K univerzální sukcesi jako důvodu přechodu povinnosti k náhradě újmy způsobené pracovním úrazem či nemocí z povolání na pojišťovnu

1. Úvod

Z aplikační praxe je třeba zmínit, že nižší soudy, kupodivu však zatím výlučně v Ústeckém kraji,[1] stále častěji rozhodují, že v případě přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů s univerzálním právním nástupcem bude v řízení dle ust. § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. namísto zaniklé žalované společnosti pokračováno s Českou pojišťovnou, a. s., či Kooperativou pojišťovnou, a. s. Vienna Insurance Group (dále jen „úrazová pojišťovna“). Svůj postup přitom opírají mimo jiné o ust. § 338 odst. 4 zákoníku práce a ust. § 205d odst. 8 zákona č. 65/1965 Sb., ve znění do 31. 12. 2006 (dále jen „zákon č. 65/1965 Sb.“). Cílem tohoto článku je reagovat na tento kreativní přístup nižších soudů, který, ač ve své podstatě nesprávný, často pomůže poškozenému rychleji dosáhnout náhrady majetkové i nemajetkové újmy, než standardní postup v souladu s právní úpravou a judikaturou Nejvyššího soudu.[2]

Nejde přitom jenom o vztah mezi dvěma ustanoveními dvou zákoníků práce, ale předmětný výkladový problém jde, jak již to v praxi bývá, přímo ke kořenům (českého) hybridního křížence pracovněprávní odpovědnosti zaměstnavatele s veřejnoprávním (kvazi úrazovým) pojištěním. Namísto zaměstnavatele je do sporu rychle přímo vtažena úrazová pojišťovna, což může mít zásadní vliv jednak na efektivitu odškodnění pracovního úrazu či nemoci z povolání, jednak na úsporu nákladů u dotčeného zaměstnavatele. I když dosavadní judikatura Nejvyššího soudu předmětný problém řeší korektně za pomoci metody teologické redukce, stojí za to se zde zamyslet, zda při více než dvacetileté nečinnosti zákonodárce není přeci jen možný jiný výklad stávající právní úpravy.

K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dle ustálené judikatury dojít pouze z důvodů stanovených zákonem,[3] a to pouze v případě naplnění všech předpokladů stanovených zákonem či zvláštním právním předpisem. Jelikož cílem tohoto pojednání je zaměřit se pouze na podmínky přechodu práv a povinností zaměstnavatele jako škůdce v rámci institutu odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem či nemocí z povolání, bude pozornost věnována pouze dvěma dotčeným institutům pracovního práva (oddíly 3 a 4), nezbytným procesním souvislostem (oddíl 2) a v jejich rámci zmíněným sporným ustanovením obou zákoníků práce, tedy ust. § 338 odst. 2 zákoníku práce a § 205d odst. 8 zákona č. 65/1965 Sb. Obě sporná ustanovení budou podrobena dílčí analýze prostřednictvím kodifikovaných metod výkladu dle ust. § 2 odst. 2 občanského zákoníku (oddíl 5 a 6).

2. Univerzální procesní nástupnictví

Ke změně v postupu soudů, o nichž pojednává tento článek, došlo opakovaně v souvislosti s touž překážkou v řízení. Jednalo se o fúzi původního zaměstnavatele, který byl žalován svým bývalým zaměstnancem na náhradu majetkové újmy, dle zákoníku práce však stále označené za škodu, způsobenou pracovním úrazem. Původní (žalovaný) zaměstnavatel zanikl bez likvidace fúzí sloučením do nástupnické společnosti, na kterou přešlo veškeré obchodní jmění, včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů původního žalovaného zaměstnavatele. Nástupnická společnost byla tedy univerzálním právním nástupcem, a z tohoto důvodu též došlo k výmazu původního zaměstnavatele z obchodního rejstříku.

