Kamerové systémy
autor: JUDr. Eva Janečková, Mgr. et Mgr. Hana Čiberová, Mgr. Petr Mach publikováno: 26.05.2016
Je-li instalovaný kamerový systém vybaven zařízením, které po-řizuje záznam (kamerový systém se záznamem), jedná se o zpracování osobních údajů se vším, co tato skutečnost přiná-ší. Provozování kamerového systému je tedy považováno za zpracování osobních údajů, pokud je vedle kamerového sle-dování prováděn záznam pořizovaných záběrů, nebo jsou v záznamovém zařízení uchovávány informace, a zároveň účelem pořizovaných záznamů, příp. vybraných informací, je jejich využití k identifikaci fyzických osob v souvislosti s určitým jednáním.
Ani při použití kamerového systému se záznamem se nemusí vždy jednat o zpracování osobních údajů. Podle ustanovení § 4 písm. a) ZOÚ je osobním údajem jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. „Údaje uchovávané v záznamovém zařízení, ať obrazové či zvukové, jsou tedy osobními údaji pouze za předpokladu, že na základě těchto záznamů lze přímo či nepřímo identifikovat konkrétní fyzickou osobu (...). Fyzická osoba je identifikovatelná, pokud ze snímku, na němž je zachycena, jsou patrné její charakteristické rozpoznávací znaky (zejména obličej) a na základě propojení rozpoznávacích znaků s dalšími disponibilními údaji je možná plná identifikace osoby. Osobní údaj pak ve svém souhrnu tvoří ty identifikátory, které umožňují příslušnou osobu spojit s určitým, na snímku zachyceným, jednáním“.
Jedním z prvních opatření, které musí správce dat přijmout, je kontrola, zda kamerové sledování vyžaduje zpracování osobních údajů. Tak tomu může být např. v případě zařízení, které je umístěno u vchodu, umožňuje-li toto zařízení identifikaci klientů.
Obsahuje-li tedy sledování prováděné pomocí kamerového systému zároveň zpracování osobních údajů, je třeba věnovat pozornost i zákonu o ochraně osobních údajů a jeho ustanovením ukládajícím správci osobních údajů určité povinnosti.
Účel pořizování záznamů musí korespondovat s důležitými, právem chráněnými zájmy správce (např. ochranou majetku před krádeží). „Záznamy tak mohou být využity pouze v souvislosti se zjištěním události, která poškozuje tyto důležité, právem chráněné zájmy správce. Přípustnost využití záznamů pro jiný účel musí být omezena na významný veřejný zájem, např. boj proti pouliční kriminalitě.“
Praxe ukázala, že potíže činí naplnění ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) a e) ZOÚ, tedy povinnost shromažďovat osobní údaje odpovídající pouze stanovenému účelu a v rozsahu nezbytném pro naplnění stanového účelu a povinnost uchovávat osobní údaje pouze po dobu, která je nezbytná k účelu jejich zpracování. Spornou otázkou je v této souvislosti stanovení délky časového úseku, po který má k uchovávání osobních údajů docházet. „Doba uchovávání dat by neměla přesáhnout časový limit maximálně přípustný pro naplnění účelu provozovaného kamerového systému. Data by měla být uchovávána v rámci časové smyčky např. 24 hodin, pokud jde o trvale střežený objekt, nebo příp. i dobu delší, v zásadě však nepřesahující několik dnů (7 až 14), nejde-li o pořizování záznamů policejním orgánem podle zvláštního zákona, a po uplynutí této doby vymazána.“
Pokud jde o rozsah zpracovávaných osobních údajů, je nutné uvést, že obraz u kamerových systémů je chápán tak, že nelze ovlivnit počet procházejících osob ani jejich chování, a tedy nelze ovlivnit ani rozsah osobních údajů zpracovávaných při jednom konkrétním daném záběru. Je však také třeba vzít v úvahu to, že rozsah osobních údajů zpracovávaných každou kamerou jednotlivě i celým kamerovým systémem, je možné ovlivnit počtem použitých kamer, prostorovým zaměřením, ale také např. časovým nastavením systému nebo jednotlivých kamer. V praxi je proto třeba přihlédnout mimo jiné k tomu, jaký předmět, jaká místnost či oblast mají být chráněny, a tedy monitorovány, a jaký je přesně vymezený, konkrétní účel.
