K respektu a ochraně autonomie vůle smluvních stran

Neposoudí-li obecné soudy individuální okolnosti každého případu ve všech souvislostech, nerespektují princip autonomie vůle subjektů soukromého práva a dají přednost výkladu, který vede k závěru o neplatnosti daného právního jednání, poruší právo na spravedlivý proces a soudní ochranu a na ochranu vlastnického práva a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se domáhala zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a namítala i odepření spravedlnosti podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). 

Z obsahu ústavní stížnosti a spisu obvodního soudu vyplynulo, že vedlejší účastníci se žalobou podanou u obvodního soudu, domáhali určení, že předmětná bytová jednotka se spoluvlastnickým podílem na budově a pozemku se ke dni 11. 9. 2013 nacházela ve společném jmění manželů P. 

V posuzované věci byl uzavřen soubor smluv, konkrétně šlo o:

1) Smlouvu o smlouvě budoucí, věcném břemenu a zástavní smlouvu ze dne 31. 7. 2002, ve které byla cena za převod jednotky stanovena ve výši 265 405 Kč, přičemž bylo ujednáno, že kupní cena je vypořádána, a tím je i vypořádána smlouva o půjčce 265 405 Kč včetně příslušenství. Touto smlouvou se strany zavázaly rovněž zřídit věcné břemeno doživotního práva bydlení, dále byla v části B jmenované smlouvy uzavřena smlouva o budoucí zástavní smlouvě, kterou mělo být zřízeno zástavní právo ve prospěch stěžovatelky jako zástavního věřitele,

2) Smlouvu o půjčce ze dne 31. 7. 2002, na jejímž základě se stěžovatelka jako věřitelka zavázala manželům P. půjčit částku 265 405 Kč za účelem úhrady kupní ceny bytu, manželé P.se zavázali půjčku vrátit ve lhůtě do tří let od zápisu vkladu vlastnického práva, a to formou převodu těchto nemovitostí do vlastnictví věřitele,

3) Kupní smlouvu mezi městskou částí a manželi P.na prodej bytové jednotky a podílu na domu ze dne 23. 10. 2002 s ustanovením o věcném předkupním právu na dobu tří let. Právní účinky vkladu nastaly dnem 27. 1. 2003,

4) Vklad vlastnického práva pro manžele P., kdy tito nabyli vlastnické právo k bytu na základě kupní smlouvy uzavřené s městskou částí ze dne 23. 10. 2002,

5) Kupní smlouvu mezi městskou částí a manželi P. na podíl na pozemku ze dne 23. 10. 2004 bez ustanovení o věcném předkupním právu. Právní účinky vkladu nastaly 13. 2. 2005,

6) Vklad vlastnického práva pro manžele P., kdy tito nabyli vlastnické právo k pozemku na základě kupní smlouvy uzavřené s městskou částí ze dne 23. 10. 2004,

7) Kupní smlouvu a smlouvu o věcném břemenu č. 1 ze dne 2. 9. 2003, která byla uzavřena mezi manželi P. jakožto prodávajícími a stěžovatelkou, jakožto kupující, kdy jejím předmětem byl převod vlastnického práva k bytu a podílu na domu a kdy kupní cena byla 195 740 Kč, která byla vypořádána uvolněním části půjčky deponované v úschově právního zástupce stěžovatelky,

8) Zástavní smlouvu ze dne 22. 1. 2004, uzavřenou mezi manželi P. a stěžovatelkou, v jejíž prospěch bylo zřízeno zástavní právo k bytu, kterým zajistili smlouvu o půjčce,

9) Kupní smlouvu č. 2 uzavřenou mezi manželi P. a stěžovatelkou dne 1. 8. 2005, na jejímž základě byl převeden pozemek do vlastnictví stěžovatelky za kupní cenu 60 878 Kč, kdy její úhrada byla vypořádána uvolněním z úschovy právního zástupce stěžovatelky,

10) Vklad vlastnického práva pro stěžovatelku na základě Kupní smlouvy č. 1 k bytu a vklad práva doživotního bydlení ve prospěch manželů P., který byl povolen rozhodnutím katastrálního úřadu s právními účinky vkladu kde dni 13. 4. 2006,

11) Vklad vlastnického práva pro stěžovatelku k pozemku na základě Kupní smlouvy č. 2, který byl povolen rozhodnutím katastrálního úřadu ke dni 19. 2. 2008. 