Pokud účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí dle ust. § 107 o. s. ř. soud z úřední povinnosti podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat.[4] Soudem se v pracovních sporech v řízení před okresním soudem rozumí senát.[5] V souladu s odbornou literaturou se procesní nástupnictví odvozuje od nástupnictví hmotněprávního.[6]

Protože v řešených případech došlo k univerzální sukcesi, tedy k přechodu práv a povinností na právního nástupce, právní nástupce očekával, že soud bude aplikovat ust. § 107 odst. 3 o. s. ř., dle něhož je procesním nástupcem ten, kdo po zániku právnické osoby vstoupil do jejích práv a povinností, popřípadě ten, kdo po zániku právnické osoby převzal práva a povinnosti, o něž v řízení jde.[7] Závěr o tom, že universální sukcesor nastupuje do řízení jako jeho účastník na místo jeho předchůdce, vyplývá z toho, že sukcesor spolu s předmětem sukcese nabyl všechna práva (tedy i procesní práva) svého právního předchůdce.[8]

K tomu však nedošlo, neboť soud s odkazem na dále analyzovaná ust. § 338 odst. 4 zákoníku práce a ust. § 205d odst. 8 zákona č. 65/1965 Sb. za právního nástupce žalovaného zaniklého zaměstnavatele považoval přímo příslušnou úrazovou pojišťovnu.

3. Vstupní exkurz do právní úpravy odpovědnosti zaměstnavatele

Odpovědnost za škodu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem či nemocí z povolání představuje institut objektivní odpovědnosti za výsledek – za poškození zdraví (škodu), které zaměstnanec utrpěl při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zaměstnavatel odpovídá i v případě, že škodu způsobila jiná osoba, a též v případě, že škodu nezavinil. Zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je zaměstnavatel v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, povinen poskytnout náhradu za ztrátu na výdělku, bolest a ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložené náklady spojené s léčením a případně též věcnou škodu. Zemře-li zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, je zaměstnavatel povinen v rozsahu své odpovědnosti poskytnout: náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s jeho léčením, přiměřených nákladů spojených s pohřbem, nákladů na výživu pozůstalých, jednorázové odškodnění pozůstalých a eventuálně též náhradu věcné škody.

Vrátíme-li ke kořenům této právní úpravy, pak je nutné konstatovat, že peněžní zabezpečení zaměstnance pro případ poklesu příjmu z důvodu újmy na zdraví způsobené pracovním úrazem či nemocí z povolání není v českých zemích řešeno standardně úrazovým pojištěním (jako v jiných zemích západní Evropy), ale je od počátku 60. let minulého století upraveno v rámci pracovního práva jako objektivní odpovědnost zaměstnavatele za výsledek – za poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl za stanovených podmínek při výkonu práce.[9] Předmětná právní úprava byla po sovětském vzoru zavedena prakticky od počátku 60. let minulého století a nezměnila se ani s účinností (nového) zákoníku práce od 1. 1. 2007. V současné době přitom již neodpovídá zásadním změnám ve společnosti a národním hospodářství, k nimž došlo od té doby.[10] S účinností od 1. 1. 1993 bylo sice zavedeno zákonné pojištění zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, toto (tehdy deklarované) dočasné opatření však problém pouze zmírnilo, nikoliv vyřešilo.

4. Dílčí vhled do úpravy přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů

Cílem úpravy přechodu práva a povinností z pracovněprávních vztahů v zákoníku práce je především ochrana zaměstnanců v dnešní době překotných strukturálních změn. Ochrana zaměstnanců spočívá zjednodušeně řečeno:

• v uskutečnění (automatického) přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů z převodce na nabyvatele,

• v zákazu skončení pracovního poměru z důvodu spočívajících v přípravě na strukturální změnu/přechod a ve vlastním provedení strukturální změny/přechodu a

• v rozšířené informační a projednací povinnosti zaměstnavatele.

Právní úprava je v zákoníku práce obsažena v ust. § 338 a násl., v konkrétním případě však může a je modifikována zvláštní úpravou obsaženou v příslušných zvláštních obecně závazných právních předpisech.

4.1 Přechod pracovněprávních vztahů,  které do dne převodu zanikly

Ust. § 338 odst. 4 zákoníku práce stanoví: „Práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztahy do dne převodu zanikly, zůstávají nedotčeny, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.“ V poznámce pod čarou je odkazováno na zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Ust. § 338 odst. 4 zákoníku práce bylo dotčeno novelizací, šlo však pouze o vypuštění poznámky pod čarou a její následné doplnění v podobě odkazu na insolvenční zákon.

