K otázce odškodnění za zákonné zadržení a omezení osobní svobody
publikováno: 05.12.2018
Nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 2062/18.
Při existenci čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a absenci speciální úpravy odškodnění za omezení osobní svobody nelze přijmout jiný výklad Listiny, než že za zákonné omezení osobní svobody (zadržení podle čl. 8 odst. 3 Listiny) odškodnění nenáleží. Takové právo neplyne ani z čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z odůvodnění:
Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se podanou ústavní stížností domáhala zrušení napadených rozhodnutí, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 2, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), čl. 2, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Z ústavní stížnosti a z vyžádaných spisů obvodního soudu, okresního soudu a policejního orgánu vyplynulo, že stěžovatelka byla po dobu 47 hodin zadržena jako podezřelá podle § 76 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“). Následně byla propuštěna, aniž by proti ní bylo zahájeno trestní stíhání.
V řízení před obvodním soudem se stěžovatelka domáhala po České republice jako žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). V žalobě uvedla, že u ní byla provedena domovní prohlídka, které se nemohla zúčastnit, přičemž své zadržení vnímá jako projev odplaty za to, že příslušníci policie domovní prohlídku provedli nedbale a přehlédli 200 000 Kč, které měla uloženy na zcela viditelném místě. Dále stěžovatelka popsala okolnosti svého zadržení, kdy jí byly odebrány hodinky, otisky prstů a vzorky DNA a po celou dobu měla na rukou pouta. Zadržení se údajně zásadním způsobem dotklo i jejího syna a rodičů, kteří o něj museli pečovat. Podle žaloby považovala za nesprávný úřední postup i to, že policie uváděla její jméno na předvolání svědků v trestní věci jejího partnera, proti kterému trestní stíhání zahájeno bylo. Po zadržení se u ní navíc údajně začaly objevovat zdravotní potíže.
Obvodní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě částečně vyhověl a přiznal stěžovatelce 3 000 Kč s příslušenstvím. Soud vyšel z toho, že dle judikatury je sdělení obvinění, které nevyústí v odsuzující rozsudek, nezákonným rozhodnutím a je třeba v souvislosti s takto vedeným trestním řízením poškozené odškodnit. Tento výklad je dle soudu nutno vztáhnout i na případ stěžovatelky, byť byla pouze v pozici podezřelé, a proto ji odškodnit za dva dny, po které byla zadržena. Při vyčíslení výše zadostiučinění soud vyšel z odškodnění za vazbu, u níž se přiznává od 500 do 1 500 Kč. Vzhledem k okolnostem případu pak stěžovatelce přiznal 1500 Kč za každý ze dvou dnů, po které byla stěžovatelka zadržena.
K odvolání žalované městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí změnil a žalobu zamítl. Podle odvolacího soudu byl postup orgánů činných v trestním řízení v souladu se zákonem. Stěžovatelka byla zadržena při splnění podmínek stanovených trestním řádem a byla propuštěna na svobodu před uplynutím 48 hodin, jak vyžaduje § 76 odst. 4 trestního řádu. Stěžovatelce byly sděleny důvody zadržení a bylo jí umožněno zvolit si obhájce, který byl přítomen jejímu výslechu. V posuzované věci tak dle soudu nedošlo k nezákonnému rozhodnutí ani nesprávnému úřednímu postupu.
Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost, v níž opět shrnula okolnosti svého zadržení. Závěr městského soudu považovala za rozporný s účelem zákona č. 82/1998 Sb., a základním právem na ochranu proti nezákonné ingerenci státu do ústavně zaručených práv. Stěžovatelka poukázala na to, že stát běžně odškodňuje osoby za nesprávný úřední postup ve věcech, kdy bylo vedeno trestní stíhání a následně došlo ke zproštění obžaloby proto, že soudy nenalezly důvody pro odsouzení. V tomto konkrétním případě je dle stěžovatelky situace úplně jiná, jelikož přes zákonně prováděné odposlechy, přes roční trestní stíhání jejího druha a přes 47 hodin trvající omezení stěžovatelky na její osobní svobodě nebyl zjištěn jediný důkaz proto, aby bylo proti stěžovatelce zahájeno trestní stíhání. Podle stěžovatelky je zadržení za situace, kdy se původní podezření nepotvrdí, zcela nepřípustným zásahem do práv zadržené osoby a jde zcela jednoznačně o nesprávný úřední postup. Stěžovatelka dále brojila proti tomu, že soudy její zadržení ani postup okresního státního zastupitelství, které vydalo souhlas k odposlechům stěžovatelky, nepodřadily pod nesprávný úřední postup.
