K soudní aplikaci § 22 odst. 2 autorského zákona o přenosu vysílání prostřednictvím družice

Otázkou, kterou se ve vztahu k předmětnému ustanovení zabýval Nejvyšší soud v rozsudku  sp. zn. 30 Cdo 3972/2017, ze dne 18. 4. 2018 je, zda § 22 odst. 2 autorského zákona lze vykládat v tom smyslu, že pojem „kabelový přenos rozhlasového nebo televizního díla“ zahrnuje také přenos rozhlasového nebo televizního vysílání, který se uskutečňuje pomocí družice. Nejvyšší soud dospěl k závěru (právní věta), že „ustanovení § 22 odst. 2 autorského zákona je možno vyložit za pomoci eurokonformního výkladu tak, že pod v tomto ustanovení uvedený pojem „kabelový přenos“ lze zahrnout i přenos (sdělení veřejnosti) prostřednictvím družice.“

Rozhodnutí Nejvyššího soudu je žádoucí podrobit rozboru správnost jeho závěru, a to z především z důvodu jeho stručného odůvodnění, které nezůstává bez rozporů. Praktický význam nalezení odpovědi na položenou otázku spočívá v tom, zda kolektivní správci v České republice satelitním operátorům sdělujícím autorsky chráněná díla veřejnosti pomocí družice stanovovali výši odměny za užití těchto děl podle sazby jako za kabelový přenos v souladu se zákonem,[1] a to ve sledovaném období do účinnosti novely autorského zákona provedené zákonem č. 102/2017 Sb. účinné od 20. dubna 2017.

Podrobnější posouzení zkoumané otázky je potřebné také z důvodu, že spor, kterým se ve svém rozhodnutí zabýval Nejvyšší soud a soudy nižších instancí není v Česku jediným případem tohoto druhu.   

Kabelový přenos televizního a rozhlasového vysílání jako legislativní zkratka
Nejvyšší soud svým rozhodnutím potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně[2], jakož i rozsudek Vrchního soudu v Olomouci.[3] Krajský soud v Brně přitom dospěl k závěru, že: „v rámci eurokonformního výkladu aut. zák. pod legislativní zkratkou „kabelový přenos“ v tomto ustanovení je nutné rozumět (byť z jazykového hlediska poněkud nešťastně) i přenos prostřednictvím družice.“[4] Nejprve je proto potřebné ověřit správnost závěru, zda kabelový přenos v § 22 odst. 2 autorského zákona je nebo není legislativní zkratkou.  

Kabelovým přenosem ve smyslu § 22 odst. 2 autorského zákona je třeba rozumět pouze přenos po kabelu nebo případně systémem MMDS pomocí mikrovlnných frekvencí, jak uvádí k § 22 odst. 2 autorského zákona komentář k autorskému zákonu od Nakladatelství C. H. Beck ve svém 3., 4. a 5. vydání (Chaloupková – Holý).

Systém MMDS nicméně nelze zaměňovat s vysíláním nebo přenosem signálu pomocí družice. Navzdory tomu, že signál může být veden na družici a z družice k zemi mikrovlnným vlněním, samotná frekvence těchto vln neznamená, že by šlo o mikrovlnný systém podobný kabelovému v duchu autorského zákona.

V prostředí kolem nás se šíří mnoho signálů mikrovlnným vlněním, nicméně nelze tvrdit, že by každé mikrovlnné vlnění snad bylo mikrovlnným systémem v právním smyslu, na který pamatoval zákonodárce v § 22 odst. 2 autorského zákona.

Mikrovlnný systém je totiž pouze vícekanálový a vícebodový distribuční systém z angl. Multichanel Multipoint Distribution Systém (dále jen MMDS), který sloužil pro distribuci televizního signálu na území České republiky do konce roku 2001. Tento systém se používal na zavedení signálu vedeného kabelem typicky do koncových míst, kde nebylo technicky možné nebo hospodárné instalovat kabel. Systémem MMDS se nicméně signál nevysílal přes družici, nýbrž MMDS anténou, která se skládala z konvertoru, síta a zdroje. Veškeré komponenty systému MMDS se tudíž nacházely na Zemi.

