K povinnosti soudu rozhodujícího o stížnosti podle § 143 odst. 1 trestního řádu ověřit si doručení jejího doplnění u orgánu, který napadené rozhodnutí vydal

Je-li podána blanketní stížnost, v níž si stěžovatel (obhájce) vyhradil lhůtu pro její odůvodnění, lze na orgán rozhodující o stížnosti klást požadavek, aby buďto upozornil stěžovatele (obhájce) na nepřiměřenost jím navržené lhůty a stanovil mu namísto toho lhůtu přiměřenou, nebo aby vyčkal doplnění stížnosti. Pouze výjimečně, kdy aktuální procesní situace jiný postup neumožňuje, může orgán o stížnosti rozhodnout bez dalšího.

Postup pro podání stížnosti je jednoznačně stanoven v § 143 odst. 1 trestního řádu a orgány činné v trestním řízení jsou povinny předpokládat, že podání, i jeho případné doplnění, bude učiněno tímto způsobem. Pokud tedy orgán rozhodující o stížnosti nemá její doplnění k dispozici, přestože toto bylo avizováno a přestože již navržená lhůta uplynula, je povinen si před vydáním rozhodnutí ověřit u orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, zda mu doplnění stížnosti bylo doručeno či nikoliv. Odporovalo by principům spravedlivého procesu, aby riziko spojené s prodlevou při předání písemností mezi orgány činnými v trestním řízení bylo přenášeno na stěžovatele, který konal v souladu se zákonem.

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátil stěžovatel, který se podanou ústavní stížností domáhal zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), dále právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na rovnost dle čl. 37 odst. 3 Listiny, zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.

Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že výrokem I. napadeného usnesení městský soud rozhodl, že podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZMJS“), je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace pro skutky kvalifikované jako trestný čin obchodního podvodu a závažný případ zpronevěry dle příslušných ustanovení trestního zákona Ruské federace, kterých se měl stěžovatel dopustit jednáním blíže popsaným v předmětném usnesení, a to za současného přijetí záruk poskytnutých Generální prokuraturou Ruské federace, jež jsou v rozhodnutí explicitně vyjmenovány. Ve výroku II. pak městský soud podle § 94 odst. 2 ZMJS, s použitím § 71a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“), zamítl žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby na svobodu, přičemž zároveň vyslovil nepřípustnost nabídky peněžité záruky ve smyslu § 73a odst. 2 trestního řádu, nepřijetí nabídky písemného slibu stěžovatele ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a nestanovení dohledu probačního úředníka dle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu.

Stěžovatelovu instanční stížnost vrchní soud usnesením ze dne podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. V odůvodnění vrchní soud mimo jiné zmínil, že stěžovatel napadl usnesení městského soudu toliko blanketní stížností, kterou následně nijak nedoplnil ani ve lhůtě jím samotným avizované.

Stěžovatel s tvrzením vrchního soudu nesouhlasil. V ústavní stížnosti potvrdil informaci, že dne 16. 4. 2018 podal proti usnesení městského soudu (do všech jeho výroků) tzv. blanketní stížnost, jíž se zavázal odůvodnit ve lhůtě 10 pracovních dnů. Poslední den této lhůty připadl na 30. 4. 2018, přičemž právě toho dne odeslal právní zástupce stěžovatele do datové schránky městského soudu podrobné odůvodnění podané stížnosti. Stěžovatel s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 308/97 (N 63/11 SbNU 119), ze dne 10. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 1895/08 (N 194/51 SbNU 345) a ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 200/13 (N 123/70 SbNU 127) dovozoval, že pokud městský soud prokazatelně měl a vrchní soud mohl mít v době rozhodování odůvodnění stížnosti k dispozici, byl povinen se s námitkami tam uvedenými vypořádat. Jestliže tak vrchní soud neučinil a při svém rozhodování vycházel pouze z blanketní stížnosti, navodil situaci, kdy námitky stěžovatele zamítl, aniž by znal jejich obsah. Tímto svým postupem vrchní soud dle názoru stěžovatele vybočil z kautel spravedlivého procesu, a to i s přihlédnutím k tomu, že doplnění stížnosti, které vrchní soud pominul, neobsahovalo toliko obecná konstatování, nýbrž v něm byly uplatněny konkrétní námitky, jež byly způsobilé ovlivnit konečné rozhodnutí.

Stěžovatel svou ústavní stížnost dále doplnil v tom smyslu, že k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces došlo i z toho důvodu, že obecné soudy akceptovaly jako dostatečný podklad pro extradiční řízení usnesení o zahájení trestního stíhání vydané vyšetřovatelem v Moskvě, v němž nebyly jasným a srozumitelným způsobem vymezeny skutky, jichž se měl stěžovatel dopustit, a které postrádalo řádné odůvodnění. Stěžovatel rovněž vyjádřil přesvědčení, že jeho vydání do Ruské federace odporuje čl. 3 a čl. 6 Úmluvy, neboť lze mít důvodnou obavu, že mu hrozí nespravedlivý proces, na jehož základě bude svévolně zbaven osobní svobody, resp. že během vyšetřování nebo výkonu trestu bude ze strany ruských státních orgánů podroben nelidskému zacházení.

