K otázce (ne)platnosti elektronického zaručeného podpisu
publikováno: 22.02.2018
Nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 2963/17
Jestliže účastník řízení doručí na elektronickou podatelnu soudu podání, které obsahuje elektronický zaručený podpis, který je neplatný, má soud povinnost jej o této skutečnosti informovat. Jestliže v projednávané věci okresní soud nesplnil svoji povinnost informovat stěžovatelku o nedostatku spočívajícím v neplatnosti připojeného elektronického zaručeného podpisu a jestliže krajský soud nepřihlédl ke stěžovatelkou podanému odvolání, aniž by uvedené pochybení okresního soudu zohlednil, porušily obecné soudy tímto svým postupem právo stěžovatelky na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z odůvodnění:
Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se podanou ústavní stížností domáhala zrušení rozhodnutí krajského soudu, neboť byla toho názoru, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí a z předloženého spisu Ústavní soud zjistil, že na návrh otce dětí bylo u okresního soudu zahájeno řízení o úpravu poměrů k nezletilým dcerám stěžovatelky. Otec ve svém podání navrhoval schválení dohody rodičů, v níž rodiče uvedli, že si přejí, aby nezletilé dcery byly svěřeny po dobu před i po rozvodu manželství do výlučné péče matky a aby otci bylo stanoveno výživné ve výši 3 500 Kč měsíčně na první nezletilou a 2 500 Kč na druhou nezletilou. Rozsudkem okresního soudu byly obě nezletilé dcery svěřeny do péče matky a otci byla stanovena povinnost hradit výživné na první nezletilou ve výši 3 700 Kč a na druhou nezletilou ve výši 3 300 Kč.
Stěžovatelka svým podáním navrhla zvýšení výživného na obě nezletilé. Otec se zvýšením výživného nesouhlasil a ve svém vyjádření uvedl, že se domnívá, že současná výše výživného je adekvátní. Okresní soud zvýšil výživné pro první nezletilou na částku 4 200 Kč a pro druhou nezletilou na částku 3 300 Kč počínaje dnem 1. 9. 2015 (výrok I.). Otci soud dále uložil povinnost zaplatit dluh na výživném pro nezletilé ve výši 2 500 Kč a ve výši 5 676 Kč za období od 1. 9. 2015 do 31. 1. 2017, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok II.). Tím okresní soud změnil předchozí rozhodnutí ve věci (výrok III.). Okresní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
Proti výrokům I., II. a III. rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka dne 31. 3. 2017 prostřednictvím svého právního zástupce odvolání. Odvolání bylo podáno v elektronické podobě odesláním e-mailové zprávy na elektronickou podatelnu okresního soudu. E-mail byl opatřen zaručeným elektronickým podpisem, který byl však neplatný, neboť dokument byl po podpisu změněn. Přílohou e-mailu bylo samotné odvolání a plná moc.
Okresní soud potvrdil přijetí předmětného podání zasláním automaticky vygenerované e-mailové zprávy na adresu právního zástupce stěžovatelky.Podání stěžovatelky následně nebylo doplněno předložením originálu e-mailové zprávy, případně písemným podáním shodného znění.
Krajský soud usnesením rozhodl, že k podání stěžovatelky ze dne 31. 3. 2017 se nepřihlíží. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že odvolání stěžovatelky proti rozsudku soudu prvního stupně nebylo řádně podepsáno a následně nebylo v zákonné procesní lhůtě doplněno. Podání stěžovatelky odeslané e-mailem bylo podle napadeného rozhodnutí učiněno v tzv. e-mailovém systému, tudíž nejde o podání v elektronické podobě podle zák. č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů. Jednalo se sice o přípustnou formu podání ve smyslu § 42 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), ale jelikož nebylo opatřeno uznávaným elektronickým podpisem, měla stěžovatelka podle § 42 odst. 2 o. s. ř. povinnost toto elektronické podání doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění, a to nejpozději do tří dnů, a to bez zvláštní výzvy soudu. Protože tak neučinila, nemohl krajský soud k takovému podání přihlédnout.
Stěžovatelka spatřovala porušení svého práva na spravedlivý proces v postupu krajského soudu, který nepřihlédl k jejímu podání ze dne 31. 3. 2017, čímž ji zbavil práva na projednání věci před odvolacím soudem a porušil tak zásadu dvojinstančnosti řízení. Stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu [nález ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1829/13 (N 16/72 SbNU 203), nález ze dne 17. 4. 2009 sp. zn. III. ÚS 739/08 (N 87/53 SbNU 113) a nález ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 1180/08 (N 78/52 SbNU 735); všechna rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], podle které postačí, je-li elektronický podpis připojen k tělu e-mailu a nemusí být obsažen také v samotném podání, které je přílohou takového e-mailu.
Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, s podanými vyjádřeními a s obsahem spisového materiálu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud nejprve připomněl, že ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným orgánem. Přitom tento postup k ochraně práv jednotlivce již není upraven na úrovni ústavního pořádku, nýbrž v procesních předpisech podústavního práva, které kogentně stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Ústavnímu soudu tedy náleží přezkum toho, zda soudy postupují v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda jejich postup nevede k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti – denegationi iustitiae [srov. nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13 (N 185/75 SbNU 59) či nález ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 3106/13 (N 196/75 SbNU 211)].
Ústavní soud uvedl, že v projednávané věci je rozhodné posouzení, zda podané odvolání stěžovatelky mělo veškeré náležitosti předvídané zákonem a zda bylo na místě, aby krajský soud k jejímu podání nepřihlédl za situace, kdy ani e-mailová zpráva ani přiložené odvolání neobsahovaly elektronický zaručený podpis. Ústavní soud již v minulosti zdůraznil [srov. nález ze dne 25. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 281/04 (N 165/38 SbNU 319)], že účelem právní úpravy formalit a podmínek řízení, jež musejí být dodrženy při podání návrhu k soudu, je zajistit řádný chod spravedlnosti a zejména respektování právní jistoty, která je jedním ze základních prvků výsadního postavení práva. Uplatněná omezení a výklad však nesmějí omezit přístup jednotlivce k soudům takovým způsobem nebo v takové míře, že by uvedené právo bylo zasaženo v samé své podstatě. I když tedy právo podat návrh podléhá zákonným podmínkám, soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem.
Ústavní soud poukázal na to, že z hlediska civilního soudního řízení je pro problematiku elektronické komunikace určující právě § 42 o. s. ř. Toto ustanovení stanoví, že písemné podání se činí v listinné nebo elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě nebo telefaxem (odst. 1). Podání učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě je třeba nejpozději do tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podání shodného znění. K podáním, která nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, se nepřihlíží (odst. 2). Pokud jsou však podání v elektronické podobě podepsána uznávaným elektronickým podpisem nebo jde-li o elektronické podání učiněné prostřednictvím datové schránky, doplnění podání se nevyžaduje (odst. 3).
Ústavní soud uvedl, že taková právní úprava vychází z toho, že pouze v případech, kdy soud nemůže bezpečně ověřit autenticitu odesílatele, což je v případě běžné elektronické pošty (tj. nezaručená e-mailová zpráva), je namístě následný kvalifikovaný autorizační postup ve formě doplnění významnějších podání do tří dnů [srov. např. nález ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1829/13 (N 16/72 SbNU 203) nebo nález ze dne 7. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 289/15 (N 38/80 SbNU 475)].
Ústavní soud konstatoval, že uvedené ustanovení občanského soudního řádu je však třeba vykládat také v souladu s dalšími právními předpisy upravujícími elektronickou komunikaci, tedy v souladu se zákonem č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o archivnictví“), zákonem č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, zákonem č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů, vyhláškou č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby (dále jen „vyhláška č. 259/2012 Sb.“) a vyhláškou č. 212/2012 Sb., o ověřování platnosti zaručeného elektronického podpisu. Zatímco občanský soudní řád v citovaném ustanovení stanoví povinnosti odesílateli, kterým je účastník civilního řízení, další předpisy stanovují také povinnosti adresátům (původcům) takových zpráv.
Ústavní soud uvedl, že z předloženého spisu vyplynulo, že stěžovatelka podala prostřednictvím svého právního zástupce odvolání, které bylo přílohou e-mailu odeslaného na elektronickou podatelnu okresního soudu. Ze záznamu o ověření elektronického podání vyplynulo, že k e-mailu byl připojen elektronický zaručený podpis, který však byl neplatný, neboť byl dokument po podpisu změněn.
Ústavní soud poukázal na ustanovení § 4 odst. 8 vyhlášky č. 259/2012 Sb., ve kterém se uvádí, že pokud je veřejnoprávní původce schopen z dokumentu v digitální podobě včetně datové zprávy, v níž je obsažen, doručeného na elektronickou adresu podatelny podle § 2 odst. 3 písm. c) zjistit adresu elektronické pošty odesílatele, potvrdí na základě výsledků zjištění podle odstavců 1, 4 a 5 odesílateli na tuto adresu, že dokument byl doručen a splňuje podmínky stanovené touto vyhláškou a veřejnoprávním původcem pro přijímání dokumentů. Součástí zprávy o potvrzení doručení je alespoň a) datum a čas doručení dokumentu s uvedením hodiny a minuty, popřípadě sekundy a b) charakteristika datové zprávy, v níž byl dokument obsažen, umožňující její identifikaci.