Vedlejší účastníci, kteří po úmrtí manželů P. v roce 2013 jako jejich dědicové uplatnili v rámci dědického řízení podanou žalobou své vlastnické právo na předmětnou bytovou jednotku, měli za to, že obě kupní smlouvy uzavřené mezi manželi P. a stěžovatelkou podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), jsou absolutně neplatné, neboť jde o právní úkony simulované, kdy jimi mělo být zastřeno sjednání tzv. propadné zástavy. K tomu uvedli, že z předmětných smluv je zřejmé, že stěžovatelka nikdy nepředpokládala, že by půjčka měla být manželi P. vrácena a že účelem smluv bylo započtení vzájemných pohledávek a dále, že vzbuzuje pochybnosti, zda půjčka byla stěžovatelkou vůbec poskytnuta, když stěžovatelka měla finanční prostředky pod svojí kontrolou uložené u svého právního zástupce. Vedlejší účastníci tvrdili, že stěžovatelka zneužila při uzavírání předmětných smluv důvěry, neznalosti a vyššího věku zůstavitelů s cílem získat za nepřiměřeně výhodných podmínek předmětné nemovitosti, kdy manželé P. byli ve věku více než 70 let, v problematice se neorientovali, nebyli právně zastoupeni a měli důvěru vůči jednateli stěžovatelky. 

Stěžovatelka nárok uplatněný v žalobě neuznala a namítala, že nemovitosti nabyla na základě kupních smluv uzavřených dne 2. 9. 2003 a dne 1. 8. 2005 s manželi P. Uzavření těchto kupních smluv předcházely kupní smlouvy, uzavřené manželi P. s městskou částí dne 23. 10. 2002 a 23. 10. 2004, přičemž manželé P. z důvodu, že jejich děti jim nebyly ochotny přispět na koupi bytu od městské části, uzavřeli Smlouvu o budoucí kupní smlouvě, věcném břemenu a zástavní smlouvě se stěžovatelkou dne 31. 7. 2002, na jejímž základě stěžovatelka poskytla manželům P. půjčku na zaplacení kupní ceny ve výši 265 405 Kč včetně příslušenství s tím, že manželé P. převedou na stěžovatelku vlastnické právo k předmětnému bytu a příslušenství, a až do své smrti budou platit pouze za služby s nájmem bytu spojené, opravy a další výdaje bude platit stěžovatelka.  

Obvodní soud žalobě vyhověl. Na základě odvolání, podaného stěžovatelkou městský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný. Dovolání podané stěžovatelkou Nejvyšší soud usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), neboť v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud. 

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila nesouhlas s napadenými rozhodnutími a namítala, že pokud by se ve věci rozhodující soudy řídily § 34 a § 35 odst. 2 o. z., při posuzování smlouvy o půjčce, dovodily by, že toto smluvní ujednání bylo smlouvou kupní podle § 588 o. z. Podle názoru stěžovatelky byly peněžní prostředky poskytnuté stěžovatelkou manželům P. zálohami na kupní cenu nemovitostí podle Smlouvy o budoucí smlouvě ze dne 31. 7. 2002. Ačkoli byl proveden důkaz příslušnými listinami, soud tato tvrzení nevzal vůbec v úvahu, čímž porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Obecné soudy se neřídily vůlí účastníků řízení při uzavírání souboru smluv a vyložily ji zcela svévolně jinak. Stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy v posuzované věci smlouvy posuzovaly podle formálního označení a nikoliv podle jejich obsahu a vůle smluvních stran.  

Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.      

Obvodní soud vyšel ze zjištění, že vedlejší účastníci jako osoby tvrdící existenci vlastnického práva zůstavitelů - manželů P., jejichž jsou právními nástupci, mají naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. V odůvodnění napadeného rozsudku obvodní soud uvedl, že zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené. Zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zástavy.  O neplatné sjednání tzv. propadné zástavy jde, jestliže je smlouva o převodu zástavy do vlastnictví zástavního věřitele uzavřena dříve, než vzniklo právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy způsoby uvedenými v zákoně. Podstatné přitom je, zda záměr převést vlastnictví zástavy jako způsob uspokojení pohledávek ze zástavní smlouvy, projevily smluvní strany v době, kdy již vzniklo nejen samotné zástavní právo k zástavě, ale i nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy. Z toho obvodní soud dovodil, že dvě kupní smlouvy uzavřené mezi manželi P. a stěžovatelkou dne 2. 9. 2003 a 1. 8. 2005, na jejichž základě nabyla stěžovatelka vlastnické právo k bytové jednotce a příslušnému podílu na pozemku, je podle § 39 občanského zákoníku neplatná, neboť se jednalo o simulovaný právní úkon, jehož účelem bylo zastření sjednání tzv. propadné zástavy; resp. realizací sjednaného zajištění mělo dojít k převodu vlastnického práva na zástavní věřitele (tj. k propadnutí zástavy). Námitky stěžovatelky, že vůle manželů P. byla formulována svobodně, vážně, určitě a srozumitelně, a že vedlejší účastníci zkreslují a přizpůsobují smluvní vztah mezi stěžovatelkou a rodiči, resp. prarodiči vedlejších účastníků tak, aby dovodili a zdůvodnili, že zástavní smlouva, kupní smlouvy i smlouva o půjčce jsou absolutně neplatné, na závěru, že skutečným smyslem předmětných smluv bylo sjednání tzv. propadné zástavy, nemohou nic změnit. 