Ústavní soud přezkoumal obsah napadených rozhodnutí i průběh řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že návrh je částečně důvodný.

Ústavní soud shrnul, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil dva základní argumentační okruhy, přičemž ten první spočíval v námitce, že vrchní soud při svém rozhodování nezohlednil doplnění blanketní stížnosti, které mu stěžovatel zaslal prostřednictvím soudu prvního stupně v předem avizované lhůtě, a druhý pak v polemice o tom, zda bylo vydání stěžovatele do Ruské federace přípustné.

Pokud jde o první z uvedených okruhů, Ústavní soud poukázal na to, že v nálezu ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 308/97 (N 63/11 SbNU 119) k problematice blanketního opravného prostředku uvedl, že je především věcí toho, kdo takový opravný prostředek podal, aby si přiměřeným způsobem vytvořil situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o něm přihlédnuto ke všemu, co v následném, a tedy opožděném, odůvodnění přednesl. V praxi se jedná především o oznámení obhájce soudu, že blanketní stížnost dodatečně písemně odůvodní, a sdělení lhůty, ve které toto odůvodnění doručí.

Ústavní soud dále poukázal na to, že v nálezech ze dne 10. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 1895/08 (N 194/51 SbNU 345), ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 200/13 (N 123/70 SbNU 127), ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2346/14 (N 177/74 SbNU 543) a ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1820/16 (N 180/82 SbNU 749) se pak Ústavní soud zabýval případy, kdy si stěžovatelé, resp. jejich obhájci, vytvořili výše zmíněnou situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o stížnosti náležitě přihlédnuto k námitkám v odůvodněních stížností, která zaslali v dodatečné, předem oznámené lhůtě po doručení písemného odůvodnění rozhodnutí, avšak soudy k těmto námitkám nepřihlédly, ačkoliv tu možnost měly či mohly mít. Ústavní soud v citovaných nálezech dovodil, že právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje povinnost obecných soudů vypořádat se se vším, co vyšlo v průběhu řízení najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, a skutečnost, že se soud s námitkou, která má vztah k projednávané věci, nijak nevypořádal, zásadně zakládá protiústavnost daného rozhodnutí [srov. nález ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 593/04 (N 230/39 SbNU 443) a nález ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 74/06 (N 175/43 SbNU 17)].

Ústavní soud doplnil, že nejnověji se k blanketní stížnosti Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), v němž řešil mimo jiné otázku, zda lze považovat za souladnou s ústavním pořádkem část ustanovení § 143 odst. 1 trestního řádu, v níž se stanoví, že stížnost je nutno podat do tří dnů od oznámení usnesení. Dospěl přitom k závěru, že třídenní lhůta je z ústavněprávního hlediska akceptovatelná, nicméně je třeba, aby orgány činné v trestním řízení při rozhodování o stížnosti šetřily podstatu a smysl základních práv a svobod, a že je jejich povinností zajistit, aby bylo na zákonné úrovni respektováno právo stěžovatele na obhajobu. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že je-li podána blanketní stížnost, v níž si stěžovatel (obhájce) vyhradil lhůtu pro její odůvodnění, lze na orgán rozhodující o stížnosti klást požadavek, aby buďto upozornil stěžovatele (obhájce) na nepřiměřenost jím navržené lhůty a stanovil mu namísto toho lhůtu přiměřenou, nebo aby vyčkal doplnění stížnosti. Pouze výjimečně, kdy aktuální procesní situace jiný postup neumožňuje, může orgán o stížnosti rozhodnout bez dalšího (srov. bod 93 citovaného nálezu).

Ústavní soud k tomu dále, vzhledem k argumentaci vrchního soudu obsaženou v jeho vyjádření k ústavní stížnosti, podotkl, že důvodem, pro nějž by bylo možno rozhodnout bez ohledu na avizované doplnění stížnosti a bez předchozího upozornění stěžovatele, nemůže být požadavek na urychlené vyřizování vazebních věcí (§ 2 odst. 4 trestního řádu), pokud stížnost podává osoba, která je v důsledku napadeného rozhodnutí omezována na osobní svobodě. Požadavek na urychlené projednání je totiž stanoven k ochraně této osoby, a pokud tato osoba žádá, aby bylo s rozhodnutím posečkáno v zájmu její obhajoby, je třeba takový návrh upřednostnit před požadavkem na rychlost řízení. Ústavní soud se rovněž neztotožnil s názorem vrchního soudu, že kdyby vyčkával na avizované doplnění stížnosti, ke kterému by však následně nedošlo, jednalo by se o průtah přičitatelný orgánům činným v trestním řízení. Tak by tomu mohlo být pouze v případě, vyčkával-li by orgán rozhodující o stížnosti nad rámec navržené lhůty, nebo pokud by mlčky akceptoval lhůtu zjevně nepřiměřenou.