Ústavní soud dále poukázal na ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) zákona o archivnictví, podle kterého jsou veřejnoprávními původci také organizační složky státu, tedy i soudy.
Z citovaných ustanovení Ústavní soud dovodil, že soud (jako veřejnoprávní původce) má povinnost zjistit, zda je doručený dokument v digitální podobě včetně datové zprávy, v níž je obsažen, podepsán uznávaným elektronickým podpisem nebo uznávanou elektronickou značkou, popřípadě opatřen kvalifikovaným časovým razítkem a ověřuje také, zda splňuje další stanovené podmínky. O těchto zjištěních je povinen informovat odesílatele. Jinými slovy soud má povinnost zaslat účastníkovi řízení nebo jeho právnímu zástupci zprávu, v níž označí datovou zprávu, v níž byl dokument obsažen, způsobem umožňujícím její identifikaci, dále uvede informaci o tom, že byl dokument doručen, a to včetně data a času jeho doručení a dále odesílatele informuje o tom, zda zaslaný dokument splňuje stanovené podmínky. Takovou zprávu je přitom třeba odlišit od výzvy k opravě vad podání podle ust. § 43 o. s. ř. Informace o tom, zda zaslaný dokument splňuje stanovené podmínky, nemá formu usnesení a účastníkovi není současně stanovena žádná dodatečná lhůta k odstranění vad.
Ústavní soud konstatoval, že v projednávané věci okresní soud právnímu zástupci stěžovatelky odeslal zprávu o přijetí jeho podání elektronickou podatelnou, z níž však nebylo patrno, že připojený elektronický podpis není platný. Za těchto okolností podle Ústavního soudu proto nelze mít povinnost podat informaci o splnění podmínek stanovených vyhláškou a veřejnoprávním původcem za splněnou.
Ústavní soud vzal v úvahu veškeré okolnosti případu, zejména pak skutečnost, že okresní soud nesplnil svoji právní povinnost plynoucí z § 4 odst. 8 vyhlášky č. 259/2012 Sb., informovat stěžovatelku o tom, že podání obsahuje neplatný elektronický zaručený podpis, a jen v důsledku toho stěžovatelka zřejmě (s ohledem na obsah podané ústavní stížnosti) dosud netuší, že jejím právním zástupcem podané odvolání neobsahovalo platný zaručený elektronický podpis vůbec a domnívá se, že krajský soud její podání odmítl proto, že takový podpis nebyl obsažen přímo v podání, ale pouze v e-mailu, jehož bylo odvolání přílohou. Nadto se také nejednalo o situaci, kdy by nebyl elektronický podpis ke zprávě připojen vůbec. Podpis k zaslanému e-mailu připojen byl, byl však vyhodnocen jako neplatný, neboť dokument byl po jeho podepsání změněn (a bylo tedy na místě podpis opětovně připojit). Odvoláním napadené usnesení okresního soudu bylo stěžovatelce doručeno dne 20. 3. 2017, lhůta k podání odvolání by tedy uplynula až dne 3. 4. 2017. Sporné odvolání bylo podáno dne 31. 3. 2017. Pokud by tedy zpráva zaslaná okresním soudem právnímu zástupci dne 31. 3. 2017 obsahovala veškeré předepsané informace, měl by právní zástupce stěžovatelky dostatek času podat odvolání znovu v zákonné lhůtě pro odvolání anebo jej doplnit předložením podepsaného podání stejného znění v souladu s ustanovením § 42 odst. 2 o. s. ř.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dovodil, že doručí-li účastník řízení na elektronickou podatelnu soudu podání, které obsahuje elektronický zaručený podpis, který je neplatný, má soud povinnost jej o této skutečnosti informovat. Okresní soud tak tím, že nesplnil svoji právní povinnost informovat stěžovatelku o nedostatku, spočívajícím v neplatnosti připojeného elektronického zaručeného podpisu, a krajský soud tím, že v projednávané věci nepřihlédl ke stěžovatelkou podanému odvolání, aniž by uvedené pochybení okresního soudu zohlednil, porušily stěžovatelčino právo na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto podané ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil.
Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.