Předmětná úprava je obvykle vykládána tak, že pracovněprávní vztahy, které do dne přechodu zanikly, zůstávají přechodem nedotčeny, tzn. subjektem práv a povinností z těchto vztahů případně plynoucích zůstává původní zaměstnavatel. Ten je také pasivně legitimován pro případnou žalobu o náhradu škody ze strany bývalého zaměstnance, resp. je povinen v již započatém sporu pokračovat. V jejich případě proto nedochází k přechodu,[11] na ně se přechod nevztahuje.[12] Tento názor potvrdil též Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 5. 2012, č. j. 13 Co 257/2011-137, který posléze Nejvyšší soud shledal z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jako správný.[13] Za výjimku z ust. § 338 odst. 4 zákoníku práce jsou považováni zaměstnanci, kteří vedou ke dni přechodu se zaměstnavatelem spor o platnost rozvázání pracovního poměru.[14] Jiní autoři smysl ust. § 338 odst. 4 hledají v tom, že se jedná o intertemporální ustanovení, kterým má být zajištěno, že se tyto vztahy řídí právním režimem platným a účinným v době jejich zániku.[15]

4.2 Ust. § 205d odst. 8 zákona č. 65/1965 Sb.

V souladu s ust. § 365 odst. 1 zákoníku práce se od 1. 1. 2006 do dne nabytí účinnosti právní úpravy úrazového pojištění zaměstnanců (k čemuž v plném rozsahu stále nedošlo)[16] řídí odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání mimo jiné ust. § 205d zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 231/1992 Sb., zákona č. 74/1994 Sb. a zákona č. 220/2000 Sb., a vyhláškou č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění vyhlášky č. 43/1995 Sb., vyhlášky č. 98/1996 Sb., vyhlášky č. 74/2000 Sb. a vyhlášky č. 487/2001 Sb.

Ust. § 205d odst. 8 stanoví, že pokud při zániku zaměstnavatele nepřejdou práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu na jiného zaměstnavatele, má poškozený (pozůstalý) právo přímo vůči pojišťovně, aby mu škodu nahradila v témže rozsahu, v jakém by mu ji byl povinen nahradit sám pojištěný zaměstnavatel. Dikce předmětného ustanovení byla formulačně aktualizována zákonem č. 74/1994 Sb., k věcným změnám však nedošlo. Odborná literatura ust. § 365 zákoníku práce považuje za kogentní. Má se ovšem jednat o pouhé legislativně technické přenesení staré úpravy.[17]

5. Výklad subjektivně historický, systematický a jazykový

Předmětná věta o nedotčení převodem byla obsažena v prvním československém zákoníku práce již od počátku v ust. § 250 odst. 2. Důvodová zpráva k zákonu č. 65/1965 Sb. však bližší důvody takovéto úpravy neobsahovala.[18] Na druhou stranu je nutno poukázat, že zákon č. 231/1992 Sb.,[19] kterým bylo do zákona č. 65/1965 Sb. sporné ust. § 205d odst. 8 vloženo, navazoval na jistou tradici obsaženou v ust. § 360 odst. 2 hospodářského zákoníku. Z předmětného ustanovení vyplývalo, že z pojištění odpovědnosti za škodu měla organizace právo, aby v případě pojistné události pojišťovna za ni nahradila škodu. Pojištěný však právo na plnění proti pojišťovně přímo neměl.

V souvislosti s rekodifikací pracovního práva se navrhovalo převzetí úpravy přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, tedy konkrétně ust. § 249 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., ve znění do 31. 12. 2006. K tomu též došlo a vlastní dikce při rekodifikaci přesunutá do ust. § 338 odst. 4 zákoníku práce se nezměnila, a to ani oproti původně navrhovanému znění tisku PS č. 1153/0 z roku 2005.[20]

K další změně došlo s účinností od 1. 1. 2001, kdy tato věta byla zákonem č. 155/2000 Sb. přesunuta do ust. § 249 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb. Ust. § 250 zákona č. 65/1965 Sb. upravovalo od počátku své existence důsledky převodu části organizace (zaměstnavatele) k jiné organizaci (jinému zaměstnavateli), zatímco ust. § 249 regulovalo důsledky zániku organizace (zaměstnavatele). Změna provedená zákonem č. 155/2000 Sb. změnila celé ust. § 249, když mu svěřila obsah dnešního ust. § 328 zákoníku práce. Důvodová zpráva k změnovému bodu 105 a 106 bohužel tuto zásadní změnu nijak neodůvodnila, pouze se v obecné části B důvodové zprávy konstatuje, že cílem je harmonizace se směrnicí č. 77/187/EEC, a tedy zachování práv zaměstnanců.[21] Ani odborná komentářová literatura specificky ust. § 249 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb. pozornost nevěnovala.[22] Nicméně právě v souvislosti s ust. § 205d se v odborné literatuře zdůrazňovalo, že k přechodu na pojišťovnu dle ust. § 205d odst. 8 zákona č. 65/1965 Sb. dojde pouze v případě, kdy při zániku zaměstnavatele nepřejdou práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu na jiného zaměstnavatele.[23]

Dle ust. § 2 odst. 2 v první části věty občanského zákoníku nelze zákonnému ustanovení přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti. Ust. § 205d odst. 8 zákona č. 65/1965 Sb. vybízí v prvé řadě k výkladu, že pokud práva a povinnosti nepřejdou na jiného zaměstnavatele, má poškozený (pozůstalý) právo přímo vůči pojišťovně, aby mu škodu nahradila v témže rozsahu, v jakém by mu ji byl povinen nahradit sám pojištěný zaměstnavatel. Ust. § 205d odst. 8 zákona č. 65/1965 Sb. se zdá na první pohled doplňovat ust. § 338 odst. 4 zákoníku práce, které stanoví, že práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztahy do dne převodu zanikly, zůstávají nedotčeny. Výsledná norma spojující obě ustanovení může vypadat tak, že pracovněprávní vztahy zaniklé do dne převodu nepřechází na univerzálního právního nástupce, ale poškozený (pozůstalý) má právo přímo vůči úrazové pojišťovně.

Takto jednoduché to ovšem přeci jen ani z pohledu (pouze) jazykového výkladu není. Předně je možné proti takovému výkladu namítnout, že ust. § 205d odst. 8 zákona č. 65/1965 Sb. pracuje s pojmem „zánik zaměstnavatele“. Zákon č. 65/1965 Sb. v ust. § 249 a násl. ustanoveních, upravujících přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, používá termín „zrušení zaměstnavatele“. Pokud dochází ke zrušení zaměstnavatele, pak je např. dle ust. § 251 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb. orgán, který zaměstnavatele ruší, povinen určit, který zaměstnavatel je povinen uspokojit nároky zaměstnanců zrušeného zaměstnavatele, popřípadě uplatňovat jeho nároky.

Dále je nutno zmínit, že zákon č. 65/1965 Sb. obsahoval též soudobou obdobu ust. § 338 odst. 4 zákoníku práce. Jednalo se o úpravu naposledy obsaženou v ust. § 249 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb. Dle předmětné úpravy platilo, že práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztahy do dne převodu zanikly, zůstávají nedotčeny, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Něco odlišného měl tedy stanovit zvláštní právní předpis, nikoliv zákon č. 65/1965 Sb., či snad dokonce přímo ust. § 205d zákona č. 65/1965 Sb. Tímto zvláštním předpisem pochopitelně nebyl v té době myšlen ani druhý český zákoník práce, jenž byl schválen 21. dubna 2006. Historickým důvodem pro tuto úpravu byla obava z přechodu povinnosti k náhradě škody způsobené zaměstnanci pracovním úrazem či nemocí z povolání na stát.[24]

6. Smysl úpravy

Pro zodpovězení předmětného problému se ukázal být nadčasovým poznatek Nejvyššího soudu, který učinil právě v souvislosti se zákonem č. 231/1992 Sb.,[25] jímž bylo do zákona č. 65/1965 Sb. vloženo sporné ust. § 205d odst. 8. Nej­vyšší soud konstatoval: „…při zkoumání dosahu se nelze spolehnout toliko na standardní interpretační metody (na výklad jazykový, logický a systematický), které v tomto případě ke spolehlivému výsledku nevedou, nýbrž je třeba jej stanovit podle účelu, jenž byl tímto ustanovením sledován, tedy výkladem podle smyslu, resp. účelu zákona (e ratione legis).“[26]