Ze stanoviska č. 4/2004WP29 ke zpracování osobních údajů prostředky kamerového sledování vyplývá, že v první řadě je třeba vzít úvahu systém filmování s ohledem především na tyto aspekty:
úhel záběru ve vztahu ke sledovaným účelům – např. pokud je sledování prováděno na veřejném místě, neměl by tento úhel umožňovat pozorování detailů a)nebo tělesných rysů, které nejsou relevantní z hlediska daného účelu, ani nedaleké soukromé prostory, zejména v případě využití funkcí přiblížení,
druh zařízení používaného k pořizování záběrů, tzn. pevné nebo mobilní systémy,
vlastní instalace systému, tzn. umístění kamer, používání pevných
a)nebo pohyblivých kamer apod.,
možnost zvětšení a)nebo přiblížení obrazů buď v okamžiku jejich pořízení, nebo později, tzn. u uchovaných záznamů, a možnost rozmazání a vymazání jednotlivých obrazů,
funkce zmrazení záběru,
spojení s “centrem“ využívané k zasílání zvukových a)nebo obrazových poplašných signálů,
kroky učiněné v důsledku kamerového sledování, tzn. uzavření vchodů, přivolání dozorčí služby apod.
Za druhé, je třeba zvážit rozhodnutí, která mají být přijata v souvislosti s uchováváním obrazových informací a stanovením doby jejich uchování – tato lhůta musí být poměrně krátká v souladu s konkrétními aspekty dotyčného případu. Otázku přiměřenosti je třeba řádně posoudit, kdykoliv se považuje za nezbytné uchovat záznam po delší dobu, jež by však neměla přesahovat jeden týden.
Za třetí, pozornost bude třeba věnovat také případům, kdy je identifikace osob usnadněna spojením záběru obličeje osoby s jinými informacemi, které se týkají zobrazeného jednání a)nebo činností.
A konečně bude třeba vzít v úvahu rozhodnutí, jež mají být přijata s ohledem na případné sdělení údajů třetím osobám, jimiž by v zásadě neměly být osoby, které nemají vztah ke kamerovému sledování, a jejich úplné nebo částečné zpřístupnění do zahraničí či dokonce on-line. Požadavek, aby záběry byly relevantní a míru nepřesahující, také zjevně platí pro kombinaci informací, které jsou v držení různých správců kamerových systémů.
Zásadu přiměřenosti je třeba uplatňovat ve všech oblastech také s ohledem na skutečnost, že řady účelů lze ve skutečnosti dosáhnout bez použití osobních údajů nebo s použitím skutečně anonymních údajů, i když se zpočátku zdá, že použití osobních informací bude nevyhnutelné.
Obecným pravidlem pro zpracovávání osobních údajů je zpracovávat tyto údaje se souhlasem subjektu údajů v souladu s § 5 odst. 2 ZOÚ. Toto ustanovení je jedním ze základních pilířů ochrany osobních údajů a jejich zpracování, deklaruje základní princip zpracování tak, že jeho podmínkou je souhlas subjektu údajů.
Toto pravidlo je však pro zpracování údajů kamerovými systémy použitelné jen v omezeném rozsahu, a to pouze v případech, kdy je možné jednoznačně vymezit okruh osob nacházejících se v dosahu kamery. Je proto vhodnější hledat některou z výjimek daných § 5 odst. 2 ZOÚ nebo zákonné zmocnění. V případě kamerových systémů je v podstatě jedinou aplikovatelnou výjimkou výjimka stanovená v ustanovení § 5 odst. 2 písm. e) ZOÚ, podle níž je možné zpracovávat osobní údaje bez souhlasu subjektu údajů, pokud je to nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby.
Další povinností, kterou musí správce podle zákona o ochraně osobních údajů splnit, je povinnost stanovená v § 11 odst. 1 tohoto zákona. Z něj jasně vyplývá, že informování subjektů údajů prostřednictvím nápisu „Prostor je sledován kamerovým systémem“, jak je v praxi běžné, nebude dostačující. Z této věty vyplývá pouze to, že osobní údaje budou zpracovávány, další informace však poskytnuty nejsou. Není např. zřejmé, kdo a jakým způsobem bude osobní údaje zpracovávat, v jakém rozsahu atd., není ani uvedena informace, kde by bylo možné tyto údaje zjistit. Bylo by proto vhodné uvést na tuto informační ceduli i údaj o tom, kdo je správcem zpracovávaných osobních údajů a kde je možné získat další informace předpokládané zákonem.