Ústavní soud dospěl k závěru, že v rozsahu, kterým je napadán rozsudek obvodního soudu, je ústavní stížnost nepřípustná. Nezměněná část tohoto rozsudku (jíž bylo rozhodnuto o zamítnutí stěžovatelčiny žaloby co do 23 000 Kč) totiž nebyla napadena odvoláním (stěžovatelky ani žalované), a proto nabyla samostatně právní moci, aniž by stěžovatelka proti němu vyčerpala všechny opravné prostředky, které měla k dispozici.
Ústavní soud vyslovil, že právě uvedené neovlivňuje rozsah otázek, kterými se Ústavní soud může tímto nálezem zabývat. Skutečnost, že spor před městským soudem byl veden toliko o částku 3 000 Kč, tedy částku hluboko pod hranicí bagatelnosti, nicméně může hrát roli při posuzování míry potenciálního zásahu do základních práv stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomněl, že spor před městským soudem byl veden již jen o částku 3 000 Kč. Ústavní soud přitom při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně tato pochybení mohla zasáhnout do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá jako zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je přitom veden úvahou, že tato rozhodnutí nejsou schopna představovat porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud poukázal na to, že této praxi odpovídá i zákonná úprava v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud dovodil, že by bylo proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv.
Ústavní soud poznamenal, že uvedené úvahy neznamenají, že by každá ústavní stížnost, která vyšla z řízení o bagatelní částce, musela být Ústavním soudem bez dalšího odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Jak konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), právní hranice bagatelnosti nemusí být určující např. s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem přesahuje kauzu samotnou. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec). Do druhé skupiny je možné zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (a to nutno zdůraznit) otázky ústavněprávní relevance, může mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů (s alespoň nepřímým ústavněprávním dopadem) projednávaných před obecnými soudy.
Ústavní soud shrnul, že předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti je otázka, zda osoby zadržené jako podezřelé podle § 76 odst. 1 trestního řádu – za situace, kdy se podezření nepotvrdilo – mají základní právo na odškodnění. Jde o otázku se zjevným ústavněprávním dopadem, která navíc nebyla v judikatuře Ústavního soudu vyřešena. Ústavní soud se doposud zabýval především situacemi, kdy bylo odškodnění požadováno za vazbu uvalenou v rámci trestního stíhání (resp. přímo za vedení trestního stíhání), které nevyústilo v odsuzující rozsudek. Nadto v těchto případech není judikatura Ústavního soudu zcela jednotná, jak bude popsáno dále.
Ústavní soud proto ústavní stížnost navzdory bagatelnosti předmětu sporu před městským soudem neodmítl jako zjevně neopodstatněnou, ale podrobil ji plnému meritornímu přezkumu. Na jeho základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud uvedl, že ačkoli klíčovým argumentem ústavní stížnosti je, že zadržení stěžovatelky bylo nezákonné, neboť proti ní následně nebylo zahájeno trestní stíhání, namítala stěžovatelka také to, že zadržení od počátku nemělo zákonný podklad, jelikož představovalo jen jakousi odvetu orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud se tedy prvně zabýval tím, zda lze samotné zadržení – bez ohledu na to, že stěžovatelka následně byla nebo nebyla obviněna – považovat za souladné s ústavním pořádkem. Poté se Ústavní soud zaměřil na důsledky absence obvinění stěžovatelky (resp. odsuzujícího rozsudku) pro její nárok na odškodnění.
Ústavní soud poukázal na to, že osobní svobodu jednotlivce zaručuje čl. 8 Listiny stanovující mimo jiné podmínky, za nichž může být jednotlivec zadržen. Podle čl. 8 odst. 3 Listiny obviněného nebo podezřelého z trestného činu je možno zadržet jen v případech stanovených v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta a nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu.
