NS: K právnímu režimu vad spočívajících v neschopnosti vodicího psa disponovat vlastnostmi stanovenými právními předpisy ve vztahu k osobám se zdravotním postižením

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1201/2017 

K věci: 

Soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 272 362 Kč oproti vydání vodicího psa – feny bez průkazu původu – křížence retrievera a australského ovčáka jménem M.

Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.

Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobkyně jako kupující a žalovaná jako prodávající uzavřely 1. 9. 2013 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl „vodicí pes M., hnědý melír (red merle), labradorský retriever x australský ovčák, číslo čipu“ (dále jako „vodicí pes“), jeho předání a následný servis. Sjednaná cena vodicího psa (zahrnující náklady předání a zaškolení) činila 271 320 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Žalobkyně (kupující) písemně potvrdila, že psa převzala v dobré zdravotní kondici, že byla řádně poučena, jak o něho pečovat, a zaškolena, jak ho užívat. Vodicí pes vykazoval vady (ze znaleckého posudku znalce Stanislava Beníška z 22. 10. 2013 soudy vzaly za prokázané, že pes svými povahovými vlastnostmi ani stavem cvičenosti nesplňuje kritéria přílohy 2 vyhlášky č. 388/2011 Sb.), které žalobkyně u žalované vytkla dopisem z 27. 11. 2013. Dopisem ze dne 24. 1. 2014 žalobkyně odstoupila od kupní smlouvy; částka, kterou po žalované oproti vydání vodicího psa požaduje zaplatit, sestává z ceny vodicího psa ve výši 271 320 Kč a nutných nákladů ve výši 8 042 Kč, které zaplatila za znalecký posudek.

Na podkladě uvedených zjištění soudy obou stupňů posoudily právní vztah účastnic podle zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen obč. zák. č. 40/1964 Sb. (viz § 3028 zák. č. 89/2012 Sb.). Shodně dovodily, že účastnice uzavřely kupní smlouvu podle § 588 a násl. obč. zák. č. 40/1964 Sb., že předmět smlouvy – vodicí pes – vykazoval vady, a žalobkyni tak svědčí právo z titulu odpovědnosti za vady věci podle § 597 odst. 1 a 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb. Právní názory soudů obou stupňů se rozešly v posouzení, zda žalobkyně vytkla vady vodicího psa v zákonné lhůtě podle § 599 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb., tj. včas.

Zatímco soud prvního stupně dovodil, že vodicí pes jako kompenzační pomůcka pro nevidomou osobu nemůže být posuzován pouze jako zvíře, jehož vady je třeba reklamovat ve lhůtě šesti týdnů, a dospěl k závěru, že žalobkyně měla na vytknutí vad šest měsíců od převzetí vodicího psa, odvolací soud tomuto závěru nepřisvědčil s tím, že nemá oporu v zákoně. I pes vycvičený ke speciálním činnostem zůstává z povahy věci stále zvířetem a ve smyslu občanského zákoníku věcí, která měla mít v době předání výslovně vymíněné nebo obvyklé vlastnosti. Pokud nedostatek těchto vlastností činil psa neupotřebitelným, mohla žalobkyně od smlouvy odstoupit ve lhůtě šesti týdnů, a jestliže tak ne­učinila, její právo z titulu odpovědnosti za vady věci zaniklo.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné, neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil charakter vadné věci, jestliže vodicího psa pro účely reklamace vyhodnotil pouze jako zvíře a na základě toho určil nesprávně prekluzivní lhůtu k uplatnění vad podle § 599 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. Akcentuje, že nereklamovala vady psa, tj. nedostatek vlastností obvyklých pro daný druh zvířete (např. zdravotní stav nebo základní charakterové vlastnosti obvyklé u příslušné rasy), nýbrž vady kompenzační pomůcky. Má za to, že M. se speciálním výcvikem stala „něčím více, stala se zvláštní pomůckou pro těžce zrakově postižené – vodicím psem“ podle § 9 odst. 12 zák. č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, přičemž vlastnosti vodicího psa stanoví vyhláška č. 388/2011 Sb. Žalovaná se zavázala psa vycvičit k určenému účelu, a tím mu přivodit specifické vlastnosti, resp. učinit z něj zvláštní pomůcku pro osoby s těžkým zrakovým postižením: reklamované vady jsou vadami kompenzační pomůcky a jsou přímým důsledkem nekvalitní práce žalované.

