K otázce rozhodování soudu o nákladech řízení v rozporu s principem ochrany spotřebitele jako slabší strany

Je to žalující podnikatel, kdo by měl být schopen v případě sporu se spotřebitelem evidovat natolik zásadní skutečnosti jako je provedení platby za poskytnuté plnění. Tato povinnost plyne z postavení podnikatele jako silnější smluvní strany a profesionálního dodavatele plnění, který má zákonnou povinnost vést účetnictví a mít jasný přehled o svých obchodních aktivitách. 

Pro účely stanovení náhrady nákladů řízení před obecnými soudy je v rozporu s principem materiální rovnosti mezi spotřebitelem a dodavatelem (projevujícím se v rovině podústavního práva jako ochrana spotřebitele), vycházejí-li obecné soudy z toho, že je spotřebitel povinen již v předžalobní fázi doložit podnikateli uhrazení ceny za poskytnutou službu. 

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátili stěžovatelé, kteří se podanou ústavní stížností domáhali zrušení výroku II. rozsudku obvodního soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, neboť byli toho názoru, že uvedeným výrokem rozsudku bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a právo na rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny. 

V předmětné věci vedlejší účastnice vystavila v září 2012 fakturu na částku 29 732 Kč za stavební opravy provedené v bytě stěžovatelů a adresovala ji stěžovatelům s žádostí o její uhrazení a s předžalobní výzvou. Stěžovatelé fakturu vedlejší účastnici vrátili s tvrzením, že smlouvu neuzavřeli s ní jako s právnickou osobou, nýbrž s jejím zaměstnancem, který jim přislíbil realizaci prací a jemuž také již uhradili částku 20 000 Kč v hotovosti. Toto stěžovatelé uváděli jak ve své reakci na předžalobní výzvu, tak v reakci na žalobu vedlejší účastnice ze dne 22. 5. 2015. K reakci na žalobu stěžovatelé zároveň přiložili jako důkaz platební doklady podepsané zaměstnancem vedlejší účastnice. Dle stěžovatelů nebyla vedlejší účastnice vůbec aktivně legitimována k podání žaloby. V závěrečném návrhu ze dne 17. 3. 2017 vedlejší účastnice vzala žalobu částečně zpět a nadále po stěžovatelích požadovala pouze částku 9 732 Kč. 

Obvodní soud napadeným rozsudkem rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni vedlejší účastnici zaplatit částku 9 732 Kč (výrok I.) a nahradit náklady řízení ve výši 36 093 Kč (výrok II.). Rozhodnutí soudu o nákladech řízení obvodní soud odůvodnil tím, že stěžovatelé před zahájením soudního řízení nevyvinuli dostatečnou součinnost k objasnění fakturace daných částek a že důsledkem této nesoučinnosti stěžovatelů došlo k tomu, že vedlejší účastnice neměla řádně evidovány platební doklady. Dle soudu byla tudíž žaloba původně podána důvodně v plné výši a následné částečné zpětvzetí žaloby bylo zaviněno stěžovateli. Z důvodu bagatelnosti sporu nebylo proti rozsudku obvodního soudu odvolání přípustné. 

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítali, že k tomu, aby byli povinni hradit náklady řízení, musí být splněny zároveň dvě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného. Dle stěžovatelů však mělo být vedlejší účastnici již před podáním žaloby známo, že stěžovatelé zaplatili za předmětné stavební práce 20 000 Kč. Tuto skutečnost totiž tvrdili již před podáním žaloby a v reakci na žalobu to obratem doložili příjmovými doklady. Žaloba byla tedy podle stěžovatelů důvodná pouze do výše 9 732 Kč a k jejímu částečnému zpětvzetí nedošlo z důvodu chování stěžovatelů, nýbrž vedlejší účastnice. Stěžovatelé měli za to, že napadený výrok rozsudku obvodního soudu jim dává za vinu nepořádek ve vedení účetnictví vedlejší účastnice a že tímto výrokem bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny. 

Ústavní soud z napadeného rozhodnutí dovodil právní názor obvodního soudu, že v případě doručení výzvy věřitele k úhradě dluhu je povinností dlužníka předložit i bez výslovné výzvy věřiteli platební doklady o provedené úhradě, a to již v předžalobní fázi. Tato povinnost by dle právního názoru obvodního soudu existovala dokonce i v případě spotřebitelského vztahu, když podnikatel, jehož povinností je vést účetnictví a evidovat platby, dodává službu zákazníkovi/spotřebiteli, který tuto právní povinnost nemá. 