Ústavní soud konstatoval, že stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdila, že by nebyla vyslechnuta či že by byla zadržena po dobu přesahující 48 hodin. Zmínila nicméně, že jí nebyly sděleny důvody zadržení („nikdo mi neřekl, proč jsem zadržována“), a dále namítala, že pro její zadržení neexistoval jakýkoli důkaz a šlo o odplatu za „zpackanou“ domovní prohlídku. Posledně uvedenou námitkou v podstatě tvrdila, že nebyla zadržena v souladu se zákonem, jelikož zadržena může být podle § 76 trestního řádu jako osoba podezřelá a v případě, že je naplněn jeden vazebních důvodů podle § 67 trestního řádu.
Ústavní soud nicméně na základě vyžádaných spisů konstatoval, že stěžovatelce zcela jednoznačně důvody zadržení sděleny byly. Ústavní soud dodal, že již vůbec pak z ničeho neplyne snaha orgánů činných v trestním řízení se stěžovatelce „mstít“. Stěžovatelka zdůraznila, že trestní stíhání jejího druha nemá s ní samotnou nic společného. Ovšem to, že její druh byl pravomocně odsouzen za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami, přičemž tyto látky přechovával spolu s nástroji pro jejich výrobu a s příjmy z jejich prodeje ve stěžovatelčině bytě a rozvážel je (minimálně podle původních zjištění) mimo jiné i stěžovatelčiným autem, ukazuje, že počáteční podezření orgánů činných v trestním řízení, že se trestné činnosti dopouštěla i stěžovatelka, nebylo zjevně chybné, nýbrž naopak pro danou fázi trestního řízení dostatečně důkazně podpořené (a to tím spíše vzhledem k zajištěným odposlechům zachycujícím konverzaci mezi stěžovatelkou a jejím druhem týkající se s největší pravděpodobností právě předmětné trestné činnosti). S ohledem na charakter trestné činnosti pak nelze podle Ústavního soudu za svévolnou považovat ani úvahu orgánů činných v trestním řízení, že byly naplněny vazební důvody dle § 67 písm. b) a c) trestního řádu, zvláště pak za situace, kdy výpovědi svědků představovaly v dané trestní věci jeden z klíčových důkazů a kdy existovala reálná obava, potvrzená domovní prohlídkou, že stále existuje velké množství látky připravené k prodeji (ostatně poukázat lze v této souvislosti i na to, že stěžovatelčin druh trestnou činnost páchal, ačkoli jiné jeho trestní stíhání pro obdobnou trestnou činnost bylo podmíněně zastaveno).
Pro úplnost Ústavní soud poznamenal, že zadržení stěžovatelky bylo i v souladu s čl. 5 Úmluvy (alespoň tedy ve světle námitek, které stěžovatelka vznesla). Stěžovatelka byla v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy zbavena osobní svobody za účelem předvedení před soud (viz § 76 odst. 4 trestního řádu; skutečnost, že s ohledem na rozptýlení podezření nakonec před soud předvedena nebyla a místo toho byla propuštěna, porušení Úmluvy nezakládá; viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 11. 1988 ve věci Brogan a další proti Spojenému království, č. 11209/84, 11234/84, 11266/84, 11386/85), a to pro podezření ze spáchání trestného činu. Jde-li o toto podezření, Úmluva nevyžaduje, aby již v momentu zadržení měly orgány činné v trestním řízení dostatek důkazů k obvinění či dokonce odsouzení podezřelého. Právě zadržení, uvedl Ústavní soud, má ostatně sloužit k posunu ve vyšetřování, tedy k posílení nebo vyvrácení původního podezření (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 10. 1994 ve věci Murray proti Spojenému království, č. 14310/88). Ústavní soud uvedl, že v nyní posuzované věci, jak již bylo uvedeno, mělo počáteční podezření vedoucí k omezení stěžovatelky na svobodě odpovídající oporu v do té doby známých okolnostech případu. Lze tudíž podle Ústavního soudu učinit dílčí závěr, že zadržení stěžovatelky nebylo – v daný moment – nezákonné či nesprávné.