Kromě uvedeného žalobkyně odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posuzoval platnost kupní smlouvy (při jejím uzavření nebyly naplněny požadavky § 40 odst. 5  obč. zák. č. 40/1964 Sb. na podpis smlouvy nevidomou osobou) i typ této smlouvy (jedná se spíše o smlouvu o dílo) a že nevzal v úvahu, že se jedná o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 52 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb., a proto nesprávně poměřoval odpovědnost za vady předmětu koupě ust. § 597 obč. zák. č. 40/1964 Sb. namísto § 616 a § 620 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. Ze všech uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit jí do tří dnů od právní moci rozsudku 272 362 Kč oproti vydání blíže specifikovaného vodicího psa.

Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo jako nedůvodné zamítnuto. Podrobně se vyjádřila ke všem dovolacím námitkám (některé považuje za nepřípustné novum) a zcela se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. 

Z odůvodnění: 

Dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně na posouzení, zda vodicího psa lze z hlediska § 599 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. zařadit výhradně do kategorie věc – zvíře.

Prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně zpochybnila závěr odvolacího soudu, že svá práva z titulu odpovědnosti za vady vodicího psa neuplatnila včas, neučinila-li tak ve lhůtě šesti týdnů určené pro vytknutí vad zvířat.

Podle § 597 obč. zák. č. 40/1964 Sb. jestliže dodatečně vyjde najevo vada, na kterou prodávající kupujícího neupozornil, má kupující právo na přiměřenou slevu ze sjednané ceny odpovídající povaze a rozsahu vady; jde-li o vadu, která činí věc neupotřebitelnou, má též právo od smlouvy odstoupit (odst. 1). Právo odstoupit od smlouvy má kupující i tehdy, jestliže jej prodávající ujistil, že věc má určité vlastnosti, zejména vlastnosti kupujícím vymíněné, anebo že nemá žádné vady, a toto ujištění se ukáže nepravdivým (odst. 2).

Podle § 504 obč. zák. č. 40/1964 Sb. nabyvatel může uplatňovat nárok z odpovědnosti za vady u soudu jen tehdy, vytkl-li vady bez zbytečného odkladu poté, kdy měl možnost věc prohlédnout. Nabyvatel může vadu vytknout nejpozději do šesti měsíců, pokud zákon nestanoví jinak. Nevytkne-li v této lhůtě vadu, právo zanikne.

Podle § 599 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. vady musí kupující uplatnit u prodávajícího bez zbytečného odkladu. Práva z odpovědnosti za vady se může kupující domáhat u soudu, jen jestliže vady vytkl nejpozději do šesti měsíců, jde-li o vady krmiv, do tří týdnů, a jde-li o vady zvířat, do šesti týdnů od převzetí věci.

Ust. § 599 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. představuje speciální úpravu k § 504 o. z. týkající se délky lhůt stanovených pro vytknutí vad krmiv a vad zvířat; lhůta běží od převzetí věci kupujícím, resp. váže se k objektivní okolnosti, kterou je převzetí věci (§ 591 obč. zák. č. 40/1964 Sb.). V případě obou uvedených zákonných ustanovení jde o prekluzivní lhůty. Jestliže kupující nenotifikuje vady věci včas, jeho práva z odpovědnosti za vady věci zanikají. K zániku práva soud přihlíží z úřední povinnosti. Odpovědnost za vady uplatňuje kupující u prodávajícího jednostranným právním úkonem; účinky tohoto právního úkonu nastávají okamžikem, kdy prodávajícímu došel projev vůle kupujícího. Pouze pro ty vady, které byly vytknuty ve stanovených lhůtách, může kupující uplatňovat své nároky z odpovědnosti za vady v soudním řízení. Od vytknutí vady mu běží tříletá promlčecí doba, v níž může své právo uplatnit u soudu (srov. J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák a kol.: Občanský zákoník II, § 460 až 880, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 1739-1740).

Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2013 na zvíře nahlíží jako na zvláštní druh věci movité, čemuž nasvědčuje právě jeho ust. § 599. Žádnou další úpravu odlišující zvířata, resp. např. nakládání s nimi nebo jejich ochranu, od jiných movitých věcí neobsahuje (to upravovaly zvláštní zákony).

Podstatu sporu tvoří posouzení, zda z hlediska aplikace § 599 obč. zák. č. 40/1964 Sb. je vodicí pes „pouze“ zvířetem nebo (živou) věcí představující specifickou kompenzační pomůcku. Předně, neexistuje druh psa označovaný jako „vodicí“ pes; uvedený přídomek naznačuje, že vodicí pes je zvířetem, které má kromě vlastností náležejících psovi jako zvířeti rovněž vlastnosti, resp. schopnosti charakterizované označením „vodicí“. Na základě zák. č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, lze vodicího psa označit za zvláštní (kompenzační) pomůcku. Lze sice přisvědčit žalované, že samotné označení na základě tohoto zákona z vodicího psa automaticky nečiní pro účely § 599 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. jinou věc než zvíře. „Nástavbu“ zvířete – vodicího psa tvoří právě soubor vlastností, resp. schopností a stav cvičenosti, které jej činí vodicím a které jsou vymezeny v příloze 2 („Dovednosti vodicího psa“) vyhlášky č. 388/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením. Uvedené vlastnosti, resp. schopnosti a stav cvičenosti nemá každý pes, nýbrž pouze takový pes, který podstoupil speciální výchovu a výcvik, na jejichž základě se z něj (psa – zvířete) stala specifická kompenzační pomůcka pro zdravotně postižené. Vodicího psa je proto nezbytné posuzovat současně jako zvíře a (živou) věc – specifickou kompenzační pomůcku; přitom je třeba pečlivě odlišovat, které případné vady má pes jako zvířecí druh (vady zvířete) a které vady se týkají nedostatků té jeho složky, která je kompenzační pomůckou (a činí jej vodicím psem). Pokud vodicí pes vykazuje vady, které by bylo možné přisoudit jakémukoliv psovi (např. skrytá nemoc nebo zranění, výskyt dysplazie kyčelního kloubu apod.), pak je namístě požadovat, aby byly vytknuty v prekluzivní lhůtě šesti týdnů po převzetí. Avšak vady spočívající v neschopnosti vodicího psa disponovat vlastnostmi (schopnostmi) stanovenými vyhláškou č. 388/2011 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením, resp. tyto vůbec získat, lze vytknout do šesti měsíců od předání, neboť jde o vady věci – specifické kompenzační pomůcky.

Jak vyplývá z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, odvolací soud ze shora uvedených závěrů nevycházel a na vodicího psa nenahlížel jako na věc představující kompenzační pomůcku. Žalobkyni tak odepřel její práva z titulu odpovědnosti za vady věci – specifické kompenzační pomůcky s nesprávným závěrem, že zanikla z důvodu prekluze. Na základě závěrů Nejvyššího soudu je však zřejmé, že převzala-li žalobkyně vodicího psa M. 1. 9. 2013 a uplatnila-li vady vodicího psa u žalované dopisem z 27. 11. 2013 (dopisem z 24. 1. 2014 pak odstoupila od kupní smlouvy), učinila tak včas v šestiměsíční zákonné lhůtě běžící od převzetí věci podle § 599 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. 

Nezbývá než uzavřít, že žalobkyni se uplatněnou dovolací námitkou podařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu.

Ve zbývající části dovolání žalobkyně u žádné z dalších dovolacích námitek nevymezila zákonem požadovaným způsobem (srov. § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014), v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Vzhledem k tomu, že pro dovolací přezkum byla otevřena výhradně námitka, že odvolací soud posoudil nesprávně délku prekluzivní lhůty k uplatnění (vytknutí) vad podle § 599 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. a že odvolací soud tuto otázku posoudil v rozporu se shora uvedeným výkladem dovolacího soudu (v důsledku čehož dospěl k nesprávnému závěru, že práva žalobkyně z titulu odpovědnosti za vady vodicího psa zanikla), nezbývá než uzavřít, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá z hlediska uplatněného dovolacího důvodu na nesprávném právním posouzení věci. 