Není přitom nezbytné určit přesné umístění sledovacího zařízení, je však třeba jednoznačně vysvětlit podmínky sledování. Informace je nutné umístit v rozumné vzdálenosti od sledovaných míst (nikoliv jako v některých případech, kdy bylo umístění informačních desek ve vzdálenosti 500 metrů od sledovaných prostor shledáno přijatelným) a také s ohledem na systém sledování. Informace by měly být viditelné a měly by být poskytnuty souhrnným způsobem. Zvláštní pozornost je třeba věnovat také vhodnému způsobu poskytování informací nevidomým osobám.
Dále je zapotřebí řádně zajistit ochranu snímacích zařízení, přenosových cest a datových nosičů, na nichž jsou uloženy záznamy, před neoprávněným nebo nahodilým přístupem, změnou, zničením či ztrátou nebo jiným neoprávněným zpracováním, jak stanoví § 13 ZOÚ, podle něhož jsou správce a zpracovatel povinni přijmout taková opatření, aby nemohlo dojít k neoprávněnému nebo nahodilému přístupu k osobním údajům, k jejich změně, zničení či ztrátě, neoprávněným přenosům, k jejich jinému neoprávněnému zpracování, jakož i k jinému zneužití osobních údajů. Tato povinnost platí i po ukončení zpracovávání osobních údajů. Správce nebo zpracovatel jsou také povinni zpracovat a dokumentovat přijatá a provedená technicko-organizační opatření k zajištění ochrany osobních údajů v souladu se zákonem a jinými právními předpisy.
Správce je povinen, a to ještě před zahájením zpracovávání dat prostřednictvím kamerového systému, oznámit zamýšlené zpracování osobních údajů Úřadu pro ochranu osobních údajů. Tuto povinnost musí správce splnit vždy, jestliže se na něj nevztahuje některá z výjimek uvedených v § 18 odst. 1 ZOÚ. Podle tohoto ustanovení se oznamovací povinnost nevztahuje na zpracování osobních údajů, které jsou součástí datových souborů veřejně přístupných na základě zvláštního zákona, které správci ukládá zvláštní zákon, nebo je takových osobních údajů třeba k uplatnění práv a povinností vyplývajících ze zvláštního zákona, nebo jde-li o zpracování, jež sleduje politické, filozofické, náboženské nebo odborové cíle, prováděné v rámci oprávněné činnosti sdružení a týkající se pouze členů sdružení, nebo osob, se kterými je sdružení v opakujícím se kontaktu souvisejícím s oprávněnou činností sdružení a osobní údaje nejsou zpřístupňovány bez souhlasu subjektu údajů.
Je-li provozování kamerového systému považováno za zpracování osobních údajů, je na takové zpracování nutné pohlížet i z hlediska § 16 ZOÚ a takové zpracování včas oznámit Úřadu pro ochranu osobních údajů.
Poskytovatelé sociálních služeb
U poskytovatelů sociálních služeb může být instalace kamerových systémů se záznamem kombinována s přímým sledováním obrazu kamerového systému některým ze zaměstnanců, nejčastěji na vrátnici. Tato kombinace umožňuje rychlejší a pružnější reakci na případné problémy, kdy se např. v případě podezření, že probíhající děj na snímaném místě neodpovídá standardní situaci, může zaměstnanec telefonicky dotazem přesvědčit o skutečném stavu, nebo pokud z dění zachyceného kamerami nepochybně vyplývá, že došlo k mimořádné situaci, např. nezvladatelná agresivita osob, neoprávněné vniknutí nebo užívání prostor apod., informovat neprodleně městskou policii nebo Policii ČR, popř. jiné složky podle povahy mimořádné situace.