Ústavní soud dále posoudil ústavněprávní důsledky toho, že původně zákonné omezení osobní svobody stěžovatelky jako podezřelé nebylo následováno jejím pravomocným odsouzením. Konkrétně, zda ústavní pořádek v takovém případě zaručuje za omezení osobní svobody – bez ohledu na jeho původní zákonnost – odškodnění.
Ústavní soud poukázal na to, že právo na náhradu škody (včetně nemajetkové újmy) je na ústavní úrovni obecně zakotveno v čl. 36 odst. 3 Listiny, dle kterého má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudů, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Dle čl. 36 odst. 4 Listiny pak podmínky a podrobnosti upravuje zákon. V souvislosti se zbavením osobní svobody je právo na náhradu škody zaručeno i čl. 5 odst. 5 Úmluvy, podle něhož každý, kdo byl zatčen nebo zadržen v rozporu s ustanoveními čl. 5 Úmluvy, má nárok na odškodnění.
Ústavní soud konstatoval, že základním východiskem při výkladu ústavně zaručeného práva na náhradu škody je skutečnost, že ústavodárce výslovně do Listiny zakotvil výše citovaný čl. 36 odst. 3 Listiny, podle něhož každému náleží odškodnění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup. Při absenci jiného ustanovení řešícího náhradu škody totiž z této skutečnosti nevyhnutelně plyne, že právo být odškodněn za zákonné rozhodnutí či správný úřední postup Listina nezaručuje. Tento výklad je jediný možný nejen z hlediska (jednoznačného) textu Listiny, nýbrž i s ohledem na její účel a smysl.
Ústavní soud dále dovodil, že zamýšlel-li by ústavodárce zakotvení práva na náhradu škody způsobené zákonným rozhodnutím či správným úředním postupem, byl by čl. 36 odst. 3 Listiny formulován zcela odlišně. Smyslem a účelem čl. 36 odst. 3 Listiny, ve znění zvoleném ústavodárcem, je jednoduše pouze to, aby byl odškodněn každý, komu vznikla škoda nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem.
Podle názoru Ústavního soudu obdobné platí i konkrétně ve vztahu k možné škodě v důsledku zásahu do práva dle čl. 8 Listiny. Smyslem a účelem čl. 8 Listiny, jak vyplývá z jeho textu, je zabránit tomu, aby jednotlivci byli omezováni na svobodě, aniž by k tomu byly splněny vyjmenované podmínky. Mezi nimi není podmínka, podle níž by omezení na svobodě v rámci trestního řízení muselo být odškodněno v případě, že osoba takto na svobodě omezená nebude pravomocně odsouzena pro spáchání trestného činu. Odškodnění speciálně za omezení jednotlivce na svobodě Listina vůbec neupravuje, a proto se i na něj vztahuje pouze právo na náhradu škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny, které je ovšem limitováno na nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup.
Ústavní soud dovodil, že při existenci čl. 36 odst. 3 Listiny a absenci speciální úpravy odškodnění za omezení osobní svobody by jakýkoli jiný výklad Listiny, než že za zákonné omezení osobní svobody odškodnění nenáleží, činil čl. 36 odst. 3 nadbytečným (a jeho přijetí ústavodárcem nelogickým). Výklad jakéhokoli právního dokumentu – kterým Listina bezpochyby je – zcela popírající jeho text, smysl i účel a vedoucí k irelevanci a nadbytečnosti těch ustanovení, která výslovně dopadají na řešenou problematiku, ale nemůže obstát.
Opět jen pro úplnost Ústavní soud dodal, že právo být odškodněn za zákonné omezení na svobodě, neplyne ani z čl. 5 Úmluvy. Dle čl. 5 odst. 5 Úmluvy je totiž nárok na odškodnění podmíněn zatčením nebo zadržením „v rozporu s ustanoveními čl. 5 Úmluvy“. Jinými slovy, pokud tento rozpor dán není, Úmluva právo na odškodnění nezaručuje. Tomu odpovídá i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (viz rozsudek ze dne 28. 9. 1995 ve věci Masson a Van Zon proti Nizozemsku, č. 15346/89 a 15379/89).