Systém MMDS tedy nezahrnuje vysílání pomocí družice (zařízení nacházejícího se na orbitu Země) a zákonodárce v § 22 odst. 2 autorského zákona neužil ani pojmu „pomocí družice“. Jelikož systém MMDS není zaměnitelný se systémem vysílání nebo přenosu pomocí družice, je potřeba právně uzavřít, že zákonodárce pod pojem kabelový přenos v § 22 odst. 2 autorského zákona zahrnul přenos po kabelu nebo systémem MMDS. Nicméně nezahrnul přenos rozhlasového nebo televizního vysílání, který se uskutečňuje pomocí družice.

Ustanovení § 22 odst. 2 autorského zákona neobsahuje legislativní zkratku, která by zahrnovala vysílání nebo přenos pomocí družice. Žádná zkratka není zákonem stanovena, přičemž by ani nebyla věcně správná.

Lze proto uzavřít, že § 22 odst. 2 autorského zákona nelze vykládat v tom smyslu, že pojem „kabelový přenos rozhlasového nebo televizního díla“ zahrnuje také přenos rozhlasového nebo televizního vysílání, který se uskutečňuje pomocí družice. Nejde o legislativní zkratku, protože tak zákon nestanoví.

Povinná kolektivní správa

Druhou otázkou, kterou je nezbytné se za účelem ověření správnosti závěru Nejvyššího soudu zabývat, je otázka, zda kolektivní správci v České republice v období do účinnosti novely autorského zákona provedené zákonem č. 102/2017 Sb., účinné od 20. dubna 2017, byli zmocněni k povinné kolektivní správě v oblasti užití děl dle § 21 odst. 3 autorského zákona, nebo dle § 22 odst. 1 autorského zákona.  Touto otázkou se však Nejvyšší soud ani soudy nižších instancí nezabývaly.

V období do účinnosti novely autorského zákona provedené zákonem č. 102/2017 Sb. vymezoval práva kolektivně spravovaná § 96 autorského zákona. Ani jeden z odstavců § 96 však neodkazoval na užití díla způsobem vymezeným v § 21 odst. 3 autorského zákona nebo v § 22 odst. 1 autorského zákona.

Pro úplnost lze uvést, že § 96 odst. 1 písm. c) autorského zákona vymezoval, že povinně kolektivně spravovaným právem bylo právo na užití kabelovým přenosem děl, který je zakotven v § 22 odst. 2 autorského zákona. Ustanovení § 96 odst. 1 písm. c) autorského zákona nicméně nestanovilo, že by kolektivně spravovaným právem bylo také užití díla přenosem rozhlasového nebo televizního vysílání dle § 22 odst. 1 autorského zákona.

Pro vysvětlení této odlišnosti a zavedení kolektivní správy pouze pro užití díla kabelovým přenosem lze odkázat na komentář k autorskému zákonu (Telec, – Tůma, 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2007, s. 262): „Důvodem, proč autorský zákon pod vlivem komunitárního práva vymezuje výslovně kabelový přenos jako zvláštní druh přenosu rozhlasového nebo televizního vysílání je zvláštní licenční režim, který platí pro výkon předmětného výlučného autorského práva. Na rozdíl od ostatních forem přenosu rozhlasového nebo televizního vysílání ukládá komunitární právo (viz čl. 9 odst. 2 cit směrnice 93/83/EHS) členským státům povinnost zavést pro výkon autorského práva na kabelový přenos režim povinné kolektivní správy autorských práv [viz § 96 odst. 1 písm. c)]. Jedná se o formu obligatorního zákonného zastoupení. Výlučné autorské právo na kabelový přenos rozhlasového nebo televizního vysílání tedy autor nemůže vykonávat osobně, ale vždy pouze prostřednictvím příslušného kolektivního správce, a to i tehdy, kdy se nejedná o autora smluvně zastupovaného.“

Můžeme tedy dospět k závěru, že dle § 96 odst. 1 písm. c) autorského zákona ve znění účinném před novelou autorského zákona provedenou zákonem č. 102/2017 Sb., podléhalo povinné kolektivní správě právo na užití autorsky chráněných děl pouze a jenom kabelovým přenosem. Tedy právo na užití předmětů ochrany jiným způsobem přenosu, tj. technologií pozemního přenosu, technologií družice nebo technologií internetu, nepodléhalo povinné kolektivní správě ve smyslu § 96 odst. 1 písm. c) autorského zákona ve znění účinném před zmiňovanou novelou.

Právo na užití autorsky chráněných děl jinými způsoby přenosu, mohlo být vykonáváno na základě oprávnění k výkonu dobrovolné kolektivní správy. Po zmiňované novele autorského zákona je právo na užití předmětů ochrany přenosem rozhlasového nebo televizního vysílání vykonáváno již ex lege v rámci povinné kolektivní správy dle § 97d odst. 1 písm. c) autorského zákona bez jakékoli specifikace technologie tohoto přenosu. Tím se obě právní úpravy autorského zákona, tj. před novelou a po novele liší. Kontinuitu výkonu tohoto práva přitom zajišťují přechodná ustanovení čl. II zákona č. 102/2017 Sb.

K odpovědi na druhou otázku, můžeme uzavřít, že kolektivní správci v České republice v období do účinnosti novely autorského zákona provedené zákonem č. 102/2017 Sb., účinné od 20. dubna 2017, nebyli zmocněni k povinné kolektivní správě ani v oblasti užití děl dle § 21 odst. 3 autorského zákona, ani dle § 22 odst. 1 autorského zákona.

Možnost retroaktivity novely autorského zákona provedené zákonem č. 102/2017 Sb. a účinné od 20. dubna 2017

S předchozí otázkou nutně souvisí ověření předpokladu, zda novela autorského zákona provedená zákonem č. 102/2017 Sb. by mohla působit retroaktivně, a tedy zda kolektivní správci mohli být zmocněni k povinné kolektivní správě v oblasti užití děl způsobem dle § 22 odst. 1 autorského zákona také v období před účinností novely autorského zákona. Ani touto otázkou se však Nejvyšší soud ani soudy nižších instancí nezabývaly.

Po novele autorského zákona provedené zákonem č.102/2017 Sb. byla kolektivní správa místo § 96 upravena v § 97d autorského zákona. Jak jsme uvedli výše u předchozí otázky, § 96 odst. 1 písm. c) autorského zákona do účinnosti novely provedené zákonem č. 102/2017 Sb. vymezoval, že povinně kolektivně spravovaným právem bylo právo na užití kabelovým přenosem děl.

Ustanovení § 97d odst. 1 písm. c) autorského zákona od 20. dubna 2017 nově vymezuje, že povinně kolektivně spravovaným právem je právo na užití přenosem rozhlasového nebo televizního vysílání děl. Novelou autorského zákona č. 102/2017 Sb. byla tedy zavedena povinná kolektivní správa práva na užití jakýmkoliv přenosem rozhlasového nebo televizního vysílání děl, a zákonodárce šel nad rámec toho, co mu ukládala Směrnice Rady 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu (dále jen Směrnice 93/83). Nicméně zavedení povinné kolektivní správy práva na užití přenosem rozhlasového nebo televizního vysílání zákonem č. 102/2017 Sb. není možné vztahovat na období před účinností zákona č. 102/2017 Sb., tedy na období do 19. dubna 2017.

V případě, že v období do 19. dubna 2017 byla autorsky chráněná díla užívána jakýmkoliv přenosem rozhlasového nebo televizního vysílání - krom užití kabelovým přenosem nebo systémem MMDS -, tato práva si i v současnosti vypořádávají jednotliví držitelé těchto práv, ne však kolektivní správci.

Kolektivní správci byli oprávněni spravovat a vypořádávat práva na užití přenosem rozhlasového nebo televizního v období do 19. dubna 2017 jako povinně kolektivně spravované právo výhradně při jeho užití kabelovým přenosem nebo systémem MMDS.

Přechodná ustanovení zákona č. 102/2017 Sb. nestanovila, že by se kterákoliv jeho ustanovení měla aplikovat retroaktivně.[5] Jelikož jde o hmotněprávní normu, retroaktivní aplikace kolektivní správy na právo na užití jakýmkoliv přenosem rozhlasového nebo televizního v období do 19. dubna 2017 by odporovala základnímu právnímu principu, jakým je zákaz retroaktivity právních norem. Takovýto princip jako jeden z pilířů, na kterých je vybudován právní řád, by musel být eventuálně a zcela výjimečně prolomen zákonem, což se nestalo. A také by k tomu chyběl věcný důvod.