Ústavní soud konstatoval, že právě tento závěr posouvá spor do ústavní roviny, ačkoli se obecně Ústavní soud k problematice nákladů řízení ve své konstantní judikatuře staví značně rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení často zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud upozornil, že v daném případě přisouzená částka sice činila méně než 10 000 Kč, avšak stěžovatelům bylo uloženo na náhradě nákladů řízení uhradit vedlejší účastnici 36 093 Kč, což již není možno ani v ústavněprávní rovině považovat za částku bagatelní. 

Ústavní soud poukázal na čl. 2 odst. 3 Listiny, podle kterého může každý činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srov. obdobně čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky, dále jen „Ústava“). Toto ustanovení vyjadřuje jeden ze základních strukturálních principů právního státu, který vychází i z čl. 1 odst. 1 Ústavy, podle kterého ústřední (podle preambule Ústavy dokonce nedotknutelnou) hodnotou českého ústavního pořádku i právního řádu je lidská důstojnost a svoboda (srov. nález ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 190/15 či nález ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). 

Ústavní soud uvedl, že judikatura Ústavního soudu z čl. 1 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny dovodila subjektivní právo jednotlivce na svobodné jednání v zákonných mezích [srov. nález ze dne 24. 7. 2007 sp. zn. I. ÚS 557/05 (N 116/46 SbNU 99); nález ze dne
26. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 3333/11 (N 168/70 SbNU 563) či nález ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 2124/14 (N 13/80 SbNU 163)]. Smluvní volnost jednotlivců ovšem nemůže být podle Ústavního soudu neomezená, a to z důvodu respektování principu ochrany slabší strany, který je principem ústavněprávního významu, jímž se orgány veřejné moci mají v aplikační praxi povinnost řídit [srov. nález ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14 (N 221/75 SbNU 485), bod 13; nález ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 3399/14 (N 112/77 SbNU 651) či nález ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17, bod 50]. Soukromé právo totiž garantuje každému co nejširší míru možnosti svobodného jednání; avšak právě proto, že ji garantuje každému, musí ji zároveň u některých omezit, aby byla zaručena všem. Ze střetu autonomie vůle a z ideje rovnosti potom vyplývá ochrana slabší smluvní strany, a to s cílem dosažení vyvážené pozice, tj. spravedlnosti, ekvity či rovnováhy zúčastněných zájmů. 

Podle názoru Ústavního soudu proto i tam, kde se zákonodárce nevydal cestou výslovného zvýhodnění „slabšího“, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (soudcovská diskrece) [srov. nález ze dne 28. 3. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 42/03 (N 72/40 SbNU 703; č. 280/2006 Sb.) či nález ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11 (N 183/71 SbNU 201)]. 

Ústavní soud konstatoval, že spotřebitelský vztah je jedním z příkladů nerovných vztahů, ve kterých se setkává podnikatel - profesionál jako silnější strana se zákazníkem - spotřebitelem jako slabší stranou. Ochrana spotřebitele je rovněž celoevropským zájmem (srov. čl. 4 Smlouvy o fungování Evropské unie) a spotřebitelské právo, ačkoli působící ve formě vnitrostátních zákonů, má svůj původ ve směrnicové úpravě na unijní úrovni. Při aplikaci právních předpisů v oblasti spotřebitelských vztahů je proto nutné na věc nahlížet také pohledem unijního práva. Pokud totiž vnitrostátní právní úprava spadá do působnosti unijního práva, musí být respektována základní práva Evropské unie a „nemůže nastat případ, který by spadal pod unijní právo, a uvedená práva by se neuplatnila. Základní práva jsou totiž „stínem“ unijního práva“ (viz stanovisko generálního advokáta Bobka ze dne 7. 9. 2017 ve věci C-298/16 Ispas, ECLI:EU:C:2017:650, bod 29; srov. rovněž rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 2. 2013 ve věci C-617/10 Fransson, ECLI:EU:C:2013:105, bod 21). Jinými slovy, pokud se použije unijní právo, použije se i Listina základních práv Evropské unie („if EU law applies, Charter applies“, srov. nález ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 443/16, bod 30, či nález ze dne
10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17, bod 70). Aplikovatelnost spotřebitelské právní úpravy tedy vede i k aplikovatelnosti čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie, který garantuje vysokou úroveň ochrany spotřebitele. I pro moc soudní z toho plyne povinnost interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo „eurokonformním“ způsobem [srov. nález ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 1996/13 (N 130/78 SbNU 57), body 46 a 47]. 

