K odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím

V předmětné věci odvolací soud při posouzení důvodnosti nároku stěžovatelky na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. nezohlednil skutečnost, že škoda, která stěžovatelce vznikla, přímo souvisela s její procesní obranou proti elektronickému platebnímu rozkazu, který byl vydán „omylem“, což ostatně stát jako vedlejší účastník ani obecné soudy nezpochybnily. Uvedený omyl zjevně vyplynul z chyby v aplikaci Centrálního elektronického rozkazu, který byl ve zkušebním provozu a za jehož chod odpovídá ten, kdo jej do provozu uvedl a provozoval - tedy stát. Pochybení tedy vzniklo již vydáním předmětného elektronického platebního rozkazu, ačkoli řízení ve věci samé bylo již dříve pravomocně zastaveno a takto mělo být také evidováno v systému. Jinými slovy – jestliže by nebyl elektronický platební rozkaz vadně vydán, stěžovatelka by nemusela vynaložit finanční prostředky za právní zastoupení advokátem na svou procesní obranu a žádná škoda, jejíž náhrady by se musela vůči státu domáhat, by jí nevznikla. Pokud jde o výši samotné škody, šlo nepochybně o účelně vynaložené náklady advokátem ve smyslu § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť podání odporu proti (byť neúčinnému) platebnímu rozkazu bylo efektivním prostředkem obrany práva stěžovatelky, jak se ostatně ukázalo skrze vydání usnesení o zrušení tohoto platebního rozkazu. 

Z odůvodnění:

Na Ústavní soud se obrátila stěžovatelka, která se podanou ústavní stížností domáhala zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny. 

V souzené věci bylo rozsudkem obvodního soudu rozhodnuto, že Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti (dále též „vedlejší účastník“) je povinna zaplatit stěžovatelce částku 23 135 Kč společně se zákonným úrokem z prodlení z této částky a nahradit jí náklady řízení ve výši 13 685 Kč, a to jako náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“]. Rozsudkem městského soudu bylo rozhodnuto, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé mění tak, že se žaloba zamítá a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. 

Stěžovatelka se v postavení žalobkyně žalobou domáhala na vedlejším účastníkovi jako žalovaném náhrady škody spočívající v nákladech, které vynaložila na právní zastoupení advokátem v řízení vedeném u okresního soudu. V uvedeném řízení soud vydal elektronický platební rozkaz, ačkoli řízení ve věci o zaplacení částky 239 000 Kč s příslušenstvím (stěžovatelka byla žalována) bylo již zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku žalobci. V souvislosti s doručením tohoto platebního rozkazu si stěžovatelka zvolila zástupcem advokáta, jehož prostřednictvím podala odpor proti platebnímu rozkazu a vyjádřila se k žalobě. Za poskytnutou právní službu mu pak uhradila (nyní žalovanou) částku jako náklady řízení, čímž jí podle jejího přesvědčení vznikla škoda v důsledku nesprávného úředního postupu soudu, který vydal platební rozkaz za situace, kdy řízení bylo již dříve pravomocně skončeno. 

Usnesením okresního soudubyl elektronický platební rozkaz zrušen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V citovaném usnesení soud konstatoval, že vzhledem ke skutečnosti, že okresní soud patřil od ledna 2012 mezi pětici pilotních soudů aplikace Centrálního elektronického platebního rozkazu, vzhledem ke stálému vývoji a zdokonalování této aplikace „v provozu“ došlo k pochybení, kdy aplikace systém nastavila ke zpracování události kontrola zaplacení soudního poplatku po výzvě, čímž následně navedla řešitele k vydání elektronického platebního rozkazu, ačkoli řízení již bylo pravomocně skončeno. Dále soud konstatoval, že systémová chyba stejného charakteru byla již tvůrci aplikace Centrálního elektronického rozkazu nahlášena a v následujících dnech budou učiněny kroky, aby k podobným nedokonalostem tohoto nového systému již nedocházelo. 

Stěžovatelka podala proti výroku o nákladech řízení citovaného usnesení odvolání. Krajský soudvýrok o nákladech řízení potvrdil jako správný. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatelka (poškozená) sice vynaložila v řízení náklady potřebné k účelnému bránění práva, avšak žalobci se na vzniku těchto nákladů nepodíleli. Krajský soud uzavřel, že řízení ohledně elektronického platebního rozkazu bylo vyvoláno pochybením na straně okresního soudu. 

Stěžovatelka proto uplatnila v souladu s ustanovením § 14 zákona č. 82/1998 Sb. svůj nárok na náhradu škody ve výši 23 135 Kč u Ministerstva spravedlnosti. Ministerstvo spravedlnosti, odbor odškodňování vydalo stanovisko, v němž mimo jiné uvedlo, že „by bylo možné uvažovat o odpovědnostním titulu nesprávného úředního postupu soudu, jež zdejší úřad v dané věci skutečně shledal, když v dané věci i přes pravomocné skončení věci bylo rozhodnuto dále v meritu věci. Za uvedené pochybení se omlouváme“. Současně však ministerstvo neshledalo příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody v podobě nákladů za právní zastoupení, neboť „žadatelka by se nechala zastoupit i v případě, kdyby k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo z důvodu účelného bránění svých práv před soudem a žalobci“. 

Stěžovatelka se proto obrátila s žalobou na obvodní soud, který dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Obvodní soud mimo jiné dovodil, že stěžovatelka v důsledku nesprávného postupu soudu při vydávání elektronického platebního rozkazu účelně vynaložila na bránění svých práv částku 23 135 Kč za své právní zastoupení advokátem. Jelikož její právní zastoupení bezprostředně souviselo s pochybením okresního soudu, nelze stěžovatelce vytýkat, že si k ochraně svých práv zvolila advokáta. Chybně vydaný platební rozkaz a jeho doručení byl podle názoru soudu jedinou příčinou právního zastoupení stěžovatelky v uvedeném rozsahu a nákladů s ním spojených. Soud prvního stupně proto žalobě vyhověl a přiznal stěžovatelce požadovanou částku. 

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání vedlejší účastník. Městský soud dospěl k odlišnému právnímu názoru, než soud prvního stupně a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku, jenž je napaden touto ústavní stížností, uvedl, že soud prvního stupně sice správným způsobem a v dostatečném rozsahu zjistil skutečnosti významné pro rozhodnutí ve věci, tedy úplně zjistil skutkový stav věci a skutková zjištění podrobně popsal v odůvodnění rozsudku, avšak jeho právní závěr, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, v důsledku něhož vznikla stěžovatelce škoda, není správný.   

Odvolací soud v projednávané věci zcela přisvědčil žalované, že za situace, kdy soud v posuzovaném řízení vydal elektronický platební rozkaz, aniž měl pro jeho vydání splněny podmínky, jde o postup soudu, který se promítl ve vydání rozhodnutí, nikoli o nesprávný úřední postup zakládající tento odpovědnostní titul. Okolnost, že v průběhu dalšího řízení na základě opravného prostředku stěžovatelky (v posuzovaném řízení žalované) byl elektronický platební rozkaz soudem prvního stupně zrušen a žalobkyni nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, a to ani odvolacím soudem k jejímu odvolání proti výroku o nákladech řízení, sama o sobě nesprávný úřední postup nezakládá. V daném případě nelze podle odvolacího soudu dospět k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jestliže nebyla porušena povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a vydané pravomocné rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Mezi vydáním platebního rozkazu po pravomocném skončení řízení a tvrzenou škodou není příčinná souvislost, neboť stěžovatelka pouze využila svého práva a vyhledala právního zástupce, který za ni sepsal kvalifikovaný odpor a vyjádřil se k žalobě, přičemž za tyto právní služby zaplatila odměnu. Podle soudu tak neexistuje zákonný podklad pro to, aby byla stěžovatelce přiznána náhrada škody za vynaložené náklady v posuzovaném řízení. 

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v jejím případě je třeba zohlednit specifikum tohoto případu, jelikož nemůže uplatňovat svůj nárok na náhradu škody způsobené jí státem při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím soudu, když jednou z podmínek dle ustanovení § 8 zákona č. 82/1998 Sb. je, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Stěžovatelka uvádí, že ona sama byla v řízení o zaplacení částky 239 600 Kč v postavení žalované, které byla elektronickým platebním rozkazem uložena povinnost zaplatit žalobcům uvedenou částku se zákonným úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení ve výši 59 020 Kč nebo do 15 dnů ode dne doručení elektronického platebního rozkazu podat odpor a vyjádřit se ve věci samé k žalobě. S ohledem na své procesní postavení neměla stěžovatelka jinou možnost, než zabránit nabytí právní moci předmětného platebního rozkazu podáním odporu a vyjádřením se k žalobě, v důsledku čehož nemůže nyní požadovat nárok na náhradu škody pro nezákonné rozhodnutí, když toto nenabylo právní moci. 

Stěžovatelka v ústavní stížnosti také zdůraznila, že k předmětnému pochybení na straně okresního soudu došlo v důsledku nesprávně fungujícího softwarového vybavení a že tedy vedlejšímu účastníkovi, resp. k tomu příslušné organizační složce státu, nic nebrání vymáhat způsobenou škodu po dodavateli takového vadného softwaru. V žádném případě však nelze přenášet důsledky pochybení státní moci na stěžovatelku. To se však v důsledku napadeného rozsudku městského soudu evidentně stalo a soud tímto rozhodnutím odňal stěžovatelce její nárok na náhradu škody, za kterou stát zastoupený vedlejším účastníkem odpovídá. 

Ústavní soud shrnul, že podstatu nyní projednávané ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky se způsobem, jakým odvolací soud posoudil důvodnost jí uplatňovaného nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., jež měla stěžovatelce vzniknout nesprávným úředním postupem. 

Ústavní soud uvedl, že již v minulosti se několikrát vyjádřil k otázce výkonu veřejné moci v souvislosti s deliktní odpovědností státu za způsobenou materiální a nemateriální škodu, přičemž dospěl k závěru, že v této oblasti je třeba hledat mnohem větší sepětí s ústavním právem. A to primárně z toho důvodu, že jedním ze stěžejních principů právního státu, k němuž Českou republiku zavazuje čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, je budování důvěry občanů v právo a instituce státu, resp. veřejné moci. „Tam, kde jednotlivec jedná s důvěrou ve věcnou správnost aktů státu či jeho postupů a rovněž s důvěrou v jejich soulad s právem, musí být současně garantováno právo na náhradu škody, pokud se ukáže, že presumpce správnosti či zákonnosti byla klamná. Udržování důvěry občanů v právo je jedním z podstatných pilířů odpovědnosti státu za škodu a, vice versa, nemůže být dána důvěra tam, kde nezákonnost či nesprávnost aktů veřejné moci není sankcionována v podobě odpovědnosti za škodu“ [srov. nález ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 529/09 (N 51/64 SbNU 625)]. 

Ústavní soud konstatoval, že samotná právní úprava odpovědnosti státu za škodu vychází z Listiny, která v čl. 36 odst. 2 zaručuje právo osob na procesní prostředek, který umožní soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy, a v čl. 36 odst. 3 pak výslovně zmiňuje (hmotné) právo na náhradu škody způsobené nezákonným soudním či správním rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Článek 36 odst. 4 Listiny potom odkazuje na (zvláštní) zákon, který podmínky i podrobnosti těchto práv blíže konkretizuje. 

Ústavní soud poukázal na svůj nález ze dne 5. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 3005/14 (N 87/77 SbNU 273), ve kterém vyslovil, že z hlediska charakteru odpovědnosti vychází zákon č. 82/1998 Sb. z objektivní odpovědnosti státu (tj. bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit (§ 2). Jedná se tedy o odpovědnost absolutní, kterou nelze zákonem vyloučit, omezit či jinak zúžit; při absolutní objektivní odpovědnosti státu nepřichází v úvahu ani možnost liberace. Pro vznik této odpovědnosti zákon č. 82/1998 Sb. předpokládá současné (kumulativní) splnění tří předpokladů: 1) nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody. 

Ústavní soud uvedl, že ve své judikaturní praxi se opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o nárocích podle zákona č. 82/1998 Sb. Pravidelně přitom konstatoval, že plně respektuje pravomoc obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem [srov. nález ze dne 16. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3377/12 (N 86/69 SbNU 373 či nález ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 215/12 (N 169/70 SbNU 581)]. Zároveň však zdůraznil, že při posuzování nároků uplatňovaných podle citovaného zákona obecné soudy nikdy nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení. Je proto nezbytné v každém případě dbát na to, aby fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva při použití jeho zákonného provedení. Jinak řečeno, aplikací zákona č. 82/1998 Sb. v případech odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny [nález ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215) či nález ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1744/12 (N 142/74 SbNU 205)]. Podle citovaného zákona je tedy nutno kompenzovat veškerou újmu, kterou by bylo možno namítat pod čl. 36 odst. 3 Listiny, nikoliv naopak [nález ze dne 12. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 4227/12 (N 86/73 SbNU 459)]. 

Ústavní soud vyslovil, že povinnost respektovat výše uvedené ústavní meze a obsahová kritéria a v neposlední řadě i samotný účel (smysl) zákona č. 82/1998 Sb., ústavně vymezený v čl. 36 odst. 3 Listiny, tedy neváže pouze zákonodárce, ale rovněž (s ohledem na ústavní příkaz zakotvený v čl. 4 odst. 4 Listiny) i obecné soudy, a to při aplikaci a interpretaci jeho jednotlivých ustanovení, neboť základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem podústavního práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole, anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. tzv. přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy, pak zakládá porušení základního práva a svobody [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235), nález ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 1052/10 (N 206/58 SbNU 857) či nález ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14 (N 182/74 SbNU 591)]. 

Za příklad takové vadné a ústavně nekonformní aplikace a interpretace podústavního práva Ústavní soud označil situace, kdy ze strany obecných soudů dochází v důsledku jimi zvoleného výkladu k popření smyslu (účelu) aplikované právní normy - v nyní projednávaném případě tedy příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. jakožto „prováděcího předpisu“ k čl. 36 odst. 3 Listiny. Jak ostatně Ústavní soud vymezil v nálezu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515) ve vztahu k přezkumu rozhodování obecných soudů ohledně odpovědnosti státu za škodu, „do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. 

Prizmatem výše vymezených ústavněprávních východisek a principů Ústavní soud přezkoumal právní závěry odvolacího soudu, obsažené v rozhodnutí napadeném nyní projednávanou ústavní stížností, a na základě jejich konfrontace s námitkami stěžovatelky a obsahem vyžádaného spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 

Ústavní soud poukázal na to, že čl. 36 a následující Listiny chrání nositele základních práv zakotvením jeho přístupu k soudu, přičemž nepochybně počítá s tím, že před tímto orgánem státní moci proběhne řádné řízení podle procesních předpisů. Tím spíše je třeba chránit – a v případě vady řízení vyvodit třeba i škodní závěry – účastníka za situace, kdy rozhodnutí soudu vykročí z rámce věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) a nelze vyloučit z toho plynoucí újmu. Tuto skutečnost postřehl soud prvního stupně, jež dal ze dvou v úvahu přicházejících právních titulů podle zákona č. 82/1998 Sb. přednost odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup (§ 13) před jeho odpovědností za nezákonné rozhodnutí (§ 8). Odvolací soud pak „vyjmul ze hry“ oba tituly a konstatoval navíc, že mezi vadně vydaným elektronickým platebním rozkazem a tvrzenou škodou stěžovatelky spočívající ve vynaložených nákladech právního zastoupení neexistovala příčinná souvislost. 

Ústavní soud se však se závěry odvolací instance neztotožnil. Vrátil se k úvodním ustanovením zákona č. 82/1998 Sb., jež rozlišují mezi odpovědností za škodu způsobenou rozhodnutím [§ 5 písm. a), scire nezákonným, viz navazující ustanovení] a nesprávným úředním postupem [§ 5 písm. b)]. Toto rozlišování je ústavně konformní a odpovídá znění čl. 36 odst. 3 Listiny. 

Ústavní soud konstatoval, že předpokladem uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je zásadně fakt, že takové nezákonné, leč přesto pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (§ 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). 

Ústavní soud poukázal na § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., který stanoví – jako druhý z titulů odpovědnosti státu při výkonu veřejné moci – odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, a to bez toho, že by tento pojem byl explicitně definován. Uvádí se pouze příkladem, že takovým postupem je porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě (tedy akcent na průtahy v řízení). Rozhodovací praxe však podřazuje pod nesprávný úřední postup více situací, jež mohou konáním nebo nečinností orgánu veřejné moci nastat (např. poškození odňaté věci, vyznačení doložky právní moci na nepravomocné rozhodnutí; k popsanému blíže Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 147-157). 

Ústavní soud uvedl, že v dané věci je zřejmé, že odvolací soud při posouzení důvodnosti nároku stěžovatelky na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. nezohlednil skutečnost, že škoda, která stěžovatelce vznikla, přímo souvisela s její procesní obranou proti elektronickému platebnímu rozkazu, který byl vydán „omylem“, což ostatně stát jako vedlejší účastník ani obecné soudy nezpochybnily. Uvedený omyl zjevně vyplynul z chyby v aplikaci Centrálního elektronického rozkazu, který byl ve zkušebním provozu a za jehož chod odpovídá ten, kdo jej do provozu uvedl a provozoval - tedy stát. Pochybení tedy vzniklo již vydáním předmětného elektronického platebního rozkazu, ačkoli řízení ve věci samé bylo již dříve pravomocně zastaveno a takto mělo být také evidováno v systému. Jinými slovy – pokud by nebyl elektronický platební rozkaz vadně vydán, stěžovatelka by nemusela vynaložit finanční prostředky za právní zastoupení advokátem na svou procesní obranu a žádná škoda, jejíž náhrady by se musela vůči státu domáhat, by jí nevznikla. K výši samotné škody Ústavní soud považoval na nutné dodat, že šlo nepochybně o účelně vynaložené náklady advokátem ve smyslu § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť podání odporu proti (byť neúčinnému) platebnímu rozkazu bylo efektivním prostředkem obrany práva stěžovatelky, jak se ostatně ukázalo skrze vydání usnesení o zrušení tohoto platebního rozkazu. 

Ústavní soud konečně s přihlédnutím k flagrantní nesprávnosti posouzení věci odvolacím soudem nastínil řešení dilematu patrného již z rozsudků obou obecných soudů: totiž, zdá má být odpovědnostním titulem podle zákona č. 82/1998 Sb. škoda způsobená nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. 

Ústavní soud se ztotožnil se základní charakteristikou vyslovenou již dříve Nejvyšším soudem v jeho opakovaně citovaném usnesení, že rozhodovací činnost samu o sobě nelze posuzovat jako nesprávný úřední postup (usnesení ze dne 25. 8. 2009 sp. zn. 25 Cdo 1018/2007, publikované v Souboru rozhodnutí NS pod č. C 7530). V nynější věci lze podle názoru Ústavního soudu po právu považovat za vlastní předmět právní kvalifikace právě a jen „izolované“ vadné rozhodnutí (elektronický platební rozkaz, vygenerovaný nedopatřením systémem ve zkušebním provozu), jež muselo být, pro deklarovanou nezákonnost, zrušeno následně vydaným usnesením. Podle Ústavního soudu tedy nic nestojí v cestě právnímu posouzení vzniklého stavu jako subsumovatelného pod ustanovení § 8 odst. 1 a následující zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím s tím, že podle Ústavního soudu stěžovatelka před uplatněním svého škodního nároku využila všechny reálně dostupné prostředky k efektivnímu uplatnění svého práva. 

Ústavní soud dodal, že právní názory žalovaného státu jako vedlejšího účastníka v nynějším řízení a odvolacího soudu postačí citovat jen zkráceně. Podle vedlejšího účastníka „[T]aké v případě, že by nedošlo k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, byl by vydán elektronický platební rozkaz, žalobkyně by využila svého práva a vyhledala právního zástupce k sepisu kvalifikovaného odporu a podání vyjádření ve věci“. Podle odvolacího soudu „mezi vydáním platebního rozkazu po pravomocném skončení a tvrzenou škodou není příčinná souvislost, neboť žalobkyně využila svého práva a vyhledala právního zástupce, který za ni sepsal kvalifikovaný odpor a vyjádřil se ve věci a kterému za tyto právní služby zaplatila odměnu.“ Ústavní soud dodal, že obojí je zatěžko přímočaře komentovat; snad jen k první z obou sentencí lze doplnit, že kdyby žalobci nepodali žalobu, nemusel je soud vyzývat k zaplacení soudního poplatku a nebylo by pak důvodu rozhodovat vůbec. 

Ústavní soud poukázal na to, že mnohokrát ve své předchozí judikatuře konstatoval, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci (ke kterým při množství projednávaných věcí občas logicky dochází) nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod [srov. např. nálezy ze dne 13. 10. 1999 sp. zn. I. ÚS 167/98 (N 139/16 SbNU 45), ze dne 23. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 329/2000 (N 176/20 SbNU 245), ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. III. ÚS 674/04 (N 85/37 SbNU 173), ze dne 14. 6. 2012 sp. zn. III. ÚS 953/12 (N 122/65 SbNU 591), ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3173/15 (N 88/81 SbNU 465)]. 

Ústavní soud proto uzavřel, že v nyní projednávaném případě se přijaté právní závěry odvolacího soudu nacházejí nejen v extrémním rozporu s provedenými skutkovými a právními zjištěními ohledně naplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu, ale jím zvolený výklad příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. přímo popírá jejich smysl (účel), neboť vyloučil odpovědnost státu za škodu, aniž by náležitě vážil veškeré okolnosti případu a tedy předpoklady odpovědnosti státu za škodu. Tímto svým postupem, nerespektujícím ústavní příkaz zakotvený v čl. 4 odst. 4 Listiny a porušujícím právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny, tak obecný soud v konečném důsledku popřel právo stěžovatelky na náhradu škody zaručené v čl. 36 odst. 3 Listiny.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) cit. zákona].

Rozhodnutí zpracovala JUDr. Renata Rázková, Ph.D., asistentka soudce Ústavního soudu.