Výklad, že Listina (resp. ústavní pořádek) nezaručuje právo být odškodněn za zákonné omezení osobní svobody, je podpořen i většinovou judikaturou Ústavního soudu (jakož i Nejvyššího soudu, srov. rozsudek ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3171/2014).
Ústavní soud poukázal na to, že v nálezu ze dne 5. 5. 2004 sp. zn. II. ÚS 596/02 (N 64/33 SbNU 141) uvedl: „Základní právo na odškodnění ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny má pouze ten, jemuž byla škoda způsobena nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Uvalení vazby na osobu obviněnou z trestného činu samo o sobě nezákonným rozhodnutím není, pokud je toto rozhodnutí učiněno v souladu s čl. 8 odst. 4 a 5 Listiny, resp. v souladu s trestním řádem. Vazba neztrácí svou zákonnou kvalitu tím, že osoba obviněná a později obžalovaná z trestného činu byla nakonec obžaloby zproštěna proto, že nebylo prokázáno, že skutek spáchala. Jestliže zákon č. 58/1969 Sb. (dnes zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem) zakládá odpovědnost státu za škodu způsobenou vedle nezákonného též zákonným rozhodnutím o vazbě, pokud byl obžalovaný později zproštěn obžaloby, poskytuje vyšší zákonný standard ochrany práv. Jde bezpochyby o moudrý a vítaný počin zákonodárce, který si nadevše cení osobní svobody jednotlivce, nikoli však o plnění závazného pokynu podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Stejně tak ustanovení čl. 5 odst. 5 Úmluvy … stipuluje právo na odškodnění tomu, kdo byl obětí zatčení nebo zadržení v rozporu s ustanoveními čl. 5. Ustanovení čl. 5 odst. 1 Úmluvy přitom činí výjimky z práva na svobodu a osobní bezpečnost v případech zákonného zatčení nebo jiného zbavení svobody. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ani ostatní účastníci nezpochybňují, že uvalení vazby na stěžovatele bylo v okamžiku přijetí tohoto rozhodnutí i po celou dobu trvání vazby zákonné a ani v trestním spisu neshledal Ústavní soud žádné indicie zpochybňující zákonnost vazby vykonané na stěžovateli. Ústavní soud proto uzavírá, že ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny není na daný případ vůbec aplikovatelné.“ Ústavní soud dodal, že tento právní názor Ústavního soudu dosud nebyl řádným postupem (tedy podle § 23 zákona o Ústavním soudu) překonán.
Ústavní soud dále uvedl, že do jisté míry odlišný názor se nicméně posléze objevil v nálezu ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08 (N 108/49 SbNU 567), v němž Ústavní soud aplikoval svou judikaturu týkající se odškodnění za trestní stíhání nevedoucí k pravomocnému odsouzení i na případy náhrady škody za výkon vazby. Konstatoval, že „ústavněprávní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li být stát skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Nelze totiž přehlédnout, že stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo ... Ústavní soud si je vědom že tyto závěry v minulosti vztahoval k náhradě škody za samotné trestní stíhání, nikoliv k náhradě škody za výkon vazby uložené v řízení, které skončilo zproštěním obžaloby. Ústavní soud však má za to, že bez ohledu na vymezení jednotlivých titulů pro náhradu škody v normách jednoduchého práva, tj. v zákoně č. 82/1998 Sb., je rovněž v projednávaném případě třeba zachovávat postulát ochrany základních práv jednotlivce a principy materiálního právního státu vymezené shora“.