Ústavní soud konstatoval, že v nyní projednávané věci tedy vrchní soud neuvedl žádný relevantní důvod, pro nějž by bylo nutno o stížnosti rozhodnout neprodleně, ani neinformoval obhájce stěžovatele, že jím navržená lhůta deseti pracovních dnů je nepřiměřená, byl tedy povinen mu umožnit, aby v této lhůtě odůvodnění stížnosti doplnil, tzn. byl povinen vyčkat s rozhodnutím do okamžiku, kdy by bylo zřejmým, že stěžovatel v avizované lhůtě odůvodnění stížnosti nepředložil. Vrchní soud si pro tento postup správně vytvořil předpoklad tím, že rozhodoval v neveřejném zasedání až dne 4. 5. 2018, přičemž stěžovatel se v blanketní stížnosti zavázal doplnit odůvodnění nejpozději do 30. 4. 2018.

Ústavní soud dodal, že v případě stěžovatele ovšem došlo k tomu, že doplnění stížnosti, které v souladu s § 143 odst. 1 trestního řádu podal u městského soudu, bylo vrchnímu soudu (dle záznamu ve spise) odesláno dne 3. 5. 2018 a ten s ním nebyl v okamžiku vydání napadeného rozhodnutí seznámen. Bylo tedy třeba zodpovědět otázku, zda prodlevu při předání lze přičíst k tíži stěžovatele jako jeho riziko, spojené s tím, že odůvodnění stížnosti doplňuje dodatečně, nebo zda se jedná o pochybení na straně vrchního soudu.

Ústavní soud v tomto ohledu konstatoval, že postup pro podání stížnosti je jednoznačně stanoven v § 143 odst. 1 trestního řádu a orgány činné v trestním řízení jsou povinny předpokládat, že podání, i jeho případné doplnění, bude učiněno tímto způsobem. Je sice nepochybně přípustné, aby stěžovatel zaslal doplnění přímo orgánu rozhodujícímu o stížnosti, nicméně pakliže tak neučiní, nelze mu toto vytýkat a vyvozovat z této skutečnosti pro něj nepříznivé následky.

Ústavní soud konstatoval, že orgán rozhodující o stížnosti tedy musí nejen vyčkat konce lhůty, ale je povinen rovněž zohlednit, že doplnění může být učiněno prostřednictvím orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, a že při postoupení podání může vzniknout určitá časová prodleva. Nemá-li tedy doplnění stížnosti k dispozici, přestože toto bylo avizováno a přestože již navržená lhůta uplynula, je povinen si před vydáním rozhodnutí ověřit u orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, zda mu doplnění bylo doručeno či nikoliv. Přenos rizika spojeného s prodlevou při předání mezi orgány činnými v trestním řízení na stěžovatele není přípustný. S ohledem na dodržování principů spravedlivého procesu je totiž nezbytné, aby měl stěžovatel jistotu, že podal-li doplnění stížnosti zákonem předvídaným způsobem a v avizované lhůtě, přičemž mu nebylo sděleno, že by se jednalo o lhůtu nepřiměřenou, bude k jeho námitkám při rozhodování o stížnosti přihlédnuto.

Ústavní soud poukázal na to, že vrchní soud tím, že si neověřil, zda avizované doplnění odůvodnění bylo či nebylo stěžovatelem zasláno, a že v důsledku toho v době svého rozhodování, kdy nepochybně mohl a měl mít odůvodnění stížnosti k dispozici, k námitkám v něm obsaženým nepřihlédl a fakticky je zamítl, aniž by znal jejich obsah, porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i jeho právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.

Ústavní soud proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), ústavní stížnosti
v části, směřující proti usnesení vrchního soudu, vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona jej zrušil.

Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou, neboť zrušením usnesení vrchního soudu byl stěžovateli vytvořen procesní prostor, aby své námitky vůči usnesení městského soudu ze dne uplatnil v rámci řízení o stížnosti jakožto řádném opravném prostředku. Pro tuto chvíli tedy stěžovatel ve vztahu k rozhodnutí městského soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud dodal, že bude v první řadě na vrchním soudu, aby při zohlednění stěžovatelem uplatněných námitek opětovně posoudil, zda bylo o přípustnosti jeho vydání do Ruské federace rozhodnuto v souladu s právními předpisy.

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.