Zákonodárce nepochybně sledoval zákonem č. 231/1992 Sb. cíl upravit, kdo uspokojí „nároky pracovníků organizace při jejím zániku“, a to za situace, kdy „organizace zanikne bez právního nástupce“.[27] Bez zvláštní úpravy by zde totiž podle obvyklého výkladu nebyl po zániku odpovědného subjektu bez právního nástupce již nikdo, vůči komu by poškozený zaměstnanec či pozůstalí mohli uplatnit svůj nárok na náhradu škody, a takový závěr, by byl shledán nepochybně neústavním. Shodný názor potvrdila též judikatura Nejvyššího soudu. Zmínit lze např. rozsudek ze dne 23. září 2010, sp. zn. 32 Cdo 2637/2009, kde Nejvyšší soud vyhodnotil účel ust. § 205d zákona č. 65/1965 Sb. i vyhlášky Ministerstva financí č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění pozdějších předpisů, tak, že „míří na případy, kdy zaměstnavatel zanikl bez právního nástupce“.[28]

Pokud se jedná o ust. § 338 zákoníku práce, pak je nutné předmětné ustanovení posuzovat se zřetelem ke směrnici č. 2001/23/ES. Nicméně ust. § 338 odst. 4 zákoníku práce řeší lokální české problémy, kterých se předmětná směrnice netýká.

7. Závěr

Základním problémem platné úpravy odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem či nemocí z povolání je přímé zapojení zaměstnavatele do procesu oznamování, resp. uplatňování nároku na náhradu škody. Zaměstnanec je totiž povinen o náhradu škody žádat u/prostřednictvím zaměstnavatele. Je pochopitelné, že zaměstnavatel, u něhož k pracovnímu úrazu došlo, je povinen objasnit příčiny a okolnosti vzniku tohoto úrazu (ust. § 105 odst. 1 zákoníku práce), zaměstnavatel však současně má být dle české úpravy též tím, kdo by měl poškozenému zaměstnanci být nápomocen při uplatňování náhrady škody vůči jemu samému. Zaměstnanec, ale často ani zaměstnavatel přitom nerozlišují mezi tím, komu je nutno škodní událost nahlásit, a tím, kdo potenciální nárok na náhradu škody uhradí (zaměstnavatelé s výjimkou státu jsou pro tyto účely ze zákona povinně pojištěni). Navíc opožděné oznámení pracovního úrazu příslušným institucím[29] či zjištění porušení bezpečnostních předpisů[30] mají nutně za následek sankci pro zaměstnavatele. Proto se nelze divit, že zaměstnavatelé obvykle nejsou příliš vstřícní a žádosti poškozených zaměstnanců aktivně příliš nepodporují.

Z pohledu zaměstnavatelů je kupodivu aktivistická činnost nižších soudů vítána. Pomáhá totiž nahlodávat hybridní systém odškodnění zaměstnanců, který původně vznikl jako dočasné opatření na dobu jednoho roku. V okamžiku, kdy soud počne přímo jednat s úrazovou pojišťovnou, ač v rozporu s hmotným právem i právem procesním, je úrazová pojišťovna nesporně více angažována na rychlejším a méně nákladném vyřešení sporu.

 Nyní se tak ještě více než kdy dříve nabízí konstatovat, že toto v mezinárodním měřítku ojedinělé spojení institutů veřejného sociálního pojištění a pracovněprávní odpovědnosti zaměstnavatele se z mnoha důvodů přežilo. Socialistická koncepce, která přenáší odpovědnost za zmírnění následků částečné či úplné ztráty pracovní způsobilosti zaměstnance na zaměstnavatele, nemá skutečně dnes své opodstatnění a institut zákonného pojištění zavedený v roce 1993 koncepční nedostatky zmírňuje velmi nedostatečně.

Autor je advokátním koncipientem v Praze a pracovníkem Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, v. v. i.

Tento příspěvek vznikl díky finanční podpoře poskytnuté v rámci programu dlouhodobého koncepčního rozvoje Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, v. v. i., RVO: 68378122.