Ústavní soud dodal, že k možnému rozporu mezi oběma nálezy se vyjádřilo plénum Ústavního soudu v nálezu ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 11/10 (314/2011 Sb., N 148/62 SbNU 277), v němž se přihlásilo k závěrům nálezu ze dne 5. 5. 2004 sp. zn. II. ÚS 596/02 tím, že tento nález „správně upozorňuje na skutečnost, že zákonodárce se rozhodl založit odpovědnost státu za škodu způsobenou nejen nezákonným ale i zákonným rozhodnutím o vazbě“. Dále v něm plénum rozebírá judikaturu Evropského soudu pro lidská práva se závěrem, že ten „se ve své judikatuře vymezuje v podstatě toliko vůči vazbě uskutečněné v rozporu s čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy; případné odškodnění i za vazbu zákonnou, jež byla uskutečněna v trestním řízení, které skončilo zastavením či zproštěním obžaloby, ponechává zásadně na úvaze národního zákonodárce“. Jde-li o nález sp. zn. II. ÚS 590/08, plénum Ústavního soudu zdůraznilo zcela specifické okolnosti tehdejší věci a vysvětlilo, že tento nález „nezpochybnil dosavadní rozhodovací praxi, jež hodnotí pro účely případné odpovědnosti samostatně zastavení trestního stíhání a rozhodnutí o vazbě“.
Ústavní soud dále poukázal na to, že k závěrům nálezu sp. zn. II. ÚS 596/02 se Ústavní soud přihlásil i v nálezu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 1612/09 (N 33/56 SbNU 373) a v usnesení ze dne 6. 11. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 20/12 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), v nichž znovu uvedl, že náhrada škody za zákonnou vazbu je beneficiem zákonodárce. V nálezu ze dne 20. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 3750/11 (N 162/66 SbNU 415) pak Ústavní soud řešil otázku příčinné souvislosti mezi vznikem škody a (zákonnou) vazbou, přičemž jako východiska svého rozhodování označil jak nález sp. zn. II. ÚS 596/02, tak nález sp. zn. II. ÚS 590/08 s tím, že právo na náhradu škody dovozoval z čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 5 odst. 5 Úmluvy; zde nicméně považoval Ústavní soud za nutné uvést, že v daném případě nebylo o existenci práva na náhradu škody s ohledem na zákonnou úpravu pochyb, otázka pouze byla, zda tvrzená škoda stěžovateli vůbec vznikla.
Ústavní soud shrnul, že z ústavního pořádku právo na odškodnění za zákonné zadržení neplyne. Tento závěr nelze obcházet ani konstrukcí, podle níž se zadržení stává nezákonným či nesprávným zpětně podle výsledku trestního řízení (viz opět nález sp. zn. II. ÚS 596/02; viz i Langášek, T., in Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 233-234; viz dále Pospíšil, I., tamtéž, str. 753-754). Budoucí odsouzení zadržené či vazebně stíhané osoby totiž není ústavním ani zákonným požadavkem pro zadržení, resp. pro omezení osobní svobody. Osoba, u níž jsou v momentu zadržení podmínky pro toto zadržení splněny, je zadržena řádně.
Ústavní soud zopakoval, že poněkud jiný přístup zastává judikatura Ústavního soudu o odškodňování za trestní stíhání v případech, kdy stíhané osoby byly zproštěny obžaloby (viz nález ze dne 6. 12. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 35/09; viz i rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012 sp. zn. 31 Cdo 2805/2011; srov. ale nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1391/15). S ohledem na to, že stěžovatelka trestně stíhána nebyla, a jde tudíž o skutkově i právně odlišnou situaci, však ani při vědomí této judikatury nebylo nutné ani možné postupovat podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) za účelem případného sjednocení právě citovaného plenárního nálezu (a od něj se odvíjející judikatury; viz např. nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 2175/16 s výše citovaným plenárním nálezem sp. zn. Pl. ÚS 11/10 (a jím potvrzeným nálezem sp. zn. II. ÚS 596/02).
S ohledem na výše uvedené proto stěžovatelka podle názoru Ústavního soudu mohla být se svou žalobou úspěšná pouze tehdy, plynul-li by její nárok z podústavního předpisu. Konkrétně jej stěžovatelka dovozovala ze zákona č. 82/1998 Sb., neboť své zadržení považovala za nesprávný úřední postup. Výklad podústavních předpisů ovšem primárně náleží obecným soudům, přičemž městský soud v dané věci konstatoval, že nárok stěžovatelky ze zákona neplyne. Stěžovatelka tento závěr relevantní argumentací nezpochybnila.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v rozsahu, kterým byl napaden rozsudek městského soudu podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl. Ve zbývající částí byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta pro nepřípustnost.
Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.