Městský soud se se závěrem soudu prvního stupně ztotožnil s tím, že kupní smlouvy samy o sobě zákonu neodporují, ale je třeba situaci posoudit v kontextu ostatních smluvních ujednání souběžně uzavřených. Pokud z nich vyplývá, že kupní smlouva, stejně jako smlouva o zřízení zástavního práva, byla uzavřena za účelem zajištění smlouvy o půjčce, a že realizací mělo dojít k převodu vlastnického práva k zástavě na zástavního věřitele, tedy k propadnutí zástavy, je taková smlouva pro obcházení kogentních ustanovení zákona o realizaci zástavního práva neplatná podle § 39 o. z. 

Ústavní soud v minulosti vyslovil, že vznik závazkových vztahů musí vycházet zejména z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, neboť jde o zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře autonomii vůle dovodil též z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)]. 

Ústavní soud konstatoval, že spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431)]. 

Ústavní soud poukázal na to, že principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí, a zpravidla tak i jejich protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, přičemž zásada právního státu libovůli v rozhodování orgánů veřejné moci zakazuje [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 183/03 (N 175/38 SbNU 399), nález ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17) a nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 2568/07 (N 20/48 SbNU 213)]. Porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny pak „…může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně - nebo tím spíše - pokud byla účastníkem řízení namítána, nicméně obecný soud ji v celém souhrnu posuzovaných skutečností právně nezhodnotil, aniž by dostatečným způsobem odůvodnil např. její irelevantnost“ [srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 620/02 (N 177/35 SbNU 365), či nález ze dne 11. 3. 2008 sp. zn. I. ÚS 274/04 (N 53/48 SbNU 607)]. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mimo jiné i libovůle, zakázané v čl. 2 odst. 2 Listiny. 

Ústavní soud poukázal na nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.), ve kterém vyslovil názor, že: „(…) je zcela nezbytné, aby rozhodnutí obecných soudů nejen odpovídala zákonu v meritu věci a byla vydávána za plného respektu k procesním normám, ale aby také odůvodnění vydaných rozhodnutí ve vztahu k zmíněnému účelu odpovídalo kritériím daným ustanovením § 157 odst. 2 in fine, odst. 3 o. s. ř., neboť jen věcně správná (zákonu zcela odpovídající) rozhodnutí a náležitě, tj. zákonem vyžadovaným způsobem, odůvodněná rozhodnutí naplňují - jako neoddělitelná součást „stanoveného postupu“ - ústavní kritéria plynoucí z Listiny (čl. 38 odst. 1). Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace nastávají obdobné následky vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale též i se zásadami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jak jim Ústavní soud rozumí.“ 

Ve světle uvedených kritérií Ústavní soud dovodil, že napadenými rozhodnutími bylo právo stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces porušeno. V posuzované věci skutková zjištění a právní závěry jsou v přímém protikladu s provedenými důkazy. Soud prvního stupně námitky stěžovatelky ohledně projevu vůle účastníků předmětných smluv pokládal za nedůvodné, aniž by tuto nedůvodnost řádně odůvodnil. Přitom z obsahu předložených smluv zcela jednoznačně vyplývá, že úmyslem stěžovatelky nebylo „ošálit“ prodávající ani obejít zákonný zákaz propadné zástavy, nýbrž společným úmyslem účastníků předmětných smluv bylo obejít smluvní předkupní právo hlavního města Prahy a městské části. Smyslem celé transakce bylo od počátku převedení bytové jednotky do vlastnictví stěžovatelky a s tím byli vedlejší účastníci řízení (resp. jejich právní předchůdci) srozuměni. 

Ústavní soud konstatoval, že při posuzování věci se soud nemůže spokojit s úzce formalistickým pohledem, a to že skutečným smyslem předmětných smluv bylo sjednání tzv. propadné zástavy, ale musí hledat ekonomickou kauzu, hospodářský účel, ke kterému jednotlivé právní kroky stran směřují. Z pohledu hospodářské kauzy (je-li jasná), pak vykládá obsah právního jednání a posuzuje jeho soulad se zákonem a dobrými mravy. Aktivně legitimovaná k podání žaloby v tomto případě by byla spíše obec, jejíž předkupní právo mělo být pominuto, nikoliv jedna ze stran transakce. 