Při instalování kamerových systémů se záznamem je třeba brát zřetel na to, že v relativně uzavřeném prostředí (např. chodby zařízení), v němž se pravidelně pohybuje určitý okruh osob, je nepochybné, že prostřednictvím kamer dochází ke shromažďování informací o konkrétních fyzických osobách. V těchto zařízeních se objevují především tři typy osob – subjektů údajů. Zaměstnanci, uživatelé a návštěvy uživatelů a všechny tyto osoby jsou tak monitorovány, tedy jsou zpracovávány jejich osobní údaje. Zpracovávání osobních údajů zaměstnanců prostřednictvím kamerového sytému musí být v souladu nejen se zákonem o ochraně osobních údajů, ale také s ustanovením § 316 odst. 2 ZP, podle něhož zaměstnavatel nesmí bez závažného důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze jeho činnosti narušovat soukromí zaměstnance na pracovištích a ve společných prostorách zaměstnavatele tím, že jej podrobuje otevřenému nebo skrytému sledování. Kamerový systém se záznamem je bezpochyby prostředkem sloužícím k otevřenému sledování. Vzhledem k tomu, že kamerové systémy bývají instalovány i v prostoru chodeb zařízení, kde zaměstnanci buď přímo vykonávají svou pracovní činnost, nebo činnosti bezprostředně související, se tedy jedná o součást jejich pracoviště, a rovněž vzhledem k tomu, že kamery budou v provozu během pracovní doby zaměstnanců, je nutné zmiňované ustanovení zákoníku práce aplikovat.
Znamená to tedy, že má-li zaměstnavatel důvod předpokládaný zákonem, má právo zavést určité kontrolní mechanismy. Poskytovatel sociálních služeb jako zaměstnavatel však obvykle nebude spadat do kategorie „činnosti zvláštní povahy“ a instalace kamerových systémů tak není možná. V tomto případě nepřichází v úvahu ani možnost instalovat kamerové systémy se souhlasem zaměstnanců, neboť zaměstnanec by se předem vzdával svého práva na ochranu soukromí na pracovišti. K vyloučení aplikace tohoto ustanovení nelze použít ani případný souhlas.
Monitorování uživatelů služby sice takovému omezení nepodléhá, nicméně i u nich by došlo k nepřiměřenému zásahu do práv subjektů údajů, a to především proto, že např. pobytové sociální služby slouží k trvalému bydlení a uživatel tak má nárok na vysokou míru soukromí. U dalších sociálních služeb může již samotný fakt o jejich využívání svědčit o určitém životním stylu či problémech a mohlo by tak dojít dokonce ke zpracování citlivých osobních údajů.
Kamerové systémy se záznamem
Při instalaci kamerových systémů je třeba zohlednit, zda se jedná o instalaci kamerového systému se záznamem nebo zda jde o systém on-line, tj. bez záznamu. V případě, že jde o systém se záznamem, je nutné rozlišovat dvě základní skupiny prostor, v nichž je možné kamerový systém instalovat. První skupinou jsou prostory, které nejsou určeny k soukromému životu uživatele služby, nebo by neměly být uživateli vůbec přístupny. Monitorování těchto prostor tedy v zásadě do soukromí zásadním způsobem nezasahuje (tj. půdy, sklepy, vchody na půdu a do sklepa, prostor dopisních schránek, vnější opláštění budov apod.). Na umístění kamer v těchto prostorách by v zásadě bylo možné aplikovat zákonnou výjimku podle § 5 odst. 2 písm. e) ZOÚ, a to za splnění podmínek, které z ní vyplývají, tedy za podmínek stanovených větou za středníkem citovaného ustanovení. Při monitorování pláště budovy je však třeba zajistit, aby kamera nemonitorovala zároveň i veřejné prostranství před budovou.
Druhou skupinou jsou prostory, které jsou ze své podstaty spjaty se soukromým a osobním životem lidí (tj. chodby, výtah, schodiště, vchodové dveře do pokojů apod.).
Kamerové systémy bez záznamu
Jedním z nejčastějších důvodů, které uvádí poskytovatelé sociálních služeb pro instalaci kamerových systémů, je bezpečnost uživatelů služby, a to zejména u pobytových služeb, kde v noci dochází k omezení přítomného personálu, lidé méně často procházejí po chodbách, atd. Je nepochybnou výhodou, když může jeden zaměstnanec prostřednictvím kamerových systémů zkontrolovat všechny chodby z jednoho místa. Pořizovat záznam za tímto účelem však není nutné. Postačují systémy on-line, tedy přehledové systémy, jejichž právní úprava je jednodušší. Nevztahuje se na ně totiž zákon o ochraně osobních údajů, ale jsou limitovány § 86 OZ, podle něhož nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit.
Zároveň nelze zapomínat na to, že limit daný zákoníkem práce platí i pro kamerové systémy on-line. Nicméně při správném nastavení systému je možné tímto způsobem řešit otázku bezpečnosti uživatelů v rámci budovy poskytovatele sociálních služeb.
Z publikace Průvodce systémem poskytování sociálních služeb. Koupit lze ZDE.