K odpovědi na třetí otázku můžeme uzavřít, že novelu autorského zákona provedenou zákonem č. 102/2017 Sb. není možné vykládat tak, že by povinná kolektivní správa byla zavedena retroaktivně a že kolektivní správci byli zmocněni k povinné kolektivní správě v oblasti užití děl způsobem dle § 22 odst. 1 autorského zákona také v období před účinností novely autorského zákona provedené zákonem č. 102/2017 Sb. a účinné od 20. dubna 2017.

Eurokonformní výklad aneb o poměru české a evropsko-unijní právní úpravy v posuzovaném případě  

Jako čtvrtou otázkou je nezbytné se zabývat poměrem české a evropsko-unijní právní úpravy, resp. výkladem použitých právních norem v dotčeném případě. Je tomu tak z důvodu, že Nejvyšší soud, jakož i soudy nižších stupňů opřely své závěry právě o eurokonformní výklad autorského zákona, podle kterého je třeba chápat kabelový přenos jako legislativní zkratku a zahrnout pod tento pojem i přenos pomocí družice.[6]   

K objasnění správnosti závěrů dosažených pomocí eurokonformního výkladu autorského zákona, je potřeba provést nejprve výklad definice kabelového přenosu ve Směrnici 93/83 a následně srovnat úpravu § 21 autorského zákona a § 22 autorského zákona ve smyslu judikatury Ústavního soudu.

Před konkrétním zaměřením na jednotlivá ustanovení lze připomenout konstantní judikaturu Ústavního soudu, ze které plyne, že právní normy se mají primárně vykládat za pomoci jazykového výkladu.[7] Vedle toho je ovšem nutné nevyužívat pouze izolovaně jazykový výklad, ale využít také jiné metody výkladu, aby mohly být právní normy vykládány podle svého skutečného významu a účelu (smyslu).[8]

Výkladu podrobíme článek 1 odst. 3 Směrnice 93/83, který stanoví: „Pro účely této směrnice se „kabelovým přenosem“ rozumí současný, neměněný a nekrácený přenos kabelem nebo mikrovlnným systémem pro příjem veřejností původního přenosu z jiného členského státu pevnými linkami nebo vzduchem, včetně družice, televizního nebo rozhlasového programu zamýšleného pro příjem veřejností.“

Z jazykového znění (prvotní přiblížení smyslu) tohoto ustanovení plyne, že součástí kabelového přenosu je přenos kabelem či mikrovlnným systémem, kdy kabelem se myslí kabel fyzicky spojující jednotlivá místa, mezi kterými přenáší signál, zatímco mikrovlnným systémem je vícekanálový a vícebodový distribuční systém MMDS. MMDS, jak jsme již uvedli výše, je bezdrátovým prvkem televizního kabelového rozvodu používaným k „přemostění“ pro kabel nedostupných míst a používal se pouze na vzdálenosti v řádech kilometrů. Signál byl v rámci MMDS vysílán mikrovlnami mezi dvěma anténami, které byly obě umístěny na povrchu Země (oproti vysílání z družice na orbitu Země). MMDS nelze proto interpretovat jako obecné označení technologie zahrnující přenos pomocí družice.[9]

Tento závěr vyplývá i z bodu 10 části 2, kapitoly I, s. 36, zdůvodnění návrhu Směrnice 93/83 ze dne 11. září 1991 (dále jen Důvodová zpráva Směrnice 93/83), jenž pro zamezení pochybností vysvětluje, že pro použití definice „kabelový přenos“ není rozhodující, jakou technologií se vysílá původní signál přebíraný do kabelového systému. Tento signál může být před vložením do kabelového systému přenášen pevnými linkami nebo vzduchem, včetně družice. Jazykový výklad článku 1 odst. 3 Směrnice 93/83 však v žádném případě neumožňuje výklad, že „kabelovým přenosem“ je i družicové vysílání. Pro takový výklad by článek 1 odst. 3 Směrnice 93/83 musel znít takto:

„Pro účely této směrnice se „kabelovým přenosem“ rozumí současný, neměněný a nekrácený přenos kabelem nebo mikrovlnným systémem, včetně družice, pro příjem veřejností původního přenosu z jiného členského státu pevnými linkami nebo vzduchem, televizního nebo rozhlasového programu zamýšleného pro příjem veřejností.“

Nicméně tak tomu není a sousloví „včetně družice“ v obratu „příjem … pevnými linkami či vzduchem, včetně družice“ v rámci uvedené definice pouze odkazuje na příklad technologie, jakou se vysílá původní televizní nebo rozhlasový signál, který je pak přebíraný do kabelového přenosu.