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dovodil, že obecné soudy se v projednávané věci řádně nezabývaly projevem vůle smluvních stran, s námitkami vznesenými stěžovatelkou se řádně nevypořádaly a soustředily se výhradně na otázku tzv. propadné zástavy, která na danou věc ani nedopadá, neboť účelem právního jednání bylo dosažení zcela jiného hospodářského účelu. Ústavní soud za podstatné v posuzované věci považuje, že předmětné smlouvy znaky institutu tzv. propadné zástavy ve smyslu judikatury obecných soudů nenaplňují. Obecné soudy zcela pominuly klíčovou otázku úmyslu účastníků při uzavírání smluv, a proto nelze jejich skutková zjištění považovat za ucelená a kompletní. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jsou podle názoru Ústavního soudu v tomto směru nedostatečná a v konečném důsledku nepřezkoumatelná. 

Ústavní soud poukázal na to, že ne každá transakce, při níž je kupní cena za převod nemovitosti započítávána vůči pohledávce kupujícího, musí být automaticky neplatná z důvodu existence propadné zástavy. Podstatný při určení neplatnosti je vždy smysl takového ujednání. Ústavní soud připomenul, že respekt a ochranu autonomie vůle přirozeně považoval ve své předchozí judikatuře a stále považuje za zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 128/06 (N 235/55 SbNU 267)]. 

Ústavní soud dále uvedl, že vzájemné vztahy účastníků, které spolu zcela jednoznačně souvisejí a podmiňují se, je třeba vnímat v celém jejich kontextu a takto je posuzovat. Významné z tohoto pohledu není nominální označení jednotlivých smluv a jejich formální oddělenost, neboť právní úkony je třeba v souladu s § 35 odst. 2 o. z., vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Obecné soudy dovodily, že realizací souboru smluv mělo dojít k převodu vlastnického práva k zástavě na zástavního věřitele, tedy k propadnutí zástavy, a proto je taková smlouva pro obcházení kogentních ustanovení zákona o realizaci zástavního práva neplatná podle § 39 o. z. Přitom v daném případě je zcela nepochybná vůle obou účastníků v tom směru, že uzavření kupních smluv a prodej předmětných nemovitostí jsou kompenzací za předcházející úhradu kupní ceny za tyto nemovitosti. Za těchto okolností jde o nabytí vlastnického práva za půjčenou částku. Na posuzovanou věc tak podle Ústavního soudu nelze tvrzení o propadné zástavě aplikovat a Ústavní soud považuje takovou interpretaci za extrémní a svévolnou, a tudíž vybočující z mezí ústavnosti. Smyslem zákonného zákazu propadné zástavy je totiž ochrana dlužníka před jeho vlastním neuváženým jednáním při získávání úvěru nebo zápůjčky, které může vést k neočekávané a nežádané ztrátě vlastnického práva dlužníka k předmětu zástavy. V posuzovaném případě však ze smluvního jednání vyplývá zřejmá a přímá vůle manželů P. vlastnické právo k předmětnému bytu na stěžovatelku převést. 

Ústavní soud konstatoval, že moc soudní je povolána k ochraně práv vlastníků, současně je třeba brát zřetel na princip autonomie vůle subjektů soukromého práva, vyjádřený v čl. 2 odst. 3 Listiny a v čl. 2 odst. 4 Ústavy a dávat mu - dovolují-li to okolnosti případu - přednost před výkladem, který vede k závěru o neplatnosti daného právního jednání. Obecné soudy se v napadených rozhodnutích s tvrzeními stěžovatelky nikterak nevypořádaly a pouze čistě mechanicky dospěly k závěru, že účastníci smlouvy obcházeli zákaz tzv. propadné zástavy, a to aniž by se byť jen pokusily zohlednit zásadu pacta sunt servanda, plynoucí z čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy, aniž by šetřily podstatu ústavněprávního principu autonomie vůle, podle kterého musí indikace neplatnosti právního jednání představovat poslední, nikoliv (zjevně) první možnost výkladu (srov. nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3646/13, dostupný na http://nalus.usoud.cz) postupem neposkytly ochranu jejímu vlastnickému právu k nároku, který jí vznikl 13. 4. 2006, resp. 19. 2. 2008, a porušily tak její právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.      

Ústavní soud shledal pro nalézání práva určujícím, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - obdobně jako v dané věci - komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Přičemž v rovině podústavního práva je nutné vždy posuzovat individuální okolnosti daného případu ve všech souvislostech za účelem dodržení shora uvedených ústavněprávních principů [srov. např. nález ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345)]; pokud obecné soudy tímto způsobem nepostupovaly, jako se stalo v předmětné věci, porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud konstatoval, že napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na svobodné jednání podle čl. 2 odst. 3 Listiny a se zásadou pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy. 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu