociťuje újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení. 

Ústavní soud uvedl, že v posuzované věci stěžovatelka spatřovala podjatost soudce JUDr. V. v tom, že soudkyně okresního soudu JUDr. R. a JUDr. Š., které „začaly zničehonic“ chodit jako veřejnost na jednání stěžovatelky, se zúčastnily na podzim roku 2017 sjezdu Soudcovská unie České republiky, z. s. (dále jen „Soudcovská unie“) v Ostravě, jejímž čestným prezidentem byl v té době dnes již zemřelý JUDr. V. Stěžovatelka se domnívala, že se tak Soudcovská unie podílela na podání kárného návrhu vůči její osobě, kdy za Soudcovskou unii podávala vyjádření k osobě stěžovatelky JUDr. R. Stěžovatelka dále uvedla, že současný ministr zdravotnictví je v Randově nadaci a Randovou medailí je oceněn i JUDr. V. 

Ústavní soud posoudil stěžovatelkou uvedené důvody a dospěl k závěru, že z nich podjatost JUDr. V. vůči osobě stěžovatelky dovodit nelze. Veškerá tvrzení stěžovatelky pouze popisují běžný styk mezi soudci, když je zcela obvyklé, že se setkávají, ať již neformálně, či oficiálně - např. na setkání členů spolku Soudcovská unie. V takové skutečnosti nelze podle názoru Ústavního soudu spatřovat okolnosti, se kterými § 8 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (ve spojení s § 10 zákona č. 7/2002 Sb.) spojuje vyloučení soudce se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům z projednávání a rozhodnutí věci. Také skutečnost, že současný ministr zdravotnictví je členem dozorčí rady Randovy nadace (spolku „Spolek českých právníků Všehrd“), která v minulosti ocenila JUDr. V., nezakládá nijak podjatost tohoto soudce, a to ani přes další stěžovatelkou tvrzené informace. 

Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzením stěžovatelky, že když trvala v průběhu jednání na svém stanovisku, bylo jí vyhrožováno předsedou kárného senátu, že povolá justiční stráž. Podle § 203 odst. 2 trestního řádu je předseda senátu povinen dbát, aby byla zachována důstojnost a vážnost soudního jednání, aby hlavní líčení nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci, a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci. Z protokolů o jednáních je zřejmé, že výtky předsedy kárného senátu směřovaly vždy k usměrnění stěžovatelky za účelem dosažení shora uvedeného cíle, jeho jednání přitom bylo vždy zdvořilé a korektní, stěžovatelce byl dán nadstandardně široký prostor pro její vyjádření, byla řádně informována o zamýšleném postupu soudu a poučena o svých procesních právech. 

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal procesní postup Nejvyššího správního soudu a závěry z něj vyplývající vybočujícími z mezí ústavnosti. 

Ústavní soud poukázal na to, že stěžovatelka spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces taktéž ve skutečnosti, že proti rozhodnutí kárného senátu není odvolání přípustné (§ 21 zákona č. 7/2002 Sb.). Touto problematikou se Ústavní soud zabýval v nálezu ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.) a dospěl k závěru, že kárné řízení se soudci obecných soudů není řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 a čl. 7 odst. 2 Úmluvy, neboť jde z hlediska systematiky právního řádu o řízení nikoliv trestní, na čemž nemůže nic změnit ani fakt, že zákon č. 7/2002 Sb., umožňuje subsidiární aplikaci trestního řádu. Řízení se soudci je tak řízením svou povahou disciplinárním, a nikoliv trestním; je v něm sice rozhodováno o odpovědnosti za nesplnění povinnosti stanovené právním předpisem, avšak týká se pouze specifických povinností soudce. Ústavní soud proto konstatoval, že za situace, kdy právo podat odvolání proti soudnímu rozhodnutí je garantováno (čl. 2 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě) pouze v případech, v nichž se jedná o „trestní obvinění“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, právo na odvolání proti rozhodnutí kárného senátu explicitně v ústavním pořádku garantováno není a z ústavního pořádku je nelze dovodit ani jiným způsobem. V této souvislosti Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí zákonodárce o vyloučení možnosti odvolání není svévolné či nelogické a nepopírá principy, na nichž je český právní řád vystavěn; lze je totiž podepřít objektivně existujícími specifiky kárného řízení, mezi něž patří i skutečnost, že kárná řízení jsou vedena před zvláštním senátem Nejvyššího správního soudu a nejde z hlediska jeho povahy o běžné občanskoprávní či trestní řízení, nýbrž o řízení s osobami, jež jsou ke státu ve služebním (či obdobném) poměru. Právní úpravu, jež kárně obviněnému soudci neumožňuje podat odvolání proti rozhodnutí kárného senátu, plénum Ústavního soudu neshledalo v citovaném nálezu protiústavní, a Ústavní soud, který je tímto závěrem vázán, proto ani v nyní posuzované věci nemohl přisvědčit argumentaci stěžovatelky o zásahu do jejích práv v důsledku absence práva podat v její věci odvolání, když ústavní stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud k němu již dříve vyslovil. 

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.