Evropsko-unijní zákonodárce také výslovně omezil použití definice pojmu „kabelový přenos“ pouze pro účely jednoho konkrétního předpisu, a to Směrnice 93/83. Ostatně použití definice pojmu pouze pro účely konkrétního předpisu představuje standardní legislativní metodu, která je využívána i v České republice. Zároveň využití takto definovaného pojmu je omezeno pouze v rámci tohoto konkrétního předpisu a nelze je bez dalšího použít jinde.[10]

Podle § 21 odst. 1 autorského zákona platí, že: „Vysíláním díla rozhlasem nebo televizí se rozumí zpřístupňování díla rozhlasem či televizí a jiné takové zpřístupňování díla jakýmikoli jinými prostředky sloužícími k šíření zvuků nebo obrazů a zvuků nebo jejich vyjádření bezdrátově nebo po drátě, včetně šíření po kabelu nebo vysílání pomocí družice, původním vysílatelem.“

Z jazykového výkladu § 21 odst. 1 autorského zákona plyne, že zákonodárce zvolil extenzivní definici, ve které pro zamezení jakýchkoli pochybností výslovně uvedl, že zahrnuje šíření po kabelu nebo vysílání pomocí družice. Tedy na tomto místě zákonodárce záměrně zmínil vedle sebe kabel i družici. Co se pojmu družice týká, pracuje s ní následně autorský zákon dále v § 21 autorského zákona, kde je upraven celý zvláštní režim vyplývající z evropsko-unijní úpravy práva na sdělování veřejnosti pomocí družice. Nicméně dále již zákonodárce tento pojem neužívá, což při zkoumání smyslu zákona nelze považovat za nedůslednost zákonodárce, ale za jeho záměr stanovit v § 21 autorského zákona zvláštní režim. Jinými slovy, skutečnost, že v § 22 autorského zákona absentuje užití pojmu družice, není mezerou v právu vzniklou nedůsledností či nevědomostí zákonodárce, ale jeho záměrem (úmyslem). Jedná se odlišný případ od situace, kdy zákonodárce s určitou technologií nepočítal, typicky např. internet a internetové zpravodajství ve vztahu ke zpravodajské licenci a ochraně osobnosti.[11]

Oproti tomu z § 22 odst. 1 autorského zákona vyplývá, že se jedná o generální definici přenosu rozhlasového a televizního vysílání. Při porovnání s definicí obsaženou v § 21 odst. 1 autorského zákona je zřejmé, že zákonodárce nepovažoval za nutné na tomto místě upravit zvláštní případy přenosu. Z § 22 odst. 2 autorského zákona pak vyplývá, že se jedná o zvláštní způsob přenosu rozhlasového a televizního vysílání, který vyžadoval speciální úpravu. V tomto případě považoval zákonodárce za vhodné upravit přenos, který se uskutečňuje po kabelu či mikrovlnným systémem.

Je zřejmé, že zákonodárce v § 22 odst. 2 vůbec nezmínil družici, ač tak výslovně učinil v § 21 odst. 1 autorského zákona, kde vedle sebe uvedl právě kabel a družici. Pokud by tedy zákonodárce měl záměr zahrnout sdělování veřejnosti pomocí družice do § 22 odst. 2 autorského zákona, učinil by tak výslovně, jelikož technologie sdělování prostřednictvím družice v době přijímání autorského zákona již existovala, dále tak učinil již v § 21 odst. 1 autorského zákona, a navíc samozřejmě existovala Směrnice 93/83, která oproti autorskému zákonu pojem „kabelový přenos“ definuje a navíc družici pod něj nezahrnuje.

K odpovědi na čtvrtou otázku lze uzavřít, že na základě eurokonformního ani jiného výkladu nelze dospět k závěru, že kabelový přenos rozhlasového nebo televizního díla zahrnuje přenos pomocí družice z důvodu, že se jedná o legislativní zkratku.

Nesprávnost posouzení a aplikace eurokonformního výkladu Nejvyšším soudem

Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 22 odst. 2 autorského zákona je možno vyložit za pomoci eurokonformního výkladu tak, že pod pojem „kabelový přenos“ uvedený v tomto ustanovení lze zahrnout i přenos (sdělení veřejnosti) prostřednictvím družice.