Komentář: 

Uvedené rozhodnutí bylo navrženo k projednání pro účely publikace ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a z tzv. vnějšího připomínkového řízení nebyly proti rozhodnutí uplatněny žádné připomínky a výhrady. V uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval v jeho rozhodovací praxi dosud neřešenou otázkou, konkrétně, zda lze vodicího psa z hlediska § 599 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. zařadit do kategorie věc – zvíře. K uvedené oblasti neexistovala ani žádná relevantní prejudikatura. Proti rozhodnutí však byla podána ústavní stížnost, vedená pod sp. zn. I. ÚS 1300/18, o které nebylo do dne sepisu tohoto komentáře rozhodnuto. Téma daného rozhodnutí je samozřejmě vážné a významné, s bohatým srovnávacím potenciálem – vady vodicího psa řeší i zahraniční, např. německá judikatura (srov. rozsudek Oberlandesgericht Düsseldorf ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. I-21 U 100/02). S koncem prázdnin a nástupem běžných pracovních povinností pojímáme však tento komentář s mírnou nadsázkou.

Možná oproti očekávání čtenářů se zvířata objevovala v rozhodovací praxi dovolacího soudu v poměrech zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nikoliv zcela výjimečně; zpravidla se jednalo o jejich výskyt, který spadal do různých částí občanskoprávní úpravy, neboť občanský zákoník jednotící úpravu pro zvířata neměl.

Stranou v této souvislosti ponecháváme zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, i úpravu obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., která se na právní povahu zvířat v obecnějším pojetí zaměřila v § 494, podle kterého „živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.“ Zákon č. 89/2012 Sb. však obsahuje úpravu týkající se zvířat na mnoha dalších místech (§ 1013, 1014, 1046, 1047, 1048, 1049, 1058, 1059, 1073, 1074, 1075, 1079, 2258, 2342, 2933, 2934, 2935, 2947, 2970).

Soudní praxe se v poměrech zák. č. 40/1964 Sb. setkávala např. se včelami, kočkami, hmyzem či ptáky v režimu tzv. sousedských práv a imisního obtěžování (22 Cdo 1421/2003, 22 Cdo 2001/2010, 22 Cdo 1233/99), s krávou v režimu odpovědnosti za škodu (25 Cdo 224/2006), s rybami v režimu tzv. rybářského práva (25 Cdo 234/2007), prasaty ve sféře občanských sdružení (28 Cdo 1893/2014), koněm v souvislosti se závazkovými vztahy (29 Nd 197/2015), ale také např. potkany v oblasti práva na ochranu osobnosti (30 Cdo 2214/2004). Starší soudní praxe narazila dokonce také na myši v souvislosti s oblíbeným českým nápojem, jímž je pivo.[1]

Tato část soudní praxe samozřejmě nemá ambice vytvářet nový právní obor, neřkuli právní odvětví, ale výskyt zvířat v soudní praxi je zpravidla jistým zpestřením rutinního právnického života. Snad můžeme důvodně očekávat, že ani přijetí zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nebude znamenat odchod zvířat z dovolací scény. Dosavadní zjištění vypadají slibně, neboť Nejvyšší soud již judikaturně narazil např. na mouchy, které pomohly vytvořit základní stavební kámen judikatury k tzv. privilegovaným imisím (22 Cdo 4847/2016). Šíře právní úpravy naznačená v poměrech zák. č. 89/2012 Sb. umožňuje učinit optimistický odhad, že se nejednalo o poslední případ, ve kterém zvířata přispějí ke kultivaci právního prostředí.

I když snad při velmi mírných pochybnostech se můžeme ptát, zda autor citátu VIR SAPIENS QUI PAUCA LOQUI­TUR (moudrý je ten, kdo málo mluví) měl na mysli spíše lidi než zvířata (např. papouška), Plautův výrok VINCIS COCHLEAM TARDITUDINE (pomalostí překonáš hlemýždě) zcela zjevně nehledá pomalejšího zástupce zvířecí říše. Koho pak myslel autor citátu SIMIA SEMPER EST SIMIA, ETIAM SI PURPURA VESTIATUR, pak už ponecháváme výhradně na posouzení každého čtenáře.  

Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., asistentka soudce Nejvyššího soudu, a Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.