Ústavní soud poukázal na to, že východiskem ochrany plynoucí ze spotřebitelského práva je fakticky nerovné postavení spotřebitele vůči podnikateli, jenž může profitovat z větší profesionální zkušenosti, lepší znalosti práva či snazší dostupnosti právních služeb [srov. nález ze dne 15. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 342/09 (N 144/53 SbNU 765)]. Silnější postavení podnikatele spočívá též v odborném zázemí, jímž zpravidla disponuje a které odpovídá jeho právní povinnosti evidovat, vykazovat a zdaňovat jednotlivé příjmy od svých zákazníků. Od dodavatele je třeba také očekávat (resp. vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu v poctivost svého jednání, a takovému jednání nelze poskytnout právní ochranu (srov. § 6 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). 

Podle názoru Ústavního soudu je zřejmé, že vedlejší účastnice se po stěžovatelích částky
9 732 Kč domáhala oprávněně. Naopak ohledně částky 20 000 Kč nebyla od samého počátku žaloba důvodná, jelikož již byla tato částka v minulosti ze strany stěžovatelů zaplacena, což stěžovatelé tvrdili již před podáním žaloby (byť jim nemuselo být zřejmé, kdo je vlastně dodavatelem díla) a následně to ve svém vyjádření k žalobě také doložili. Vedlejší účastnice ovšem vzala žalobu částečně zpět až o téměř dva roky později v březnu 2017. 

Ústavní soud konstatoval, že obvodní soud svým rozhodnutím o nákladech řízení porušil spotřebitelskou ochranu stěžovatelů, neboť je jakožto slabší smluvní stranu neúměrně zatížil povinností evidovat a bez výzvy předložit doklady o platbě vedlejší účastnici, podnikatelce, dodávající stavební práce už v době před podáním žaloby. Je to však žalující podnikatel, kdo by měl být schopen v případě sporu se spotřebitelem evidovat natolik zásadní skutečnosti jako je provedení platby za poskytnuté plnění. Tato povinnost plyne z postavení podnikatele jako silnější smluvní strany a profesionálního dodavatele plnění, který má zákonnou povinnost vést účetnictví a mít jasný přehled o svých obchodních aktivitách. Pokud takto podnikatel řádně nečiní a na základě svých mylných či neúplných informací se rozhodne (nedůvodně) postupovat soudní cestou, nese vinu za následné zpětvzetí žaloby a měl by také nést vzniklé náklady řízení. 

Ústavní soud poukázal na to, že v tomto případě však obvodní soud rozhodl, že za toto pochybení dodavatele nese plnou odpovědnost spotřebitel, který je rovněž povinen hradit soudní výlohy s tímto pochybením spojené. Nadto značná část nákladů řízení vznikla teprve poté, co spotřebitelé již soudu hodnověrně doložili, že platba ve výši 20 000 Kč byla provedena. Tyto náklady tedy nemusely vůbec vzniknout, kdyby spotřebiteli předložené důkazy vedlejší účastnice reflektovala v řízení dříve, než po uplynutí dalších dvou let. V důsledku jednání vedlejší účastnice totiž náklady řízení dosáhly částky násobně vyšší (36 093 Kč), než je samotný dluh (9 732 Kč). 

Ústavní soud uvedl, že pro účely stanovení náhrady nákladů řízení před obecnými soudy je v rozporu s principem materiální rovnosti mezi spotřebitelem a dodavatelem (projevujícím se v rovině podústavního práva jako ochrana spotřebitele), vycházejí-li obecné soudy z toho, že je spotřebitel povinen již v předžalobní fázi doložit podnikateli uhrazení ceny za poskytnutou službu. Při rozhodování o nákladech řízení bylo tedy v rozporu s principem ochrany spotřebitele jako slabší strany, když obvodní soud požadoval po stěžovatelích, aby doložili uhrazení části ceny díla již před podáním žaloby vedlejší účastnicí. Zpětvzetí části žaloby totiž nebylo zaviněno jednáním stěžovatelů, nýbrž pochybením vedlejší účastnice jako dodavatelky ve spotřebitelském vztahu, která si nevedla dostatečnou evidenci plateb obdržených od svých zákazníků. 

Ústavní soud uzavřel, že vzhledem k tomu, že obvodní soud v napadeném rozhodnutí dospěl k odlišnému závěru a nezohlednil ústavní aspekt materiální rovnosti mezi spotřebitelem a dodavatelem, nechránil stěžovatele jako slabší stranu smluvního vztahu a uložil jim povinnost nahradit náklady řízení v plné výši, porušil jejich základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti stěžovatelů podle ust. § 82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadený výrok rozsudku obvodního soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) cit. zákona zrušil. 

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.