Paradoxně však sám Nejvyšší soud v souladu s evropskými předpisy nepostupoval a neaplikoval Směrnici 93/83 ani rozhodnutí Soudního dvora EU. Takový postup je překvapivý, pokud závěr má být opřen o eurokonformní výklad. Nejvyšší soud k tomu dovodil, že kabelový přenos zahrnuje přenos pomocí družice, protože pojem „bezdrátové vysílání“ uvedený v článcích 6, 7, 8 a 10 Směrnice Rady 92/100/EHS ze dne 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem (dále jen „Směrnice 92/100“) zahrnuje pro účely Směrnice 93/83 také sdělení veřejnosti pomocí družice. Výše uvedené je jedinou úvahou, kterou lze z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu k závěru, ke kterému dospěl, přiřadit.

Pojem „bezdrátové vysílání“ ovšem není totožný s pojmem „kabelový přenos“. Článek 4 Směrnice 93/83 je uveden v kapitole II Směrnice 93/83, která se věnuje pouze vysílání programů pomocí družice, nikoliv kabelovému přenosu, kterému se věnuje kapitola III Směrnice 93/83.

Nesprávné posouzení spočívá v opomenutí, že v článku 6 odst. 2 Směrnice 92/100 je uvedeno, že: „Členské státy stanoví pro vysílací organizace výlučné právo udělit svolení nebo zakázat záznam jejich vysílání, bez ohledu na to, zda jde o bezdrátové vysílání nebo vysílání po drátě, pomocí kabelu či družice.“ Toto ustanovení potvrzuje, že evropsko-unijní zákonodárce rozlišuje mezi bezdrátovým vysíláním a vysíláním pomocí družice, a dále, že ani bezdrátové vysílání ani vysílání pomocí družice nepovažuje za vysílání pomocí kabelu.

Nejvyšší soud se nezabýval otázkou (viz výše), zda kolektivní správce na základě zákona a oprávnění Ministerstva kultury je aktivně legitimován k vedení sporu v rozsahu povinné kolektivní správy, jelikož je oprávněn k povinné kolektivní správě pouze v oblasti § 22 odst. 2 autorského zákona, a ne v oblasti § 22 odst. 1 autorského zákona.

Jak je shora argumentačně podloženo, při posuzování předmětné otázky Nejvyšší soud potvrdil extenzivní výklad autorského zákona, pro který nebyl věcný důvod, aniž by se zabýval dílčími otázkami, kterými je třeba se k nalezení odpovědi na položenou otázku zabývat.[12]

Závěr

Ustanovení § 22 odst. 2 autorského zákona nelze vykládat eurokonformním ani jiným výkladem tak, že pojem kabelový přenos rozhlasového nebo televizního díla zahrnuje také přenos rozhlasového nebo televizního vysílání, který se uskutečňuje pomocí družice. Nejde o legislativní zkratku. Kolektivní správci v České republice v období do účinnosti novely autorského zákona provedené zákonem č. 102/2017 Sb., účinné od 20. dubna 2017, nebyli zmocněni k povinné kolektivní správě ani v oblasti užití děl dle § 21 odst. 3 autorského zákona, ani dle § 22 odst. 1 autorského zákona. Novelu autorského zákona provedenou zákonem
č. 102/2017 Sb. není možné vykládat tak, že by povinná kolektivní správa byla zavedena retroaktivně a že kolektivní správci byli zmocněni k povinné kolektivní správě v oblasti užití děl způsobem dle § 22 odst. 1 autorského zákona také v období před účinností novely autorského zákona provedené zákonem č. 102/2017 Sb. a účinné od 20. dubna 2017.

Předmětné ustanovení dopadá na případy stanovení sazby odměn za užití autorsky chráněných děl kolektivními správci satelitním operátorům podle sazby za kabelový přenos. Této sazbě nebyla činnost satelitní operátorů do účinnosti novely autorského zákona provedené zákonem č. 102/2017 Sb. a účinné od 20. dubna 2017 podřízená. Toto pravidlo je třeba aplikovat na všechny případy, kdy k přenosu autorsky chráněných děl docházelo pomocí družice. Sazbu odměny nemůže kolektivní správce stanovovat nad rámec zákona.

JUDr. Petr Prchal je advokátem a odborným asistentem na katedře soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. 

JUDr. Ivo Telec je profesorem občanského práva a vedoucím katedry soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, advokátem a mezinárodním rozhodcem.